Nechci vzpomínat

„To jsi objevila Ameriku!“, ozval se můj vnitřní hlas posměšně, když se mi v hlavě ozvalo obrovské CVAK. Způsobilo, že mi došla jedna zásadní věc. Dělám jednu obrovskou CHYBU.

Nežiju, neprožívám, utíkám. Zkoumám, hloubám, přemýšlím. Pitvám, cupuju, obracím. Jsem pryč, dozadu, dopředu, ale málokdy TEĎ. Moje hlava, moje myšlenky se vrací, utíkají, ale málokdy se zastaví.

„A to je jako novinka? Slyšela jsi někdy o Přítomném Okamžiku? Co takhle Carpe Diem? Hm, nic?“ slyším ho zase jízlivě se ušklebovat.

Nejenom, že jsem slyšela. „Já jsem si taky hodně přečetla, ty blbečku!“, vedu konverzaci, která mě vůbec nebaví. Nechci se o tom bavit, nechci se v tom hrabat.

Proč?

On má totiž pravdu. Furt jsem jenom četla. A hodně. Myslím, že časem a nebude to dlouho trvat, pustím nepotřebné knihy do světa. Štvou mě! Ne ty knihy samy o sobě, ale to, že do nich opakovaně nahlížím a málokdy konám. Jen někdy, občas, zrovna když ….....Našla bych tisíc a jednu výmluvu za to věčné KDYŽ. Dám šanci teoretizovat zase dalším a budu jim přát, aby jejich praxe na sebe nenechala čekat příliš dlouho.

Jedno KDYŽ ale stojí za zmínku. To, které způsobilo to velké CVAK! Až když jsem dostala opravdu pěknou pecku, zůstala jsem stát s prázdnýma rukama a moje hlava se svými myšlenkami mi pomalu chystaly cestu do blázince.

Za všemi těmi útěky, předbíháním, přemítáním, zpátečkami a dalšími zdánlivě bohulibými manévry je jenom jedna velká OBĚŤ. Tak, a je to venku!

Já nemůžu, nechci, nestíhám. Kdybych bývala, až budu..... Ještě ne, není správná chvíle. Počkám, popřemýšlím, odložím.... Možná, snad, uvidíme.....Je mi líto, že.....Dosaďte si cokoli, co vás napadne. A že vás toho napadne zřejmě hodně, na to vemte jed!

Nakecávání, okecávání, zamlouvání, omlouvání, vybírání a přebírání. Tisíc a jeden důvodů proč NE! A v tom všem jsem přehlédla ještě jednu cestu. Ještě jednu možnost. Jak ANO!

Prosté ANO, které nabízí všechny možnosti, na které si vzpomenu, připustím, dovolím. Které jsou na dosah, ale stejně tak se zdají být vzdálené, absurdní, nemožné, nepřijatelné.

Prosté ANO svému Životu, který je tu stále a zve mě k sobě. Ne až zítra, ne včera, ale DNES.

To bývalé NE pouštím k vodě. Vlastně ne hned, ještě mu poděkuju. Jeho negativita, jeho urputnost, nerozhodnost, nalhávání, stejně tak jako litování a podvádění sama sebe mi dalo své dary. Ty mne sice dovedly do svého přechodného pekla, ale už na svém začátku v sobě nesly poznání. Neviděla jsem ho. A jak dlouho jsem byla slepá, jak dlouho jsem byla já ten chudák, kterému se to všechno děje, to byla jen a jen moje role, moje úloha. Děkuju, nechci!

Už víte, proč nechci vzpomínat?

Nechci vzpomínat na to, co by mohlo bývalo být. Nechci vidět to, co jsem mohla udělat, zažít, procítit. A co jsem neudělala. Kde jsem nebyla, co jsem nestihla, co mi uteklo, co jsem propásla.

A neznamená to, že se hekticky a bez rozmyslu vrhám do víru života. To mne opravdu neláká.

Jen si víc užívám. Věci prosté a obyčejné stejně tak jako malé vzácnosti, na které jsem si zvykla se těšit. Drobnosti, které nejsou každodenní, čas od času si sama sobě dělám radost. Objevuji a zažívám to ANO, které se učím si dovolit a přijímat.

Ještě je křehké, nezvyklé, ale svou laskavostí, otevřeností mě učí, že je to možné. A že je to rozhodně lepší než moje původní NE.

Ono stejně úplně nezmizelo. Vlastně jsme se docela skámošily. Tolerujeme se a víme si spolu rady.

Reflexní cukroví

Zklamu vás, pokud očekáváte zaručený recept na to báječné cukroví, co pekla moje babička. Nebudu vám ani líčit jeho neodolatelnou chuť a dědečkovo nadšení nad tím jedinečným druhem, které se určitě nikde jinde nepeče.

Ani se s vámi nebudu dělit o to, jak jsem vyráběla vosí hnízda a v rámci záchvatu inovace jsem jim vyráběla z marcipánové hmoty dnes nejen tolik populární, ale hlavně předpisové reflexní proužky. Třeba to byla chyba, mohly by nám za dlouhých večerů trochu přisvítit romantickou vánoční atmosféru.

Naopak. Já jsem letošní pečení pěkně zvrzla. A přitom jsem k němu přistupovala tak zodpovědně. Tak láskyplně. S nadšením a očekáváním. Nikoli tichým. Hezky halasným a pěkně viditelně. Proč?

Z jednoho prostého důvodu: peču ráda, ale ty titěrné, drobné tvary toho příště tak lahodného vánočního cukroví mě nadšením příliš nenaplňují. Letos jsem se ale rozhodla, že jednoduše nebudu srab a SAMO to zvládnu.

Upřímně přiznávám: to lahodné a úžasné cukroví jsem totiž většinou dostávala dárkem od svých chápajících a hlavně tímto směrem tvořivějších a trpělivějších kamarádek.

V sobě jsem si naladila trpělivost, tvůrčí aktivitu a na rádiu nějakou tu vánoční muziku. A ještě jsem přidala odhodlání a pozitivní představu dokonalých tvarů, výtečné chuti a jemné vůně. A se sváteční náladou, optimismem a nezlomnou vírou v dokonalost mého tvoření jsem ŠLA NA TO!

Parádně se mi dařilo. Těsta jedna báseň. Nelepivá a nebo naopak vláčnější, přesně tak, jak každý druh vyžaduje. Sebevědomí se tetelilo blahem a jen potvrzovalo, že pozitivní vize fungují. A tak jsem už samozřejmě mrskala jeden rohlíček za druhým, kurážně jsem si hvízdala u vykrajování nekonečných lineckých tvarů, kterých mi stále nebylo dost. Pracny se do formiček draly téměř samy. A navrch jsem si z rozpustilosti střihla premiéru báječných hrudek, co se nepečou. To fakt nemůže být žádný problém!

Suverénně jsem obložila všechny dostupné plechy a s pýchou a hrdostí jsem je už JEN šoupla do trouby. Brnkačka, paráda, teď už to půjde samo.

A ono to šlo. SAMO! Bez mého vědomí, ať už pozitivního či čerta jakého. Normálně a drze si téměř všechno to s láskou, pečlivostí a zodpovědnou trpělivostí připravené, vytvořené a vymazlené prťavé cukroví dočista dělalo, co chtělo!

Jedno se peklo pomalu, druhé rychle, třetí vůbec. Nejpodlejší byly ty nejprťavější rohlíčky, na které jsem byla zrovna nejvíc pyšná. Vzpomínala jsem na babičku, jak mě hubovala, že jsem nemehlo a dělám „hajdaláky“. Po jejím to znamenalo velké a nesouměrné patvary. Ve svém dospělém věku jsem se pyšně považovala za „mehlo“, které dokázalo už dospělýma rukama vykouzlit skoro takovou krásu, jakou uměla opravdu jen ona. A ony mě takhle vypečou a to doslova!

Byla jsem vzteklá a uražená a nebudu proto ani zblízka vypisovat, jak to celé dopadlo. Tím spíš, když se mi vůbec už nechce pátrat, kde se stala chyba. Někde určitě, ale v tu chvíli mi to bylo totálně fuk!

Bilance byla neradostná a moje pozitivní vize dostala přímý zásah! A nejen ona. Původně už dopředu pocukrované sebevědomí se tetelilo v koutě a představa o dokonalosti skoro jakéhokoli mého tvoření měla podobu téměř zničeného mostu při stoleté povodni.

A proto, abych sama sebe trochu utěšila, podpořila a ujistila jsem se, že mi ještě trochu tvořivosti zbylo, je tu pro mě, k potřebě a k použití, jsem raději sedla a píšu těch pár uplynulých řádek.

Vzpomněla jsem snad na druhou nebo třetí Dohodu ( mám v tom pořadí trochu zmatek, ale myslím, že na něm nezáleží): DĚLALA JSEM TO CELÉ TAK NEJLÍP, JAK JSEM UMĚLA!

TAK! Se mi ulevilo!

Co na tom, že se to nepovedlo. Tvoření jsem si užila! Těšení jsem si užila! Představu jsem měla báječnou! Procvičila jsem si pečlivost, trpělivost. Takové slastné očekávání jsem už dlouho nezažila.

Zbývá ještě umravnit kalkulačku v hlavě. Sází mi neskutečně hbitě a přesně cifry za to i ono. Kolik to stálo a jak je to teď k ničemu. Dlouho se nesnažila. Típla jsem ji ve výběhu našich slepiček. Těm bylo zaručeně jedno co ta nebývalá dobrota, kterou jsem jim dala k svačině, stála. A už vůbec nelustrovaly nějaké tvary a patvary. Jejich mile směšné bojování a předhánění se o každý drobek mých poťouchlých rohlíčku a pracen mi dokonale spravilo náladu.

Dala jsem si sama sobě vánoční dárek s předstihem. Připomněla jsem si, jak je důležitý každý okamžik toho, co dělám. Jak ho vnímám a jak se v něm cítím. I kdyby z toho nakonec mělo být naše letošní „reflexní cukroví“.

A tiše doufám, že si to přečtou také moje kamarádky. Ty s těmi dokonalými a voňavými dobrotami :-).

Seď rovně!

Tuhle větu známe my, starší ročníky, ze základky. Nevím, jak je na tom dnešní školství, ale nedělám si moc iluze. Ostatně hojně ji využívaly ještě pančelky, které učily mého syna. A to není zas tak dávno.

O to víc mě překvapilo, když jsem ji slyšela ve vlaku, kterým pravidelně jezdím domů. Naprosto vážně a s patřičným akcentem a tónem tak peskovala maminka svého syna. Odhadem mu mohlo být už docela přes deset.

„Sakra, to je síla,“ běželo mi hlavou a aby toho bylo tak akorát, maminka dodala rázně:

„A dej si ruce za záda!“

Bylo smutné podívání na toho od pohledu šikovného kluka, který s ustrašeným pohledem mamince bez reptání vyhověl.

Proboha, co udělal tak strašnýho, že ho tak pilně mistruje?

On byl totiž trochu živější. Nějak víc sebou šil, koukal z okna, kroutil se na sedačce. Zkrátka se nemohl poskládat, měl zájem o dění kolem sebe. Byl hubený, vysoký, samá ruka, samá noha, to se potom těžko sedí „v pozoru“!

Maminka byla také vysoká, hubená, trochu jsem se jí začala bát, i když seděla přes uličku. Nebyla jsem rozhodně vzorný rodič. Vybavuji si pěknou řádku chyb, které se dnes v chytrých knihách významně jmenují jako odstrašující příklady zásadně mylných kroků ve výchově. Nedělám si iluze, že jsem na duši svého syna nezanechala nějaký stín. Ale snad ty omyly nebyly fatální, když dnes, v jeho dospělosti, spolu máme pořád výborný vztah. Vážím si toho a jsem za to vděčná. Nebývá to tak běžné.

Ať jsem chybovala jakkoli, můj syn určitě vedle mne nikdy nemusel sedět jako pravítko, bez hnutí, s rukama za zády. Nemohla jsem si pomoci, vím, že to není slušné, ale na tu paní jsem neodpustitelně zírala. Naštěstí byla tak zaujatá dalším úkolováním svého syna, že mě vůbec nevnímala. Hodně mě zajímalo, jak ten celkem milý kluk, bude svačit s rukama za zády v ubrousku vzorně nachystaný koláček.

Nene, bylo mu dovoleno změnit pozici. Nastavil ruce a maminka mu důkladně vlhkým ubrouskem otřela obě dlaně a v rámci dokonalého boje proti bacilům mu podala koláček. Voněl přes uličku, měla jsem chuť si kousnout.

Nahlas jsem se rozesmála představou, jak by asi chudák paní zareagovala, kdybych si poprosila. Stačilo by jí mě nekompromisně sjet pohledem nebo by to bylo i s přednáškou? A kdyby, třeba docela náhodou, mě šokovala a dala mi kousnout, utřela by mi také drobečky u úst jako svému synkovi?

Musela jsem se krotit, abych se nechechtala na půl vagónu. Překvapení se nekonalo, vůbec mi nevěnovala pozornost. Chystala totiž klučinovi pití. Vzorně nachystané v termosce, kafe to zřejmě nebylo, ale určitě dobrý čaj. Zručně mu v drncajícím vlaku nalila do hrnečku a ještě mu ho svědomitě podržela. Stejně se polil. Z takového pidihrnečku může pít jenom jeden, dvoje ruce jsou na něj moc. Dostal záhlavec a následovala přednáška o tom, jak je neschopný, že se ani neumí napít. V jeho věku!

Ani nehnul brvou. Byl zřejmě zvyklý. Zvyklý, zpracovaný, otesaný. Patrně moc dobře věděl, co by následovalo, kdyby se třeba jen náznakem ohradil, něco naznačil, vysvětlil. Radši byl potichu, hodný kluk. Z tolikrát opakované bolavé zkušenosti tak raději eliminoval další případnou maminčinu „péči“.

Vím, nic mi do toho není. Určitě ho maminka miluje, opatruje ho s nejlepším vědomím a možná několikrát za den umírá hrůzou, aby se mu něco nestalo. Třeba je s ním sama, mají jenom jeden druhého. Jenže mě mrazí, když tuším důsledky její opičí lásky. Pro oba dva. Cítím příští komplikace v jejich životech a už teď jim oběma vroucně přeji, aby se s nimi dokázali co nejlépe vyrovnat. Jednoduché to nebude.

Držím jim palce.

Moje vánoční zpoždění

Vánoční zpoždění mám každoročně. Ale letos jsem si ho uvědomila hodně brzo. Upozornilo mě na něj jedno velmi inspirační video. Jemným, milým, ale hluboce pravdivým způsobem mě přivedlo k opravdovému zamyšlení, jak že to vlastně s těmi Vánocemi mám.

Nejraději bych odpověděla: „Nemám je ráda!“ A basta.

Nebylo by to fér. Ani ke mně, ani k tomu vzácnému období, které za nic nemůže. Je tu se mnou od mého malička, od mého dětství až do dnešních dní. A právě ta dětská vzpomínka ve mně najednou rozsvítila něco nového. Vlastně jen zasutého. Schovaného pod nánosem všech těch příštích let, které vršily a vršily všechna ta pokřivení původní dětské radosti.

Kde se vlastně vzal ten můj negativní postoj? A proč se vůbec objevuje, když vždycky vím, že zmizí a nakonec mě přemůže vánoční atmosféra, kterou umím doma přirozeně vykouzlit. Proč musím vždycky absolvovat svoje obvyklé ZPOŽDĚNÍ a neumím si vychutnat právě ty okamžiky, které tomu předcházejí? Proč se ochuzuji o prožitek adventní atmosféry a říkám:

„Ježiš to už je zas ten Advent. A Vánoce na krku!“

Určitě mě netíží potřeba úklidu, pečení cukroví a shon kolem dárků. Vlastně je to škoda, měla bych se aspoň na co vymluvit. Jenže sama sobě nic nenamluvím, tak to ani nezkouším. Ještě bych to mohla hodit na uspěchané a nervózní lidi, nacpané obchody, přeplněné dopravní prostředky. To taky nefunguje, není nad upřímnost!

Tak v čem to je, v čem to vězí!?

Bojím se. Bojím se vrátit se do dětství. Zapomněla jsem. Už si nepamatuji, jak se dětské oči dívají, netuším, jak dětská duše očekává, jak se dětské srdce raduje a těší se. Nevím, jak se brouzdá jen tak ve sněhu, chytají se sněhové vločky, třpytí se jiskřičky mrazu.

Je to opravdu tak těžké? Je to fakt nemožné? Proč bych se aspoň nepokusila kouknout se dětskýma očima. Dobře, tak zatím aspoň jedním, jen mrknout. Opatrně, pomalu, co to udělá.

Se vzpomínkou na velkého žlutého medvěda, kterého mi kdysi přinesl Ježíšek, se odhodlaně nořím do dětského světa. Ještě se bojím, proto je mi medvědí plyšová tlapka spolehlivým průvodcem. Držím ji pevně, je to moje pouto s lehkostí, upřímností, ale také s důvěrou, hravostí a nadějí. Spojení s vírou, že Ježíšek TO VÍ! Nevím úplně přesně, co by měl vědět, ale nechávám to na něm. Zatím mě ještě nezklamal, i když někdy mojí ještě stále dětskou trpělivost pořádně napínal.

Už si troufnu otevřít i druhé oko, ale tlapka mi pořád ještě dodává sebedůvěru. Už vím, že se moje dětské vnímání neztratilo, je se mnou stále, a proto mu dovoluji se pořádně rozhlédnout. Jeho hravost, absence zbytečných starostí a bezstarostnost mě zahřívá a hýčká. Rozpouští studeno mé dospělé duše, odkrývá ztuhlé vrstvy a barví jejich smutnou šeď.

Ještě je čas a já vím, že se moje letošní vánoční zpoždění nekoná. Nebo jen maličko. Je mi smutno za všechna ta předchozí, která mě připravila o radost, těšení a ježíškovskou důvěru. Ale s tím už nic neudělám. To je minulost, která uplynula spolu s původním názorem na moje vnímání Vánoc.

A tak si vychutnávám adventní čas a těším se na Vánoce. Už netrpělivě vyhlížím Ježíška, protože on TO VÍ! Teď už si o něco přesněji přeji to, co by měl vědět, ale stejně tak jako dřív, nechávám to na něm. A jsem vděčná za znovu objevenou víru a důvěru! A s díky a vděčností pouštím medvědí tlapku.

Chci být bohatá!

A kdo by nechtěl!?

Dnes má moje blogové miminko měsíční narozeniny a já jsem se rozhodla, že si dám dárek. Dárek, který si zasloužím, přeji, toužím po něm. Dám si jedno přání. Chtěla jsem napsat tajné, ale já už nechci, aby bylo tajné. Jen ať na něj hezky svítí, ať je vidět a neschovává se.

Proč? Protože proč schovávat něco, o čem si myslím, že schovku nepotřebuje. Proč ukrývat něco, co si zaslouží být pořádně vidět. Já si přeji, ne přeji, CHCI být bohatá!

O tom, jak si správně přát se napsaly mraky a mraky písmen, vět, slov a neméně knih. Některé jsem četla, něco jsem i prováděla, o některé jsem ani nezavadila. A nakonec je mi celá teorie „jak si správně přát“, tak nějak jedno.

Bacha, to není o tom, že bych byla proti teorii, že si myslím, že nefunguje, že to není pravda. Jen mám těch teorií už plné zuby. Moje přání je tak silné, tak hluboké a tak vroucné, že zkrátka jdu do akce!

A hned mě napadlo, jak to vlastně myslím? Jak to mám s tím bohatstvím? O čem to vlastně je?

Chci mít všeho hodně, potřebuju hromadit? Nutí mě něco se porovnávat a mít tím pádem něčeho víc než druzí? Je to o tom, že když má soused bazén, já potřebuji mít ještě větší? Toužím po novém, lepším, modernějším a vychytanějším kole, když to staré ještě slouží? Mám potřebu trumfnout kámošku a mít dokonalejší mobil? Bojím se o své jistoty a raději bych měla všechno dvakrát nebo třikrát? Chci být bohatá, abych mohla dělat to, co ostatní? Třeba jet na dovolenou k moři, když ho vlastně nesnáším?

Úleva, radost, poznání!! Ne, vůbec nic z toho, díky Bohu nepotřebuju. Své bohatství si přeji proto, abych uspokojila svoji radost, protože toužím po potěšení, naplnění, porozumění. Po nasycení svých potřeb samozřejmě fyzických, ale i těch nehmotných a zdánlivě neviditelných. Také proto, že jsem si jistá, že mi tento druh bohatství samozřejmě patří, mám na něj nárok a to by v tom byl čert, aby už nebylo někde a nějak, v nějaké podobě nachystané.

Vím a v praxi jsem si mnohokrát vyzkoušela pravdivost tvrzení „Dej si pozor na svá přání, mohla by se ti vyplnit“. Ano, je to tak. Jenže je to jen o úhlu pohledu a já jsem přesvědčena o tom, že všechna splněná přání jsou v pořádku. A že nejsou zrovna tak, jak jsme si je nalajnovali? To je problém naší „lajnovací mysli“ a ne těch přání!

Moje odtajněné přání je o tom, že chci mít byt v milovaném Jeseníku. Chci mít dostatek prostředků na to, abych ho mohla provozovat, potřebuju auto, abych si tam mohla kdykoli zajet. K tomu je nutné mít hojnost času, abych se mohla ponořit do jesenické přírody a čerpat z její nezměrné studnice inspirace. Tu bych ráda poskytla své duši a svým tvůrčím silám, abychom společně všechny ty nepopsatelné vjemy, pocity, postřehy a nálady mohly přetavit do mých knížek. A pro koho jiného by byly než pro vás, moji milí čtenáři.

Pro vaše potěšení, poznání, sdílení. Pro trochu klidu do dnešních hektických dnů. Pro tiché rozjímání nebo naopak pro uvolněné a hravé chvíle. No zkrátka pro společné naplnění, ať už je to pro kohokoli z nás cokoli.

Tak pro to chci být bohatá. To je moje současná představa o MÉM bohatství. A je mi jedno, že v tuto chvíli se jeví jako nejdokonalejší sci – fi. Je mi jedno, že vůbec netuším, jak, kdy a jakým způsobem by se to mohlo přihodit. Mám jen touhu, přání a víru. Nevzdat to a vydržet!

Vlastně moje měsíční miminko už jeden takový dárek, který má svou vlastní podobu hojnosti, dostalo. Za měsíc své existence dostalo přesně 1007 zobrazení. Představte si velikáánský dort s tolika svíčkami. To je, panečku, světla!

Díky vám, moje milé čtenářky a čtenáři! Děkuju, že čtete, co píšu. Že také vaším prostřednictvím je moje tvořivost nasycená. A moje bohatství se začíná pomaličku naplňovat.