Řekněte mi, že jsem dobrá!


Fakt to potřebuju.
Je ráno, sedím v autobusu a bulím.
A je mi to jedno.
Jen cítím, že mi něco moc chybí. Vnímám pusto, prázdno, propast. Co to je? Co mi dělá tyhle pocity?
Už zase. Jo, už zase a znova....
Už dávno je mi jedno, že brečím venku, v metru, ve vlaku, na veřejnosti, kdekoli. Už dávno je mi jedno, co si myslí ti, kteří se na mne dívají.
Ty slzy odplavují bolest, úzkost, strach. Jsou mým průvodcem už dlouho a docela jsme si na sebe zvykly. A po všech vzájemných zkušenostech vím, že je třeba, nechat je jít. Nezkoumat, nehloubat, nepátrat po příčině.
Jste tu? Opět? Fajn, asi je to správně....
Prosím, ať mi někdo řekne, že mne má rád! Že jsem dobrá, že na to tady nejsem sama!
A fakt kašlu na poučky a řeči typu:
To máš v sobě, to musíš zevnitř, z venku to nefunguje.
Vážně? Neříkejte!
A co obyčejné objetí? Pohlazení, teplé slovo, podaná ruka? Mluvím o prostém životě, akutní bolesti, smutku a vřelém lidském doteku.
Ne o ezo formulkách, seminárním mudrování a zasvěceném pokyvování hlavou.
Řekněte mi, že jsem dobrá. Jinými slovy potřebuju slyšet, že jsem co k čemu, že jsem platná!
Deficit, bolest, prázdno se hlásí o pozornost:
„Haló, jsem tady! Buď se mnou!“
Jo, klidně budu, už to znám, ale momentálně potřebuji podporu. Sama to nezvládnu, je toho na mne moc.
A když tu nikdo není, tak pomůžou aspoň písmenka. Sice neobejmou, ale vyslyší. Dovolí být naplněna tím, co mě trápí a co potřebuje ven.
Tak a je to. Úleva, aspoň trochu.
Líp se dýchá, vítám trochu klidu.
Je to stejně zvláštní. Tak si to všechno přijde, ohlásí se, setrvá a pobude. Něco přinese, cosi odnese. Kousek mne se potřebuje nepřehlédnutelně projevit a zdánlivě dělá pěknou paseku. Však to také trvalo, než jsme se pochopily a naučily spolu zacházet.
Nevím, kdy se o slovo přihlásí další kousíček. Netuším, jak bude naléhavý, ani jak moc bude sám a opuštěný. Bylo by pěkné, kdyby jich už bylo méně a méně a jejich opuštěnost se cítila slabší a slabší.
Ale vždyť už to tak přeci je! Koukni zpátky a nebuď nespokojená!
A tak každé ráno zas a znovu barvičkuju pro radost své oči, rty a tváře v naději, že dneska mi ten mejkap vydrží bez poskvrnky až do večera.
A těch večerů, kdy ho zase pečlivě odličuji je vážně čím dál tím víc.
Tak jsem dobrá nebo nejsem :-)?
ANO. Díky.


Milý Rarášku, milá Betynko


Měla bych určitě napsat, že vám děkuju. To se rozumí samo sebou, o tom ani není třeba se zmiňovat. Taky, že jsem vděčná. Ano a velmi. Úplně za všechno, vůbec bych neuměla ten dlouhý seznam sepsat. Určitě bych na něco zapomněla a to by mě moc mrzelo.
Jak se máte, moji kočičí kamarádi? Říká se, že už jen dobře. Nic vás nebolí, jste spokojeni. Brácha se ségrou. Na svět jste přišli společně, odešli jste každý zvlášť, dělil vás jen rok.
Rok, kdy byl u nás v domečku divný klid, víš, Rarášku. Bez tvých lumpačin, útěků a důmyslných schovávaček. Bez poťouchlého pošťuchování jemné, klidné a důstojné sestřičky. Rok, kdy chybělo tvé hlasité povídání, kamarádské mudrování nad dvounožci, kteří s tebou těch dlouhých sedmnáct let sdíleli domácnost. 365 dní a pár ještě k tomu, kdy tebe, drobného, ale mazaného mourečka připomínal jen mourovatý ocásek tvojí bělostné sestřičky. Měla ho od malička, tak jak vám oběma příroda nadělila prostřednictvím vaší moudré maminky Princezny.
Rarášku, nevím, co teď děláš tam, jak říkáme my, lidé, nahoře. Ani to vědět nepotřebuji. Ty víš, co máš dělat. Věděl jsi to i před pár dny. Věděl jsi, že sestřičce není dobře a její čas se krátí. Cítila jsem, že jsi se pro ni vrátil, jen jsem si přála doufat. Chtěla jsem přechytračit a přeonačit Osud a mít svoji milovanou kočičku ještě chvíli pro sebe. I když přece vím, že na to lidské síly, chtění ani žádná přání nestačí.
Jen jsi tu s námi byl. Betynka to věděla líp než já. Vy, zvířátka, jste moudrá. A Paní Příroda je vám tak blízko.
Betynko, věděly jsme obě, že ten večer je náš poslední. Tvé vyskočení ke mně na polštář bylo tak nejisté, ale odhodlané. Poslední sílu jsi byla rozhodnutá použít na naše rozloučení v klidu a tichu noci a světlo svíčky ti už ukazovalo tvojí příští cestu. Kapitulovala jsem a s podporou vás obou jsem začala přijímat s pokorou tvé rozhodnutí, Betynko. Přirozeně, každá bytost ví, kdy má odejít a nic jiného nezbývá.
Je tu smutno a prázdno. Chybí osm chlupatých tlapek, i když jich ještě osm zbývá. Sazinka s Rézinkou vás hledaly. Jejich hlavičky zpočátku neuměly pochopit, kde se jim schováváte, kam jste zmizeli. Kde jsou ty mističky, které tu vždycky byly? Proč jich je najednou míň? Žádnou vaši oblíbenou skrýš nevynechaly, tak byly pečlivé. Pryč je přirozená rivalita, zmizely honičky. Domečkem se vznáší klid a naše dvě kočičí holky si začínají zvykat. Však víte líp než já, jak to ty dvě mají. Rarášku, Sazince by se šikla trochu pomoc, co ty na to? Však víš, jak je nerada sama. Děláme, co můžeme, ale to víš, chlupáči zkrátka nejsme.
Život jde dál. Přichází a odchází. Přirozenost bytí JE a je hloupé, zbytečné a neomaleně troufalé si myslet, že ji člověk může ovlivnit.
Vídám vás oba na okně, v opuštěných pelíšcích. Dokonce i v nové kuchyni, kterou, Rarášku, už nepamatuješ. Je to divné? Ale není. Pro mě je to normálka. Slýchám i tvé táhlé noční povídání a říkám si, že je všechno v pořádku.
Betynko, tvoji jemnou vůni cítím na polštáři a tvé bílé chlupy jsou tu s námi stále. I tvoje mistička je na svém místě, jen si u ní už oblíbené granule v klidu vychutnává Sazinka. Jo, občas ještě koukne, jestli se neblížíš, aby rychle utekla! Hrdinka jedna....
No a Rézi, ta to s tím svým věčným klidem dozoruje po svém. Vybavuje se mi, jak jsem psala ve své první knížce o tom, když k nám přišla. Jak je to dávno. Byli jste malí, útulkáči, co neznali nic jiného než vzornou maminku a ostatní kočičky. Byli jste u nás chvilku a přišla tahle rezavá krasavice. A Život psal svým jistým perem každému z vás ten jeho vlastní..... I Rézinka jednou odejde a třeba si pak dohrajete své hry.
Písmenka mi dochází a slzičky přichází. Společně s nimi pouštím smutek a nechávám odejít, co je třeba.
Už to tak chodí, že zas přijde to, co je nachystané a co přijít má.
Pac a pusu, panička.



Moje milá transformace


Dáváš mi zabrat. Nesnáším Tě. Někdy. Vítám Tě. Někdy. Jsi drsná, bouřlivá, drtící, bortící. Prostě se přiženeš, nekoukáš nalevo, napravo a bereš si, co Ti patří.
A co Ti vlastně patří?
Všechno! Všechno, co není v souladu. A s čím, kruci? Ptám se tisíckrát dokola. Jako kdybych to nevěděla! Vím, někdy i cítím. A to je důležitější, cítit je to pravé. Vědět až pak, až se přežene bouře emocí, pocitů, stavů.
Už nechci teorie. Aspoň teď ne. Potřebuji Život tak, jak jde, běží a pádí v kontextu všeho, co se děje. Není to o tom, že už toho vím dost. Naopak, mívám dojem, že nevím vůbec nic. Začínám to vnímat jako normální. Co je dnes, zítra neplatí a obráceně. Tak proč se zatěžovat teorií, když jen ve cvalu obyčejných dnů lze tu teorii žít.
Jednoduchost, obyčejnost, přirozenost. Přímost a jasnost. Přítomnost, trpělivost, odevzdání. To je cesta, která mne vede. Je nová, nezvyklá. Někdy skrytá víc, jindy září jasným světlem a zve k pouti, radostnému vykročení. Někdy jdu lehce, poskakuji, jindy klopýtám, padám, bloudím a hledám. Nahoru, dolů. Do kopce, údolími, sluncem, deštěm, bouří i mlhou.
Ale jen tehdy dáváš! Rozdáváš s radostí, plnými hrstmi, co hrdlo ráčí. Nabízíš s lehkostí, pochopením, s ochranou a podporou. Odkrýváš a ukazuješ a s laskavostí držíš záchrannou síť.
„Pojď !“ zveš.
„Vykroč, nenechám tě upadnout. Bojíš se, pláčeš, odmítáš, nechceš! Ale jdi ty, chápu tě, rozumím ti a vím, jak to bolí. Jen projdi, s nádechem projdi, jsem tu pro tebe. Někdy je to chvilka, jindy to trvá déle, ale slibuji s jistotou, že se pokaždé vyjasní. Třeba na kousek, ale i ten malý střípek poznáš. Věř mi, půjde to. Ono už to jde, mění se to. I ty to vidíš, jen stále spěcháš. I tomu rozumím, ale neuspěcháš, co postrčit jednoduše nejde. Vím, stojí to mnoho sil, chvíle pro nádech a odpočinek bývají krátké. Využij je. Zůstaň v klidu, odpočívej, dej si čas a prostor,“ mluví takhle občas ke mně.
No, spíš mám potřebu to tak dát do písmenek, ale proč by nemluvila? Má co říci, tak ať se projeví. Je fajn si s ní občas pokecat.
A tak si spolu jdeme už drahný čas. Jako všichni, jako každý z nás. Každý po svém. Někdo bere to, co nabízí, další se brání. Bojí se, pláče a nemá sílu opustit své jisté. I za cenu toho, že už ta jistota dávno zmizela, prostě tu není. I tak je to v pořádku. I já nemám sílu na určité kroky, a tak ráda bych našla aspoň kousek jistoty.
Tuším, že není kde brát. Jen zkrátka neumím tak jednoduše a rychle přehodit výhybku. A pak zákonitě přijdou chvíle, kdy se trápím, bojím a pláču. A co, tak ať!
Bereš i dáváš, a tak to je!
Dělej, prosím, dál, co je Tvým úkolem. Stejně si budeš dělat, co uznáš za vhodné.
Tak jo!
Nebudu říkat, že vše zvládám. Ale vůbec ne! Neumím s jistotou říct, že jsem v klidu se vším, co se děje. Jen si beru to, co je moje. Krok za krokem, jak to jde. A co neovlivním, to Ti nechávám. Nemám potřebu kormidlovat druhé, ať mi jsou velmi blízko, či se nacházejí na druhé straně světa. I těm přinášíš a bereš. I oni mají šanci poznat cenu Tvé záchranné sítě a využít ji. Nemám potřebu stále pátrat po důvodech, příčinách. Ruší mne to a příliš odvádí od sebe samé. Ubývá stálá snaha někam směřovat, běžet k cíli, podávat výkony. Nebaví mne to, unavuje a dělat to už nechci.
Více ticha, klidu, samoty a spočinutí, to jsou moje aktuální potřeby. A kdyby nic jiného, to jsou dary, které jsem od Tebe dostala. Pro mě jsou úžasné, nebývalé a s velkou vděčností je přijímám.
A když to tak půjde dál, mám se opravdu na co těšit!




Utíkám


Utíkám

Ke dvojce červeného, ke kafi, k čokoládě, na kolo a do lesů. Na pořadí, intenzitě a významu fakt nezáleží.
Chytré poučky a řeči říkají, že utíkat se nemá. No, nemá, to je pravda, nic to neřeší. Ale podle mne, když je tlak opravdu velký, nesnesitelný a na doraz, já si klidně a jednoduše zdrhnu. Mám to vyzkoušené.
Je to moje soukromá revolta, vzbouření, úprk, momentální úleva. Kdy?
Když už mám po krk všech teorií, doporučení, rad a rozebrání. Ok, jasně, může být, ale momentálně jsem v presu, pod tlakem a potřebuji uvolnit. Jakkoli, vše je dobré a vše ostatní prostě počká.
S chutí si dám všechno to, co normálně nedělám. Proč?
Běžně jsem tak nějak při věci, tuším, co je a co není třeba, co mi dělá a nedělá dobře. Nějak se mezi těmi mantinely pohybuju a balancuju. S větším či menším úspěchem, ale většinou se trefím.
Tehdy, když je tak zvaně na husto, události se valí jedna za druhou a zlomyslně se dotýkají těch nejslabších míst, o kterých snad jen tuším, že někde jsou, natož abych je dokázala opravdu uchopit, tehdy se učím.
Učím se pozorovat, nechat tu dusivou, leč poučitelnou věc plynout, projít a působit. Běž si, běž, dělej, co umíš, nějak to dopadne, něco to přinese, něco si vezmu. Nádech, výdech, pod vlnou, co se převalí, stejně víc nezvládnu.
Jedna, druhá. Někdy stačí, jindy se nejde dopočítat. Už dost ..... a přijdou další, nepočítané. Nadechni, vydechni, nech je převalit, víc nezmůžeš.
Tehdy přijdou ke slovu užitečné berličky. Původně vyčítané, dříve kritizované, minule nenáviděné.
Jak jsem ráda, že jsem je dokázala přijmout a používat. Jedna hlava sedmihlavé saně dolů! Snaha dělat všechno správně se hroutí. Sláva, třikrát Sláva!
Kdo opravdu ví, jak mi je? Co nesu a co jsem? S čím se potkávám, do jakých hloubek klesám, co mě tam čeká a jaké poklady vyzvedám? Co to stojí, kudy vede cesta a jaká doopravdy je?
Nikdo jiný, jen já sama. A někdy ani já nevím, jen tuším, vnímám, cítím a nechám se vést. Jinak to nejde, je třeba se vzdát kontroly, protože už tu není pro ni místo.
Jak nezvyklé, obávané a těžké. Nové, bolavé a až pak, někdy....snad... milované, uchopitelné.
Jenže je třeba projít nejistotou, strachem, obavami. Slzami bolesti, minulých traumat, slabostí, vzdáváním se a opakovanými návraty.
Suď nyní Ty, kdo vždy víš a znáš, kudy vede Tvoje cesta. Bez pochybností, bez tápání. Bez omylů, bez odboček, vždy rovně a přímo. A je to opravdu ta jediná a správná?
Vítám a přijímám svoje berličky. Je třeba jim dovolit, aby pomohly tehdy, jsou-li žádané. S potěšením a na místě. Tady je prostor pro kontrolu. Ony potřebují prostor tehdy, když je jejich čas. Využívám a používám je, ale není jejich úkolem nabobtnat do rozměrů větších, než je aktuálně třeba. Včas je třeba zavřít džina zpátky do jeho lahve. S poděkováním a úctou. To je jeho úloha a pokud dovolíme, splní ji parádně, se ctí a velmi užitečně.
Dvojky červeného tedy nepočítám, čokoládu mám vždycky po ruce. Kafe se také většinou najde, na kolo při současném suchém počasí můžu téměř kdykoli a lesy mám tím pádem na dosah.
Nemám se já vlastně báječně?




Možná to není dokonalé,




ale je to moje.....
A co vlastně? Ten Pocit. Najednou se objevil. Neznámý, známý. Vytáhl mě z postele, abych se ho pokusila zachytit. Vlastně ne, je to jinak.
Už tu se mnou byl, už jsme se poznali, jen bylo třeba se navzájem doladit. Naladit, spojit. Očuchat, poznat a zažít. Abych pak mohla, s rukou pořád ještě v ortéze, nehybnou a poslušnou nepohybu, přeci jen napsat pár písmenek.
Mít něco vlastního! Třeba jen Pocit! Jsou tací, kteří neporozumí a je to správně. Netuší, co mají. Nezávidím, přeji. Ale stejně, pro mě se to rovná malému zázraku – vědět a mít jistotu, že něco je v pořádku. I když jde „jen“ o Pocit.
Ten je totiž moc důležitý. Je to kompas, ukazatel směru. Není to věc, hmota. Ta je možná jednodušší. Zdánlivě. Dá se na ni sáhnout, ohodnotit, oznámkovat.
Co s Pocitem? Je lehký jako vánek, i když ve své síle dokáže být velmi důrazný a pravdivý. Nezachytíš, uteče ti mezi prsty. Možná se vrátí, možná ne. Je třeba být u sebe, abys ho chytil a vnímal. A to vyžaduje klid, trpělivost a cítění.
Sebe sama. Není jinde, druhý ti ho nepřinese, u jiných ho nenajdeš. Čeká na setkání. Až budeš připraven, až budeš připravena. Ne dřív, ne později.
Je můj, je tvůj. Pro mne, pro každého jiný, ten nejsprávnější. Klíčový okamžik, záblesk jistoty, paprsek, který nese sílu, křehkost, pochopení a odhodlání. Rozhodnutí.
Pro nás, co si nevěříme a hledáme hlouběji než ti druzí, malý zázrak nedozírné hodnoty. Není třeba řešit hned. Počkej si, už víš, jak to bude.
A kdy to bude? Poznáš ten správný čas. Poznáš, kdy se vše dá do pohybu tak, jak potřebuješ, aby se Pocit zhmotnil v realitě.
Nevadí, že teď nevím, jak to udělám. Vím, jak to cítím a to mě vede. Nezvyklé, nejisté, stále ještě. Jen vím, že je to nejistota nového. Je přirozená, nové věci bývají nezvyklé a nesou strach a obavy. Stačí se vrátit k Pocitu. Hýčkat ho, být s ním. Neopouštět se, být spolu. I ve strachu a obavách. Mají své místo, své právo na bytí i na nejistotu.
Dovolím jim to. Ruku v ruce s Pocitem. S tím svým. Protože ten už nedám, nenechám si ho vzít. Je tak z daleka a přitom tak blízko. Pochází z nehmotných sfér, říkejme jim jakkoli. Jen vím jedno: i on zná můj strach, patří k sobě. Kdysi a kdesi dávno byly oba spolu. Tak jako Já. A cestou jsme šli každý jinudy, abychom se zase potkali. A to se právě děje....
Celistvost, Jednota....
Velká slova. Mně stačí, úplně pro teď stačí, že jsem ho našla. Právě teď, snad včera, nedávno, ale jsme tady.
Pro pár dalších obyčejných dnů. Pro pár dalších rán, večerů, nocí. Jaké budou, netuším. Jaké bych si je přála mít, tuším. A jak to dopadne?
Nechám se překvapit :-)



Chvála pomalosti


To teda ano. Děkuji, děkuji, děkuji.
Když jsem posledně psala o vykolejení a postupném vzdávání se aktuální situaci po operaci kolena, netušila jsem, co objevím. Co dostanu a co přijde.
Já, zbrklík, netrpělivec, rychlík a spěchavec jsem byla užitečně zpomalena. Nikoli zastavena, ale ta výhybka se přehodila na minimální rychlost. Pidirychlost.
Hlava jede postaru, tělíčko brzdí. Co z toho asi tak může být? Nejdřív vztek, zmatek, lítost, ale pak se začalo něco dít a bylo toho mnoho.
Autobus ani metro nedoběhnu, po schodech co krok. Jen tak si vyběhnout na nákup? Musela bych být chobotnice, abych mohla držet berle a ještě nakupovat. V kuchyni s vařením je to stejné. Každá běžná, obyčejná drobnost je problém, obtíž.
Tak se zpomaluji. Pozoruji, vnímám a přemýšlím. Co mohu a co ne. S čím si vystačím sama a kdy je nutné si říct o pomoc. Kroutím se, šklebím a tolik se mi nechce. Říkat si o pomoc, zpomalovat a brzdit. SAKRA!
Mám jedno velké přání. Zase běhat, jezdit na kole, jet do Jeseníků, obyčejně být v pořádku. Jít na procházku, do lesa, na nákup.....dělat ty prosté, jednoduché věci, které teď nejdou. Jaro se blíží, zahrádka čeká a hlava modeluje scénáře. Přirozeně, že ty nejhorší.
Tak krásně se všechno potkává. Kecy v hlavě, pochroumané kolínko, přání, očekávání. Navyklá rychlost v myšlení a jednání s realitou pomalosti a omezení. Belhám se naším domem, svým pokojem, kuchyní. Poskakuji po jedné. Polehávám, ano, brzdím, zpomaluji. Jasně, že nedobrovolně! Dobrovolně bych to neuměla.
Vnímám, co všechno je vlastně zbytečné. Udělat ještě to a tamto, stihnout něco, co jistě počká. Co se v módu pomalosti jeví jako nedůležité. Překvapuje mne, kolik toho je. Jak moc dokážu sama sebe honit do věcí, na které je možné se jednoduše vykašlat. Dát přednost kolínku, cvičení a všelijakému jinému opečování. To je teď důležité, chci přeci být v pořádku, že jo!?.
Pozoruji, jak moc mám – máme v hlavě zakořeněno, že když jsem přece doma, tak je třeba dodělat všechny resty, které se jindy, za běžného provozu nestihnou. No nazdar, to je tedy věc! A proč bych to měla dělat? Proč jsem doma? To není dovolená ani jiné leháro, abych plýtvala silami. Jsem doma z úplně jiného důvodu. Mám problém a ten je třeba řešit. Tomu je třeba se věnovat, tam jsou očekávány mé síly.
Já vím, že tenhle stav je jen dočasný, že si dám kolínko do kupy a ještě dostanu šanci zúročit všechno, co teď se mnou je. A za těch pár týdnů už mohu vidět, že ono zpomalení se ukazuje jako báječná věc. Přináší jiné chutě, vůně, nadhledy i podhledy a jinaké užitečnosti. Baví mě na tom zjištění, že zrychlovat už nehodlám. Není totiž kudy a kam.
Krok sun krok, postupně, jedno po druhém. Pro někoho normálka, pro mě dar a klenot ukrytý v jedné operaci. A to ještě zdaleka není vše v normálu, ještě mě pár týdnů maximální pomalosti a objevování čeká.
Těším se, protože pidirychlost je fajn :-). Jsem jako ve vláčku, který mě veze barevnou krajinou a když se mi chce, vystoupím. Očichám kytičku, napiju se z potůčku, zamávám sluníčku, lehnu si na louku. Ale taky může přijít déšť, vítr a mraky. V pomalosti se tohle všechno nějak líp uchopuje, užívá a přijímá.



Pavučinka harmonie


Je neskutečně křehká. Zkrátka jako pavučinka, kterou chytrý pavouk splétá a přesně ví jak. Někde jsem četla, že je pavučina pevná. Asi ano, když dokáže být takovou pastí pro mouchy a jiný hmyz. Křehká a pevná. To se přece nevylučuje.
K pavučince mě aktuálně přivedla operace menisku. Je ještě čerstvá a už dokázala přivát a zase odfoukat takové množství emocí, že se mi nechce věřit. Jenže mám smůlu, ať chci nebo nechci, byly, jsou a ještě tady budou.
Pche, taková banalita. Nic jiného to být nemůže, když mě druhý den pustí domů, přece.
Pustili a pořád jsem byla v klidu. Nic moc nebolelo, pelíšek a domácí péče na mne čekaly, to sfouknu.
Stačilo pár hodin a všechno bylo jinak. S berlemi ještě neumím ani pořádně chodit a jen tak u nás doma seběhnout po schodech zkrátka nejde. Vlastně nic normálně nejde. Jsem chycená v pasti vlastní rychlosti, spěchu, samostatnosti a suverenity.
Nejde jen tak vyskočit, uvařit si kafe. Jak asi ten hrnek přenesu, když nemám volnou ruku? Jak vůbec někam dojdu, když se mi všechno plete. Zdravá noha, nemocná a obě ruce, které teď mám jen pro ty nové klacky, abych se vůbec mohla hnout.
Kdybych mohla, vzteky bych se přeskočila. Přeskakovat delší dobu nebudu nic, ale vzteku, lítosti, podrážděnosti je to jedno. Ty přišly první. Bez ohledu na to, že operace bylo jediné rozumné řešení jak se „vrátit zpátky přes kaluže“, jsem vůbec nevěděla, co s tím velkým vzdorem mám dělat.
Poučena, jsem se snažila nedělat nic. Prskal, bublal, vířil a vplétal se do naší komunikace. Bylo to jak na minovém poli. Dobře míněné otázky, jestli něco nepotřebuju, mě vytáčely a přinášely mé vzteklé odpovědi. Třaskavá směs nejvyšší nebezpečnosti.
Ty jo, mě to snad sežere, hloubala jsem a pozorovala, co je za tím. To přeci není normální. Normální v tuto chvíli není nic, protože se nemůžu normálně pohybovat, normálně si uvařit kafe ani to normálně rozchodit.
Ublíženě a vztekle jsem se stáhla do postele, vzala si plyšáky, přišly kočky a bylo!
Třesklo to, prásklo to a lítalo jedno za druhým.
Ta bolest přišla zdaleka. Nevím odkud, je to jedno. Opuštěná, nemohoucí, zklamaná. Sama. S vědomím, že to MUSÍM unést, ustát, zvládnout. Děs a hrůza z vlastní křehkosti, zranitelnosti, prosté obyčejnosti. Neuchopitelnost jednoduchosti a laskavosti. Zmatený vír emocí zblízka i zdaleka, které se právě potkaly a rozhodly se vynést ven něco, k čemu je třeba velké síly.
Ve smyslu plynutí, neřízení, bez kontroly, bez lítosti. Bez hodnocení, porozumění a jakéhokoli uchopení.
Pro mě velmi, velmi vážené a zároveň obtížně dosažitelné pojmy. Protože jsem byla tak dlouho pod tlakem, ve vleku úplně jiné síly. Kontrolní, řídící, blokující, rozumové.
Těžká, dusivá noc a o nic lepší den. Zpestřený strachem a fyzickou bolestí v operovaném koleni.
A pak, pak se pomalinku začala tkát ta pavučinka. Jemná a pevná. Nehmotná a přitom jasná a zřejmá. Vůbec nevím, kde se vzala, ale pod tím zmateným vírem emocí a velmi živých a plastických snů, jsem ji malinko začala cítit.
A začala jsem se vzdávat.
Současné vlastní nesoběstačnosti, péči, která je mi s láskou nabízena, obyčejnosti s bolavým kolínkem, postupnému uzdravování, stále ještě velmi neznatelné, nezvyklé a hluboko uložené křehkosti. To poslední je nejtěžší.
Neumím s tím naložit, pořádně nevím, co to je a co se s tím dělá. Jen to cítím, asi jako tu pavučinku. A nechám, ať můj pavouček, který mě určitě zná nejlíp, ji utká tak, jak umí. Pevně, ale citlivě, soucitně. Chápavě, vstřícně a uvěřitelně. Pro mě. Protože to já potřebuji nejvíc.
Jeden takový obyčejný meniskus. Podezřívám ho, že když tehdy prasknul, už věděl, co mi přinese, co mi nadělí. Aby ne, vždyť je můj!