Temná je dobrá

Je, a ne že ne.

Jenže. Musela jsem se k takovému poznání a pak vyznání, které svou neumělou, nebo snad přeci jen trochu už vypsanou rukou, právě teď píšu, dopracovat. Přišlo to na mě předevčírem. Ve čtyři skoro tma, rej myšlenek nikterak povzbudivých a kupa nehotové práce přede mnou. Zmatek, chaos a bezradnost.

A to jak teď bude na furt? Nebo na pár měsíců? Brzo tma, smutek a splín, nechuť k čemukoli? Vize spíš horšího než lepšího, absence světla a vy už víte, jak to myslím :-). Do ničeho se mně nechce, nic mě netěší a nebaví. No nazdar a to je teprve začátek listopadu! A jak to teda bude dál?

Budu se od rána netěšit? Budu se od rána, která bývají podzimně krásná, bát, že bude brzo tma a s ní že vylezou všichni moji strašáci? Dám jim prostor, aby se nafukovali a rozpínali a užírali můj vlastní prostor? Jasně, vím, že momentálně je pro mě složité období, ale to přece neznamená, že se bude ještě dokrmovat tmou, která zcela přirozeně a v souladu s přírodou právě teď kraluje a má navrch.

Tak kudy na to a co s tím? Fajn, přiznávám, že s podporou sklenky červeného, ale opravdu jen jedné, dobře, možná dvou :-), tuším směr a lovím v paměti. Tam nejdřív, ale protože to nestačí, volám na podporu srdce a to, co sice nevím, co je, ale vím, že to tam je zcela určitě!

Temná je dobrá!

„Ber, nebo nech být!“ Slyším hlas, který sice není příjemný, ale je tak blízký! Kroutím se, křivím, utíkám a vracím se. Tam a zpátky až zjistím, že není kam. Není kam utéct, není kam se vrátit.

Co je to za nesmysl? Jsem zvyklá, že je třeba vždycky někam jít, kupředu a nejlépe co nejrychleji, úkol nečeká. Až ho splním, dostanu odměnu. Nebo také ne, pokud udělám chybu. A bojím se. Dopředu se bojím, abych ji neudělala. A tak se točím v kruhu. Začínám a vracím se dřív, než mohu svůj úkol dokončit. Bojím se!

A co když v tom bání se, v tom strachu je zdroj? Co když v něm je ta síla, kterou hledám a potřebuji? Zkouším pozorovat tu tmu, která s brzkým odpolednem přichází. Mohu s ní něco udělat? Mohu ji ukecat, zdržet, zastavit? Houby, nemůžu nic. Tak ji zkoumám a nechávám přijít blíž.

Nejsme ještě přítelkyně, ale tak trochu se začínáme tolerovat. Ona je velmi sebejistá, neustoupí ani o píď. Proč by to dělala. Je to její prostor, její období, její království. Patří jen a jen jí a hodlá si ho patřičně užít. Učím se, dát jí ho. Přát jí ho. Být s ní, i když se bojím. I když nerozumím všemu, co přináší, jen cítím, že ona je teď ve své síle. Má ji mít. Toleruji ji a hledám.

Hledám, co je v ní pro mě. Když tu je, tak i pro mě se tam něco najde. Nic není jen tak, samo o sobě, to vím a je to jedna z mála jistot, které existují. Musí tam něco být, a tak, poučena, trpělivě čekám, co mi přinese.

Nepřináší růže, má raději jejich trny. Nehojí rány, spíš je otvírá. Není laskavá, raději studí. Nehýčká, ale je pravdivá. Dusí, abych se mohla znovu nadechnout. Není laskavá, ale miluje po svém. Je drsná, aby mohla pohladit. Je-li pozvána, přichází, aby mohla léčit.

Tak prosté to je.

A v praxi? Čekám, co bude. Něco jsem objevila a sama jsem zvědavá, jak to zvládnu žít. Prvních pár dní za mě docela dobrý! Čas ukáže …...

A tak parafrázuji Žlutého psa: „Temná je dobrá! Temná je naděje, láska, už je to tak :-)“.









Bát se je vlastně fajn

Vím, že dnes bychom měli vzpomenout na ty, kteří tady s námi již nejsou. Na naše rodiče, přátele, příbuzné, zkrátka na všechny, kteří v našem životě zanechali svůj otisk. I na mém stole stojí zapálená svíčka a můj vděk běží tam, kde je dobře.

Ve mě leží ještě jedna vzpomínka. Je jí rok a patří do míst, která miluji a na která myslím, když mi zrovna není. Shodou všech možných okolností právě v Lesním baru v jesenické Horní Lipové se v mém zápisníku objevil první článek a dodala jsem si odvahy založit tenhle blog. Toulala jsem se tehdy celý týden v těch kouzelných kopcích a ony mi darovaly své barvy, tajemství, která byla jen pro mne a pomáhaly najít odpovědi na otázky, pro které jsem si tam přijela.

Netušila jsem, jestli to vůbec bude někdo číst, potřebovala jsem se tu a tam vypsat ze všech možných trablů, potíží, postřehů a ještě ledasčeho jiného... A s tichým přáním, že to bude fajn, když někomu budou moje zkušenosti k užitku, jsem postupně přidávala další písmenka. Je vás hodně, co čtete má povídání a dělá mi to radost.

Za ten rok jsem se, podobně jako každý z nás v dnešní době, potkala se spoustou událostí. Hezkých, milých, příjemných, ale i hnusných, těžkých, složitých. Užila jsem si slzy i smích. Nechala jsem za sebou kus vlastních zbytečností, aby se další objevily. Aby mi daly poznat, způsobem velmi nepřehlédnutelným, že už ale fakt a bez diskuze je čas k dalšímu odkládání.

První článek byl o upřímnosti sama k sobě a já mám šanci se po roce znovu kouknout na to, jak že to vlastně mám. No, furt to drhne. Ale je fakt, že díky všem těm zatáčkám, houpačkám, kolotočům, stoupání, padání a zase stoupání to nějak líp zvládám :-). Zjistila jsem, že je lepší se raději nadechnout, třeba i na chvíli zavřít oči, ale pak se probát a probolet až tam, kam to jde. A ono to jde vždycky. Není to fajn ani příjemný. Je to hnusný, bolí to, vztekám se a potkávám všechny ty zavrženíhodný emoce, které jsou tzv. FUJ. Nejsou a jsou moc užitečný.

Zjistila jsem, že čím víc je vnímám a dávám jim prostor, tím víc toho nesou, ukazují a léčí. Vztek mi přinesl pochopení, bolest soucit, strach lásku. Aktuálně mám pocit, že je mi snad ještě hůř než loni. Že je víc problémů, nedaří se a zase sbírám síly. Ba ne, děvče, UPŘÍMNĚ se koukni a jdi dál, za ten první pocit. Bude mi to chvíli trvat, ale vím, že až se přežene ten první náraz, až se nadechnu a pak ty oči otevřu, zase se probolím a probojím, objevím další svoji skládačku. A to za to stojí. Zatím to teda vždycky tak bylo a právě proto nevidím důvod, aby to teď bylo jinak. A já tam někde uvnitř cítím, že vlastně tudy chci a potřebuju jít.

Máme to tak nějak všichni stejně, myslím. Právě teď nastává období, kdy máme šanci se ještě víc zklidnit, pozastavit a kouknout tam někam dovnitř. Já vím, krátké dny, málo světla, zima, venku nevlídno. Já, zimomřivec a chronický uživatel sluníčka taky zrovna nejásám. Navlíkám vrstvy, potřebuju spoustu svíček, teplého čaje a nevyhnu se ani něčemu ostřejšímu. Takový svařák v útulné hospůdce na konci výletu podzimní krajinou, no nedejte si!

Sama sobě si přeji, abych i na příště našla ta správná slova a dala je do vět, které dávají smysl nejen mně, ale i vám, milí čtenáři. Abychom každý z nás našli ten vlastní kousek ve správný čas a potěšili svoji duši na spirále jedinečných cest, které se stejně jednou potkají.

S Láskou Romana