Jak já se těším! Úplně to vidím,
tetelím se a nemůžu se dočkat. Představuju si, jak to bude
bezvadné, jak mě to bude bavit, jak si budu užívat.
Uvnitř se objevuje zapomenutý pocit.
Jmenuje se RADOST.
Posledních pár dní jsme si hrály
trochu na schovku. Nebyla to zrovna žádná hitparáda. Bylo někdy
smutno, občas neveselo, chvílemi teskno. Už se mi po ní stýskalo.
Ťuká na mě z mého nitra a hlásí
se o slovo. Jsem ještě ponořená ve své minulé šedi a příliš
nevnímám.
„Haló, tady jsem! Pusť smutky k
vodě, teď je čas na mě! Teď je to o mně, o mém místě, o mé
úloze, o mém poslání!
Překvapeně naslouchám. Opatrně,
zlehka. Proč?
Ze strachu. Ještě se bojím. Je to
pravda? Je to tak? Mohu jí důvěřovat? Objeví se jen tak, z
ničeho nic. Je to vůbec možné?
„No jo, tak si vyber. Můžeš se
taky vrátit, dál si hrát na schovávanou. Smutnit si a stýskat.
Nestačilo ti to už? Dávám ti šanci. Prober se!“
Je to možné? Je možné, aby se
objevila tak znenadání? Aby se TO prostě stalo? Jsem jako hlemýžď,
který opatrně souká hlavu z ulity a zkoumá.
Co je venku nového? Co se stalo od té
doby, co jsem byla schovaná? Jaké jsou tu změny zatímco jsem byla
neradostně zabarikádovaná ve svém smutnění.
A tak naslouchám. A postupně
poznávám. A skládám skládačku. Puzzle, chcete-li. A přiznávám.
„Chyběla jsi mi! Stýskalo se mi. Je
dobře, že jsi přišla. Jen nevím, o čem jsi a co mi přinášíš?
Proč se mám radovat? Teď, zrovna teď? Necítím se dobře, víš,
a tak vlastně nevím, jestli je důvod k radosti.“
Přemýšlím, z čeho bych se vlastně
mohla radovat. Připadám si teda trochu divně, ale stejně to
dělám. Přece to vždycky tak dělám. Musím mít TEN DŮVOD.
A tak se snažím a snažím. Pilně
usiluju o to, vydolovat příčinu své radosti. Tak třeba práce.
Zatím jsem ji tak úplně nepostrádala. Rozhodně se nenudím, ale
je přeci normální chodit do práce, no ne? Tak už bych ji tedy
docela brala. Tak rozhodnuto, to je ten DŮVOD.
Jak já se těším! Úplně to
vidím, tetelím se a nemůžu se dočkat. Představuju si, jak to
bude bezvadné, jak mě to bude bavit, jak si budu užívat.
„Tak
co? Je to lepší? Cítíš se dobře? Máš RADOST?“ slyším
otázku.
Upřímně. Já
nevím. Co když se mi tam nebude líbit, nebude mě to bavit, co
když to nedám? Jsem nejistá. A co když třeba žádnou neseženu,
začínám se bát.
„Ty
jsi fakt případ,“ ťuká si na čelo moje RADOST.
„Já
se ti tady servíruju na podnosu, nemusíš nic, ale vůbec nic
dělat a ty si vlastní pílí vymýšlíš DŮVODY. Nebudeš ty
trochu divná? Víš ty vlastně, co chceš? To se pak nediv, že je
ti blbě,“ uzavřela lakonicky svůj projev.
A já se začínám
cítit opravdu blbě. A to už nechci. Děkuji, stačilo. V hlavě mi
vrtají otázky, víří myšlenky.
NECHCI SE CÍTÍT
BLBĚ!
No a co tedy s tím?
Nemá ona vlastně pravdu? Nešlo by se radovat jen tak? Bez důvodu?
Prostě proto, že za mnou přišla, nabídla mi své služby a je tu
se mnou? Proč ji nepřivítat? Proč jí nenaslouchat? Proč s ní
zkrátka nebýt?
Že je to nezvyklé,
neumím to, nedělala jsem to? Patrně je na čase se do toho dát.
Není slušné odmítat své přátele. A já jsem se právě
rozhodla, že ona je můj přítel. Přišla právě tehdy, když
jsem ji potřebovala a to přátelé dělávají. Nehledají důvody,
prostě se objeví, když jsou potřeba.
Dávám se své
RADOSTI do učení. Spolu to jistě zvládnem. Pro začátek jsem jí
vděčná, že mi ukázala, že to jde a jak na to.
A ŽE JE MI LÍP!
Žádné komentáře:
Okomentovat