Ztráty a nálezy

Kdyby to tak šlo. Jednoduše, rychle a bez bolesti.

O čem mluvím? Dřív to bylo šikovně zařízeno. Na každém nádraží a v každém větším městě jsme mohli najít okénko s kouzelným názvem.

ZTRÁTY A NÁLEZY.

A lidé ztráceli a nacházeli. A docela i poctivě to nalezené odevzdávali. Takže ti, co ztratili, většinou šli s nadějí a důvěrou ke kouzelnému okénku a našli. Rukavice, deštníky, čepice, tašky, klobouky a mnoho dalších, leckdy i kuriózních zapomenutých, ztracených či v roztržitosti odložených věcí.

S věcmi, s těmi je to jednoduché. Alespoň pro mne. Neželím, nehromadím. Ztrácím i nacházím. Jen to okénko už jaksi neslouží.

Ale co s tím ostatním? S tím, co si nosíme uvnitř sami sebe? S pocity, emocemi? Se strachy, s nedůvěrou? Nedostatkem víry, lpěním, nepružností? Sobectvím, ovládáním? Nedostatkem lásky k sobě a našim blízkým? Nepokorou a nevděkem? Vztekem, netrpělivostí, nezodpovědností? Lhaním a podváděním? Sebestředností, neochotou, závislostí?

Copak nám asi všechny tyhle „bohulibé“ vlastnosti, které bychom po opravdu upřímném pohledu do vlastního nitra našli v nějaké podobě každý sám u sebe, asi tak způsobují?

ZTRÁTY A NÁLEZY.

Jen to okénko už jaksi neslouží.

My, lidé, jsme divní. Až když ztrácíme, přicházíme na to, jak cenné bylo to, o co jsme přišli. Zjišťujeme, jak jsme byli bláhoví a považovali jsme vše za samozřejmé, běžné a normální. A tak ztrácíme.

Spravedlivě ztrácíme. Opravdu to myslím vážně. SPRAVEDLIVĚ ztrácíme vše to, co si zasloužíme ztratit. Jen k té spravedlnosti vede cesta lemovaná vztekem, křivdou, nepochopením. Probolenou bolestí, probátým strachem. Tehdy, až vztek přejde ve smíření, křivda se změní na přijetí a pochopení přinese úlevu, potom je čas na spravedlnost.

Je úžasná v tom, že platí pro každého a že dokáže vracet.

A je fajn, že to okénko už jaksi neslouží.

Kdo by v něm za nás prošel všemi našimi lekcemi? Kdo by v něm za nás získal naše zasloužené dary? Kdo by v něm byl ta SPRAVEDLNOST? Řešení lákavé, neodolatelné, ale po zásluze nemožné.

Kouzelné okénko máme každý sám u sebe. Co tedy dělat, když ztrácíme? Je to prosté. Přistupujme k němu s důvěrou a nadějí, vírou v sebe sama. Dřív nebo později, ale vždycky s pokorou a vděčností v něm lze spravedlivě najít to, co jsme ztratili.



Žádné komentáře:

Okomentovat