"Buď vděčný,
vděčná a máš to!" radíme.
Je moc hezké podělit se
o to, co se naučím, co mi funguje a co používám. Když se daří,
jde to báječně!
A když se nedaří? Jak
je to s vděčností?
Jednoduchá rada, úplně
stejně. Jen to nejde tak průzračně, přímočaře. Rovnou a hned.
Právě v tomhle může být háček, problém, zádrhel. A dojem, že
to nejde, nefunguje. Že to vůbec není možné!
Není to blbost, být
vděčná za to, když se nedaří? K tomu přeci patří vztek,
naštvání, lítost, boj a síla! Ale vděčnost? Jako proč a na
co? Nejsem žádný slaboch, aby byla vděčná za průsery,
nedorazy, podrazy a všelijaké jiné trable. Na to se musí pěkně
od podlahy, silou a bez váhání!
"Hlavou zeď
neprorazíš!", stačí si jednoduše vzpomenout na větu,
kterou už jsme určitě minimálně jednou v životě slyšeli.
A v tom to celé je. Je
fajn, když to odneseme jenom boulí. I tržná rána se dá zašít,
spravit a zahojit. Kdo má palici dubovou, chová se jako pařez,
tomu se ta zeď nejspíš sesype a nakonec mu praskne i ta jeho
palice.
A přitom stačí tak
málo. Být vděčný. I za všechno to, co bychom nejradši zametli
pod koberec, hodili do sklepa, vysypali do smetí. Jde to, jen to
prostě chvíli trvá, než se přes ten binec k vděčnosti
prokoušeme. Čím větší chaos, tím je vděčnost vzdálenější.
To je v pohodě, normální. Kdo by taky hned jásal nad potopou,
ohněm, ztrátou.
To nejde, není to
přirozené. Až ta velká voda odnese, to co jí patří, až oheň
spálí, co je nám k nepotřebě a přijdeme o to, co vlastně
nechceme, jen o tom ještě zatím nevíme, pak se opatrně, zlehka,
skoro nepozorovaně začne objevovat vděčnost.
Je tak jemná, tak křehká
a skoro neuvěřitelná, že ji můžeme přehlédnout. Myslím, že
se to nestane. Protože čím je velká voda větší a špinavější,
oheň palčivější a ztráta zdánlivě obrovská, tím je vděčnost
léčivější.
A ona s pokorou a ráda
léčí. Zase postupně, pomalu. Nejspíš také tak, jak jí to
dovolíme. Jak si sami sobě dovolíme. A my si dovolíme a rádi.
Žádné komentáře:
Okomentovat