Kdyby sis oči vyplakala

„a jako moře byl tvůj žal, nikomu tím nepomůžeš, život půjde dál...“, zpívá krásně ve své písni Karel Gott.

Je to pravda a není to pravda. Podle mne.

Ten Pan Zpěvák má velkou pravdu v tom, že život půjde dál. Půjde dál svou vlastní cestou a odnese to, kvůli čemu dnes pláčeme. Ten důvod, bolavý, těžký, smutný časem překryjí dny, týdny, měsíce nebo i roky. Každopádně se změní, pokud nezmizí docela. Možná si na něj už nikdy nevzpomeneme, zůstane třeba jako lehký stín nebo bolavá vzpomínka. Ale řeka života plyne svojí cestou a její proud úplně přirozeně dělá to, co je správné.

„Neřvi, kluci přece nebrečí!“, jak častá věta, kterou pronášejí zejména tatínkové ve snaze zocelit svého potomka, aby z něj byl přece kus chlapa.

A kluk opravdu nebrečí, ani nešpitne. I když to odřené koleno docela bolí a štípe.
„Taková prkotina, to přeci vydržím, když to táta říkal“, vtlouká si do hlavy, zatne zuby, sevře dětské pěstičky a je rád, že tátovi vyhověl. A pak je ještě párkrát za hrdinu, i když v jeho bolavé a třeba už dávno ne tak malé dětské duši je teskno a smutno.

Holčičky jsou na tom zdánlivě snad o trochu lépe. Těm se možná pláč toleruje, ale zhusta jsou to ony samy, které si to nedovolí. Snad proto, že je tenkrát, kdysi a ony už ani nevědí, kdy to bylo, nikdo neslyšel. Nepřišel je utěšit, ukonejšit. Zůstala jen ta původně malá holčička sama, jenom s tím, co tehdy tak moc bolelo. Byla by blázen, kdyby do toho šla znovu. Raději zatne zuby, odežene slzy z pod víček a je tak silná! Jednoduše to zvládne a vydrží. A pak ještě mnohokrát v životě, prostě tak, jak je potřeba.

Kdyby si ten klučina mohl dosyta obrečet svoje rozbité koleno a ta holčička vyplakat aktuální bolest, zahojili by si oba své rány včas. Dětské slzy by v pravou chvíli odplavily to, co je zrovna potřeba. Pomohli by sami sobě a nepěchovali a nevrstvili by bolavé chvíle jednu na druhou.

A že se těch chvil dokáže nastřádat. Celá životní pyramida by se z nich dala postavit. Kluk i holčička jsou dávno dospělí, mají svoje děti. A je otázkou, jak to mají ony?

Ale pláč může pomoci. Dovolme si plakat.

I když už jsme velcí, dospělí. Vždycky je co uzdravovat. Pomozme sami sobě, klučinovi i holčičce v nás. Zaslouží si to a vrátí nám to.

Brečíme – li vzteky, z lítosti, z pocitu oběti a s nálepkou „já chudák, nikdo mi nepomůže“, nepomůže tenhle pláč ani nám samotným. Když si urve sám pro sebe větší prostor, než je nezbytně nutné, zapasuje nás ještě hlouběji do propadliště vzteku, zlosti, ubohosti. Promění se v obludu, která nás pomalu, ale jistě bude užírat.

Takže co?

Vyplakat bolest je léčivé, vyplakat vztek stejně tak. Jen si musíme dát pozor, abychom neživili obludu.




O šuplíčkách v hlavě

Pořídila jsem si do hlavy šuplíky. Musela jsem. Měla jsem ji už tak přeplněnou, že hrozilo, že mě mé myšlenky, nápady, tipy a postřehy totálně převálcují. Skákala jsem z jednoho na druhé a samozřejmě nikdy jsem pořádně neskočila. Nebo skočila, ale nedopadla. Nebo dopadla a natloukla si. Vždycky jsem se na chvilku zastavila, podívala, zamyslela a šup, už jsem zas byla jinde.

Jiný nápad, z jiného úhlu a ten předchozí odplul kamsi do neznáma. Nedokázala jsem ho uchopit a to, co jsem chtěla doplnit a změnit, jsem si pamatovala jen z půlky. A ten zmatek, chaos a nepořádek se zvyšoval přímo úměrně s tím, co všechno se mi momentálně honilo hlavou. Samozřejmě včetně aktuálních postřehů dění kolem sebe, ze kterých jsem už v duchu chystala příští blogové články.

Připadala jsem si hodně mimo. Nesoustředěná, roztěkaná, rozevlátá. Vzteklá, netrpělivá, neuchopitelná. Tisíc a jedna myšlenka mi rejdily v hlavě, běhaly kolem dokola. Vířily, vznášely se, přicházely, odcházely, mizely a vracely se.

Mátlo mě to a znepokojovalo. Čím víc jsem se snažila to celé nějak uchopit a zpacifikovat, tím víc všeho bylo.

Hrnečku vař! Tohle je naprosto výstižný termín. V mojí hlavě se zkrátka vařily, bobtnaly a kupily myšlenky bez jakékoli kontroly. Kdybych tak tenkrát přišla na tohle podobenství, třeba by stačilo vypůjčit si ono známé: „Hrnečku dost!“ a bylo by po problémech. Uvařeno, snědeno, pochutnáno!Jasno, spokojenost, klídek.

Jenže mi to nenapadlo a hrnek vařil, co to dalo. Žár, dým, přetlak, fujtabl! Děkuju, nechci!

PRÁSK!

To mi nepraskla hlava, ale dostala jsem spásný nápad. V hodině dvanácté, v poslední chvíli, kousek před výbuchem.

Pořídím si šuplíky. Pěkné, bytelné, fortelné. Pečlivě, poctivě a důmyslně vytvořené. Neotálela jsem a šla na věc.

Čapla jsem jednu myšlenku za druhou, přidala k nim rozdováděné nápady, pádící postřehy a bez velkého dumání jsem je řádně sázela do jednoho šuplíku za druhým. A těm, ve kterých byly ty nejbujnější obsahy mé mysli, jsem ještě přičarovala kovaný zámek. S klíčem, kterým jsem s gustem a s potutelným úsměvem s velkou chutí svědomitě otočila. Na dvakrát!

A BYLO!

Jasno, spokojenost, klídek. Teď už ano. Ten chaos, kdybych se nestyděla, napsala bych „bordel“, v mé hlavě má konečně řád a systém. Už nebublá, nevzdouvá se, nezahlcuje mne a nežije si vlastním životem. Nevládne on mne, ale já jemu.

Když chci a potřebuji, pomalu a s klidem otevřu příslušný šuplík, opatrně vytáhnu to, co ukrývá a společně se dáme do práce. Kouknem, co se změnilo, co je jinak. Nebo naopak, co se drží a co o změně nechce ani slyšet. Když to jde a jsme v souladu, jdeme společně dál. Tvoříme, upravujeme nebo také rušíme a začínáme znovu. Někdy to nejde po dobrém ani po zlém. To potom obsah uložím opatrně zpátky, šuplík zavřu a nechám ho jeho osudu. Na někdy, na pak.

Vždycky je a bude nějaké potom. Třeba jinak, než bych si přála, ale JE. A moje šuplíčky mi poslouží tak, jak potřebuji. A když se mi zdá, že je tak trochu klídek, strnulo a šero, pro legraci je trochu provětrám, pootevřu a pozvu jejich obsah k sobě.

A rázem je co dělat. S lehkostí, s radostí a inspirací.











Ahoj Stíne!

„Ahoj Stíne“, řekla jsem váhavě a nejistě jsem čekala, co bude.
Jinak to nešlo. Byl tak urputný, tolik hodin a dní se snažil, abych si ho všimla.
Bylo mi mizerně. Vztekala jsem se, dělala jsem všechno možné, aby mi bylo líp. Nebylo. Nemohla jsem spát, nechtělo se mi jíst, nemohla jsem se soustředit. A protože jsem se nemohla soustředit, chaoticky jsem lítala od jedné činnosti ke druhé v domnění, že už „to bude ono“.

No jasně, nebylo.
„A hele, myslíš, že si to vybrečíš?“ To řekl kdo? Já nebo on? Vlastně je to jedno. Protože vzteky opravdu brečím, zbývá si ještě dupnout jak to malé dítě?
Dítě? Malé dítě?
Zpozorním. Vzpomínám. Škola, asi základka, klidně by to mohl být i gympl. Skoro se dusím, něco mi nejde. Matika, nebo snad Šárka od vedle dostala lepší známku a mně je rázem hůř a hůř? Na tom nezáleží.

Cítím se provinile, ZASE jsem to zkazila. A vztek už jede v doprovodu lítosti, jak dva nerozluční kámoši. Zabydlují se ve mně a dělají, co umí. A umí to výborně, jde jim to jedna báseň. Jak by také ne, když kvůli tomu tu jsou. Hezky poctivě nahlodat, rozebrat, rozcupovat na pidikousíčky.
„Ještě pochybuješ, ale to je málo, musíš víc. Šárka dostala taky jedničku z češtiny a ty dvojku. Stejně je lepší, i když přes kozu zdaleka tak nepřeskočí, jako ty. A že na lyžáku byla ve slalomu až daleko za tebou? Hm, to už je dávno, to se nepočítá!“

Dobře, aspoň vím, odkud vítr fouká. Kouknu na Stín.
„Ty teda vypadáš,“ pronesu nahlas a pozoruji, jak se nafukuje. A jak se tak pořád víc a víc nafukuje, stoupá i můj vztek a zase mám pocit, že se zalknu a udusím.
To se mi nezamlouvá, chce se mi volně dýchat a ještě hodnou dobu tady pobýt. Tudy cesta nevede.

Stín JE a čeká. Popadám dech a snažím se jej zklidnit. Proklínám všechny zaručené dýchací a meditační techniky. Kašlu na teorii a jen dýchám a dýchám a dýchám.
Funguje to! Pomalu se přestávám klepat, nedusím se, už jen občas vzlyknu a vztek mizí. Líbí se mi to a pátrám, kde se bere ta změna.

Stín JE a čeká. Přestal se nafukovat. Vím, že tu je se mnou, ale už mne tak neděsí. Proč tu je a co tu dělá?
„Nic není jen tak, to přeci víš. Snaž se trochu,“ domlouvám si. Tak se snažím, ale opravdu jen trochu. Spíš si užívám tu změnu, volnost dechu a klid v těle. Pomalu zkoumám pocity a dovolím myšlenkám, aby je něžně doprovázely.

Objevuji dávnou bolest a pátrám, kde se vzala. Cítím malou holčičku, její smutek, opuštěnost, osamělost. Vybavuji si její snahu, se kterou pilně v první třídě psala do nové písanky své první písmenko. Kouzelné Áčko.
Šestiletá Romanka sedí na židličce a obyčejnou tužkou se pečlivě snaží vykouzlit to nové písmenko. Je rozechvělá a má strach, aby se jí povedlo. Snaží se co nejvíc, tak nejlíp, jak to jde, jak to umí. Nechce zklamat paní učitelku a chce si zasloužit jedničku.

Jednička se nekonala, ani dvojka. Na konci stránky se červená velká pětka!
„Jak to!? Tolik jsem se snažila. Je to všechno tak nové, nezvyklé, líp to neumím.“ Všechny Áčka spolu s červenou pětkou se rozmazávají pod proudem slz. Mám vztek. Na sebe, na paní učitelku, na všechny! Dusím se, mrsknu tužkou o zem a vzlykám......

„Ahoj Stíne! Vítám Tě a děkuji ti za Tvou službu. Děkuji za světlo, které jsi poslal do mého bolavého srdce. Děkuji za osvícení staré bolesti. Už na ni vidím a vím, že není třeba se jí bát. Ještě potřebujeme s malou Romankou trochu času, abychom ji doléčily. Těším se na naše povídání, rozumování a společné chvíle. Teď ještě nevím, jak přesně budou vypadat, ale jsem si jistá, že to zvládneme.“

Až přijdeš příště, budu vědět, že vlastně přinášíš dobré zprávy, i když se to na první kouknutí nezdá.



Radost mám už teď !

Jak já se těším! Úplně to vidím, tetelím se a nemůžu se dočkat. Představuju si, jak to bude bezvadné, jak mě to bude bavit, jak si budu užívat.

Uvnitř se objevuje zapomenutý pocit. Jmenuje se RADOST.

Posledních pár dní jsme si hrály trochu na schovku. Nebyla to zrovna žádná hitparáda. Bylo někdy smutno, občas neveselo, chvílemi teskno. Už se mi po ní stýskalo.

Ťuká na mě z mého nitra a hlásí se o slovo. Jsem ještě ponořená ve své minulé šedi a příliš nevnímám.

„Haló, tady jsem! Pusť smutky k vodě, teď je čas na mě! Teď je to o mně, o mém místě, o mé úloze, o mém poslání!

Překvapeně naslouchám. Opatrně, zlehka. Proč?

Ze strachu. Ještě se bojím. Je to pravda? Je to tak? Mohu jí důvěřovat? Objeví se jen tak, z ničeho nic. Je to vůbec možné?

„No jo, tak si vyber. Můžeš se taky vrátit, dál si hrát na schovávanou. Smutnit si a stýskat. Nestačilo ti to už? Dávám ti šanci. Prober se!“

Je to možné? Je možné, aby se objevila tak znenadání? Aby se TO prostě stalo? Jsem jako hlemýžď, který opatrně souká hlavu z ulity a zkoumá.

Co je venku nového? Co se stalo od té doby, co jsem byla schovaná? Jaké jsou tu změny zatímco jsem byla neradostně zabarikádovaná ve svém smutnění.

A tak naslouchám. A postupně poznávám. A skládám skládačku. Puzzle, chcete-li. A přiznávám.

„Chyběla jsi mi! Stýskalo se mi. Je dobře, že jsi přišla. Jen nevím, o čem jsi a co mi přinášíš? Proč se mám radovat? Teď, zrovna teď? Necítím se dobře, víš, a tak vlastně nevím, jestli je důvod k radosti.“

Přemýšlím, z čeho bych se vlastně mohla radovat. Připadám si teda trochu divně, ale stejně to dělám. Přece to vždycky tak dělám. Musím mít TEN DŮVOD.

A tak se snažím a snažím. Pilně usiluju o to, vydolovat příčinu své radosti. Tak třeba práce. Zatím jsem ji tak úplně nepostrádala. Rozhodně se nenudím, ale je přeci normální chodit do práce, no ne? Tak už bych ji tedy docela brala. Tak rozhodnuto, to je ten DŮVOD.

Jak já se těším! Úplně to vidím, tetelím se a nemůžu se dočkat. Představuju si, jak to bude bezvadné, jak mě to bude bavit, jak si budu užívat.

„Tak co? Je to lepší? Cítíš se dobře? Máš RADOST?“ slyším otázku.

Upřímně. Já nevím. Co když se mi tam nebude líbit, nebude mě to bavit, co když to nedám? Jsem nejistá. A co když třeba žádnou neseženu, začínám se bát.

„Ty jsi fakt případ,“ ťuká si na čelo moje RADOST.
„Já se ti tady servíruju na podnosu, nemusíš nic, ale vůbec nic dělat a ty si vlastní pílí vymýšlíš DŮVODY. Nebudeš ty trochu divná? Víš ty vlastně, co chceš? To se pak nediv, že je ti blbě,“ uzavřela lakonicky svůj projev.

A já se začínám cítit opravdu blbě. A to už nechci. Děkuji, stačilo. V hlavě mi vrtají otázky, víří myšlenky.

NECHCI SE CÍTÍT BLBĚ!

No a co tedy s tím? Nemá ona vlastně pravdu? Nešlo by se radovat jen tak? Bez důvodu? Prostě proto, že za mnou přišla, nabídla mi své služby a je tu se mnou? Proč ji nepřivítat? Proč jí nenaslouchat? Proč s ní zkrátka nebýt?

Že je to nezvyklé, neumím to, nedělala jsem to? Patrně je na čase se do toho dát. Není slušné odmítat své přátele. A já jsem se právě rozhodla, že ona je můj přítel. Přišla právě tehdy, když jsem ji potřebovala a to přátelé dělávají. Nehledají důvody, prostě se objeví, když jsou potřeba.

Dávám se své RADOSTI do učení. Spolu to jistě zvládnem. Pro začátek jsem jí vděčná, že mi ukázala, že to jde a jak na to.

A ŽE JE MI LÍP!















Jak to nevzdat a vytrvat

O ČEM TO JE ?

O změnách. Na vděčném a na sobě ověřeném tématu o změně jídelníčku se dělím o to, jak jsem přišla na to, jak si pořídit ZMĚNU. Aby se mi povedla, klapla a vydržela!

Rozhodli jste se, že najedete na zdravou stravu, upravíte nejpozději ihned naprosto radikálně své stravovací návyky. Pravděpodobně nejen je, ale v případě, že si od změny jídelníčku slibujete také to, že zhubnete, jdete si motivačně koupit nový šatník. Plánovaných a „tutových“ změn bychom jistě našli hodně. Od těch téměř nepostřehnutelných až po rekonstrukci kuchyně.

Když už, ať to fičí, ať to stojí za to! Žádné troškaření, hezky od podlahy a pořádně!

Lednice je našlapaná výhradně bio, cokoli jiného je nežádoucí! Ve špajzu přetékají poličky obilovinami, luštěninami, zmizel cukr a objevilo se množství nových pytlíků a neznámých krabiček.

Noční stolek je zavalený odbornými knihami. Záda vám tuhnou při vytrvalém gůglení, hltáte diskuze těch, co „už to mají zmáknutý“ a těšíte se, jak se co nejdřív taky zapojíte. Zkrátka ve vaší domácnosti nenajdete závadnou potravinu a vy jste na to pyšní!

STOP!

To všechno jsou kroky, které brzy povedou k tomu, že vám to původně chvályhodné rozhodnutí otráví. Zahltíte sami sebe a ve snaze být dokonalí ze dne na den, si pravděpodobně všechno to bohulibě zakoupené jídlo otrávíte dřív, než ho stačíte spořádat.

PROČ ?

Protože to takhle nefunguje. Devět z deseti lidí jsou normálně chybující a běžně ovlivnitelní smrtelníci. Vaše rozhodnutí je obdivuhodné, proto se za ně hýčkejte a jděte na to postupně.

JAK?

Pomalu, citlivě, krok za krokem. Není třeba obšťastnit hned kontejner veškerými původními potravinami. Něco si přeci jen ponechejte, nebuďte na sebe tak tvrdí a nevydávejte svoje tělo naráz všanc nezvyklým potravinám. Nemuselo by vás mít rádo.

Buďte na sebe laskaví a kýžené změny provádějte postupně, s citem, pomalu. S mírou a tempem vám vlastní.

CO ZARUČENĚ NEFUNGUJE?

Mus. Pokud vytouženu změnu budete dělat proto, že musíte a budete se do ní nutit, nepůjde to. Popátrejte v sobě, jestli si opravdu a bytostně přejete změnit způsob stravování. Doopravdy je to vaše vlastní rozhodnutí, nebo chcete být jako kamarádka, která se do TOHO dala před rokem a teď výborně vypadá?

Pokud si jste jisti vlastní vůlí, všechno postupně klapne a vy se můžete za nějaký čas těšit sami ze sebe. Z toho, že jste dokázali nelehkou věc. Že jste udělali další zásadní rozhodnutí ve svém životě, nevzdali se, vytrvali a je vám lépe na těle i na duši.

Jestli je váš důvod jakýkoli jiný, nepůjde to. Proč? Protože k sobě jednoduše nejste upřímní.

CO ZARUČENĚ FUNGUJE?

Mějte se rádi, netlačte na sebe a dopřávejte si obměnu stravy postupně. Buďte trpěliví. Pokud trpělivost není zrovna vaše silná stránka, máte jedinečnou příležitost, jak ji získat. Skvělé – dvě mouchy jednou ranou !

Krok za krokem zkoušejte kombinovat, nebojte se rozmanitosti třeba i za cenu omylů. Nevyčítejte si, že nestíháte, nejste důslední, nemáte inspiraci a vykašlete se na srovnávání. Buďte k sobě shovívaví.

Ptejte se, hledejte a nepodceňujte se. Vychutnejte si každé svoje stvořené jídlo. Nebylo to ono? Nevadí, zvládli jste ho uvařit, šli jste do toho a to se cení! Sami poznáte, co vám nesedlo, co je třeba vylepšit.

Trochu plánujte a organizujte. Třeba to z počátku nepůjde ideálně, ale nějaký výsledek pořídíte určitě. Časem zjistíte, že to děláte běžně a jen tak mimochodem.

Já jsem přesvědčená, že výše uvedený postup funguje úplně univerzálně. Vůbec nemusí jít jen o změnu v jídle. Používám ho vlastně obecně na cokoli, co si přeji změnit, přenastavit sama v sobě.