A ještě ke všemu
nepřijímám. A jako bonus se vztekám. Prémiově se lituju.
Ona by jedna disciplína
stačila, jenže většinou přichází ještě v nějaké podobě
některá z jejích rodných sester, či „dobrých“ kamarádek.
Já to většinou umím v
parádní, jak již výše zmíněno, prémiové, kombinaci. Jsem
Lev, tak si to dávám naplno. Když už, tak držím pořádně, o
puštění ani řeči. A kdo mluvil o nějakém přijímání? Jedině
tak pustit páru, vztekat se hezky po královsku, aby to nebylo k
přehlédnutí. Od plic a od podlahy zařvat a seknout drápem. A
když to náhodou tak úplně nevyjde, trochu lítosti to spraví
taky.
Neulepšilo se mi? Je mi
stejně blbě nebo ještě hůř? No jasně, že mě to štve. Vůbec
nepřipouštím, že by TO mohlo být jinak. Změna? Něco jinak?
Prosím vás a proč? Je mi sice na nic, ale TO se srovná, přejde.
Nevidím, neslyším, trápím se a čekám.
Na co? Až se TO vyřeší?
Až mi bude ještě hůř? Až dostanu přes prsty, ránu do hlavy?
Nebo se dostaví nějaké jiné jemnější či důraznější
upozornění? A ono spolehlivě, naprosto jistě přijde. Někdy jen
v podobě docvaknutí v hlavě, jindy, když držím opravdu
odhodlaně, jednoduše použije razantnější metodu.
Nevidíš, nechceš
vidět, je ti na nic a stejně jsi jak zalitá do betonu? Neuhneš
ani o kousek, i když funguješ se zataženou ruční brzdou a se
skoro prázdnou nádrží? Kampak bys, děvče, chtěla asi tak
dojet? Už takovou dobu stojíš na stopce a furt ji nevidíš? Tak
ti ji ukážeme, postaráme se o tebe, abys mohla přehodit kvalt a
pokračovat v cestě. Abys TO konečně viděla a třeba se pohnula
jen o kousek. O malý kousek, pidikousek. I ten je dobrý, abys mohla
aspoň trochu nahlodat ten svůj beton. Až se ti začne sypat,
uvidíme, jestli na něm budeš dál tak tvrdošíjně trvat. Jestli
se budeš i nadále držet zuby nehty, vztekle povykovat a umanutě
se litovat.
Nebývá TO vždycky tak
dramatické. Ale je fakt, že ten princip je pořád stejný.
Nevidíš, neslyšíš? Nevadí, spolehni se, že dostaneš šanci,
aby se ti rozjasnilo.
Když jsem dlouho nejenom
neslyšela, ale taky nevnímala a byla jsem jedinečným kandidátem
na bílou hůl, dostala jsem šanci. Je to už řadu měsíců
zpátky, ale trvá stále a já se jí nepřetržitě držím. A ráda
se jí držím. Tady je správně, že nepustím. Ruční brzdu jsem
povolila, stopku mám za zády a palivo pro další kus cesty se
pomalu doplňuje. Vztek mi slouží jako hybatel a s lítostí bývám
kamarád jen na nezbytně nutnou chvilku. Nejsem neomylná a malé
„fňuk“ si klidně dovolím. Je to taková naše společná hra o
vlku a koze. Já jí dám prostor, cvičně se polituju, postěžuju
a vím, že je mi to stejně houby platné. Uleví se mi a jedeme
dál.
Držím, držím,
nepustím !?
Jak kdy. Uvnitř sebe
všichni dobře víme, které TO držení je správné. Kdy je fajn
se držet jako klíště, protože pustit tuhle šanci by byl hřích.
Chyba, která by se určitě dala napravit, ale stála by na příště
víc času, energie, úsilí a moře dalšího. Co je naopak fajn
pustit co nejdřív, abychom zase nevynaložili zbytečně času,
energie, úsilí a moře dalšího :-).
Na CO?
Přeci na TO, abychom
potom nemuseli čekat na tu šanci....
Přeji nám všem,
abychom správně drželi, tam, kde je třeba a dokázali včas
pustit, když je to nutné a nezbytné.
Žádné komentáře:
Okomentovat