Díky za vděčnost!

"Buď vděčný, vděčná a máš to!" radíme.

Je moc hezké podělit se o to, co se naučím, co mi funguje a co používám. Když se daří, jde to báječně!

A když se nedaří? Jak je to s vděčností?

Jednoduchá rada, úplně stejně. Jen to nejde tak průzračně, přímočaře. Rovnou a hned. Právě v tomhle může být háček, problém, zádrhel. A dojem, že to nejde, nefunguje. Že to vůbec není možné!

Není to blbost, být vděčná za to, když se nedaří? K tomu přeci patří vztek, naštvání, lítost, boj a síla! Ale vděčnost? Jako proč a na co? Nejsem žádný slaboch, aby byla vděčná za průsery, nedorazy, podrazy a všelijaké jiné trable. Na to se musí pěkně od podlahy, silou a bez váhání!

"Hlavou zeď neprorazíš!", stačí si jednoduše vzpomenout na větu, kterou už jsme určitě minimálně jednou v životě slyšeli.

A v tom to celé je. Je fajn, když to odneseme jenom boulí. I tržná rána se dá zašít, spravit a zahojit. Kdo má palici dubovou, chová se jako pařez, tomu se ta zeď nejspíš sesype a nakonec mu praskne i ta jeho palice.

A přitom stačí tak málo. Být vděčný. I za všechno to, co bychom nejradši zametli pod koberec, hodili do sklepa, vysypali do smetí. Jde to, jen to prostě chvíli trvá, než se přes ten binec k vděčnosti prokoušeme. Čím větší chaos, tím je vděčnost vzdálenější. To je v pohodě, normální. Kdo by taky hned jásal nad potopou, ohněm, ztrátou.

To nejde, není to přirozené. Až ta velká voda odnese, to co jí patří, až oheň spálí, co je nám k nepotřebě a přijdeme o to, co vlastně nechceme, jen o tom ještě zatím nevíme, pak se opatrně, zlehka, skoro nepozorovaně začne objevovat vděčnost.

Je tak jemná, tak křehká a skoro neuvěřitelná, že ji můžeme přehlédnout. Myslím, že se to nestane. Protože čím je velká voda větší a špinavější, oheň palčivější a ztráta zdánlivě obrovská, tím je vděčnost léčivější.

A ona s pokorou a ráda léčí. Zase postupně, pomalu. Nejspíš také tak, jak jí to dovolíme. Jak si sami sobě dovolíme. A my si dovolíme a rádi.

Co by tomu řekli lidi?

Moje babička byla moudrá žena. Pocházela ze Slovenska, do Prahy přišla jako mladé děvče v třicátých letech minulého století. Do služby. Umíme si to dnes představit? My, starší, snad trochu ano, ale mladší generace, ta už těžko.

Babička byla ráda, že měla kde hlavu složit, práce se nebála a těch pár korun se hodilo. Prala, žehlila, uklízela, vařila. Posluhovala, sloužila. S pokorou, s vděčností. Z toho, co jí zbylo, podporovala ve svém vzdáleném domově ovdovělou maminku a čtyři sourozence.

Sama se odhodlaně protloukala, nic jiného jí nezbývalo. S hlavou skloněnou, s poslušností a bez odmluvy vykonávala to, co jí bylo uloženo. Pečlivě, do puntíku, vždy v čas, v pořádku a bez chyby plnila přání svých zaměstnavatelů.

V tom cizím světě, daleko od domova, bez přátel a bez rodiny se tehdy musela spoléhat jen sama na sebe. Na své ruce, svoji pracovitost, smysl pro pořádek a zodpovědnost. To, co ji dělalo samu sebou, bylo tehdy potřeba někam ukrýt. Hluboko, do nitra. A ve chvílích, kdy se smutku, stesku a touze po domově už nedalo odolat, tehdy zvala své city k sobě.

Aby aspoň na chvíli utěšila samu sebe. Aby aspoň na pár minut spočinula v klidu a objetí vlastní přirozenosti. Práce jí nevadila, o to tady nešlo. Služba byla služba, ale nebyla babiččinou přirozeností. Byla nutností, aby bez nadsázky tehdy přežila nouzi a bídu, která v době hodpodářské krize byla všudypřítomná.

Nejspíš tehdy babička v sobě potačila kus sebe samé. Tu svobodnou a přirozenou část, která každému z nás dává volnost v myšlení, jednání a prožívání. A snad tehdy v ní vznikl zárodek věty, kterou pak až do konce svého života velmi často používala.

„Co by tomu řekli lidi?“

„Jaký lidi? Co by řekli? Co je komu do toho! Do čeho? Do všeho, co já dělám!“ Chce se mi křičet a vášnivě vypouštět páru nad takovou blbostí.

Dělávala jsem to dřív, jako slečna i jako dospělá žena. Babičku jsem milovala, ale tahle její věta mě vytáčela. Mnohokrát jsem necitlivě zvyšovala hlas na tu moji milou stařenku ve snaze jí přeci sakra ukázat, jak moc se plete, jak je prostě úplně mimo mísu. Silou mládí, neuvědomělou umanutostí dospělosti jsem se snažila slepě obrátit babičku na „víru pravou“. Zase jsem jednou páchala dobro.

Jen se koukla, upřela na mě své hluboké šedomodré oči a věděla své. Věděla? Ano, věděla. Byla to její pravda, víra. Dnes bychom učeně řekli „programový model chování“. Moje babička s takovým „modelem“ žila skoro do osmdesáti, kdy ji zradilo srdíčko. Z pohledu dnešní psychosomatiky ukázkový příklad.

Do osmdesátky mám ještě daleko a jsem rozhodnutá, že já svoji babičku v tomhle směru rozhodně překonám. Chce to drobnost, maličkost.

Není to tak dávno, co jsem si s plnou parádou uvědomila, jak hluboko mám i já v sobě uloženu tu nenáviděnou větu. Dokázala se, mrška, přetavit do jiné podoby, jiných témat, modelů, ale ve skutečnosti to není nic jiného.

Za každou myšlenku, kdy nedělám to, co bych chtěla dělat a podřizuji se obecnému řádu, pravidlům, názorům a zvykům, si jednoduše dosadím „ty lidi“. V každém činu, ve kterém mi není dobře, v čemkoli se necítím a co dělám jen z vůle někoho nebo něčeho jiného, tam jednoduše průzračně září cizí názor. Každý krok, který mě odvádí od vlastní přirozenosti, touhy a podstaty, je veden tím „co se má“.

S vděčností vzpomínám na milovanou babičku. A na všechny ty, kteří tu byli přede mnou a otiskli ve mně své stopy. Ať jsou jakékoli. Ty dobré mě přirozeně vedou životem a dávají sílu změnit ty, které mi způsobují potíže a těžkosti.

Změna se dá udělat vždycky, takže nakonec je všechno tak nějak v pořádku. Mějme v úctě naše předky a věřme si, že když přijde ta správná chvíle, můžeme přetvořit tu část jejich odkazu, která nám už neslouží a je pro nás k nepotřebě.

Držím, držím, nepustím

A ještě ke všemu nepřijímám. A jako bonus se vztekám. Prémiově se lituju.

Ona by jedna disciplína stačila, jenže většinou přichází ještě v nějaké podobě některá z jejích rodných sester, či „dobrých“ kamarádek.

Já to většinou umím v parádní, jak již výše zmíněno, prémiové, kombinaci. Jsem Lev, tak si to dávám naplno. Když už, tak držím pořádně, o puštění ani řeči. A kdo mluvil o nějakém přijímání? Jedině tak pustit páru, vztekat se hezky po královsku, aby to nebylo k přehlédnutí. Od plic a od podlahy zařvat a seknout drápem. A když to náhodou tak úplně nevyjde, trochu lítosti to spraví taky.

Neulepšilo se mi? Je mi stejně blbě nebo ještě hůř? No jasně, že mě to štve. Vůbec nepřipouštím, že by TO mohlo být jinak. Změna? Něco jinak? Prosím vás a proč? Je mi sice na nic, ale TO se srovná, přejde. Nevidím, neslyším, trápím se a čekám.

Na co? Až se TO vyřeší? Až mi bude ještě hůř? Až dostanu přes prsty, ránu do hlavy? Nebo se dostaví nějaké jiné jemnější či důraznější upozornění? A ono spolehlivě, naprosto jistě přijde. Někdy jen v podobě docvaknutí v hlavě, jindy, když držím opravdu odhodlaně, jednoduše použije razantnější metodu.

Nevidíš, nechceš vidět, je ti na nic a stejně jsi jak zalitá do betonu? Neuhneš ani o kousek, i když funguješ se zataženou ruční brzdou a se skoro prázdnou nádrží? Kampak bys, děvče, chtěla asi tak dojet? Už takovou dobu stojíš na stopce a furt ji nevidíš? Tak ti ji ukážeme, postaráme se o tebe, abys mohla přehodit kvalt a pokračovat v cestě. Abys TO konečně viděla a třeba se pohnula jen o kousek. O malý kousek, pidikousek. I ten je dobrý, abys mohla aspoň trochu nahlodat ten svůj beton. Až se ti začne sypat, uvidíme, jestli na něm budeš dál tak tvrdošíjně trvat. Jestli se budeš i nadále držet zuby nehty, vztekle povykovat a umanutě se litovat.

Nebývá TO vždycky tak dramatické. Ale je fakt, že ten princip je pořád stejný. Nevidíš, neslyšíš? Nevadí, spolehni se, že dostaneš šanci, aby se ti rozjasnilo.

Když jsem dlouho nejenom neslyšela, ale taky nevnímala a byla jsem jedinečným kandidátem na bílou hůl, dostala jsem šanci. Je to už řadu měsíců zpátky, ale trvá stále a já se jí nepřetržitě držím. A ráda se jí držím. Tady je správně, že nepustím. Ruční brzdu jsem povolila, stopku mám za zády a palivo pro další kus cesty se pomalu doplňuje. Vztek mi slouží jako hybatel a s lítostí bývám kamarád jen na nezbytně nutnou chvilku. Nejsem neomylná a malé „fňuk“ si klidně dovolím. Je to taková naše společná hra o vlku a koze. Já jí dám prostor, cvičně se polituju, postěžuju a vím, že je mi to stejně houby platné. Uleví se mi a jedeme dál.

Držím, držím, nepustím !?

Jak kdy. Uvnitř sebe všichni dobře víme, které TO držení je správné. Kdy je fajn se držet jako klíště, protože pustit tuhle šanci by byl hřích. Chyba, která by se určitě dala napravit, ale stála by na příště víc času, energie, úsilí a moře dalšího. Co je naopak fajn pustit co nejdřív, abychom zase nevynaložili zbytečně času, energie, úsilí a moře dalšího :-).

Na CO?

Přeci na TO, abychom potom nemuseli čekat na tu šanci....

Přeji nám všem, abychom správně drželi, tam, kde je třeba a dokázali včas pustit, když je to nutné a nezbytné.