„Ahoj Stíne“, řekla
jsem váhavě a nejistě jsem čekala, co bude.
Jinak to nešlo. Byl tak
urputný, tolik hodin a dní se snažil, abych si ho všimla.
Bylo mi mizerně.
Vztekala jsem se, dělala jsem všechno možné, aby mi bylo líp.
Nebylo. Nemohla jsem spát, nechtělo se mi jíst, nemohla jsem se
soustředit. A protože jsem se nemohla soustředit, chaoticky jsem
lítala od jedné činnosti ke druhé v domnění, že už „to bude
ono“.
No jasně, nebylo.
„A hele, myslíš, že
si to vybrečíš?“ To řekl kdo? Já nebo on? Vlastně je to
jedno. Protože vzteky opravdu brečím, zbývá si ještě dupnout
jak to malé dítě?
Dítě? Malé dítě?
Zpozorním. Vzpomínám.
Škola, asi základka, klidně by to mohl být i gympl. Skoro se
dusím, něco mi nejde. Matika, nebo snad Šárka od vedle dostala
lepší známku a mně je rázem hůř a hůř? Na tom nezáleží.
Cítím se provinile,
ZASE jsem to zkazila. A vztek už jede v doprovodu lítosti, jak dva
nerozluční kámoši. Zabydlují se ve mně a dělají, co umí. A
umí to výborně, jde jim to jedna báseň. Jak by také ne, když
kvůli tomu tu jsou. Hezky poctivě nahlodat, rozebrat, rozcupovat na
pidikousíčky.
„Ještě pochybuješ,
ale to je málo, musíš víc. Šárka dostala taky jedničku z
češtiny a ty dvojku. Stejně je lepší, i když přes kozu zdaleka
tak nepřeskočí, jako ty. A že na lyžáku byla ve slalomu až
daleko za tebou? Hm, to už je dávno, to se nepočítá!“
Dobře, aspoň vím,
odkud vítr fouká. Kouknu na Stín.
„Ty teda vypadáš,“
pronesu nahlas a pozoruji, jak se nafukuje. A jak se tak pořád víc
a víc nafukuje, stoupá i můj vztek a zase mám pocit, že se
zalknu a udusím.
To se mi nezamlouvá,
chce se mi volně dýchat a ještě hodnou dobu tady pobýt. Tudy
cesta nevede.
Stín JE a čeká.
Popadám dech a snažím se jej zklidnit. Proklínám všechny
zaručené dýchací a meditační techniky. Kašlu na teorii a jen
dýchám a dýchám a dýchám.
Funguje to! Pomalu se
přestávám klepat, nedusím se, už jen občas vzlyknu a vztek
mizí. Líbí se mi to a pátrám, kde se bere ta změna.
Stín JE a čeká.
Přestal se nafukovat. Vím, že tu je se mnou, ale už mne tak
neděsí. Proč tu je a co tu dělá?
„Nic není jen tak, to
přeci víš. Snaž se trochu,“ domlouvám si. Tak se snažím, ale
opravdu jen trochu. Spíš si užívám tu změnu, volnost dechu a
klid v těle. Pomalu zkoumám pocity a dovolím myšlenkám, aby je
něžně doprovázely.
Objevuji dávnou bolest a
pátrám, kde se vzala. Cítím malou holčičku, její smutek,
opuštěnost, osamělost. Vybavuji si její snahu, se kterou pilně v
první třídě psala do nové písanky své první písmenko.
Kouzelné Áčko.
Šestiletá Romanka sedí
na židličce a obyčejnou tužkou se pečlivě snaží vykouzlit to
nové písmenko. Je rozechvělá a má strach, aby se jí povedlo.
Snaží se co nejvíc, tak nejlíp, jak to jde, jak to umí. Nechce
zklamat paní učitelku a chce si zasloužit jedničku.
Jednička se nekonala,
ani dvojka. Na konci stránky se červená velká pětka!
„Jak to!? Tolik jsem se
snažila. Je to všechno tak nové, nezvyklé, líp to neumím.“
Všechny Áčka spolu s červenou pětkou se rozmazávají pod
proudem slz. Mám vztek. Na sebe, na paní učitelku, na všechny!
Dusím se, mrsknu tužkou o zem a vzlykám......
„Ahoj Stíne! Vítám
Tě a děkuji ti za Tvou službu. Děkuji za světlo, které jsi
poslal do mého bolavého srdce. Děkuji za osvícení staré
bolesti. Už na ni vidím a vím, že není třeba se jí bát. Ještě
potřebujeme s malou Romankou trochu času, abychom ji doléčily.
Těším se na naše povídání, rozumování a společné chvíle.
Teď ještě nevím, jak přesně budou vypadat, ale jsem si jistá,
že to zvládneme.“
Až přijdeš příště,
budu vědět, že vlastně přinášíš dobré zprávy, i když se
to na první kouknutí nezdá.
Žádné komentáře:
Okomentovat