Kradou antidepresiva duši?


 

Těžká otázka? Jak pro koho, řekla bych. A protože nevím, jak to mají jiní, mohu mluvit pouze o vlastní zkušenosti.

 Mně nic neukradla. Když bylo potřeba, pomohla. Ale nebyla bych upřímná, kdybych nepřiznala, že jsem takové obavy měla. A dopadlo to nevalně. Svévolné zasahování do medikace bez konzultace s lékařem se nevyplácí. Ano, znám pacienty, kteří to zvládli a neříkám, že to není možné. Je to čistě privátní zkušenost každého z nás pocházející z naší originality a jedinečnosti.

 Také se ve své praxi peer konzultanta setkávám s druhým pólem, s jinou skutečností. Ta už není tak úspěšná a nezřídka končí opakovanou hospitalizací. Má rada klientům v podobných případech zní stále stejně. Poraďte se s lékařem.

 Bohužel je stále ještě rozšířený názor, že antidepresiva mohou ovlivnit naši podstatu, naše vnímání, cítění a prožívání. Už to nebudu já, slýchávám. Nikomu, kdo se potýká s uvedenými pochybnostmi, to nemám za zlé a ani se nedivím. Nedostatek dostupné a kvalitní péče o duševní zdraví a bohužel i stále se ještě vyskytující stigmatizace, zlehčování a nezřídka hloupé vtipkování o psychických problémech, vede k hrubému nepochopení účinku a potřeby těchto cílených léků.

Netvrdím, že nemají vedlejší účinky, nezpochybňuji, že nastavení vyhovující medikace může někdy trvat déle, než bychom si přáli. A potvrzuji, že se někdy trpělivost ve chvílích, kdy spolu s lékařem zkoušíte léky vyladit, hledá hodně těžko.

 Ostatně ani otázka v názvu článku není moje vlastní. Vypůjčila jsem si ji jako pro mě zajímavé téma od někoho, kdo tuto představu či pocit má. Protože mě v té souvislosti napadla otázka: „Je vůbec možné, aby mi něco nebo někdo ukradl moji duši?

 A protože z určité roviny či úhlu pohledu se toto téma může jevit jako příliš spiritualistické a zdánlivě s onemocněním, nejen duševním, nesouvisející a pro někoho možná dokonce kontroverzní, nebyla jsem po nějakou dobu úplně rozhodnutá, zda článek budu psát.

 Uběhl čas, který byla štědrý na poznání všeho druhu. Stále sbírám cenné zkušenosti z pozice peera, setkávám se více s lidmi s duševním onemocněním. Pro mě jsou mnohdy někteří z těchto klientů spojeni se svou duší mnohem více, než jiní a dokonce i než ti, kteří diagnostikovaným duševním onemocněním netrpí. A právě s tímto poznáním posílám tahle písmenka do světa.

 Opět uvádím, že je to jen mé vnímání a také moje zvýšená citlivost pro okolní jevy a situace a nikoho nepřesvědčuji, aby se mnou souhlasil.

 Současně potvrzuji, že mnohdy pro vlastní bezpečnost klientů v kontextu se závažností akutních symptomů je cílená medikace naprosto nezbytná.

 Tento článek není o tom, abychom si povídali, co je duše, jak se projevuje, kde je uvnitř nás a jak ji najít. Dnes je doba, kdy jsem přesvědčena, že stále více z nás tento pojem zajímá a jde mu naproti. Máme vlastní poznání a tak to má být.

 A proto sama pro sebe vím, že mi nikdo a nic duši ukrást nemůže. Kromě mne samotné, pokud ji budu odstrkovat, budu se o ni bát, nebudu jí naslouchat a hýčkat ji. Vnitřní vedení, pocity, někdy tak jemné, že jsou snadno přehlédnutelné, emoce, nálady, to vše jsou pro mne její projevy. Nezmizely, ani při užívání léků. Připouštím, že v akutní fázi nemoci je nejsme schopni vnímat, ale to není znamení, že jsme zrazeni a opuštěni.

 Můžete mít pocit, že jsem celé téma příliš zjednodušila. Přemýšlela jsem o tom. Možná ano, ale cílem nebylo nic víc, než vyjádřit mé pocity s výše položenou otázkou a upozornit na praxí ověřenou skutečnost, že je stále ještě mnoho mýtů a polopravd týkajících se užívání antidepresiv.

 

 

 

 

 

Mám si to Prosecco dát ?

 

Co je to za otázku? Je léto, vedro, dovolené, ideální čas na tuhle lehkou, osvěžující a pořádně vychlazenou dobrotu.

Jenže já to mám teď jinak. Teoreticky bych neměla pít žádný alkohol, žádný kafe. Taky bych neměla do pusy strčit první, co mi napadne, ale stravu cíleně promýšlet a sestavovat tak, aby pro mne byla co nejvhodnější. Protože to už je dneska známá věc, že správně zvolené potraviny mohou dost pomoct. A tohle já dělám ráda. Jednak proto, že jsem si načetla a nasbírala vědomosti, pak také proto, že mě to baví a do třetice, s pomalým hrncem ( mám pro jistotu dva) je to téměř bez práce. Potřebuje jen vhodně naplnit a vaří sám.

Ale utekla jsem od Prosecca.

Včera jsem měla nějak všeho plný zuby. Prostě se sešlo moc blbých věcí najednou, byla jsem jak přetopený papiňák, co ještě ke všemu má vzteklý a ublížený pláč už ne na krajíčku, ale řine se pěkně ven.

To bylo fajn, kus napjatých emocí vylítalo, ale pořád to nějak nebylo ono. Hledala jsem způsob, jak tu vzteklinu, ublíženinu, nespokojenost a naštvanost nějak vypustit, doladit, obrousit, zkrátka s ní něco udělat.

Vzpomněla jsem si, že mám zkušenost, že v podobných situacích mi pomůže červené víno. Prostě v sobě vypnu, co jde, dám si tak decku, dvě, no dobře, někdy tři. Víc nebývá potřeba. Miluju tu rudou barvu krve, krásně vyjadřuje mé vzteklé pocity v kontextu maximální naštvanosti někomu zakroutit krkem! Vychutnávám první, obvykle dost hluboký doušek a vnímám, jak jeho teplo, jeho síla putuje dál do mého těla a začíná působit. Uvolňuje, uklidňuje a výše zmíněným krkem bych už kroutila jen maličko. A když si tahle pomaličku vychutnám těch pár decek, jsem smířlivější, snad kapku objektivnější, a mám nakročeno postupně začít vnímat jiný úhel pohledu na situaci, co mě tak vytočila.

Pro moralisty, kteří tvrdí, že alkohol nic neřeší, mám jednu zprávu. Já jsem nechtěla vůbec, ale vůbec nic řešit. Chtěla jsem si ulevit, dát si pauzu, třeba i maličko utéct, vzletně řečeno poodstoupit. A to bylo vše, co jsem v tu chvíli potřebovala a vím, že mně to spolehlivě funguje.

Včera bylo horko, červený, nevím, jak se to mohlo stát,  doma prostě nebylo. Zato se v lednici  chladilo už hodně dlouho Prosecco. Jen tak , co kdyby se někdy hodilo.

Červíček začal hlodat. Na co čekáš, dej si ho. Je vedro, na červený stejně nemáš chuť. A ťukal mi do hlavy, vrtal a nedal pokoj.

Jenže. Přeci teď nemůžu žádný alkohol!? Jaksi jsem vytěsnila, že téměř těsně před týdnem mi vlastní recept s červeným pomohl zklidnit rozběhnutou hlavu, ve které se hemžilo hejno fakt debilních a toxických myšlenek. Po pokusu o nějaké zklidnění, třeba dechem nebo meditací, jsem se na to vykašlala a použila vlastně osvědčený přírodní prostředek.

Zajetý myšlenkový mozkový dráhy začaly produkovat další moudra. Máš v sobě moc horka ( myšleno podle čínské medicíny vnitřní horko z dlouhodobého stresu) a na to alkohol není dobrý, páč to horko ještě podporuje. Bude se ti zas blbě a  ještě hůř spát. Jo a ještě dobře víš, že bys neměla nic studeného. To všechno je pravda. Právě to horko generuje ještě větší vztekliny, hněvy, netrpělivosti a samé další lepší emoce. Jo a taky nerozhodnost. Není nic blbějšího, když stojíte v kuchyni, koukáte na chleba a nevíte, jestli si na něj dát sýr, máslo nebo marmeládu. To už je dost na hlavu.

Nevím, kolikrát jsem otevřela a zase zavřela tu lednici. Kolikrát jsem čučela na to Prosecco a netušila, co mám dělat.

Tentokrát mi byl vztek dobrým rádcem. Ukázal mi, že stále mám tendence dělat věci podle pouček, teorií a dogmat. Zase jsem si myslela, že už mám hotovo a vím, co a koho mám poslouchat.

Samu sebe, přece. Svoje chutě, nálady a pocity.

 A výsledek?

Sebrala jsem tu orosenou lahev, vítězoslavně jsem třískla s lednicí a šla ke kamarádce. V příjemném

teplém večerním soumraku jsme úplně obyčejně tlachaly, smály se a užívaly si to dokonale vychlazené Prosecco s 11% alkoholu.

Spala jsem spokojeně jak zabitá. A ráno mi došlo, jak jsem zase dokonale přelstila rozum a ty jeho kecy o pravidlech.

Nenabádám nikoho k pití alkoholu, to opravdu ne. O tom moje povídání není. Je o tom, co mě funguje.

A protože jsem měla velkou radost, cítila jsem potřebu se svěřit.

Díky za přečtení.

 

 

Fénix z popela aneb s vděčností k duševnímu onemocnění

 

Někdy to tak nevypadá, ale všechno  může být jinak. Pravděpodobně to nepůjde mrknutím oka ani ze dne na den. Ale když se to „jinak“ povede, věřte mi, je to opravdu jak s tím Fénixem. A já si právě teď tak připadám.

 Čtenáři mého blogu ví, co mě dlouhodobě trápí a kdo je tu nový, určitě velmi lehce najde pár článků a bude v obraze. Nebo nehledejte, nemám co skrývat. Úzkostně depresivní porucha je mou společnicí už pár let. Nesnášela jsem ji, bojovala jsem s ní. Nahoru, dolů, věčný kolotoč. Spíš brala, než dávala. Jenomže to nebyla její chyba. Šlo o mou nevstřícnost, nepokoru, tvrdou palici.

 Až mě to jednoho dne přestalo bavit a pomaličku jsem opatrně začala našlapovat trochu jiným směrem. Se strachem, co to přinese. Zlehka mi začal sklouzávat z očí šátek a já jsem si přestávala hrát na slepou bábu. Krok za krokem. Dva dopředu, jeden dozadu. Dlouho taky žádný krok. Ani ten slepičí ze hry Honzo vstávej.

 Opravdu jsem se rozhýbala až tehdy, kdy jsem tu nepříjemnou společnici přijala. Nešlo o žádné vřelé a bouřlivé přijetí. Šlo o proces, cestičku vlastními silami vyšlapanou. A zas to nějakou dobu trvalo. Ne dny, spíše měsíce, pár let. Ale ta jiná kvalita tu najednou prostě byla a nešlo přehlédnout, co sebou nese.

 Nesla, nesla až přinesla. Loni v létě jsem si to nejdřív představila jako sen a pak už to byl můj cíl. Budu pracovat jako peer konzultant. Znamená to, že budu předávat své zkušenosti s duševním onemocnění těm, co o ně stojí a co je potřebují. Kéž by někdo takový byl v době, kdy jsem já sama tápala a hledala. Psychiatr napíše léky, které jsou třeba, psychoterapie má taky svůj význam, ale nikdo z těchto odborníků neprožil duševní onemocnění. A tak my, peeři, doplňujeme jejich nezastupitelné role.

 Neukazuji cestu. Nemohu, mohu kráčet pouze po té svojí a sdílet, co mi třeba pomohlo, když mi bylo blbě, proč jsme to nevzdala, kde jsem brala sílu jít dál. Témat je hodně a to je dobře. Cokoli s čím klient přijde s pokorou vyslechnu a stojí-li o moji radu, jsem tu pro něj. Nebo jen naslouchám, mnohdy to stačí.

 I když jsem vůbec netušila, jak a kdy budu tuto profesi vykonávat, loni na podzim jsem si udělala akreditovaný kurz. Tolik jsme o to stála a byla jsem přesvědčená, že to vyjde. A vyšlo.

 Představuji vám projekt PeerPoint, https://peerpoint.cz/ jehož jsem s radostí součástí. Můj jasně zadaný cíl se naplnil. Moje původně nevítaná a nechtěná společnice mi přinesla dar, za který jsem jí vděčná. Už si spolu rozumíme, a proto můžeme ukazovat směr, dávat podporu, či jen s tím druhým být.

 Děkuji a dovoluji si pozvat kohokoli, kdo cítí, že bychom si porozuměli do čajovny U Džoudyho v Praze 2.

 S úctou a poděkováním za důvěru

 Romana

 

 

 

 

Pozdrav z nepohody

 

Bylo toho na mě moc. Neutuchající intenzita dlouhodobého stresu mě vyčerpala a pochroumala. Na těle i na duchu.

Je mi už pár týdnů docela  mizerně. A příliš se to nelepší. Bláhově jsem si myslela, že to bude něco jako chřipka a šup, šup, za chvíli bude dobře. Zatím není a co bude, to netuším.

Přišel šok, lítost, beznaděj, smutek, vztek. Kruci to ne, tohle já nechci…!

Ale ano, je to prostě tady. Všechny ty emoce mnou prolítly jako uragán. A ne jednou, opakovaně. A vysály ještě těch pár sil, co zbývaly.

Přece nebudu zas na neschopence!

Přece nebudu zas brát ty prášky!

Přeci nebudu zas začínat znovu!

Bylo mi ošklivo. A zatím mě to ošklivo ještě nechce pustit ze svých spárů, i když ten krutý ledový stisk o maličko povolil. Ale pořád má dost síly na to, aby mi podrážel nohy, dusil a vopruzoval. A hlavně testoval.

Kolik máš víry? Vzdáš to? Vydržíš? Stojí ti to zato? A proč? Víš, kdo jsi? Víš, o čem to celé je? Kde je Pravda, kde je nejvyšší Princip? Jak moc je to složitý? A je? Není to třeba vlastně úplně prostě a obyčejně snadné a přirozené?

 No teda!

Díky za vlastní zkušenosti. Už jednou jsem v podobné nepohodě byla a po čase odešla a zanechala za sebou cenné poznání. A z něj teď čerpám. Okolnosti, čas i situace jsou sice jiné. Ale Princip zůstává.

Proto neposlouchám žádné otázky a nehledám na ně odpovědi.

Připomíná mi to kládu, která se mele sem a tam v zpěněném špinavém proudu pod jezem. Někdy vyplave a pluje dál, někdy se to nepovede. My, co stojíme na břehu a pozorujeme ji, stejně nevíme, proč je to tak či onak.

Stejně tak já teď nevím, mám obavy, nic není na svém místě, naopak chaos má navrch a všechno mě mate.

Vzdávám se, zavírám oči, odevzdávám.

Kousek sem a kousek tam. Možná kousek a půl a někdy i dva. Jakékoli přemýšlení, počítání, dohady, domněnky, lpění a držení nedávají smysl. Nikam nevedou a nemá tu místo žádná kontrola.

A tak se dusím v tom zpěněném kotli pod jezem a občas se stačím nadechnout.

To stačí, to je mi dovoleno a čerta se kdo zajímá, že je to maličko. Máš aspoň tu chvilku, buď vděčná.

Poklekám. Někdy víc, někdy míň, jak to jde. Někdy to vůbec nejde. Vztekám se , zuřím a pláču.

Pláču hodně. Teď už často až do vyčerpání. Zjistila jsem, že to pomáhá. Ale jen tehdy, když pustím vše ven bez podmínek.

Bez kdyby….., bez kontroly.

Protože brečet se strachem, že mi pak bude blbě, to není k ničemu. Blbě mi bude tak jako tak. Pláč z hlubin je něco úplně jiného. Kal, bahno, špína, opuštěnost, zbytečnost, marnost, hluboký stesk a nemilovanost se umí slít v jednu totálně bezohlednou, plundrující a devastující emoci, která tryská ven a čerta se stará, jak moc blbě mi potom bude.

I ona se ale vyčerpá, přejde. Teprve pak se pomalu začne uklidňovat neovladatelný třes, který přinesla. Potom postupně přejde úplná slabost a hluboké vyčerpání. Ztiší se zdivočelá mysl.

Až dokážu udržet v třesoucí ruce hrnek s troškou vody, v okamžiku, kdy zkusím první opatrný hluboký nádech, který umí přejít v klidný dech , tak tehdy se s ním se zlehka přiloudá uvolnění. A důvěra. To nejsem já, kdo je snad špatně, kdo cítí nedostatečnost. Já jsem tam někde za tím, či uvnitř….Já jsem tím dechem, já jsem tím klidem, který se ke mně vždy vrátí, ať to z venku vypadá jakkoli.

Tak potom, opatrně, velmi nenápadně a to ještě jen někdy přijde závan vděčnosti. Je tak lehký, skoro nepostřehnutelný.

Po takové bouři se vděčnost hledá velmi trpělivě a může to i chvíli trvat.

Já už teď vím, že tam je a že přijde. Jako náplast na odřené koleno, jako hojivý balzám na bolavé rány, jako nekonečné objetí v útrapách a beznaději.

A tak poklekám. Znovu a znovu. Buď vůle Tvá. Bez podmínek a bez přání, jak to má být.

Tam je teprve hloubka vděčnosti. Pokora.

 

Vrátila se

 

Úzkost. A s ní rozvinutá úzkostná porucha.

Dlouho jsme se neviděly. Nechyběla mi. Nepostrádala jsem ji. Našel by se někdo, kdo by ji postrádal? Asi sotva.

Jenže ono není divu. Moje psychika je odjakživa křehká a co se asi tak mohlo stát po těžkém a neustávajícím dlohotrvajícím stresu? Přesně to, co se stalo.

Vážná nemoc v rodině, závažná operace a další dvě neméně vážné odloženy. Už rok mně nedělá dobře vidět zakryté obličeje, zapáskované všechno, poloprázdné ulice. Hysterie, lži, celkové ovzduší, které se svou citlivostí a ke své škodě vnímám velmi, velmi emotivně. Naučila jsem se okem bystrozora sakra pečlivě filtrovat, co si k sobě pustím, čemu dám svoji pozornost a věnuji vlastní energii. Jenže i tak, zátěž je to pro mě momentálně obrovská.

Vrátila jsem se k medikaci, změnila jsem lékaře. No, nazdar, taková změna! Pro mě hodně zásadní a jsem pyšná na své racionální rozhodnutí. Pokud chci fungovat a to já si vážně ze srdíčka moc a moc přeju, protože je vážně proč, tak jsem oba tyhle kroky musela udělat. A rozhodla jsem se, že tentokrát to bude jinak.

Už se s mojí úzkostí známe. Někde vzniká, odněkud se bere. A je mi fuk, odkud. Prostě tu je a nechci to zkoumat. A to je první krok mého jinak. Nehodlám se vyčerpávat pátráním. Už dost na tom, že jsem unavená z ní samotné.

Tak jo, vítej! Další jinak. No, co s tím, už je tu a i když bych byla stokrát raději, kdyby se nezjevila, tak tu zkrátka je. Nechávám ji, ať se ukáže, ať dělá, co umí. A to ona umí, uf. Drancuje mi psychiku i tělíčko neomaleně, bezostyšně. S vervou, jakou dokáže jen ona. Díky Bohu za medikaci, páč jinak by to bylo vážně zlý. A proč vzdorovat, když se tady nabízí pomoc? Pokorně a s chutí ji přijímám, umožňuje mi aspoň trochu odstup, nadhled, vnímavou pozornost.

A o tu právě jde. Já se SVOJÍ úzkostí potřebuju pracovat. Asi ji nebudu milovat na první dobrou, ale cosi se s ní pomaličku dá dělat.

Jo,je mi mizerně. Docela dost. Jsem jak na houpačce. To je docela dobrý, člověk občas vydechne a nadechne sílu do příště. Ono těch příště bude asi teď nějak víc, ale tak to zkrátka momentálně je. Nahoru, dolů.

Dostávám velký dar. Zvládnout se to dá, ale jsou k tomu potřeba dvě věci. Být absolutně jen a pouze v přítomnosti a hlídat si myšlenky. Obojí TEĎ, HNED. Velmi důsledně a velmi pečlivě. A ještě jedno sakra důležité zjištění. Vážně a se vší důsledností jsem zodpovědná jen a jen sama za sebe.

Tak nepusťte se do toho s takovou výbavou?

Žádná havaj to není. Malé krůčky se musí také počítat. Ale JE to a já s potěšením vnímám, že je to NOVÉ. Vážně jsem se vší zodpovědností zvolila jiný přístup ke své úzkosti než dřív.

Bože, jaký já k ní najednou cítím, soucit. Vždyť je tak ztracená, opuštěná. Přesně tak se cítím, tak abych se nebála. Valí se jedna vlna emocí za druhou. Nahoru, dolů......

Tohle není obyčejný strach. To je strach ze strachu a je třeba s tím počítat. Prostě mozek nějak funguje a když je toho víc než dost, tak je míra přeplněna a tohle se děje. To je chemie, anatomie, hmota. To zkrátka neokecám. A je dobře, že to tak vnímám a nepatlám se v tom. Na to je medikace.

Ale moje přátelství s MOJÍ úzkostí je něco jiného. Nevím, jestli si moc netroufám, když píšu o přátelství. A co, já si klidně troufnu! V posledních dnech jsem i v tomhle hnusným stavu, ono to tak je, je hnusnej, tak to klidně nazvu pravým jménem. Zkrátka, udělala jsem tolik chytrých a důležitých rozhodnutí, že se třeba už i nějaký kamaráčoft nabízí.

Asi už víc psát nechci. Pro TEĎ to stačí. Asi bych mohla, ale cítím, že stačí. A protože jedno z mých dalších rozhodnutí je o tom, že bych moc ráda nedělala nic, co se mnou neladí, tak končím.

Není to vždycky snadný to poznat, tak se učím.

A právě teď se poslechnu.

Na závěr: úzkost je hnusná, ale i tohle se dá zvládnout.

Hodně štěstí.


Už je to tak zařízeno

 

Když jsem před čtyřmi lety jednoho slunečného listopadového odpoledne v Lesním baru v Jeseníkách psala do poznámkového bloku první písmenka tohoto blogu, netušila jsem, že za krátké čtyři roky dostanu moc smutnou zprávu.

Můj jesenický kamarád, přítel, průvodce, horal  a turista celou svou podstatou, už mně neukáže nové cestičky. Nepůjdeme spolu do těch kouzelných hor, kde jsme prochodili tolik kilometrů. Většinou tudy, kam vstoupí málo turistů a když, tak jen ti nejskalnější. Toulali jsme se v místech, kde je běžné potkat kamzíky, srnky a jeleny. Tam, kde je klid a ticho tak hluboké, že vás ruší i vlastní dech při stoupání do strmých kopců. Tam, kde horské potoky šumí svou svěží píseň o Zemi, o čistotě, o Lásce. Tam, kde se nemluví a kde vůně a zvuky okolí jsou vším, co v tu chvíli potřebujete. Tam, kde vítr, sníh a déšť neomylně ukazují svoji sílu, které nezbývá, než se podvolit a s respektem ji nechat, co její je.

Orlík a Quinburg, Ladiku, už spolu nedáme. A já se tam sama nevydám, nejsem tak odvážná. Nebo jinak, mám takový respekt k té odlehlé lokalitě a znám spolehlivě své možnosti, že si tenhle náš nesplněný výlet nechám raději jako tichou vzpomínku na naše plány. A protože jeden nikdy neví, slibuji Ti, že pokud se najde průvodce, se kterým by se mi chtělo tuhle pro mě stále tajemnou a možná právě proto tak lákavou část našich milovaných kopců prozkoumat, budu pozdravovat.

Tvoje: „Děvče, couráš po těch kopcích jak o dušu“, budu slyšet stále. A věř, že dokud to půjde, budu courat furt. Jeseník  nikdy nebude, jako býval, budeš už navždy chybět. Ale zas vím, že stačí pomyslet, vyslat vzpomínku a budeš se mnou kdekoli a kdykoli. A to je fajn, protože se pořád a v tomto čase stále raději pouštím po cestičkách, kde nenajdeš značky ani náhodou, lidí je tam pomálu, a tak občas trochu přecením svoji schopnost orientace a maličko bloudím. Tak se rada zkušeného v pravou chvíli šikne.

Jesenickým kopcům bude po tobě smutno. Až přijedu, už nebudou samy a já slibuji, že si s nimi o Tobě pokecám. Vezmeme to z gruntu a zavzpomínáme na krásné časy, které nám společně, to si troufám tvrdit, tolik daly. Na nejednou vypitou slivovičku, opečenýho buřta a orosený pivo ve spolehlivé, Tebou pečlivě vybrané hospodě. Přece se nebudeme šidit a nedáme si nějaký patoky!

Ať je mi sebevíc smutno, respektuji Tvé rozhodnutí odejít. Už je to tak zařízeno. A vím, že to, co je teď a jak to je, je jednoduše správně. Tady už se nepotkáme. Jenže vím taky, že tohle tady není všechno.

A jednou, až to zase bude stejně správně, tak se nemůžeme minout. A to je stejně tak jasné a čisté jako stříbrná voda jesenických potoků.

Milý příteli, pozdravuj na vrcholcích hor, které jsi ještě nepoznal. Prosím, připrav pro nás nějakou pěknou tůru, pro začátek něco méně náročného. Na rozchození. Však to znáš.

Děkuji.

Už je to tak zařízeno.

 

S Láskou Tvoje Romanka

 

Miluju ticho

A že mi to trvalo, než jsem na to přišla.

Přišla jsem si divná, když si nepouštím muziku. Tu si přeci pouští každý. Taky se prý u ní dá relaxovat, odpočívat. Tak se to nejspíš musím naučit, když se to píše a říkají to celkem moudří lidé.  Poctivě jsem to zkoušela a připadala jsem si totálně neschopná.

Tak za prvé, že nejspíš neumím ani vybrat tu správnou hudbu. Váhala jsem, jestli mi budou cvrlikat ptáčci, bublat voda, šumět les, hrát piano nebo třeba bubny.  Ptáci mi lezli na nervy, bublání vody mě záhy přinutilo se jít vyčůrat, šumění lesa mi připomínalo vítr a ten já nesnáším. Na brnkání piana nemám trpělivost, tak snad už jen ty bubny.  Ty se občas daly, ale zase se  nehodí vždycky.  

Za druhé jsem si nevěděla rady, jak to mám vlastně poslouchat a co u toho mám dělat. Jedině zas ty bubny. Ty fungovaly jako ventil. Když jsem si u nich ještě dupla s vědomím, že šlapu na krk tomu mizerovi, co mě tak vytočil, bylo to báječný! Ale ostatní tak zvaná relaxačka mi dávala zabrat. Mám si ji pustit do sluchátek? To mi zas ty pecky v uších lezly na nervy a rušily mě. Mám sedět s rovnou páteří? Nebo bez páteře, té rovné, a jen na pohodu? Nebo ležet? Než jsem na to v ten okamžik přišla, byla jsem tak otrávená, že jsem šla radši něco kloudného dělat a celá relaxace mi byla ukradená.

To mi pak ale nepřidalo na klidu a sílilo moje zdání, že jsem vážně minimálně aspoň zvláštní. A objevilo se mnoho otázek a takových těch velmi sama sobě prospěšných hodnocení:

„Jsi nemožná, netrpělivá, nic nevydržíš!“

„Když to běžně dělají druzí a jde jim to, proč bys to nezvládla taky!“

„Hezky se soustřeď, nebuď zbrklá, zpomal a  uvidíš, jak ti to půjde!

„Proč, sakra, nedokážeš sedět pár minut u tý pitomý muziky, nic na tom není!?“

Nedokážu a je na tom hodně.

Mám to jinak. Vzdala jsem to. Takhle napsané to vypadá, jako že, jo, jasný, když to teda nejde, kašlu na to.

Nešlo to dlouho a zkoušela jsem to  taky dlouho. Vztekala jsem se a trápila jsem se. Jmen jsem si dala nepočítaně a do lichotek měla daleko.

Pak jsem objevila TICHO.

A nebudu psát, že ticho léčí….. Já to vím, jen jestli to opravdu ví také jiní? Nevím, nechť si každý vyzkouší.

Pro mě je ticho kouzelník, malíř, dobroděj. Velký učitel a nekonečný zdroj.

Z kapes svého tichého kabátku umí vykouzlit nekonečnou pohodu a podporu. Na plátno své  barevné palety maluje ty nejkrásnější obrázky přání, snů a tužeb. Z hloubky svého nitra je připraveno rozdávat podporu ve chvílích smutku, beznaděje a temnoty.

Kdo má zájem a naučí se mu naslouchat, pro něj má připraveno nespočet úkolů, které neznámkuje ani nehodnotí. Ale jen trpělivý, klidný a ochotný žák je sám pro sebe svou vlastní cestou a vlastním tempem může najít a vzít si, cokoli mu nabídnou.

A jak je to s tím zdrojem? Zkuste, pro každého je v tichu ukryto jiné tajemství. A že tam je, to podepíšu. Já jsem s ním fakt denně a mohu potvrdit, že to je zdroj vážně neomezený. Nečekejte vždycky pohodičku, klídek a otevřenou náruč. Ony tam jsou, jen leckdy je třeba se k nim prokutat.

Miluju ticho a neumím bez něj být. A nějak čím dál tím víc. Jsem v něm totiž JÁ. A to potřebuju, sáhnout si na sebe, čuchat se, poznávat a zjišťovat.

V hluku to totiž nejde. A hluku je běžně kolem mne dost. Nedělá mi dobře, ale nedá se s tím nic dělat, života běh. O to víc potřebuji vyvažovat a v tichu BÝT.

Neřeším, jak mám sedět nebo ležet. Ticho se nabízí i v chůzi, vlastně kdekoli. Zatím jsem si s ním nejblíž doma, na zahradě, v přírodě. A vím, že to největší ticho je stejně tam někde uvnitř ve mně.

Je tam a čeká, až spolu dokážeme být i tehdy, je-li venku hluk, bouře, neklid a nehostinno.

Dočká se a já se těším.