ale je to moje.....
A co vlastně? Ten Pocit.
Najednou se objevil. Neznámý, známý. Vytáhl mě z postele, abych
se ho pokusila zachytit. Vlastně ne, je to jinak.
Už tu se mnou byl, už
jsme se poznali, jen bylo třeba se navzájem doladit. Naladit,
spojit. Očuchat, poznat a zažít. Abych pak mohla, s rukou pořád
ještě v ortéze, nehybnou a poslušnou nepohybu, přeci jen napsat
pár písmenek.
Mít něco vlastního!
Třeba jen Pocit! Jsou tací, kteří neporozumí a je to správně.
Netuší, co mají. Nezávidím, přeji. Ale stejně, pro mě se to
rovná malému zázraku – vědět a mít jistotu, že něco je v
pořádku. I když jde „jen“ o Pocit.
Ten je totiž moc
důležitý. Je to kompas, ukazatel směru. Není to věc, hmota. Ta
je možná jednodušší. Zdánlivě. Dá se na ni sáhnout,
ohodnotit, oznámkovat.
Co s Pocitem? Je lehký
jako vánek, i když ve své síle dokáže být velmi důrazný a
pravdivý. Nezachytíš, uteče ti mezi prsty. Možná se vrátí,
možná ne. Je třeba být u sebe, abys ho chytil a vnímal. A to
vyžaduje klid, trpělivost a cítění.
Sebe sama. Není jinde,
druhý ti ho nepřinese, u jiných ho nenajdeš. Čeká na setkání.
Až budeš připraven, až budeš připravena. Ne dřív, ne později.
Je můj, je tvůj. Pro
mne, pro každého jiný, ten nejsprávnější. Klíčový okamžik,
záblesk jistoty, paprsek, který nese sílu, křehkost, pochopení a
odhodlání. Rozhodnutí.
Pro nás, co si nevěříme
a hledáme hlouběji než ti druzí, malý zázrak nedozírné
hodnoty. Není třeba řešit hned. Počkej si, už víš, jak to
bude.
A kdy to bude? Poznáš
ten správný čas. Poznáš, kdy se vše dá do pohybu tak, jak
potřebuješ, aby se Pocit zhmotnil v realitě.
Nevadí, že teď nevím,
jak to udělám. Vím, jak to cítím a to mě vede. Nezvyklé,
nejisté, stále ještě. Jen vím, že je to nejistota nového. Je
přirozená, nové věci bývají nezvyklé a nesou strach a obavy.
Stačí se vrátit k Pocitu. Hýčkat ho, být s ním. Neopouštět
se, být spolu. I ve strachu a obavách. Mají své místo, své
právo na bytí i na nejistotu.
Dovolím jim to. Ruku v
ruce s Pocitem. S tím svým. Protože ten už nedám, nenechám si
ho vzít. Je tak z daleka a přitom tak blízko. Pochází z
nehmotných sfér, říkejme jim jakkoli. Jen vím jedno: i on zná
můj strach, patří k sobě. Kdysi a kdesi dávno byly oba spolu.
Tak jako Já. A cestou jsme šli každý jinudy, abychom se zase
potkali. A to se právě děje....
Celistvost, Jednota....
Velká slova. Mně stačí,
úplně pro teď stačí, že jsem ho našla. Právě teď, snad
včera, nedávno, ale jsme tady.
Pro pár dalších
obyčejných dnů. Pro pár dalších rán, večerů, nocí. Jaké
budou, netuším. Jaké bych si je přála mít, tuším. A jak to
dopadne?
Nechám se překvapit :-)
