Moje babička byla moudrá
žena. Pocházela ze Slovenska, do Prahy přišla jako mladé děvče
v třicátých letech minulého století. Do služby. Umíme si to
dnes představit? My, starší, snad trochu ano, ale mladší
generace, ta už těžko.
Babička byla ráda, že
měla kde hlavu složit, práce se nebála a těch pár korun se
hodilo. Prala, žehlila, uklízela, vařila. Posluhovala, sloužila.
S pokorou, s vděčností. Z toho, co jí zbylo, podporovala ve svém
vzdáleném domově ovdovělou maminku a čtyři sourozence.
Sama se odhodlaně
protloukala, nic jiného jí nezbývalo. S hlavou skloněnou, s
poslušností a bez odmluvy vykonávala to, co jí bylo uloženo.
Pečlivě, do puntíku, vždy v čas, v pořádku a bez chyby plnila
přání svých zaměstnavatelů.
V tom cizím světě,
daleko od domova, bez přátel a bez rodiny se tehdy musela spoléhat
jen sama na sebe. Na své ruce, svoji pracovitost, smysl pro pořádek
a zodpovědnost. To, co ji dělalo samu sebou, bylo tehdy potřeba
někam ukrýt. Hluboko, do nitra. A ve chvílích, kdy se smutku,
stesku a touze po domově už nedalo odolat, tehdy zvala své city k
sobě.
Aby aspoň na chvíli
utěšila samu sebe. Aby aspoň na pár minut spočinula v klidu a
objetí vlastní přirozenosti. Práce jí nevadila, o to tady nešlo.
Služba byla služba, ale nebyla babiččinou přirozeností. Byla
nutností, aby bez nadsázky tehdy přežila nouzi a bídu, která v
době hodpodářské krize byla všudypřítomná.
Nejspíš tehdy babička
v sobě potačila kus sebe samé. Tu svobodnou a přirozenou část,
která každému z nás dává volnost v myšlení, jednání a
prožívání. A snad tehdy v ní vznikl zárodek věty, kterou pak
až do konce svého života velmi často používala.
„Co by tomu řekli
lidi?“
„Jaký lidi? Co by
řekli? Co je komu do toho! Do čeho? Do všeho, co já dělám!“
Chce se mi křičet a vášnivě vypouštět páru nad takovou
blbostí.
Dělávala jsem to dřív,
jako slečna i jako dospělá žena. Babičku jsem milovala, ale
tahle její věta mě vytáčela. Mnohokrát jsem necitlivě
zvyšovala hlas na tu moji milou stařenku ve snaze jí přeci sakra
ukázat, jak moc se plete, jak je prostě úplně mimo mísu. Silou
mládí, neuvědomělou umanutostí dospělosti jsem se snažila
slepě obrátit babičku na „víru pravou“. Zase jsem jednou
páchala dobro.
Jen se koukla, upřela na
mě své hluboké šedomodré oči a věděla své. Věděla? Ano,
věděla. Byla to její pravda, víra. Dnes bychom učeně řekli
„programový model chování“. Moje babička s takovým „modelem“
žila skoro do osmdesáti, kdy ji zradilo srdíčko. Z pohledu dnešní
psychosomatiky ukázkový příklad.
Do osmdesátky mám ještě
daleko a jsem rozhodnutá, že já svoji babičku v tomhle směru
rozhodně překonám. Chce to drobnost, maličkost.
Není to tak dávno, co
jsem si s plnou parádou uvědomila, jak hluboko mám i já v sobě
uloženu tu nenáviděnou větu. Dokázala se, mrška, přetavit do
jiné podoby, jiných témat, modelů, ale ve skutečnosti to není
nic jiného.
Za každou myšlenku, kdy
nedělám to, co bych chtěla dělat a podřizuji se obecnému řádu,
pravidlům, názorům a zvykům, si jednoduše dosadím „ty lidi“.
V každém činu, ve kterém mi není dobře, v čemkoli se necítím
a co dělám jen z vůle někoho nebo něčeho jiného, tam jednoduše
průzračně září cizí názor. Každý krok, který mě odvádí
od vlastní přirozenosti, touhy a podstaty, je veden tím „co se
má“.
S vděčností vzpomínám
na milovanou babičku. A na všechny ty, kteří tu byli přede mnou
a otiskli ve mně své stopy. Ať jsou jakékoli. Ty dobré mě
přirozeně vedou životem a dávají sílu změnit ty, které mi
způsobují potíže a těžkosti.
Změna se dá udělat
vždycky, takže nakonec je všechno tak nějak v pořádku. Mějme v
úctě naše předky a věřme si, že když přijde ta správná
chvíle, můžeme přetvořit tu část jejich odkazu, která nám už
neslouží a je pro nás k nepotřebě.
Žádné komentáře:
Okomentovat