Kdyby sis oči vyplakala

„a jako moře byl tvůj žal, nikomu tím nepomůžeš, život půjde dál...“, zpívá krásně ve své písni Karel Gott.

Je to pravda a není to pravda. Podle mne.

Ten Pan Zpěvák má velkou pravdu v tom, že život půjde dál. Půjde dál svou vlastní cestou a odnese to, kvůli čemu dnes pláčeme. Ten důvod, bolavý, těžký, smutný časem překryjí dny, týdny, měsíce nebo i roky. Každopádně se změní, pokud nezmizí docela. Možná si na něj už nikdy nevzpomeneme, zůstane třeba jako lehký stín nebo bolavá vzpomínka. Ale řeka života plyne svojí cestou a její proud úplně přirozeně dělá to, co je správné.

„Neřvi, kluci přece nebrečí!“, jak častá věta, kterou pronášejí zejména tatínkové ve snaze zocelit svého potomka, aby z něj byl přece kus chlapa.

A kluk opravdu nebrečí, ani nešpitne. I když to odřené koleno docela bolí a štípe.
„Taková prkotina, to přeci vydržím, když to táta říkal“, vtlouká si do hlavy, zatne zuby, sevře dětské pěstičky a je rád, že tátovi vyhověl. A pak je ještě párkrát za hrdinu, i když v jeho bolavé a třeba už dávno ne tak malé dětské duši je teskno a smutno.

Holčičky jsou na tom zdánlivě snad o trochu lépe. Těm se možná pláč toleruje, ale zhusta jsou to ony samy, které si to nedovolí. Snad proto, že je tenkrát, kdysi a ony už ani nevědí, kdy to bylo, nikdo neslyšel. Nepřišel je utěšit, ukonejšit. Zůstala jen ta původně malá holčička sama, jenom s tím, co tehdy tak moc bolelo. Byla by blázen, kdyby do toho šla znovu. Raději zatne zuby, odežene slzy z pod víček a je tak silná! Jednoduše to zvládne a vydrží. A pak ještě mnohokrát v životě, prostě tak, jak je potřeba.

Kdyby si ten klučina mohl dosyta obrečet svoje rozbité koleno a ta holčička vyplakat aktuální bolest, zahojili by si oba své rány včas. Dětské slzy by v pravou chvíli odplavily to, co je zrovna potřeba. Pomohli by sami sobě a nepěchovali a nevrstvili by bolavé chvíle jednu na druhou.

A že se těch chvil dokáže nastřádat. Celá životní pyramida by se z nich dala postavit. Kluk i holčička jsou dávno dospělí, mají svoje děti. A je otázkou, jak to mají ony?

Ale pláč může pomoci. Dovolme si plakat.

I když už jsme velcí, dospělí. Vždycky je co uzdravovat. Pomozme sami sobě, klučinovi i holčičce v nás. Zaslouží si to a vrátí nám to.

Brečíme – li vzteky, z lítosti, z pocitu oběti a s nálepkou „já chudák, nikdo mi nepomůže“, nepomůže tenhle pláč ani nám samotným. Když si urve sám pro sebe větší prostor, než je nezbytně nutné, zapasuje nás ještě hlouběji do propadliště vzteku, zlosti, ubohosti. Promění se v obludu, která nás pomalu, ale jistě bude užírat.

Takže co?

Vyplakat bolest je léčivé, vyplakat vztek stejně tak. Jen si musíme dát pozor, abychom neživili obludu.




Žádné komentáře:

Okomentovat