Nechci vzpomínat

„To jsi objevila Ameriku!“, ozval se můj vnitřní hlas posměšně, když se mi v hlavě ozvalo obrovské CVAK. Způsobilo, že mi došla jedna zásadní věc. Dělám jednu obrovskou CHYBU.

Nežiju, neprožívám, utíkám. Zkoumám, hloubám, přemýšlím. Pitvám, cupuju, obracím. Jsem pryč, dozadu, dopředu, ale málokdy TEĎ. Moje hlava, moje myšlenky se vrací, utíkají, ale málokdy se zastaví.

„A to je jako novinka? Slyšela jsi někdy o Přítomném Okamžiku? Co takhle Carpe Diem? Hm, nic?“ slyším ho zase jízlivě se ušklebovat.

Nejenom, že jsem slyšela. „Já jsem si taky hodně přečetla, ty blbečku!“, vedu konverzaci, která mě vůbec nebaví. Nechci se o tom bavit, nechci se v tom hrabat.

Proč?

On má totiž pravdu. Furt jsem jenom četla. A hodně. Myslím, že časem a nebude to dlouho trvat, pustím nepotřebné knihy do světa. Štvou mě! Ne ty knihy samy o sobě, ale to, že do nich opakovaně nahlížím a málokdy konám. Jen někdy, občas, zrovna když ….....Našla bych tisíc a jednu výmluvu za to věčné KDYŽ. Dám šanci teoretizovat zase dalším a budu jim přát, aby jejich praxe na sebe nenechala čekat příliš dlouho.

Jedno KDYŽ ale stojí za zmínku. To, které způsobilo to velké CVAK! Až když jsem dostala opravdu pěknou pecku, zůstala jsem stát s prázdnýma rukama a moje hlava se svými myšlenkami mi pomalu chystaly cestu do blázince.

Za všemi těmi útěky, předbíháním, přemítáním, zpátečkami a dalšími zdánlivě bohulibými manévry je jenom jedna velká OBĚŤ. Tak, a je to venku!

Já nemůžu, nechci, nestíhám. Kdybych bývala, až budu..... Ještě ne, není správná chvíle. Počkám, popřemýšlím, odložím.... Možná, snad, uvidíme.....Je mi líto, že.....Dosaďte si cokoli, co vás napadne. A že vás toho napadne zřejmě hodně, na to vemte jed!

Nakecávání, okecávání, zamlouvání, omlouvání, vybírání a přebírání. Tisíc a jeden důvodů proč NE! A v tom všem jsem přehlédla ještě jednu cestu. Ještě jednu možnost. Jak ANO!

Prosté ANO, které nabízí všechny možnosti, na které si vzpomenu, připustím, dovolím. Které jsou na dosah, ale stejně tak se zdají být vzdálené, absurdní, nemožné, nepřijatelné.

Prosté ANO svému Životu, který je tu stále a zve mě k sobě. Ne až zítra, ne včera, ale DNES.

To bývalé NE pouštím k vodě. Vlastně ne hned, ještě mu poděkuju. Jeho negativita, jeho urputnost, nerozhodnost, nalhávání, stejně tak jako litování a podvádění sama sebe mi dalo své dary. Ty mne sice dovedly do svého přechodného pekla, ale už na svém začátku v sobě nesly poznání. Neviděla jsem ho. A jak dlouho jsem byla slepá, jak dlouho jsem byla já ten chudák, kterému se to všechno děje, to byla jen a jen moje role, moje úloha. Děkuju, nechci!


Už víte, proč nechci vzpomínat?

Nechci vzpomínat na to, co by mohlo bývalo být. Nechci vidět to, co jsem mohla udělat, zažít, procítit. A co jsem neudělala. Kde jsem nebyla, co jsem nestihla, co mi uteklo, co jsem propásla.
A neznamená to, že se hekticky a bez rozmyslu vrhám do víru života. To mne opravdu neláká.

Jen si víc užívám. Věci prosté a obyčejné stejně tak jako malé vzácnosti, na které jsem si zvykla se těšit. Drobnosti, které nejsou každodenní, čas od času si sama sobě dělám radost. Objevuji a zažívám to ANO, které se učím si dovolit a přijímat.

Ještě je křehké, nezvyklé, ale svou laskavostí, otevřeností mě učí, že je to možné. A že je to rozhodně lepší než moje původní NE.

Ono stejně úplně nezmizelo. Vlastně jsme se docela skámošily. Tolerujeme se a víme si spolu rady.















Žádné komentáře:

Okomentovat