Chválím, chválíš, chválíme

„Samochvála smrdí !“ , slyším ze svého dětství malé posměváčky. Poskakují okolo mne, ukazují si prstem, chichotají se. To v lepším případě. Scénář bývá také méně šetrný. Dětská upřímnost nade vše! Vypláznutý jazyk, pořádný šťouchanec, otočení zády. Neberem, nekámošíme se!

Jednou ty mně, pak zas já tobě. Upřímně, bývala jsem součástí obou stran. I já jsem se s tehdejší dětskou upřímností přidávala k posměváčkům. Zřejmě. Jenže to si nepamatuju. Mnohem víc dodnes cítím, jaké to bylo, být na té druhé straně. Vysmívané, posmívané, haněné.

Nic moc. Osamění, lítost, velká otázka. Proč? Co jsem udělala tak moc špatně, že mě vystrčili ze svého středu? Nehraje roli, že to většinou dlouho netrvalo, dětská hra má svá vlastní pravidla.....

Jen uvnitř něco zůstalo. A pak už jen stačilo, když se občas přidal i nějaký ten dospělý. Pančelka, rodič, družinářka nebo horlivý a svědomitý vedoucí nějakého kroužku. Jo a taky v Pionýru, to tenkrát byla esence nechválení. Hezky v řadě, jeden jako druhý. Tak proč chválit, to se tady nenosí. Možná by se tím i oslabila část socialistického monobloku a imperialisti by to mohli zákeřně využít.

No, naučte se v tomhle všem chválit sama sebe! A taky chválit ty druhé! Pochválit ano, či ne? A jestli ano, tak kdy a při jaké příležitosti? Už jo, nebo ještě ne? Teď nebo to nechat na zítra? Je to samozřejmě nadsázka, ale zas tak velká legrace to není.

Kolik stojí poznání, že stojím za to sama sebe chválit? Zjištění, že mně i ostatní přinášejí hodnoty, které jsou chvályhodné. A že velmi často to není na první kouknutí vidět. Že je šikovné si třeba i počkat. Zažít smutky, lítosti, průsery. Propady a návraty. Mít se ráda a nesnášet se. Sebe a taky vás, ostatní. Třeba zároveň. Ve zmatku, chaosu, v bouři i v klidu.

Nejde to spočítat, nalinkovat ani dát do excelu. A nepřijde to z venku, to by se jeden načekal! Pochvala, ocenění od druhých potěší, pohladí, povzbudí, dodá sílu a chuť jít dál, když zrovna není síly na rozdávání. Postrčí v hledání.

Cesta k mojí vlastní upřímné sebechvále, která „nesmrdí“ vede houštím, trním a bažinou. A je fajn vidět, jak houští řídne, trní má menší ostny a bažina vysychá.

Je užitečné chválit tam, kde je proč a je za co. A tak se učím na sobě a na druhých. S chutí oceňuji své vlastní úspěchy tam, kde jsem dřív viděla jen samozřejmost, povinnost a „to je normálka“. Už se dokážu radovat, že „ten umí to a ten zas ono...“ a víte, jak je to dál, že jo :-).

Proto chvalme tam, kde cítíme, že je to správně. Sebe, vlastní děti, kolegy, známé, přátele, rodiče i šéfy. Upřímné a nefalešné podpory není nikdy dost. Kde není co a proč pochválit, tak zkrátka bude třeba příště. Je fakt blbě, chválit falešně, s pocitem se zavděčit, potlačit vlastní cítění a očekávat, že se „to“ vrátí. To je kalkulace, rozum, iluze, hra. Neodsuzuji, jen poznávám a učím se.

Nesluníčkařím, nerozdávám lásku na potkání. Snažím se najít balanc, vzletněji rovnováhu, harmonii. S úctou a pokorou, s nadšením a úžasem odkrývám tajemství přijetí přirozenosti, plynutí. Pro mě to není sranda, někdo to má holt víc přirozeně. Zas má ale tutově jiný trable, takže nakonec to vyjde nastejno.

Ale když „ten dělá to a ten zas ono...“, tak vážně všichni dohromady uděláme moc. Na to stačí zdravý selský rozum, trochu klidu a ne moc velké mudrování :-).



Plavu si a nevím jak

Zase jsem si, s dovolením, vypůjčila název písničky. Nic jí neubírá na kráse, že vznikla už před padesáti pěti lety v divadle Semafor. Její nápěv se mi vynořil v hlavě dnes ráno, kdy jsem si šla po delší době zase zaplavat.

Jako tehdy, tak i dnes, mě k té ranní aktivitě přiměla vlastní páteř žadonící ještě o trochu víc pozornosti. Tím ale veškerá podobnost končí a já jsem moc ráda.

Změnila jsem bazén a byla jsem nadšená. V Nemocnici Na Homolce je skvělé relaxační centrum, za pár kaček si ráno mezi sedmou a devátou můžete skvěle užít. Jen to chce trochu dřív vstávat. Byla jsem sama zvědavá, co mě čeká, reference byly výborné, vlastní zkušenost je však zaručená.

Čistá voda, klid, dvě či tři starší dámy, vlastně se mnou nás bylo o jednu víc. Obhlédla jsem okolí bazénu, prosklená okna, kterými pronikalo ranní slunce a příjemně se zrcadlilo na hladině. Něco mi chybělo. Hodiny. Abych věděla, jak dlouho plavu, jestli už to stačí nebo je třeba ještě vydržet. Byla jsem tak zvyklá a hlídala jsem si většinou tu svoji půlhodinku. Znervózněla jsem, pátrala jsem dál, mžourala jsem svýma krátkozrakýma očima, přirozeně dioptrické brýle zůstaly v šatně. Nic, ani ručička. Nerada, ale musela jsem se smířit s tím, že tam prostě nejsou.

Žádní mladí namakaní borci, žádné štíhlé výkonné plavkyně. Nic proti nim nemám, ale dřív se často stávalo, že byli svojí snahou o maximální výkon tak zaujatí, že je ani trochu nezajímalo, že v bazénu nejsou sami a kraulovali a znakovali hbitě sem a tam. Moje plavání se díky tomu blížilo slalomu a to je disciplína, která patří do výrazně jiné lokality. Cákali, prskali, funěli a vůbec byli tak odporně rychlí, vytrvalí a vysportovaní, že jsem se často přistihla v přihlouplé snaze makat podobně jako oni. Výsledkem bylo, že v okamžiku, kdy mi to došlo, jsem sice zvolnila, ale otrávit mě to stačilo dostatečně. Jasně, že vím, že je to o mně a ne o nich, ale když si chcete v klidu ráno protáhnout tělo, vyčistit hlavu a místo toho jen kličkujete a hledáte místo, kam se vám vejde ruka nebo noha, tak jsem oprávněně pěnila.

Jak jsem byla zvyklá, tak hezky pod sprchu, čepici, brýle a šup do vody. A dala jsem se do toho! Prázdný bazén lákal k tomu to pořádně rozjet. Za prvé mi nedošlo, že jsem byla pár let na suchu. Takže jsem přirozeně jaksi vypadla z rytmu. Potom mi přerývaný dech, který záhy začínal scházet, důrazně naznačil, že netřeba makat, závodit a dohánět původní borce, jejichž absence byla zřejmá i přes občas zamlžené, draze zaplacené a zaručeně se nemlžící brýle do vody.

Hodiny tu nejsou a ještě se skoro dusím a nestíhám! To je asi nějaká blbost! Zaparkovala jsem u kraje, přidržela se madla, zamlžené brýle jsem vymáchala ve vodě a dala jsem si stopku. Klidná hladina se mírně čeřila a v ní se zlatilo slunce.

Kam se ženu? A proč? O co jde? Na co hodiny, když přeci sama vždycky vím, kdy mám dost, kdy stačilo. Tělo si řekne a netřeba ho nutit do supervýkonů. Netřeba hlídat čas. No tak ho přešvihnu a doplatím pár korun, nic víc. To mi jen v hlavě jede starý zajetý výkonnostní a kontrolní program. Hned, honem,výkon, přidej páru a všechno si pořádně hlídej a jisti!

A dost! Ani náhodou! Nejsem dostihový kůň, ani nervu rekordy. Není proč a pro koho. Já si potřebuju svoje tělo pohýčkat, páteř porovnat, hlavu vyčistit. Ne se zhuntovat, uhnat a zahltit si hlavu počítáním minut. Zčerstva jsem se na sebe naštvala. Já mám takové ideální podmínky, je třeba je využít.

Nádech, výdech, položila jsem se na hladinu. Nádech, výdech, ruce, nohy. Zas tak složité to není, umím jenom prsa, tak není moc z čeho vybírat. Ještě jsem trochu přidušená, ale čím víc vydechuji do vody, cítím její klid a slyším bublinky z mého dechu, tím víc chytám rytmus. Cítím nejistotu chybějících let, ale není nepřekonatelná. Bazén, odpočinek, bazén, odpočinek. Žádné stíhání, odrážení a makání.

A najednou nevnímám. Nevnímám čas, nevím, co je kolem. Plavu si a nevím jak. Jsem jen já, můj dech, modrá čistá voda a moje tělo. Jen tak si pluji bazénem, užívám si to, dýchám, ruce, nohy. Děje se to samo, volně, krásně. Občas zastavím, dám si malou pauzu a pokračuji. Nemyslím, nezkoumám, nevnímám zamlžené brýle. Není třeba nic hlídat, sledovat. Ještě dva, ne, ještě čtyři a pak ještě dva bazény. A to je právě tak akorát, hlásí mi přirozené signály a já spokojeně končím.

Jsem nějak vedle. Jsem v klidu a vlastně jsem pro to nemusela nic udělat. Je mi báječně na těle. V šatně mi hodiny ukazují, že mám spoustu času na vrácení klíčku bez příplatku. Hm, plavala jsem svých třicet minut. Vlastně je mi to jedno.

Ukecávala jsem se asi tři dny, než jsem dnes konečně vyrazila. Poznala jsem nové užitečné prostředí, kam stojí za to se vracet a dělat něco pro zdraví. Utkala jsem se opět, po kolikáté už, s vlastní kontrolou a potřebou nesmyslného výkonu. Zjistila jsem, že ji lze vypustit a nechat ji plavat.

S poznáním a touhou plout tehdy, když je potřeba a kontrolovat jen tam, kde je to nezbytné, koukám už jen dopředu. Jsem přesvědčená, že jsem dnes v té vodě nechala kus toho, co už nepotřebuji a co mi otravuje život.



Jak lvové bijem o mříže!

Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí.

Nebojte, nehodlám dál citovat Klasika. Ta věta mi neodbytně zněla v uších dnes ráno, až mě přinutila si sednout a zkoumat, kde se vlastně vzala. Ohromně mě překvapilo, že mi tak plynule a jasně vytanula v mysli.

Že by vzpomínka na léta základky a tehdy nenáviděného pana učitele Lacinu? Na jeho pověstný „oranžový sešit“, který mám dodnes schovaný, divím se, že se léty ještě nerozpadl. Obsahuje dokonalé základy češtiny, gramatiky, literatury a dokonce i slovenštiny, kterou jsme měli povinně. Pro mě to byla brnkačka, protože moje babička byla Slovenka a celé její příbuzenstvo žilo v dnešní již cizině. Pan učitel nás dřel a dřel, byl to starý pán, dříve učil na „měšťance“ a neměl s námi žádné slitování. Celých těch mnoho desítek let, které od mé povinné školní docházky uplynuly, jsem mu vděčná za to, že mě dokonale naučil ovládat moji mateřštinu. Mělo by to být normální, ale bohužel se čím dál tím víc tak neděje.

Při vší úctě k panu učiteli, tato připomínka je z jiného zdroje. Nehodlám být patetická, ani esoterická, ale jak jsem tak seděla a pozorovala ty lvy, došlo mi to. Pro mě mi to došlo. Laskavý čtenář, nechť si vybere, co cítí.

Došlo mi, jak se snažím, mimochodem, moje znamení je Lev :-), strašně se snažím a furt nic. Jak si pilně stavím ty mříže a klece. Cítím tu lví sílu, jak bojuje s těmi mřížemi a nenávidí klece. A čím víc je té zarputilé síly, tím jsou ty mříže pevnější a klece menší a menší. Vnímám, jak to bolí, když mříž nechce povolit a jak to dusí, když se klec zmenšuje a zmenšuje. Čím je menší, tím má Lev méně síly. Ale má ji stále.

Stačí ji obrátit. Stačí nechat jí být, stačí se jí nebát. Prostě stačí.......

Vlastně je to nádherné slovo. STAČÍ. To znamená, že je všeho dost, hojnost, netřeba ničeho dalšího.
Nesnáším ono rčení: „všechno je v pořádku.“ Samo za to nemůže, jen se s ním zachází necitlivě, hlásá se bez rozmyslu tehdy, kdy cokoli říkat, je zbytečné, plýtvá se s ním, stala se z něj fráze.

Všechno je v pořádku tehdy, když cítíte, ne jenom víte, že to tak opravdu je. Já jsem vždycky věděla, ale jen zřídka opravdu cítila. Věděla jsem, že tlačím na pilu, věděla, jsem, že spěchám, že potřebuji mít své jistoty a kontroly. Všechny knihy, které mám doma a které jsem ani všechny ještě nepřečetla, mě utvrzují v tom, že TO mám pustit. Dokonce bych dokázala i báječně poradit. Druhým.

Pomůže mi vzkaz od Klasika, který mi Kdosi poslal, abych opravdu pustila? Pomůže i někomu z vás? Jsme na tom stejně, vím, že každý máme své mříže a klece, jde jen o jejich sílu a velikost.

Budu vděčná za každé jejich ztenčení a uvolnění tlaku. Za každý kousek změny směru, za prosté STAČÍ. Jsem už teď vděčná, že jsem si všimla, že jsem zachytila těch pár vět, těch pro mě nejdůležitějších z celé básně. Že jsem se dokázala zastavit, vnímat a cítit. Že my dovolujete se podělit.

Je mi jedno, jak to Klasik myslel. Už na gymplu jsem nesnášela rozbory básní, přišlo mi na hlavu, patlat se v tom, jak to tehdy zrovna básníci měli, co tím chtěli říct a proč. To věděli jen oni sami a je k smíchu to rozebírat. Asi se to děje i dnes, školní osnovy jsou holt neúprosné.

Mně dnes Jan Neruda udělal moc hezký začátek dne. Posílám mu velký dík a jdu dělat ty obyčejné běžné denní věci. Dneska se na ně těším.