A co když ?

To nevyjde? Je to blbý? Nemá to cenu? Je to k ničemu? Budu vypadat blbě? To nemá smysl?

Takový nesmysly! Fakt nesmysly? Vždyť to jsou normální otázky! A to jako říká kdo?

Znáte to? Ten klasický, otřepaný a přesto neodbytný dialog, který dokáže pořádně drnčet v hlavě? Hučí, kecá, duní a nedá pokoj? Je zajímavý, že se dokáže se stejnou vehemencí prosadit kdykoli. Prosazuje se úplně stejně, jde-li o zdánlivou prkotinu nebo o jiná, závažnější rozhodnutí. Jako třeba napsat knížku.

No vážně. Vzpomínám si, že úplně stejně mi dokázala moje mysl kecat do toho, jestli se mám pustit do psaní jakékoli z mých knížek, blogu, článků. Nevzdala jsem to a zkrátka jsem to zkusila. A ono to vyšlo. Šlo prostě jen o to, udělat první krok. Nebo aspoň krůček.

Poslat ten hlas do háje. Nechat odprejsknout pochybnosti. Prostě dát se do toho. Jakkoli, třeba s nejistotou. Jen to udělat. Nějak, po svém, jak to zrovna cítím a vnímám. Nějaké to bude, nějak se to vyvine. Jednu důležitou vlastnost to dozajista má. Je to moje! A můžu si s tím dělat, co chci. Změnit, předělat, zrušit a začít třeba znovu.

Uvědomuju si, že ten hlas je se mnou odjakživa. Provází mne, co si pamatuju a dokázal mi pravděpodobně zmařit hodně nápadů. Těch prvních. Takových, co přišly spontánně, z hravosti, z tvoření, těch, které mi jako inspiraci posílá to nejlepší, co ve mně je. Co to přesně je, tak úplně s jistotou nevím. Snad duše, podvědomí, zdroj či vnitřní síla. Ale je to tam a je jedno, jak si to pojmenuju. To ono ví, co mně dělá dobře a kam se mám vydat.

Nojo, jenže často se mi podaří neslyšet to, co slyšet mám a slyším to, co slyšet nemám! Nebo vlastně ne. Slyším oba řečníky, ale jen jednoho poslechnu. Ježiš, ta čeština je nádherná!

Prostě se leknu a nechám se ukecat od toho rozumu. Blbečka. Jo, občas se hodí, ale častěji ho mám za Blbečka. Mysl prostě myslí, nic jiného neumí. Momentálně bych potřebovala, kdyby svoje aktivity stopla na minimum a nechala mě volně dýchat. Proto jsem se rozhodla do ní šťourat, rýt a podrobit jí křížovému výslechu.

Nesnáším „......a co když...!“

A přišly obrazy.

„Co když …dostanu pětku? …. to nebudu umět? ….....neudělám zkoušky? ….. mě nemá rád?.... neseženu práci? …...nestihnu, nezvládnu......

Bylo jich mnoho a mnoho. Pochybnosti, domněnky, strachy, obavy, nedůvěra. Kde se vzaly a proč tu jsou? Dumám, ptám se, hledám?

„A co když je to Láska?“

Jo, není to původní, snad je to název nějaké písničky, nevím. Ale přišlo to, slyším to. Netuším nejdřív souvislosti, nepasuje mi to. Zase blbost? Nechávám to plynout, věc pro mne nevídaná :-) a jen s tím jsem.

Jen cítím, nerozumím. A je to asi ono. Nějak to tam prostě je. A je to před tím, než co řekne Blbeček. Blbeček totiž někdy snad i chrání. Před bolestí, před zklamáním. Proč? Protože už tu jednou bylo a třeba bolelo a to je někdy dost hustý. Jenže Láska ví, že už to bolet nemusí.

A pak se v tom vyznejte.

Každopádně jsem prozatím přišla na to, že budu líp naslouchat. Protože i když to zní stejně, může mi to přinést různá poselství. A jak to poznám?


Jednoduše se do toho pustím. Zkrátka to udělám a pak se uvidí. Změna se dá udělat vždycky.  

Žádné komentáře:

Okomentovat