Pelíšková


Ještě jsem ji nikdy nepsala. Pelíškovou. Takže premiéra. O čem to vlastně bude?
Nic nového, ale nějak mám potřebu....
To mě takhle prostě obyčejně přepadl nějakej virus nebo bacil nebo co. Je to jedno, protože jde hlavně o to, vyřadit mě z provozu. On je vytrvalej, už se mu to podařilo v prosinci. Byla jsem hodná a poslechla jsem. Poslušně jsem šla k panu doktorovi a nechala si napsat neschopenku, i když jsem byla chvíli v nové práci a samozřejmě se mi nechtělo. Co by tomu řekli, jak to bude vypadat? A podobné „roztomilé“ myšlenky měly pohotovost. Jenže mi bylo neradostně, tak se nedalo nic dělat. No a co? Svět se nezbořil, práce taky ne a dala jsem se do kupy.
Zřejmě bylo potřeba situaci zopakovat. A tak ho tady zase máme. Je urputnej a vytrvalej a je mi zase blbě. A ty mrchy se zase spolčily a říkaj:
„Hm, zas je nemocná. Hm, zas za poměrně krátkou dobu. No a jak to vypadá? Není to třeba selhání? Nejsi tak dokonalá....., co když budu chybět....“
To by se jeden vážně po...! Kolovrátek je slabý odvar, vážně si daly záležet a jely a jely! Tentokrát je mi víc, než neradostně a je třeba opět navštívit pana doktora. Škoda, že nejsem polámaný mraveneček. I když to je blbost, jemu taky bylo ouvej. Vlastně obráceně, připadám si jak polámaný mraveneček. Tak, to je lepší. Něco se polámalo a je třeba to spravit. Na těle i na duchu. A jak známo, na duchu nejdřív a pak šup, tělíčko dorovná. Jenže tady máme nějaká pravidla a je potřeba to rovnání a opravování úředně posvětit, a proto se tomu říká neschopenka. Teďka dokonce e neschopenka, heč, mám premiéru.
A jak opravdu vypadá taková pelíšková?
Nejdřív mizerně. Vařím se v teplotě a bolí mi každý kousek těla. Doma se radují, protože nemůžu mluvit. Jsou vážně hnusní a jen pomalu jim odpouštím, když vidím, že tu péči myslí upřímně a jen mě škádlí. Čaje už mi lezou krkem, profláknutý Priessnitzův obklad jakbysmet. Ale pokorně držím, protože pan Priessnitz byl koumák a moc dobře věděl, co funguje. Jen škoda, že mi tu chybí ten jesenický vzduch a o té kouzelné energii toho kraje ani nemluvím. Ale nevadí, já mám dost svých vlastních vzpomínek a zdrojů přímo odtamtud, takže šup, zavřít oči, naladit se a jsem tam. Pomáhá to. Mně určitě.
Nechutná mi jíst. Aspoň zhubnu! Ten mozek je vážně už trapnej. Jako by na tom teď záleželo. Jako by to bylo potřeba. No, vlastně, trochu, na kousíček, asi jo. Upřímně, pár kilo by se šiklo. Ale tohle není ta správná cesta a já to dobře vím. Stejně tak jako stopro vím, kudy na to a proč. Mám pár kousků ve skříni a nějak se smrskly. Jsou fakt pěkný, za pár kaček ze sekáče. A mám je ráda, tak ty bych zase chtěla nosit bez toho, abych se krapet dusila. Teď to řešit nebudu, ale je možný, že až pelíšková skončí, něco se přešoupne a těch pár kilčo se samo vydá na cestu a já ve skříni objevím třeba ještě další poklady. Nebo v tom sekáči, to mě baví.
Taky mám báječnou společnost. Kočičí holky se ode mne nehnou. Ty jsou rády, že mne mají pro sebe. Rézinka ve svých osmnácti letech už toho moc nenaběhá, ale léčit umí jako za mlada. Přijde, pomazlí se, sdělí mi aktuálně, co potřebuje, pokecáme si a pak už se jen stočí na to správné místo a nechá moudře věci, ať se dějí. Věřím, že léčí i za Raráška a Betynku. I Sazinka dělá, co umí. Jenže s ní je to jinak, ale protože každá kočička léčí, tak to určitě umí i ona. Jí je potřeba nechat volnost a svobodu, pak je spokojená. Takže střídavě přichází a odchází, jak potřebuje a doplňuje spící Rézinku.
Pelíšková je ideální na to rovnání v hlavě. Všude klid, v pelíšku teplo, nikam a nic nemusím. Tak si můžu vybrat. Mohu pustit myšlenky a mozek ze řetězu a přemýšlet, přemítat, plánovat, konstruovat, spekulovat, domněnkovat a podobné záležitosti. Pak je tady možnost, že si z pelíšku udělám kámoše a když tu tak jsme, tak jen budem a uvidíme, co bude? Krásná čeština, ale vy určitě rozumíte. Volím druhou variantu. Pelíšek je kámoš, nemoc je taky kámoš. Přiznávám, tak hladce, jak to teď vypadá, to nebylo. Ale teď už je a to je ono! Ještě líp to funguje, když se mi už trochu uleví a můžu líp vnímat, co se v hlavě děje. No páni, tam je teda věcí! Je to prosté, děje se, co se dít má. K čemu by jinak nemoci byly, že ano?
A tak pelíškuju, jsem si sama se sebou, s kočkama a občas i s nějakým poznáním či závěrem. Taky s pohádkama, romantickýma filmama, hlavně žádný drama, potřebuju pohodu. Spím, kdy chci, jím, kdy chci. Léčim se, jak umím, obklady, bylinky, klid a JÁ. Hlavně to JÁ je teď důležité, a tak si spolu vděčíme za darovanou blízkost, které v normálním běžném denním rytmu bývá pomálu. A to je škoda.
Teď je ideální příležitost, proto končím písmenka a jdu si užívat tu nemoc, když už tady je. A stejně tak se těším, až už ji to přestane bavit a nebude mít důvod dál se mnou být a půjde zas o dům dál. Aby předala své poselství tam, kde to bude třeba.




Pohádka o Víle Naději


Bylo jednou jedno Velké Pošmourno. Skoro temno, bez sluníčka, bez tepla. Déšť kraloval dnem i nocí, vítr mu pomáhal a fičel, co to dá. Meluzína měla ples a pozvala si na něj všechny své kamarády a kamarádky. Tancovali od večera do rána, prošoupali střevíčky a stále neměli dost. Hlučeli, skučeli a veselili se z průvanu, studeného deště, vlezlé zimy, šedého smutku a hořké neradosti. Byli ve svém živlu, byl to jejich čas. Libovali si ve svém vlastním prostředí, milovali svoje projevy a snažili se, aby jich bylo co nejvíc, byly co nejsilnější, hodně hlasité a hlavně, aby je nikdo, ale vůbec nikdo nepřehlédl.
O to se ani tolik snažit nemuseli. Smutek, strach stejně jako zimu, vítr a déšť jednoduše přehlédnout ani přeslechnout nejde. Nemusíme být ani s Meluzínou na plese, abychom se s nimi potkávali. I když kdoví, třeba bychom se ve společnosti paní Meluzíny a jejích přátel cítili jinak, než to známe ze svého skutečného  života. Bylo by fajn to vyzkoušet….
A pak i v naší pohádce přišlo ráno. Meluzínka a její kámoši už byli přeci jen znaveni, tak se pomalu ukládali ke spánku. Déšť trochu polevil, denní světlo si posvítilo na vytrvalý déšť a ten pod jeho jasným a upřeným pohledem ztratil na své síle. Těžké kapky se změnily na drobné mrholení, které něžně dopadalo na zem, na trávu a jemně hladilo probouzející se kytičky.
 Po dlouhé době, kdy si sluníčko vzalo dovolenou a denní světlo ho téměř následovalo a bylo tak skoupé se podělit o svoji jasnost, se zdálo, že se něco pomaličku asi začne měnit. I vítr, který se spojil se zlověstnými mraky a vztekle je honil po obloze nízko nad zemí, ubíral na své síle a mohutnosti. Celá krajina se zdála být v jiné náladě a vypadlo to, že Velké Pošmourno zřejmě balí kufry.
Ale jak to? Kde se stala ta změna? Způsobil ji snad někdo?
Přirozeně. Znáte Vílu Naděje? Určitě, každý ji přece zná. Možná jsme ji ještě osobně neviděli, ale zaručeně s ní počítáme. Jak by to na světě vypadalo, kdybychom v ni nedoufali? Dali bychom šanci Velkému Pošmournu, aby se nám tady roztahovalo, jak by chtělo. Nene, to bych nechtěla.
Víla Naděje je křehká, leč vysoce užitečná dáma. Nebo slečna? Řekla bych, že někdy tak a jindy onak. Má mnoho podob, skoro nekonečně. Je to proto, že dokáže nevídané.
V pohádkové krajině vyčaruje sluníčko, odčaruje Velké Pošmourno, pozve déšť a utiší vítr. Pomáhá princeznám, zvířátkům, Honzům, konečně i čertům a drakům. A protože to, co se děje v pohádkách, se nějakým způsobem - nevím jak, ale věřím, že ano – děje v principu i v našich životech, pozvěme si ji také mezi nás.
Velké Pošmourno umí v životě pěkně otrávit a zkazit den. A kdyby jen jeden, troufne si i na víc. A když si ještě pozve strachy, nenálady, vzteky a lítosti, je to jeden velký mazec. To bychom bez Víly Naděje prostě nedali.
I v té největší nenáladě tu s námi je. Má pochopení pro ten nejhnusnější vztek a obří smutek či ještě větší lítost. Se strachem si také poradí. Malá víla s velkou silou a nečekaným účinkem. Jsou chvíle, kdy se nám zdá, že si hraje na schovávanou. Je tajemná, mlčenlivá a zdánlivě nepřítomná. Ale to není její vina. Můžeme si za to sami. Tehdy, když jsou poryvy našeho životního větru tak moc silné, že dokáží maličkou vílu zakrýt a na pár chvil i odfouknout.
Vždycky se vrátí. Někdy to trvá, už nedoufáme, ale ona se vrátí. Je tu pro nás ve svém poslání, ve své úloze. Nikdy nezmizí. Víla Naděje má nevyčerpatelnou zásobu energie, kterou dokáže s laskavostí rozdávat každému, kdo o ni stojí, kdo o ni požádá.
Hýčkejme ji. Věřme jí. Co bychom si bez ní počali? Často jsme v situaci, kdy se nám zdá, že už nic jiného nemáme, jen ji. Nebraňme se, důvěřujme. Ona to zvládne, je to její úloha. Podaná ruka, když je ouvej.
A protože je to víla z pohádky, přirozeně umí kouzlit.  A tak tehdy, když to nečekáte a jen už věříte a odevzdáte, dokáže vyčarovat neuvěřitelné náhody. Tu někoho potkáte, tamhle se cosi schumelí, místo hlášeného deště svítí sluníčko, neujede vám autobus a i ke kase v sámošce si stoupnete správně a nečekáte.
Umí všechno. Od maličkostí až po velké věci. A že je neviditelná? Báchorky! Každý jsme již už potkali osobně.
Jen jsme nevěděli, že je to ona. Je totiž taky mazaná a ráda si tropí legraci. Miluje humor, protože ví, jak dokáže odlehčit, povzbudit a pobavit.
Víla Naděje je totiž jednička, tak s tím počítejme!


Ať se děje, co se děje...


Potřebuji být sama se sebou. Sama sebou. Sama v sobě.
Je to pro mne jediná kotva, pojistka, jistota. Hezky se to řekne, o trochu nesnadněji tvoří. Okolo je tolik vlivů, podnětů, okolností a událostí, které mají tendenci a velkou snahu mi tuhle potřebu rozhodit.
Není to vždycky na pohodu, být sama sebou. Často se potkám se vším tím, co bych ani neřekla, že může být moje. Jenže ono je a ať se kroutím, jak chci, nikam to nezmizí a ani neodejde. Tak jednoduše spolu jsme. O to víc si užívám to krásné, bohaté a láskyplné, co k těm bolístkám, tvoří pár a druhou půlku.
Vlastně by nemělo být nic zvláštního mít tuhle potřebu. Měla by to být moje přirozenost, obyčejnost, jednoduchost. A nejen moje, nejsem žádná výjimka, jsme všichni nastejno. Není to nic jiného, než touha po přirozenosti, ze které pramení klid, vyrovnanost, harmonie.
Jenže hluk okolí, vliv všech těch dějů, jevů, ruch společnosti i ten můj vlastní, jsou stále tak náročné a hlasité, že je někdy sakra složité se té kotvy ve mně udržet.
Ona ale je na druhou stranu pro mě tak významná, cenná a obohacující, že není myslitelné ji pustit. A to vážně za každou cenu. Vnímám, že je to důležité. Není to nic jiného, než ta stále akcentovaná sebeláska v praxi.
Proto už nepodepisuji žádné petice. Nemám v úmyslu chodit na žádné demonstrace. Neúčastním se žádných společných meditací a modliteb za něco, proti něčemu, s něčím a podobně. Nevstupuji do žádných debat na jakékoli téma. Noviny nečtu a zprávy nesleduju.
Neznamená to, že jsem ignorant a nezajímá mne, co se děje. Neznamená to, že si myslím, že dělat cokoli z výše uvedeného, je špatně a že se to nemá. Jen jsem zjistila, jak na tom jsem a co potřebuji.
A to je pro mne nesmírně úlevné. Funguje to a v kulisách a rekvizitách mého života v dnešní době mi to dává smysl. Objevila jsem další stupínek, další kamínek do vlastní mozaiky klidné harmonie a tvořivé spokojenosti.
A jestli se celé tohle moje rozhodnutí, ta palčivá a úpěnlivá potřeba držet se svého klidu a své vnitřní jistoty, nějak projeví na chodu světa? Na směřování společnosti a záchraně všehomíra?
Zcela jistě ano.....Kdy a jak? Nevím a vědět to nepotřebuji. Nejsem odtržená od nikoho a od ničeho, a tak se mé konání nikde neztrácí a nikam nemizí....
Jen v té lidské rovině se to z venku může jevit zdánlivě jinak. Divně a nezvykle. S tím mohu souhlasit, ale své rozhodnutí teď měnit nehodlám.


Jsem sobec a lenoch


A je to tak v pořádku.
Sama jsem se lekla toho, jak to zní. Ale už necouvnu a názor nezměním. I když chápu, že jen tak, bez souvislosti, může takové prohlášení vypadat všelijak. Zejména z venku, dnešní optikou.
Fuj, sobec! Nemyslí na druhé! Jde jí jen o vlastní prospěch! Vůbec se neumí přizpůsobit! Neuhne ani o píď! Taky by mohla pomoct, zařídit, udělat…. Znáte to? Úplně největší palba podobných odsouzení většinou přichází z vlastních řad. Kamarádi, známí, kolegové, občas i rodina... Přátelé? Ti opravdoví, ti ví, chápou a respektují.
Jenže záleží zas na tom profláknutém úhlu pohledu.
Je mi dobře cítit se občas, je-li to potřeba, jako sobec a lenoch. Kouzelné slovíčko spočívá právě v tom, „je-li to potřeba“.
Vím, co je to se přizpůsobit. Ráda pomohu, zařídím, udělám…
Jsou situace, kdy bych tohle všechno tak ráda udělala. Na druhé, obzvlášť na ty nejbližší, myslím vážně velmi často. Nejsou mi lhostejní ani ti, kteří jsou úplně cizí a vůbec je neznám. Lidé, zvířata a dokonce i rostliny. V okamžicích a situacích, kdy se tyto bytosti potýkají s problémy, moje citlivost a vnímavost má pohotovost. A v úplně největším poplachu je tehdy, když jde o potíže závažné a hluboké.
Pomáhala jsem, zařizovala, zachraňovala. V dobré víře jsem naléhala, dávala rady, často nevyžádané. Rozdávala jsem na všechny strany jakýmkoli způsobem. Litovala jsem a snažila se o nápravu. Někdy jsme se potkali, někdy ne. Většinou jsem to byla však já, kdo vydal mnoho a mnoho energie a zůstala jsem s prázdnýma rukama. Sama a bez odezvy.
Dost!  Stačilo, takhle už ne!
Rozhodla jsem se až tehdy, když mi došlo, že dávám ze svého. Ze svého a přitom potřebuji pro sebe. Že se snažím, aby se situace, děje i osoby přizpůsobily mému přání. Bláhovému přání. A ono je úplně jedno, jestli jde o dění na druhé straně zeměkoule nebo o události v mém domácím rybníčku. Neznalost zákona neomlouvá, tak jsem dostala za uši.
A už nedám! Ani trošku.
Ale s radostí se podělím.
Podělím se o Lásku. O zkušenost, pomoc a radu, pokud o ni někdo stojí. Podpořím Soucitem. Dám Svobodu. Dávat a dělit se mohu jen o to, co sama nesu a čeho se mi dostává. Nic víc a nic míň.
Nebo neudělám vůbec nic. I to je možnost a má úplně stejnou váhu, smysl a význam.
Už totiž vím, jaké to je být vyčerpaná fyzicky i psychicky a nechci se do podobných situací vracet. Znám, jaké to je, dávat, když můžu a to se mi líbí mnohem víc. Je osvobozující dát druhým šanci poznání a vlastní zkušenosti, i když bych si já stokrát přála, aby vše bylo jinak. Objevila jsem nepoznaný klid a také úctu k druhému. K jeho situaci, potížím, problémům. K jeho vlastní síle, která mu dá možnost zkoumání, poznání, vyřešení. Když ho nechám, nebudu zasahovat.
Tak proto o sobě teď už s klidem říkám, že jsem sobec a lenoch. Láskyplný sobec a pohodlný lenoch. Získala jsem víc duševního klidu a větší fyzickou pohodu a hodlám v tom pokračovat. Líbí se mi to.

Hry, role a masky


Hrajeme hry, žijeme role a používáme masky.
Ano, je to tak, ať se nám to líbí nebo nelíbí.
Pár let zpátky mi moje vzácná přítelkyně v bolavých okamžicích něžně, soucitně a s pochopením říkala, to přejde, bude zase dobře. V těch časech jsem si nic jiného nepřála a myslela jsem, chvílemi, že to vážně není možné.
Ztrácela jsem víru, naději. Hloubka mého setkání s vlastními stíny byla bezbřehá, tma nemohla snad být temnější, beznaděj hlubší, strach obludnější a slzy větší. A zuby nehty jsem se držela toho, co jsem znala, co jsem cítila tehdy jako jedinou jistotu a toužila jsem se k ní vrátit.
Role, hra, maska. Nabarvená zdánlivá jistota, naučená role, nasazená maska, životní hra.
Čím déle jsem byla v roli a ve své masce, tak dlouho trvalo, než přišla změna. Stalo se a je to pryč.
Jenže......Všechno je jinak....
Tak a teď vůbec nevím, jak to mám všechno napsat. Zároveň se mi to napsat chce.
Tak jdu do toho, nějak to dopadne......
Objevila jsem Princip. Přijala jsem Hru. Odmítla jsem Roli, Masku jsem poslala do háje. Vždycky jsem o tom jen četla, a tak moc jsem to chtěla taky. Proto jsem hledala, zkoušela, plakala. Dlouho, roky.
Našla jsem, ale to neznamená, že jsem hledat přestala.
Jsem citlivá žena, která pochopila, že vlastní citlivost je obrovský dar. Jen je třeba se naučit s ní zacházet, hýčkat ji a správně používat. A to sebou nese mnoho a mnoho odlišností, které se dnes prostě nenosí. Co mně to dalo práce!
Však jste to mnohokrát nejen četli a určitě také poznali, nejsem žádná výjimka: tam uvnitř v nás je fakt poklad. Drobná otázka, kudy k němu....
O návodu to dnes vážně nebude, to ani nejde. Jedinečnost a originalita každého z nás je pro mě dnes natolik posvátná, že bych si jednoduše nedovolila dávat nevyžádané rady. Ale byly doby, kdy jsem, kopírovala a kopírovala....Děkuji, už nemusím.
Tak křehká a zároveň velmi silná věc, které se říká vnitřní svoboda, klid a mír, tak ta vážně existuje. Klepou se mi ruce, krátí se mi dech a v očích mi šimrají slzy, když to píšu. Fakt, je to tam. Ono se to objevovalo postupně a vždycky jsem se hrozně vztekala, když to zmizelo. A co? Nic, bylo mi to houby platný. Čím víc jsem ten vzácný pocit chtěla zpátky a tlačila na pilu, tím, přirozeně, na mě dělal dlouhý nos.
Takže co? Hezky se zase pokorně zklidnit a nechat TO být. Pro mě tolik náročné, nepředstavitelné a stále bolavé. Sakra, ale vyplatilo se to!
Vzácný pocit se objevuje častěji a co víc, umím se k němu sama vrátit. Jak prosté a současně složité.....Ale ne nemožné a to je TO hlavní.
Obyčejné postřehy z praxe.
Miluji živé květiny a s chutí si je sama sobě kupuji. V masce nemožné. Vždyť to stojí peníze, stejně zvadnou a proč vlastně? Bez masky: dělají mi radost, baví mě je pozorovat, mají barvy, chutě a vůně. Jsou tak Živé! Prostě, jednoduše a obyčejně. To stačí.
Propustila jsem oblečky, do kterých se nevejdu. Jasně, že jsem je dlouho měla v narvaný skříni a doufala jsem, že do nich zhubnu. Samozřejmě, že mně bylo líto těch krásných kousků ulovených po sekáčích. Role říkala: je třeba být stále na stejno, jsi tak zvyklá, potřebuješ být hubená, páč se to nosí. Takový blbosti! Vznešeně si můžu říkat, že promluvila vnitřní žena. Hm, viděla bych to spíš na poživačnost a konečně objevenou chuť do života. To jako si nedám pivo, když má teda tolik kalorií? A ani skleničku svého milovaného červeného, když mám pak vždycky hlad? A večer se přeci nejí, že jo. Už to jednoduše tak nechci. Nově to je prosté: mám chuť tak si dám. A ono se to všechno nějak zázračně srovnalo.
Dělej, jak myslíš. Říkám druhým. Volně se mi u té věty dýchá. Chybí napětí, touha cokoli ovlivňovat. Objevila se důvěra v jejich konání a současně pochopení pro výsledek, ať je jakýkoli. U těch nejbližších to bylo nejtěžší. Naučit se to.....Jenže....Ono nic neexistuje samo o sobě a vždycky je tu ještě druhá strana. A to v tomhle případě je velmi osvobozující. Praskly obruče zodpovědnosti, která mi nepřísluší. Znovu se objevila důvěra v Život a Přirozenost. Respekt a pokora, ať to dopadne jakkoli.
Už je těch písmenek nějak hodně. Dneska nikdo nemá čas číst dlouhé články a já se ani nedivím. Ať je to jak chce, je to jen teorie a zase postřeh, zkušenost druhého.
Sbírejme si ty svoje vlastní. V nich a o nich je Život. Tam najdeme scénáře svých rolí a příčiny vlastních masek.
Statečný člověče, který jsi sem přišel s chutí a odhodláním najít to, co je Tvé. Myslím na Tebe. S Láskou a pokorou ke Stvoření, ať to zní jakkoli. Jen já vím, jak to vnímám a cítím.
 To mi stačí.










Řekněte mi, že jsem dobrá!


Fakt to potřebuju.
Je ráno, sedím v autobusu a bulím.
A je mi to jedno.
Jen cítím, že mi něco moc chybí. Vnímám pusto, prázdno, propast. Co to je? Co mi dělá tyhle pocity?
Už zase. Jo, už zase a znova....
Už dávno je mi jedno, že brečím venku, v metru, ve vlaku, na veřejnosti, kdekoli. Už dávno je mi jedno, co si myslí ti, kteří se na mne dívají.
Ty slzy odplavují bolest, úzkost, strach. Jsou mým průvodcem už dlouho a docela jsme si na sebe zvykly. A po všech vzájemných zkušenostech vím, že je třeba, nechat je jít. Nezkoumat, nehloubat, nepátrat po příčině.
Jste tu? Opět? Fajn, asi je to správně....
Prosím, ať mi někdo řekne, že mne má rád! Že jsem dobrá, že na to tady nejsem sama!
A fakt kašlu na poučky a řeči typu:
To máš v sobě, to musíš zevnitř, z venku to nefunguje.
Vážně? Neříkejte!
A co obyčejné objetí? Pohlazení, teplé slovo, podaná ruka? Mluvím o prostém životě, akutní bolesti, smutku a vřelém lidském doteku.
Ne o ezo formulkách, seminárním mudrování a zasvěceném pokyvování hlavou.
Řekněte mi, že jsem dobrá. Jinými slovy potřebuju slyšet, že jsem co k čemu, že jsem platná!
Deficit, bolest, prázdno se hlásí o pozornost:
„Haló, jsem tady! Buď se mnou!“
Jo, klidně budu, už to znám, ale momentálně potřebuji podporu. Sama to nezvládnu, je toho na mne moc.
A když tu nikdo není, tak pomůžou aspoň písmenka. Sice neobejmou, ale vyslyší. Dovolí být naplněna tím, co mě trápí a co potřebuje ven.
Tak a je to. Úleva, aspoň trochu.
Líp se dýchá, vítám trochu klidu.
Je to stejně zvláštní. Tak si to všechno přijde, ohlásí se, setrvá a pobude. Něco přinese, cosi odnese. Kousek mne se potřebuje nepřehlédnutelně projevit a zdánlivě dělá pěknou paseku. Však to také trvalo, než jsme se pochopily a naučily spolu zacházet.
Nevím, kdy se o slovo přihlásí další kousíček. Netuším, jak bude naléhavý, ani jak moc bude sám a opuštěný. Bylo by pěkné, kdyby jich už bylo méně a méně a jejich opuštěnost se cítila slabší a slabší.
Ale vždyť už to tak přeci je! Koukni zpátky a nebuď nespokojená!
A tak každé ráno zas a znovu barvičkuju pro radost své oči, rty a tváře v naději, že dneska mi ten mejkap vydrží bez poskvrnky až do večera.
A těch večerů, kdy ho zase pečlivě odličuji je vážně čím dál tím víc.
Tak jsem dobrá nebo nejsem :-)?
ANO. Díky.


Milý Rarášku, milá Betynko


Měla bych určitě napsat, že vám děkuju. To se rozumí samo sebou, o tom ani není třeba se zmiňovat. Taky, že jsem vděčná. Ano a velmi. Úplně za všechno, vůbec bych neuměla ten dlouhý seznam sepsat. Určitě bych na něco zapomněla a to by mě moc mrzelo.
Jak se máte, moji kočičí kamarádi? Říká se, že už jen dobře. Nic vás nebolí, jste spokojeni. Brácha se ségrou. Na svět jste přišli společně, odešli jste každý zvlášť, dělil vás jen rok.
Rok, kdy byl u nás v domečku divný klid, víš, Rarášku. Bez tvých lumpačin, útěků a důmyslných schovávaček. Bez poťouchlého pošťuchování jemné, klidné a důstojné sestřičky. Rok, kdy chybělo tvé hlasité povídání, kamarádské mudrování nad dvounožci, kteří s tebou těch dlouhých sedmnáct let sdíleli domácnost. 365 dní a pár ještě k tomu, kdy tebe, drobného, ale mazaného mourečka připomínal jen mourovatý ocásek tvojí bělostné sestřičky. Měla ho od malička, tak jak vám oběma příroda nadělila prostřednictvím vaší moudré maminky Princezny.
Rarášku, nevím, co teď děláš tam, jak říkáme my, lidé, nahoře. Ani to vědět nepotřebuji. Ty víš, co máš dělat. Věděl jsi to i před pár dny. Věděl jsi, že sestřičce není dobře a její čas se krátí. Cítila jsem, že jsi se pro ni vrátil, jen jsem si přála doufat. Chtěla jsem přechytračit a přeonačit Osud a mít svoji milovanou kočičku ještě chvíli pro sebe. I když přece vím, že na to lidské síly, chtění ani žádná přání nestačí.
Jen jsi tu s námi byl. Betynka to věděla líp než já. Vy, zvířátka, jste moudrá. A Paní Příroda je vám tak blízko.
Betynko, věděly jsme obě, že ten večer je náš poslední. Tvé vyskočení ke mně na polštář bylo tak nejisté, ale odhodlané. Poslední sílu jsi byla rozhodnutá použít na naše rozloučení v klidu a tichu noci a světlo svíčky ti už ukazovalo tvojí příští cestu. Kapitulovala jsem a s podporou vás obou jsem začala přijímat s pokorou tvé rozhodnutí, Betynko. Přirozeně, každá bytost ví, kdy má odejít a nic jiného nezbývá.
Je tu smutno a prázdno. Chybí osm chlupatých tlapek, i když jich ještě osm zbývá. Sazinka s Rézinkou vás hledaly. Jejich hlavičky zpočátku neuměly pochopit, kde se jim schováváte, kam jste zmizeli. Kde jsou ty mističky, které tu vždycky byly? Proč jich je najednou míň? Žádnou vaši oblíbenou skrýš nevynechaly, tak byly pečlivé. Pryč je přirozená rivalita, zmizely honičky. Domečkem se vznáší klid a naše dvě kočičí holky si začínají zvykat. Však víte líp než já, jak to ty dvě mají. Rarášku, Sazince by se šikla trochu pomoc, co ty na to? Však víš, jak je nerada sama. Děláme, co můžeme, ale to víš, chlupáči zkrátka nejsme.
Život jde dál. Přichází a odchází. Přirozenost bytí JE a je hloupé, zbytečné a neomaleně troufalé si myslet, že ji člověk může ovlivnit.
Vídám vás oba na okně, v opuštěných pelíšcích. Dokonce i v nové kuchyni, kterou, Rarášku, už nepamatuješ. Je to divné? Ale není. Pro mě je to normálka. Slýchám i tvé táhlé noční povídání a říkám si, že je všechno v pořádku.
Betynko, tvoji jemnou vůni cítím na polštáři a tvé bílé chlupy jsou tu s námi stále. I tvoje mistička je na svém místě, jen si u ní už oblíbené granule v klidu vychutnává Sazinka. Jo, občas ještě koukne, jestli se neblížíš, aby rychle utekla! Hrdinka jedna....
No a Rézi, ta to s tím svým věčným klidem dozoruje po svém. Vybavuje se mi, jak jsem psala ve své první knížce o tom, když k nám přišla. Jak je to dávno. Byli jste malí, útulkáči, co neznali nic jiného než vzornou maminku a ostatní kočičky. Byli jste u nás chvilku a přišla tahle rezavá krasavice. A Život psal svým jistým perem každému z vás ten jeho vlastní..... I Rézinka jednou odejde a třeba si pak dohrajete své hry.
Písmenka mi dochází a slzičky přichází. Společně s nimi pouštím smutek a nechávám odejít, co je třeba.
Už to tak chodí, že zas přijde to, co je nachystané a co přijít má.
Pac a pusu, panička.