„a jako moře byl tvůj
žal, nikomu tím nepomůžeš, život půjde dál...“, zpívá
krásně ve své písni Karel Gott.
Je to pravda a není to
pravda. Podle mne.
Ten Pan Zpěvák má
velkou pravdu v tom, že život půjde dál. Půjde dál svou vlastní
cestou a odnese to, kvůli čemu dnes pláčeme. Ten důvod, bolavý,
těžký, smutný časem překryjí dny, týdny, měsíce nebo i
roky. Každopádně se změní, pokud nezmizí docela. Možná si na
něj už nikdy nevzpomeneme, zůstane třeba jako lehký stín nebo
bolavá vzpomínka. Ale řeka života plyne svojí cestou a její
proud úplně přirozeně dělá to, co je správné.
„Neřvi, kluci přece
nebrečí!“, jak častá věta, kterou pronášejí zejména
tatínkové ve snaze zocelit svého potomka, aby z něj byl přece
kus chlapa.
A kluk opravdu nebrečí,
ani nešpitne. I když to odřené koleno docela bolí a štípe.
„Taková prkotina, to
přeci vydržím, když to táta říkal“, vtlouká si do hlavy,
zatne zuby, sevře dětské pěstičky a je rád, že tátovi
vyhověl. A pak je ještě párkrát za hrdinu, i když v jeho bolavé
a třeba už dávno ne tak malé dětské duši je teskno a smutno.
Holčičky jsou na tom
zdánlivě snad o trochu lépe. Těm se možná pláč toleruje, ale
zhusta jsou to ony samy, které si to nedovolí. Snad proto, že je
tenkrát, kdysi a ony už ani nevědí, kdy to bylo, nikdo neslyšel.
Nepřišel je utěšit, ukonejšit. Zůstala jen ta původně malá
holčička sama, jenom s tím, co tehdy tak moc bolelo. Byla by
blázen, kdyby do toho šla znovu. Raději zatne zuby, odežene slzy
z pod víček a je tak silná! Jednoduše to zvládne a vydrží. A
pak ještě mnohokrát v životě, prostě tak, jak je potřeba.
Kdyby si ten klučina
mohl dosyta obrečet svoje rozbité koleno a ta holčička vyplakat
aktuální bolest, zahojili by si oba své rány včas. Dětské slzy
by v pravou chvíli odplavily to, co je zrovna potřeba. Pomohli by
sami sobě a nepěchovali a nevrstvili by bolavé chvíle jednu na
druhou.
A že se těch chvil
dokáže nastřádat. Celá životní pyramida by se z nich dala
postavit. Kluk i holčička jsou dávno dospělí, mají svoje děti.
A je otázkou, jak to mají ony?
Ale pláč může pomoci.
Dovolme si plakat.
I když už jsme velcí,
dospělí. Vždycky je co uzdravovat. Pomozme sami sobě, klučinovi
i holčičce v nás. Zaslouží si to a vrátí nám to.
Brečíme – li vzteky,
z lítosti, z pocitu oběti a s nálepkou „já chudák, nikdo mi
nepomůže“, nepomůže tenhle pláč ani nám samotným. Když si
urve sám pro sebe větší prostor, než je nezbytně nutné,
zapasuje nás ještě hlouběji do propadliště vzteku, zlosti,
ubohosti. Promění se v obludu, která nás pomalu, ale jistě bude
užírat.
Takže co?
Vyplakat bolest je
léčivé, vyplakat vztek stejně tak. Jen si musíme dát pozor,
abychom neživili obludu.
Žádné komentáře:
Okomentovat