Seď rovně!

Tuhle větu známe my, starší ročníky, ze základky. Nevím, jak je na tom dnešní školství, ale nedělám si moc iluze. Ostatně hojně ji využívaly ještě pančelky, které učily mého syna. A to není zas tak dávno.

O to víc mě překvapilo, když jsem ji slyšela ve vlaku, kterým pravidelně jezdím domů. Naprosto vážně a s patřičným akcentem a tónem tak peskovala maminka svého syna. Odhadem mu mohlo být už docela přes deset.

„Sakra, to je síla,“ běželo mi hlavou a aby toho bylo tak akorát, maminka dodala rázně:

„A dej si ruce za záda!“

Bylo smutné podívání na toho od pohledu šikovného kluka, který s ustrašeným pohledem mamince bez reptání vyhověl.

Proboha, co udělal tak strašnýho, že ho tak pilně mistruje?

On byl totiž trochu živější. Nějak víc sebou šil, koukal z okna, kroutil se na sedačce. Zkrátka se nemohl poskládat, měl zájem o dění kolem sebe. Byl hubený, vysoký, samá ruka, samá noha, to se potom těžko sedí „v pozoru“!

Maminka byla také vysoká, hubená, trochu jsem se jí začala bát, i když seděla přes uličku. Nebyla jsem rozhodně vzorný rodič. Vybavuji si pěknou řádku chyb, které se dnes v chytrých knihách významně jmenují jako odstrašující příklady zásadně mylných kroků ve výchově. Nedělám si iluze, že jsem na duši svého syna nezanechala nějaký stín. Ale snad ty omyly nebyly fatální, když dnes, v jeho dospělosti, spolu máme pořád výborný vztah. Vážím si toho a jsem za to vděčná. Nebývá to tak běžné.

Ať jsem chybovala jakkoli, můj syn určitě vedle mne nikdy nemusel sedět jako pravítko, bez hnutí, s rukama za zády. Nemohla jsem si pomoci, vím, že to není slušné, ale na tu paní jsem neodpustitelně zírala. Naštěstí byla tak zaujatá dalším úkolováním svého syna, že mě vůbec nevnímala. Hodně mě zajímalo, jak ten celkem milý kluk, bude svačit s rukama za zády v ubrousku vzorně nachystaný koláček.

Nene, bylo mu dovoleno změnit pozici. Nastavil ruce a maminka mu důkladně vlhkým ubrouskem otřela obě dlaně a v rámci dokonalého boje proti bacilům mu podala koláček. Voněl přes uličku, měla jsem chuť si kousnout.

Nahlas jsem se rozesmála představou, jak by asi chudák paní zareagovala, kdybych si poprosila. Stačilo by jí mě nekompromisně sjet pohledem nebo by to bylo i s přednáškou? A kdyby, třeba docela náhodou, mě šokovala a dala mi kousnout, utřela by mi také drobečky u úst jako svému synkovi?

Musela jsem se krotit, abych se nechechtala na půl vagónu. Překvapení se nekonalo, vůbec mi nevěnovala pozornost. Chystala totiž klučinovi pití. Vzorně nachystané v termosce, kafe to zřejmě nebylo, ale určitě dobrý čaj. Zručně mu v drncajícím vlaku nalila do hrnečku a ještě mu ho svědomitě podržela. Stejně se polil. Z takového pidihrnečku může pít jenom jeden, dvoje ruce jsou na něj moc. Dostal záhlavec a následovala přednáška o tom, jak je neschopný, že se ani neumí napít. V jeho věku!

Ani nehnul brvou. Byl zřejmě zvyklý. Zvyklý, zpracovaný, otesaný. Patrně moc dobře věděl, co by následovalo, kdyby se třeba jen náznakem ohradil, něco naznačil, vysvětlil. Radši byl potichu, hodný kluk. Z tolikrát opakované bolavé zkušenosti tak raději eliminoval další případnou maminčinu „péči“.

Vím, nic mi do toho není. Určitě ho maminka miluje, opatruje ho s nejlepším vědomím a možná několikrát za den umírá hrůzou, aby se mu něco nestalo. Třeba je s ním sama, mají jenom jeden druhého. Jenže mě mrazí, když tuším důsledky její opičí lásky. Pro oba dva. Cítím příští komplikace v jejich životech a už teď jim oběma vroucně přeji, aby se s nimi dokázali co nejlépe vyrovnat. Jednoduché to nebude.


Držím jim palce.

Žádné komentáře:

Okomentovat