Užívám si jich
vrchovatě. Těch dvou základních lidských emocí. Jedna se mi
líbí, druhou bych klidně oželela. S jednou bych byla i na pustém
ostrově a tu druhou bych tam za žádnou cenu nepustila.
Střídají se zdánlivě
bez pravidel, nahodile. Jak vlny na pobřeží přináší do mého
nitra každá to své a odnáší, co je třeba. Zvykám si na ně,
na jejich přítomnost a vím, že to tak prostě je.
V Lásce je mi fajn. Vše
se zdá možné, nevidím problémy, jen cítím ten milý proud,
který dává nekonečnou sílu. Nechám se vést a unášet, s
údivem pozoruju, jak se vše tak nějak skládá a děje samo. Je to
pro mne velmi nezvyklé. Kam se poděla moje potřeba neustálé
kontroly? Ta urputnost, která mne nutila vše držet, dozorovat,
nepustit? V takových chvílích po ní není ani stopy. Nepotřebuji
ji, k čemu by mi byla?
Říkám Tomu Láska, ale
to je vlastně jen slovo. Nedá se do něj jednoduše vložit vše,
co cítím pod tím tak širokým pojmem. A tak si tam, prosím,
každý dosaďte podle svého. Protože každý ji známe právě
podle svého. V každém z nás je, i když momentálně třeba spí,
schovává se a čeká na lepší chvíli, aby o sobě dala vědět.
V Lásce bych si přála
být pořád. Nějak se mi to nedaří. Přižene se Strach, ten její
hnusnější brácha a na ten kouzelný proud, na to milo, krásu a
jistotu vychrstne hromadu špíny, sraček, bolesti, slz. Nenálady,
omezenosti, nejistoty a další kopec těch nejnemožnějších
emocí. Co s tím?
Vlastně nic. Co chcete
dělat s uragánem, který už tu je. Zkuste proti němu třeba jen
vlastní silou fouknout? Směšný, že jo. Taky jsem foukala.
Bojovala, bránila jsem se. K ničemu to nevedlo, poznala jsem časem.
Jen to bylo horší, víc to bolelo, sílilo a nemizelo. Utíkala
jsem a zase jsem se vracela. Nebylo kam utéct. Nikde totiž není
jiné Já, jiné Moje.
Když mi to došlo,
zírala jsem. Vlastně stále ještě zírám a stále to prožívám.
To nejde jen tak lehce vstřebat. Mně ne. To je pro mne velká
vzácnost, které stále nerozumím. Učím se To žít. Ani to nejde
pořádně popsat, tak jen sdílím. Svoji zkušenost a poznání.
Jak mne Strach a Láska,
ruku v ruce vedou mým životem. Jak jednoho přijímám a bez
druhého bych se zdánlivě obešla. Ale co s nimi, když už vím,
že jsou tu oba?
Jednoduše nic. Nechat je
být. Nebrat jim jejich role, dát jim prostor oběma. Líbí,
nelíbí, o to tu nejde. Už si nejde vybírat. Protože jsem si
vybrala. Kdysi, jen jsem to zapomněla a teď se moje role právě
spojuje s těmi jejich.
Třeba je to to, o čem
se píše v chytrých knihách. Taky je mám doma a některé jsem i
četla :-). Jenže číst to, znát teorii, to je něco jiného. Je
to fajn vědět. Někdo to ví a vůbec třeba ty knihy nečte. Není
to zmotané? Není to podezřelé?
Není, protože
nejdůležitější je Život sám. S knihami nebo bez. S teorií
nebo bez. Jak to máme kdo poskládané. Někdo prochodí svůj Život
po seminářích, kde hledá. Někdo jej prožije bez jediné vteřiny
teorie a také hledá. Já jsem to měla tak napůl, než mi došlo,
že taky hledám :-).
Zatím jsem našla to, co
jsem našla. To mi momentálně stačí. Přeji si tu vzácnost víc
poznat, zažít. Ve Strachu i v Lásce, tak, jak přijdou.
Někdy je prostě líp a
někdy hůř. Když je hůř, čerpám z jistoty, že se ten milý
proud nikam neztratil, že mne stále vede a proudí. Jen momentálně
je třeba nefoukat, nebojovat a plynout i s tím, co bych nejradši
poslala do horoucích pekel.
