Vítej zpátky


Moje Romanko!

Vítej, i když jsi vlastně nikam neodešla. Pořád jsi byla tady, pořád jsi to byla a stále jseš TY, jen tu s námi byla víc Tvoje druhá tvář. Tvoje druhé JÁ, Tvoje třináctá komnata.

A do té se nechodí, té se vyhýbáme. Je zavřená na sedm západů a klíč pečlivě schováváme. Ve svém nitru, v hlubinách, v temnotě. V neštěstí strachu, v šedi smutku, v záplavě slz, v labyrintu zmatku, v osidlech pochyb, v bolesti.

V takové bolesti, která Ti bránila fungovat. Fyzicky, psychicky, vůbec. Bylo jí hodně, přihnala se jako vichřice, uragán, zemětřesení. Bouře, která bere, ničí, boří. Bahno, které sebou bere vše, rozbouřená řeka, povodeň, která odnáší. Zatím. Oheň, který nehřeje, ale zoufale pálí, hoří bolestivým plamenem a šíří pach spálené kůže. Zatím.

Nevěděla jsi, že je to ZATÍM, netušila jsi, co máš dělat, zmateně jsi se bránila. Jak jinak? Tam, kde to bolí, nechceš přeci být. Proč taky. A tak Tě nic nebavilo, jen bolelo. I ŽIVOT bolel. Jen utéct, prchnout, nebýt, to bylo Tvé přání, holčičko moje. Bránila jsi se, a proto to bylo jen horší. Řadu dní, týdnů, měsíců. Pár let......

Nevíš, jak bylo Tvým nejbližším, milovaným přátelům. Báli se o Tebe, chtěli Ti pomoct. Snažili se, a díky Bohu za to. Za všechnu péči, která byla z hloubky jejich duší. Z duší, které byly s Tebou napříč věky, s kterými jsi se už dávno dohodla, jen jsi to TADY a TEĎ nemohla tušit, natož vědět. Snad jen v těch chvilkách, když bylo opravdu nejhůř, ztrácela jsi víru a sama sebe, tehdy nešlo přehlédnout tu nehmotnou sílu, jemnou energii, která Tě podpírala, držela, objímala a tak, jak to jen šlo, pomáhala.

A náruč Tvého milovaného manžela. Tolik bolavých nocí, šedých rán, temných dní, kdy byl s Tebou. Mlčky, když už nebyla slova na útěchu v Tvé hluboké bolesti. Jen tu BYL. Někdo nemá to štěstí a vůbec takový DAR v životě nepotká. Dar lásky, snad bezpodmínečné, jestli je to tady na Zemi možné. To byla jedna z těch mála kotviček, která Tě tady držela. Ale byla tak pevná, tak silná, že Ti postupně dávala sílu. Díky jemu jsi došla až sem. Do dnešního rána v milované Krásné Lípě. Do dnešního rána, kdy jsi se vzbudila a cítíš jinou Romanku. Jiný Život.

Nebylo to najednou, jak jsi si tolikrát tehdy přála. Přirozeně jsi toužila po tom, aby hned, najednou bylo všechno jinak. Chtěla jsi zpátky sama sebe, přála jsi si otočit klíčem a nechat tu třináctku za sebou. Nešlo to, přirozeně, že to nebylo možné. Jenže to víš až teď. Pomaličku, zlehka, po kouskách jsi si procházela vlastní cestičkou, vlastním zvedáním závoje. Sama jsi musela trpělivě, tak, jak jsi to vůbec neznala a neuměla, jen už nebylo zbytí a jiné cesty, chtěla -li jsi dál ŽÍT, zvedat pomaličku a po kousku oponu, za kterou jsi objevovala....

Objevovala a s údivem nacházela sama sebe. Své JÁ, svoji blízkost, jedinečnost. Kamínky ve SVÉ vlastní mozaice. Své KLADY a DARY, schopnosti. Vše to, co jsi si sama ukryla, schovala. Vše to, čemu jsi nevěřila, od čeho jsi utekla. Ale taky ZÁPORY, STRACHY, BOLESTI. Jen už jsi před nimi neutíkala, začínala jsi je chápat a pak přijímat. To bylo divení, holčičko moje!

Až časem přišla dnešní chvíle. Blýskalo se na lepší časy už dřív, ale kyvadlo tvých bolestí a radostí bylo stále tolik rozkývané, že jsi si sice nemohla nevšimnout jinakostí, které se mile ukazovaly a Tvá VLASTNÍ SÍLA Tě už navigovala v Tvé cestě, jen ta jistota Ti chyběla.

Až dnes, dnes, kdy Tě vítám ZPĚT, sama sebe vítám DO ŽIVOTA, až dnes mohu napsat a zodpovědně říct DÍKY! Za vše, čím jsem prošla, za poznání a za přivítání! Dnes vím, že i JÁ JSEM bolest stejně jako radost, láska stejně jako strach, světlo stejně jako temnota. Všechno tohle jsem. Nikam se nic ze mě neztrácí, nemizí. To ani nejde. Jde jen o to, kam se to moje kyvadlo zhoupne a kam já se vydám. Co schovám a na co se kouknu. Čemu věřím a čeho se bojím.

I teď se dokážu bát. Ale stejně tak radovat. A stejně tak být JÁ. A to už se nebojím. A právě tohle mi dovoluje Tě přivítat, moje milá Romanko. Být tu s Tebou, abychom se, teď už společně, vydaly na další cestu. Nevím, co nás čeká, ale nezapomenu na to, čím jsme prošly. SPOLU, jen jsme o sobě nevěděly. Škoda těch dní, měsíců, let. Ale nevadí, hlavně, že jsme se našly!



Nesnáším slovo VĚDOMĚ


Až mě to překvapilo. Najednou takový odpor. Zdá se, že vím, co je tím myšleno a do nedávna jsem to slovo sama používala a vnímala jako užitečné a pozitivní. Jenže teď na mě kouká všude, cpe se do mnoha článků a dává se na něj velký důraz. Tedy tak to vnímám.

Vědomě dýchat, vědomě jíst, vědomě být..... dosadila bych i jiné činnosti. S nadsázkou a humorem si dosaďte, co je libo :-). Já vím, že je to třeba, sama se vlastně snažím tak chovat, ale to je právě ONO. Snažím se. Hlídám se. Kontroluju se. A už mi to leze na nervy. Přináší mi to nepohodlí, mírně řečeno blbou náladu, na rovinu – depku a hnusný stavy. Na duši i na těle. Možná proto ta bouřlivá reakce a přehnaná citlivost na to užitečné slovo.

Ale zamysleme se trochu. Nesnažíme se vědomě o něco, co je vlastně přirozenost? Nezní to lépe: přirozeně dýchat, přirozeně být, přirozeně jíst nebo i nejíst ? Mně jo a poněkud mě to smiřuje s tím, aktuálně, nenáviděným slovem.

Evokuje totiž ve mně „dělání“, mus, tlak! A to já, prosím, nemůžu. Já jsem sama sebe doteďka tak zatlakovala a zakontrolovala, že mám fakt problém. Zkrátka, jak řekl někdo chytrý dávno přede mnou, odnaučuju se, co jsem se naučila. A je to hustý.

Já ty programy, díky Bohu, vidím. Tak to jsem možná vědomá. Je mi to celkem jedno, jak se tomu říká, protože tu jsou se mnou a nějak to spolu válčíme. Když jsme právě ve fázi příměří, je to fajn a tak nějak je mi líp. Mám víc síly, energie, je mi se sebou dobře, nezmatkuju, nebojím se a dle pouček i pozitivně myslím. A protože mi to takhle lítá už delší dobu, zodpovědně jsem vypozorovala, že tohle jsem JÁ , a tak jsem si to nazvala přirozeností. Vlastní autenticitou. Ta druhá poloha jsem taky JÁ, ale když si urve právě tu svoji nadvládu, tak sílu doluju, zmatkuju, strach si kraluje a celkem nic moc. To taky znám, vidím a vím, co s tím dělat. Nechat to být, přežít, prodýchat. Jsem teda vědomá? Jestli ano, fajn, beru, ale zas je mi bližší ta přirozenost. Stín chce být stínem, tak ať je a jde si svou cestou. Nemůže stínit na pořád, časem půjde z cesty.

Mějte si to každý, jak chcete. Uznávám, že trochu rýpu a čeřím kruhy. Nezatracuju meditace a jiné techniky. Jsou užitečné, praktické a dokáží pomoci tam, kde je to třeba. Jen mi všeho přijde poslední dobou moc. A třeba je to právě zrovna můj problém, že jo. Zrcadlo, já vím. Ale právě k tomu tu mám ty svoje písmenka, abych si do nich ulevila a poslala je dál do světa. Protože vím, že někam dopadnou a někdo souzní. Nepotřebuju vědět kdo a jestli vůbec někdo. Jen to tak vnímám a cítím, že možná méně je více. Klid je víc než dělání a to mě stále překvapuje.

Od hyperaktivity jak v mysli tak v těle ke klidu. To je právě moje cesta. Věřte, že je těžká. A já zas věřím, že je možná. Je to totiž návrat k přirozenosti a to je fajn, ne? Kdo to máte podobně, vítejte na cestě :-).



Strach a Láska

Užívám si jich vrchovatě. Těch dvou základních lidských emocí. Jedna se mi líbí, druhou bych klidně oželela. S jednou bych byla i na pustém ostrově a tu druhou bych tam za žádnou cenu nepustila.

Střídají se zdánlivě bez pravidel, nahodile. Jak vlny na pobřeží přináší do mého nitra každá to své a odnáší, co je třeba. Zvykám si na ně, na jejich přítomnost a vím, že to tak prostě je.

V Lásce je mi fajn. Vše se zdá možné, nevidím problémy, jen cítím ten milý proud, který dává nekonečnou sílu. Nechám se vést a unášet, s údivem pozoruju, jak se vše tak nějak skládá a děje samo. Je to pro mne velmi nezvyklé. Kam se poděla moje potřeba neustálé kontroly? Ta urputnost, která mne nutila vše držet, dozorovat, nepustit? V takových chvílích po ní není ani stopy. Nepotřebuji ji, k čemu by mi byla?

Říkám Tomu Láska, ale to je vlastně jen slovo. Nedá se do něj jednoduše vložit vše, co cítím pod tím tak širokým pojmem. A tak si tam, prosím, každý dosaďte podle svého. Protože každý ji známe právě podle svého. V každém z nás je, i když momentálně třeba spí, schovává se a čeká na lepší chvíli, aby o sobě dala vědět.

V Lásce bych si přála být pořád. Nějak se mi to nedaří. Přižene se Strach, ten její hnusnější brácha a na ten kouzelný proud, na to milo, krásu a jistotu vychrstne hromadu špíny, sraček, bolesti, slz. Nenálady, omezenosti, nejistoty a další kopec těch nejnemožnějších emocí. Co s tím?

Vlastně nic. Co chcete dělat s uragánem, který už tu je. Zkuste proti němu třeba jen vlastní silou fouknout? Směšný, že jo. Taky jsem foukala. Bojovala, bránila jsem se. K ničemu to nevedlo, poznala jsem časem. Jen to bylo horší, víc to bolelo, sílilo a nemizelo. Utíkala jsem a zase jsem se vracela. Nebylo kam utéct. Nikde totiž není jiné Já, jiné Moje.

Když mi to došlo, zírala jsem. Vlastně stále ještě zírám a stále to prožívám. To nejde jen tak lehce vstřebat. Mně ne. To je pro mne velká vzácnost, které stále nerozumím. Učím se To žít. Ani to nejde pořádně popsat, tak jen sdílím. Svoji zkušenost a poznání.

Jak mne Strach a Láska, ruku v ruce vedou mým životem. Jak jednoho přijímám a bez druhého bych se zdánlivě obešla. Ale co s nimi, když už vím, že jsou tu oba?

Jednoduše nic. Nechat je být. Nebrat jim jejich role, dát jim prostor oběma. Líbí, nelíbí, o to tu nejde. Už si nejde vybírat. Protože jsem si vybrala. Kdysi, jen jsem to zapomněla a teď se moje role právě spojuje s těmi jejich.

Třeba je to to, o čem se píše v chytrých knihách. Taky je mám doma a některé jsem i četla :-). Jenže číst to, znát teorii, to je něco jiného. Je to fajn vědět. Někdo to ví a vůbec třeba ty knihy nečte. Není to zmotané? Není to podezřelé?

Není, protože nejdůležitější je Život sám. S knihami nebo bez. S teorií nebo bez. Jak to máme kdo poskládané. Někdo prochodí svůj Život po seminářích, kde hledá. Někdo jej prožije bez jediné vteřiny teorie a také hledá. Já jsem to měla tak napůl, než mi došlo, že taky hledám :-).

Zatím jsem našla to, co jsem našla. To mi momentálně stačí. Přeji si tu vzácnost víc poznat, zažít. Ve Strachu i v Lásce, tak, jak přijdou.

Někdy je prostě líp a někdy hůř. Když je hůř, čerpám z jistoty, že se ten milý proud nikam neztratil, že mne stále vede a proudí. Jen momentálně je třeba nefoukat, nebojovat a plynout i s tím, co bych nejradši poslala do horoucích pekel.


Vítej, můj dechu.

Díky za naše setkání. Trvalo dlouho, moc dlouho, než jsme se opravdu poznali. A přitom jsme spolu tolik dlouhých let. Jak je to možné? Proč? Byli jsme každý sám? Ale to přeci nejde! To bychom jeden nebo druhý už nejspíš nešli společnou cestou? Tak jak je to tedy?

Je to tak prosté, že pro jednoduchost nevidím, nedýchám, necítím. Jen to mohu říct až teď, když jsem se dotkla toho pokladu, který je tak běžný a normální, že mi právě pro tu svoji prostou přirozenost unikal.

A já jsem se tak snažila. Hodně jsem načetla a byla v údivu, co všechno se dá s dechem dělat. Jú, to je báječné, to chci taky umět! Teoreticky jsem hltala jogínský dech, tao dechu, dech sem a dech tam. A už jsem se viděla, jak to mrskám a ovládám tu spoustu úžasných věcí, co se dá s dechem dělat. Je to přeci tak jednoduché, je to zadarmo a dech mám přece pořád sebou.

Snažila jsem se tak, že prvních pár nádechů a výdechů mi postupně způsobilo modrání v obličeji, lapání po vzduchu a totální zmatek v hlavě. Neva, vydýchám to a jdu na to znovu. Makala jsem jak reprezentant v přípravce na světový pohár a divila se, proč to sakra nefunguje. Počítala jsem dechy dopředu, a když to nešlo, tak zase pozpátku. Když to taky nešlo, tak jsem je zkusila nepočítat vůbec a byl to ještě větší zmatek. Dýchala jsem jednou nosní dírkou, pak druhou, soustředila se a zase jsem se dusila.

Co furt na tom dechu všichni mají? Soustřeď se na svůj dech, slýchala jsem, když se moje osobní problémy začaly stupňovat. Sápala se po mně panika, strachy, deprese a dělaly si se mnou, co chtěly. Byla jsem totálně zmatená. V hlavě nacpáno spoustu teorie, praxe stála za …...( ano je to to slovo, které si myslíte) a já jsem byla zoufalá a na cestě do blázince.

Jenže tam se mi nechtělo. K něčemu ta teorie byla přeci jen dobrá. Dolovala ze mě, z mé podstaty, z hloubky, z nitra, ze Zdroje rozhodnutí, že svou Duši nebo co to sakra je, prostě nedám. Prosila jsem, doufala jsem a věřila, že se ukáže,kudy na To.

A ukázalo se. Našla jsem, co jsem hledala. Dokázala jsem v čase opravdu zlém zavnímat nabídku Vesmíru a mně přišlo do cesty to, co jsem potřebovala. A světe div se! Vůbec jsem neváhala, rozhodnutí přišlo hned. Už jsem nechtěla žádnou teorii, semináře, kurzy, měla jsem všeho po krk. Netušila jsem, že jsme stále vedeni, i tehdy, když je nám pod psa a myslíme si, že nevidíme konce, kraje. A tak jsem zkrátka poslechla ten impulz a bylo to! Jednoduše jsem poslala přihlášku.

Bylo mi dopřáno strávit pět večerů a jeden celý nádherný den se svým dechem. Dozvěděla jsem se, že není třeba se nic učit, snažit se a překonávat. Veškerá teorie vzala za své a to, prosím, i mé tehdy již půlroční cvičení jógy, kde jsem se stále střídavě dusila a hlídala pozice, abych to tam šoupla i s tím dechem všechno dohromady. Postupně jsme se potkávali, já a můj dech. Z počátku opatrně, váhavě. Fakt to jde? Opravdu je to tak prosté? Není v tom nějaký fígl?

Klapy, klap, tak to postupně dosedalo. Nádech, výdech, Já jsem. Klid, mír, uvolnění. Ne, fakt? To není možný!? Kecal mi do toho rozum a občas mi dokázal rozházet a rozmetat to, co jsem si tak hezky sama v sobě našla. Mizera jeden. Díky za to poznání.

Těch pár večerů před koncem minulého roku mi přineslo velký Dar. Několik darů. Hmotných i nehmotných, jako kdyby mi chtěly zase v praxi ukázat, jak jsou ty dva světy spolu spojené, jak jsou Jedno.

Od té doby se léčím svým dechem. Přesněji, stále se to učím. A jde mi to stále líp. Panika, deprese a strach to furt zkouší, bereme jim vítr z plachet. Já a můj Dech. Občas se naše cesty rozejdou, ale ne natolik, aby se zase nespojily. A spojují se čím dál častěji a lehčeji. Dýchám, cítím. Radost, smutek, lásku, starost, vztek i klid. To všechno tam je. To všechno ke mně patří a já se učím to vnímat. Bez dechu to nejde. Bez dechu se dusím, ztrácím se, utíkám. A já si přeju zůstat. Není totiž kam utéct. První nádech a poslední výdech je to, co je jen mé a co mě spojuje se Sebou. S posledním výdechem budu odcházet Domů, ale věřím, že do té doby si to spolu ještě hodně užijeme.

A milá hmota mi přinesla do cesty v pravou chvíli přesně toho, koho jsem potřebovala. Ten seminář, na který jsem původně opravdu vůbec už nechtěla jít, patří Monice Hasalové. Važme si, prosím, každého, koho na své cestě potkáme. Tak či onak :-). Takže s poděkováním Nahoru, že jsme se s Monikou potkaly. A toužíte – li dýchat sami se sebou, být svým dechem a nejde vám to, tak jako to nešlo mně, určitě v pravou chvíli potkáte také vy toho svého průvodce.

Ásány tam sice stále ještě nešoupu suverénně s dechem, jen mi to už nevadí. Dělám, co umím a ono se to srovná. Nějak mám víc trpělivosti a klidu, když potřebuji. Při bouřce, myslím, té vnitřní, osobní se nejdřív stále ještě dusím, jenže kámoš dech přijde na pomoc co nejdřív, a tak je to nějak jednodušší. V nové práci se mi to sakra hodí, nejdřív dýchat a pak mluvit. Vychytala jsem tak už mnoho otravných klientů a ještě jsem se pobavila jejich nepopulárními vlastnostmi. A hlavně mě to děsně baví. Co vlastně to my dva spolu ještě dokážeme!

Takže vítej, můj dechu! Vítej na společné cestě. Prosím, provázej mne tak, jak potřebuji, jak dokážeš, jak je nám dáno. Buď se mnou a já budu s tebou. Vědomě, tady a teď, tak, jak dokážu, jak to cítím a vnímám.









Prostě se to děje

Mívám občas pocit, že všechno, čím procházím, co prožívám, je jak film, na který se dívám. Bez mého přičinění, jsem a nejsem účastník. Někdy fakt nevím, jestli jsem se nezbláznila. Jako kdyby mě někdo nebo něco posunovalo jak pověstnou figurku na šachovnici, která ví, že je té hry součástí, ale zas tolik toho ovlivnit nemůže.

Pokud ovšem nepřijme pravidla, která jsou daná a na ní nezávislá. A pak jsem jeden velký otazník a hledám, jak se to dělá. Padám a zase vstávám, klopýtám a peru se s těmi zákonitostmi tak dlouho, než mi to dojde! A i když mi to dojde, stejně to nic nemění na faktu, že se tak nějak dívám, pozoruju a vnímám, že se To opravdu prostě jen děje.

Nejen mně, ale i kolem mne. A někdy je pro mě, velmi citlivou bytost, problém to celé ustát. A můžu mít stokrát načteno, odžito a navnímáno. Vždycky jsou aktuální situace, které se mě dotýkají, bolí nebo naopak přinášejí radost a užitek. A je jedno, jestli se jedná o můj osobní problém nebo někdo blízký prochází složitostí či radostí, nebo se někde odehrává nějaký problém a že jich teda všude ve světě je! A pak si přeji, aby se vrátil ten pocit pozorovatele filmu, nezávislého účastníka a figurky, která je čehosi součástí.

Nevím, jestli to taky tak máte, ale myslím si, že v nějaké podobě jsme to zažili každý. Jsou to okamžiky rovnováhy, harmonie, která je nám vlastní a je někde hluboko ukrytá. Patří k ní nekonečný klid, pocit, že vše je možné a nic není překážkou a hluboká vnitřní jistota o čemsi, co nelze popsat, pojmenovat, přesto víme, že to tu Je. A chtěli bychom, přáli bychom si, aby nás neopouštěla a byla s námi stále.

Jenže to zřejmě jaksi nejde. Nebo jinak. Jde to, je tu, ale jsou tu také naše otazníky, složitosti a schůdky, po kterých potřebujeme projít, vystoupat, vyšplhat....prosím, nechť si laskavý čtenář doplní to vlastní slovo, jemu nejmilejší :-), abychom uměli ten jedinečný pocit klidu docenit a vážit si ho.

Pak jsme skutečně sami sebou, vzácně ve spojení s Pravdou a jejími pravidly a zákonitostmi. To prostě neokecáme. A je na Životě, aby nám to ukázal. A na Nás, abychom si vyzkoušeli, jak na tom jsme, kudy na to a o čem to Je.

Třeba se mýlím, ale můj momentální vlastní pocit v této době je, že teorie už bylo dost a právě teď máme šanci v Životě prožít to, co je užitečné a co se prostě děje. Je to sakra práce a fuška a nic snadného. Ale ne nemožného. Když mi není, jsem unavená, mám strach a hledám zbytky sil, jen věřím, že se ten právě zdánlivě ztracený klid zase vrátí. Věřím, že je momentálně za rohem nebo dvěma či třemi, ale nezmizel a trpělivě čeká, až projde současná větší či menší bouře a pak se vrátí zpátky, aby mě podepřel a ukázal, že se na něj mohu spolehnout.

Tak to jsem vám dneska chtěla napsat. Dřív jsem si myslela, že jsem divná, špatná a nedokonalá, když mi bylo blbě. Dneska už vím, že je to jinak. Že když je mi blbě, tak je to vlastně správně. Dostávám šanci a zas mi bude dobře. A nejen to. Bude mi o nějakou pochopenou složitost líp. Tak to funguje, to je Pravda a tu jednoduše nelze nijak „očůrat“.

Přeji hodně sil nám všem a věřím, že ty vzácné okamžiky harmonie jednou přestanou být vzácností a stanou se naší samozřejmostí a přirozeností.



Červená podprsenka

S krajkou!

Možná prozrazuji velké intimnosti, ale mně to tak nepřijde. Prožila jsem totiž s tím zdánlivě obyčejným kouskem dámského prádla docela slušný seberozvojový zážitek. A bylo hodně zajímavé pozorovat, co se ve mně děje, tak se zkrátka nejde nepodělit.

Z původně celkem otravného nákupu u nás v Lidlu se rázem stal poznávací kurz a ještě ke všemu zdarma. Vlastně ne, stál mě cenu té podprsenky, ale de facto byl aktuálně k nezaplacení.

Koukla na mě z regálu, kde byly v krabičkách její další méně zajímavé sestry. A taky tam stály další dámy, v tu chvíli jsem je titulovala „baby“, ale to se sem nehodí. S prominutím nebo bez :-) se přehrabovaly ve zboží a to je věc, která mě stoprocentně odradí od jakéhokoli podobného nákupu, i kdyby nabízeli bůhvíco za super ceny.

Jenže ono to bylo najednou jinak. Něco mě jednoduše vtáhlo mezi ty čehokoli koupěchtivé osoby, neomaleně jsem si prorazila cestu a koukala na tu červenou nádheru. Nevnímala jsem popuzené průpovídky a sápala jsem se po tom, o čem jsem byla přesvědčená, že mi samozřejmě patří!

Vůbec jsem nechápala proč? Krajky nesnáším, podprsenku zrovna nepotřebuju. Nojo, jenže já jsem ji najednou strašně chtěla. Fascinovala mě ta barva a zároveň jsem slyšela:

„Krajka jo? Ty jsi fakt snad magor. Na starý kolena ze sebe budeš dělat dámičku!? A k čemu, kam to budeš nosit? Stejně to není vidět! Hm a ty prachy zrovna potřebuješ na něco jinýho. Uvidíš, jak se v tom nebudeš cejtit.“

Jo, to všechno byla pravda, ale já jsem ji stejně chtěla. Chtěla jsem ji, přestože opravdu nesnáším krajky, ale tuhle jsem potřebovala. Chtěla jsem ji, protože nemám žádné červené spodní prádlo a najednou jsem po něm zoufale zatoužila. Chtěla jsem ji, protože to právě nebude vidět, ale JÁ budu vědět, že mám něco, co jsem nikdy neměla, vždycky jsem nesnášela a bude to jen pro moje prsa. Jen JÁ budu vědět, že je tak pohýčkám, udělám něco, co sice není vidět, takže se nedočkám „jé tobě to sluší“, ale až to celé vydýchám a dojde mi to, hrdě si budu vykračovat v červené krajkové podprsence!

Opravdu jsem tu zdánlivě obyčejnou a bezvýznamnou součást ženské garderoby vydýchávala dlouho. Stejně dlouho trvalo, než jsem si v ní skutečně vykračovala. Než jsem si uvědomila, co to bylo za sílu, která mne vedla k tomu zdánlivě zbytečnému a nesmyslnému nákupu. Než mi došlo, že si zasloužím já a moje ženské části něco krásného, neobyčejného a nevšedního, co není třeba ukazovat. Co je ale jen vnějším vyjádřením drobné jiskřičky, která o sobě musela dát zkrátka vědět.

Moje potlačené a ublížené já a jeho ženská část se už nechtěly dál trápit. Daly mi tak najevo, ať už proboha něco udělám a pomůžu jim. Ne kecama, ne meditacema a ostatními nehmotnými v tuto chvíli už berličkami, ale opravdu reálným krokem, který mě nakopne a spojí všechny ty šňůrky doposud vlající někde v prostoru do jednoho konkrétního činu.

A tak mám na starý kolena krásnou krajkovou červenou podprsenku, jak mi naznačoval můj rozum. Já bych řekla, že MÁM krásnou červenou krajkovou podprsenku, kolena k tomu nepotřebuju. Trochu foukám do té jiskřičky, která to všechno způsobila a věřím, že ta červená ji podpoří v oheň, který mi dál bude svítit na cestu, abych jí už neztratila.

A kdo ví, příště to budou třeba kalhotky?



A co když ?

To nevyjde? Je to blbý? Nemá to cenu? Je to k ničemu? Budu vypadat blbě? To nemá smysl?

Takový nesmysly! Fakt nesmysly? Vždyť to jsou normální otázky! A to jako říká kdo?

Znáte to? Ten klasický, otřepaný a přesto neodbytný dialog, který dokáže pořádně drnčet v hlavě? Hučí, kecá, duní a nedá pokoj? Je zajímavý, že se dokáže se stejnou vehemencí prosadit kdykoli. Prosazuje se úplně stejně, jde-li o zdánlivou prkotinu nebo o jiná, závažnější rozhodnutí. Jako třeba napsat knížku.

No vážně. Vzpomínám si, že úplně stejně mi dokázala moje mysl kecat do toho, jestli se mám pustit do psaní jakékoli z mých knížek, blogu, článků. Nevzdala jsem to a zkrátka jsem to zkusila. A ono to vyšlo. Šlo prostě jen o to, udělat první krok. Nebo aspoň krůček.

Poslat ten hlas do háje. Nechat odprejsknout pochybnosti. Prostě dát se do toho. Jakkoli, třeba s nejistotou. Jen to udělat. Nějak, po svém, jak to zrovna cítím a vnímám. Nějaké to bude, nějak se to vyvine. Jednu důležitou vlastnost to dozajista má. Je to moje! A můžu si s tím dělat, co chci. Změnit, předělat, zrušit a začít třeba znovu.

Uvědomuju si, že ten hlas je se mnou odjakživa. Provází mne, co si pamatuju a dokázal mi pravděpodobně zmařit hodně nápadů. Těch prvních. Takových, co přišly spontánně, z hravosti, z tvoření, těch, které mi jako inspiraci posílá to nejlepší, co ve mně je. Co to přesně je, tak úplně s jistotou nevím. Snad duše, podvědomí, zdroj či vnitřní síla. Ale je to tam a je jedno, jak si to pojmenuju. To ono ví, co mně dělá dobře a kam se mám vydat.

Nojo, jenže často se mi podaří neslyšet to, co slyšet mám a slyším to, co slyšet nemám! Nebo vlastně ne. Slyším oba řečníky, ale jen jednoho poslechnu. Ježiš, ta čeština je nádherná!

Prostě se leknu a nechám se ukecat od toho rozumu. Blbečka. Jo, občas se hodí, ale častěji ho mám za Blbečka. Mysl prostě myslí, nic jiného neumí. Momentálně bych potřebovala, kdyby svoje aktivity stopla na minimum a nechala mě volně dýchat. Proto jsem se rozhodla do ní šťourat, rýt a podrobit jí křížovému výslechu.

Nesnáším „......a co když...!“

A přišly obrazy.

„Co když …dostanu pětku? …. to nebudu umět? ….....neudělám zkoušky? ….. mě nemá rád?.... neseženu práci? …...nestihnu, nezvládnu......

Bylo jich mnoho a mnoho. Pochybnosti, domněnky, strachy, obavy, nedůvěra. Kde se vzaly a proč tu jsou? Dumám, ptám se, hledám?

„A co když je to Láska?“

Jo, není to původní, snad je to název nějaké písničky, nevím. Ale přišlo to, slyším to. Netuším nejdřív souvislosti, nepasuje mi to. Zase blbost? Nechávám to plynout, věc pro mne nevídaná :-) a jen s tím jsem.

Jen cítím, nerozumím. A je to asi ono. Nějak to tam prostě je. A je to před tím, než co řekne Blbeček. Blbeček totiž někdy snad i chrání. Před bolestí, před zklamáním. Proč? Protože už tu jednou bylo a třeba bolelo a to je někdy dost hustý. Jenže Láska ví, že už to bolet nemusí.

A pak se v tom vyznejte.

Každopádně jsem prozatím přišla na to, že budu líp naslouchat. Protože i když to zní stejně, může mi to přinést různá poselství. A jak to poznám?


Jednoduše se do toho pustím. Zkrátka to udělám a pak se uvidí. Změna se dá udělat vždycky.