Až mě to překvapilo.
Najednou takový odpor. Zdá se, že vím, co je tím myšleno a do
nedávna jsem to slovo sama používala a vnímala jako užitečné a
pozitivní. Jenže teď na mě kouká všude, cpe se do mnoha článků
a dává se na něj velký důraz. Tedy tak to vnímám.
Vědomě dýchat, vědomě
jíst, vědomě být..... dosadila bych i jiné činnosti. S
nadsázkou a humorem si dosaďte, co je libo :-). Já vím, že je to
třeba, sama se vlastně snažím tak chovat, ale to je právě ONO.
Snažím se. Hlídám se. Kontroluju se. A už mi to leze na nervy.
Přináší mi to nepohodlí, mírně řečeno blbou náladu, na
rovinu – depku a hnusný stavy. Na duši i na těle. Možná proto
ta bouřlivá reakce a přehnaná citlivost na to užitečné slovo.
Ale zamysleme se trochu.
Nesnažíme se vědomě o něco, co je vlastně přirozenost? Nezní
to lépe: přirozeně dýchat, přirozeně být, přirozeně jíst
nebo i nejíst ? Mně jo a poněkud mě to smiřuje s tím, aktuálně,
nenáviděným slovem.
Evokuje totiž ve mně
„dělání“, mus, tlak! A to já, prosím, nemůžu. Já jsem
sama sebe doteďka tak zatlakovala a zakontrolovala, že mám fakt
problém. Zkrátka, jak řekl někdo chytrý dávno přede mnou,
odnaučuju se, co jsem se naučila. A je to hustý.
Já ty programy, díky
Bohu, vidím. Tak to jsem možná vědomá. Je mi to celkem jedno,
jak se tomu říká, protože tu jsou se mnou a nějak to spolu
válčíme. Když jsme právě ve fázi příměří, je to fajn a
tak nějak je mi líp. Mám víc síly, energie, je mi se sebou
dobře, nezmatkuju, nebojím se a dle pouček i pozitivně myslím. A
protože mi to takhle lítá už delší dobu, zodpovědně jsem
vypozorovala, že tohle jsem JÁ , a tak jsem si to nazvala
přirozeností. Vlastní autenticitou. Ta druhá poloha jsem taky JÁ,
ale když si urve právě tu svoji nadvládu, tak sílu doluju,
zmatkuju, strach si kraluje a celkem nic moc. To taky znám, vidím a
vím, co s tím dělat. Nechat to být, přežít, prodýchat. Jsem
teda vědomá? Jestli ano, fajn, beru, ale zas je mi bližší ta
přirozenost. Stín chce být stínem, tak ať je a jde si svou
cestou. Nemůže stínit na pořád, časem půjde z cesty.
Mějte si to každý, jak
chcete. Uznávám, že trochu rýpu a čeřím kruhy. Nezatracuju
meditace a jiné techniky. Jsou užitečné, praktické a dokáží
pomoci tam, kde je to třeba. Jen mi všeho přijde poslední dobou
moc. A třeba je to právě zrovna můj problém, že jo. Zrcadlo, já
vím. Ale právě k tomu tu mám ty svoje písmenka, abych si do nich
ulevila a poslala je dál do světa. Protože vím, že někam
dopadnou a někdo souzní. Nepotřebuju vědět kdo a jestli vůbec
někdo. Jen to tak vnímám a cítím, že možná méně je více.
Klid je víc než dělání a to mě stále překvapuje.
Od hyperaktivity jak v
mysli tak v těle ke klidu. To je právě moje cesta. Věřte, že je
těžká. A já zas věřím, že je možná. Je to totiž návrat k
přirozenosti a to je fajn, ne? Kdo to máte podobně, vítejte na
cestě :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat