Těžká otázka? Jak pro koho, řekla
bych. A protože nevím, jak to mají jiní, mohu mluvit pouze o vlastní
zkušenosti.
Mně nic neukradla. Když bylo
potřeba, pomohla. Ale nebyla bych upřímná, kdybych nepřiznala, že jsem takové
obavy měla. A dopadlo to nevalně. Svévolné zasahování do medikace bez
konzultace s lékařem se nevyplácí. Ano, znám pacienty, kteří to zvládli a
neříkám, že to není možné. Je to čistě privátní zkušenost každého z nás
pocházející z naší originality a jedinečnosti.
Také se ve své praxi peer
konzultanta setkávám s druhým pólem, s jinou skutečností. Ta už není
tak úspěšná a nezřídka končí opakovanou hospitalizací. Má rada klientům
v podobných případech zní stále stejně. Poraďte se s lékařem.
Bohužel je stále ještě rozšířený
názor, že antidepresiva mohou ovlivnit naši podstatu, naše vnímání, cítění a
prožívání. Už to nebudu já, slýchávám. Nikomu, kdo se potýká s uvedenými
pochybnostmi, to nemám za zlé a ani se nedivím. Nedostatek dostupné a kvalitní
péče o duševní zdraví a bohužel i stále se ještě vyskytující stigmatizace,
zlehčování a nezřídka hloupé vtipkování o psychických problémech, vede
k hrubému nepochopení účinku a potřeby těchto cílených léků.
Netvrdím, že nemají vedlejší
účinky, nezpochybňuji, že nastavení vyhovující medikace může někdy trvat déle,
než bychom si přáli. A potvrzuji, že se někdy trpělivost ve chvílích, kdy spolu
s lékařem zkoušíte léky vyladit, hledá hodně těžko.
Ostatně ani otázka v názvu
článku není moje vlastní. Vypůjčila jsem si ji jako pro mě zajímavé téma od
někoho, kdo tuto představu či pocit má. Protože mě v té souvislosti
napadla otázka: „Je vůbec možné, aby mi něco nebo někdo ukradl moji duši?
A protože z určité roviny či
úhlu pohledu se toto téma může jevit jako příliš spiritualistické a zdánlivě
s onemocněním, nejen duševním, nesouvisející a pro někoho možná dokonce
kontroverzní, nebyla jsem po nějakou dobu úplně rozhodnutá, zda článek budu
psát.
Uběhl čas, který byla
štědrý na poznání všeho druhu. Stále sbírám cenné zkušenosti z pozice
peera, setkávám se více s lidmi s duševním onemocněním. Pro mě jsou
mnohdy někteří z těchto klientů spojeni se svou duší mnohem více, než jiní a
dokonce i než ti, kteří diagnostikovaným duševním onemocněním netrpí. A právě
s tímto poznáním posílám tahle písmenka do světa.
Opět uvádím, že je to jen mé
vnímání a také moje zvýšená citlivost pro okolní jevy a situace a nikoho
nepřesvědčuji, aby se mnou souhlasil.
Současně potvrzuji, že mnohdy pro
vlastní bezpečnost klientů v kontextu se závažností akutních symptomů je
cílená medikace naprosto nezbytná.
Tento článek není o tom, abychom
si povídali, co je duše, jak se projevuje, kde je uvnitř nás a jak ji najít.
Dnes je doba, kdy jsem přesvědčena, že stále více z nás tento pojem zajímá
a jde mu naproti. Máme vlastní poznání a tak to má být.
A proto sama pro sebe vím, že mi
nikdo a nic duši ukrást nemůže. Kromě mne samotné, pokud ji budu odstrkovat,
budu se o ni bát, nebudu jí naslouchat a hýčkat ji. Vnitřní vedení, pocity,
někdy tak jemné, že jsou snadno přehlédnutelné, emoce, nálady, to vše jsou pro
mne její projevy. Nezmizely, ani při užívání léků. Připouštím, že v akutní
fázi nemoci je nejsme schopni vnímat, ale to není znamení, že jsme zrazeni a
opuštěni.
Můžete mít pocit, že jsem celé téma
příliš zjednodušila. Přemýšlela jsem o tom. Možná ano, ale cílem nebylo nic
víc, než vyjádřit mé pocity s výše položenou otázkou a upozornit na praxí
ověřenou skutečnost, že je stále ještě mnoho mýtů a polopravd týkajících se
užívání antidepresiv.
