Vrátila se

 

Úzkost. A s ní rozvinutá úzkostná porucha.

Dlouho jsme se neviděly. Nechyběla mi. Nepostrádala jsem ji. Našel by se někdo, kdo by ji postrádal? Asi sotva.

Jenže ono není divu. Moje psychika je odjakživa křehká a co se asi tak mohlo stát po těžkém a neustávajícím dlohotrvajícím stresu? Přesně to, co se stalo.

Vážná nemoc v rodině, závažná operace a další dvě neméně vážné odloženy. Už rok mně nedělá dobře vidět zakryté obličeje, zapáskované všechno, poloprázdné ulice. Hysterie, lži, celkové ovzduší, které se svou citlivostí a ke své škodě vnímám velmi, velmi emotivně. Naučila jsem se okem bystrozora sakra pečlivě filtrovat, co si k sobě pustím, čemu dám svoji pozornost a věnuji vlastní energii. Jenže i tak, zátěž je to pro mě momentálně obrovská.

Vrátila jsem se k medikaci, změnila jsem lékaře. No, nazdar, taková změna! Pro mě hodně zásadní a jsem pyšná na své racionální rozhodnutí. Pokud chci fungovat a to já si vážně ze srdíčka moc a moc přeju, protože je vážně proč, tak jsem oba tyhle kroky musela udělat. A rozhodla jsem se, že tentokrát to bude jinak.

Už se s mojí úzkostí známe. Někde vzniká, odněkud se bere. A je mi fuk, odkud. Prostě tu je a nechci to zkoumat. A to je první krok mého jinak. Nehodlám se vyčerpávat pátráním. Už dost na tom, že jsem unavená z ní samotné.

Tak jo, vítej! Další jinak. No, co s tím, už je tu a i když bych byla stokrát raději, kdyby se nezjevila, tak tu zkrátka je. Nechávám ji, ať se ukáže, ať dělá, co umí. A to ona umí, uf. Drancuje mi psychiku i tělíčko neomaleně, bezostyšně. S vervou, jakou dokáže jen ona. Díky Bohu za medikaci, páč jinak by to bylo vážně zlý. A proč vzdorovat, když se tady nabízí pomoc? Pokorně a s chutí ji přijímám, umožňuje mi aspoň trochu odstup, nadhled, vnímavou pozornost.

A o tu právě jde. Já se SVOJÍ úzkostí potřebuju pracovat. Asi ji nebudu milovat na první dobrou, ale cosi se s ní pomaličku dá dělat.

Jo,je mi mizerně. Docela dost. Jsem jak na houpačce. To je docela dobrý, člověk občas vydechne a nadechne sílu do příště. Ono těch příště bude asi teď nějak víc, ale tak to zkrátka momentálně je. Nahoru, dolů.

Dostávám velký dar. Zvládnout se to dá, ale jsou k tomu potřeba dvě věci. Být absolutně jen a pouze v přítomnosti a hlídat si myšlenky. Obojí TEĎ, HNED. Velmi důsledně a velmi pečlivě. A ještě jedno sakra důležité zjištění. Vážně a se vší důsledností jsem zodpovědná jen a jen sama za sebe.

Tak nepusťte se do toho s takovou výbavou?

Žádná havaj to není. Malé krůčky se musí také počítat. Ale JE to a já s potěšením vnímám, že je to NOVÉ. Vážně jsem se vší zodpovědností zvolila jiný přístup ke své úzkosti než dřív.

Bože, jaký já k ní najednou cítím, soucit. Vždyť je tak ztracená, opuštěná. Přesně tak se cítím, tak abych se nebála. Valí se jedna vlna emocí za druhou. Nahoru, dolů......

Tohle není obyčejný strach. To je strach ze strachu a je třeba s tím počítat. Prostě mozek nějak funguje a když je toho víc než dost, tak je míra přeplněna a tohle se děje. To je chemie, anatomie, hmota. To zkrátka neokecám. A je dobře, že to tak vnímám a nepatlám se v tom. Na to je medikace.

Ale moje přátelství s MOJÍ úzkostí je něco jiného. Nevím, jestli si moc netroufám, když píšu o přátelství. A co, já si klidně troufnu! V posledních dnech jsem i v tomhle hnusným stavu, ono to tak je, je hnusnej, tak to klidně nazvu pravým jménem. Zkrátka, udělala jsem tolik chytrých a důležitých rozhodnutí, že se třeba už i nějaký kamaráčoft nabízí.

Asi už víc psát nechci. Pro TEĎ to stačí. Asi bych mohla, ale cítím, že stačí. A protože jedno z mých dalších rozhodnutí je o tom, že bych moc ráda nedělala nic, co se mnou neladí, tak končím.

Není to vždycky snadný to poznat, tak se učím.

A právě teď se poslechnu.

Na závěr: úzkost je hnusná, ale i tohle se dá zvládnout.

Hodně štěstí.


Už je to tak zařízeno

 

Když jsem před čtyřmi lety jednoho slunečného listopadového odpoledne v Lesním baru v Jeseníkách psala do poznámkového bloku první písmenka tohoto blogu, netušila jsem, že za krátké čtyři roky dostanu moc smutnou zprávu.

Můj jesenický kamarád, přítel, průvodce, horal  a turista celou svou podstatou, už mně neukáže nové cestičky. Nepůjdeme spolu do těch kouzelných hor, kde jsme prochodili tolik kilometrů. Většinou tudy, kam vstoupí málo turistů a když, tak jen ti nejskalnější. Toulali jsme se v místech, kde je běžné potkat kamzíky, srnky a jeleny. Tam, kde je klid a ticho tak hluboké, že vás ruší i vlastní dech při stoupání do strmých kopců. Tam, kde horské potoky šumí svou svěží píseň o Zemi, o čistotě, o Lásce. Tam, kde se nemluví a kde vůně a zvuky okolí jsou vším, co v tu chvíli potřebujete. Tam, kde vítr, sníh a déšť neomylně ukazují svoji sílu, které nezbývá, než se podvolit a s respektem ji nechat, co její je.

Orlík a Quinburg, Ladiku, už spolu nedáme. A já se tam sama nevydám, nejsem tak odvážná. Nebo jinak, mám takový respekt k té odlehlé lokalitě a znám spolehlivě své možnosti, že si tenhle náš nesplněný výlet nechám raději jako tichou vzpomínku na naše plány. A protože jeden nikdy neví, slibuji Ti, že pokud se najde průvodce, se kterým by se mi chtělo tuhle pro mě stále tajemnou a možná právě proto tak lákavou část našich milovaných kopců prozkoumat, budu pozdravovat.

Tvoje: „Děvče, couráš po těch kopcích jak o dušu“, budu slyšet stále. A věř, že dokud to půjde, budu courat furt. Jeseník  nikdy nebude, jako býval, budeš už navždy chybět. Ale zas vím, že stačí pomyslet, vyslat vzpomínku a budeš se mnou kdekoli a kdykoli. A to je fajn, protože se pořád a v tomto čase stále raději pouštím po cestičkách, kde nenajdeš značky ani náhodou, lidí je tam pomálu, a tak občas trochu přecením svoji schopnost orientace a maličko bloudím. Tak se rada zkušeného v pravou chvíli šikne.

Jesenickým kopcům bude po tobě smutno. Až přijedu, už nebudou samy a já slibuji, že si s nimi o Tobě pokecám. Vezmeme to z gruntu a zavzpomínáme na krásné časy, které nám společně, to si troufám tvrdit, tolik daly. Na nejednou vypitou slivovičku, opečenýho buřta a orosený pivo ve spolehlivé, Tebou pečlivě vybrané hospodě. Přece se nebudeme šidit a nedáme si nějaký patoky!

Ať je mi sebevíc smutno, respektuji Tvé rozhodnutí odejít. Už je to tak zařízeno. A vím, že to, co je teď a jak to je, je jednoduše správně. Tady už se nepotkáme. Jenže vím taky, že tohle tady není všechno.

A jednou, až to zase bude stejně správně, tak se nemůžeme minout. A to je stejně tak jasné a čisté jako stříbrná voda jesenických potoků.

Milý příteli, pozdravuj na vrcholcích hor, které jsi ještě nepoznal. Prosím, připrav pro nás nějakou pěknou tůru, pro začátek něco méně náročného. Na rozchození. Však to znáš.

Děkuji.

Už je to tak zařízeno.

 

S Láskou Tvoje Romanka

 

Miluju ticho

A že mi to trvalo, než jsem na to přišla.

Přišla jsem si divná, když si nepouštím muziku. Tu si přeci pouští každý. Taky se prý u ní dá relaxovat, odpočívat. Tak se to nejspíš musím naučit, když se to píše a říkají to celkem moudří lidé.  Poctivě jsem to zkoušela a připadala jsem si totálně neschopná.

Tak za prvé, že nejspíš neumím ani vybrat tu správnou hudbu. Váhala jsem, jestli mi budou cvrlikat ptáčci, bublat voda, šumět les, hrát piano nebo třeba bubny.  Ptáci mi lezli na nervy, bublání vody mě záhy přinutilo se jít vyčůrat, šumění lesa mi připomínalo vítr a ten já nesnáším. Na brnkání piana nemám trpělivost, tak snad už jen ty bubny.  Ty se občas daly, ale zase se  nehodí vždycky.  

Za druhé jsem si nevěděla rady, jak to mám vlastně poslouchat a co u toho mám dělat. Jedině zas ty bubny. Ty fungovaly jako ventil. Když jsem si u nich ještě dupla s vědomím, že šlapu na krk tomu mizerovi, co mě tak vytočil, bylo to báječný! Ale ostatní tak zvaná relaxačka mi dávala zabrat. Mám si ji pustit do sluchátek? To mi zas ty pecky v uších lezly na nervy a rušily mě. Mám sedět s rovnou páteří? Nebo bez páteře, té rovné, a jen na pohodu? Nebo ležet? Než jsem na to v ten okamžik přišla, byla jsem tak otrávená, že jsem šla radši něco kloudného dělat a celá relaxace mi byla ukradená.

To mi pak ale nepřidalo na klidu a sílilo moje zdání, že jsem vážně minimálně aspoň zvláštní. A objevilo se mnoho otázek a takových těch velmi sama sobě prospěšných hodnocení:

„Jsi nemožná, netrpělivá, nic nevydržíš!“

„Když to běžně dělají druzí a jde jim to, proč bys to nezvládla taky!“

„Hezky se soustřeď, nebuď zbrklá, zpomal a  uvidíš, jak ti to půjde!

„Proč, sakra, nedokážeš sedět pár minut u tý pitomý muziky, nic na tom není!?“

Nedokážu a je na tom hodně.

Mám to jinak. Vzdala jsem to. Takhle napsané to vypadá, jako že, jo, jasný, když to teda nejde, kašlu na to.

Nešlo to dlouho a zkoušela jsem to  taky dlouho. Vztekala jsem se a trápila jsem se. Jmen jsem si dala nepočítaně a do lichotek měla daleko.

Pak jsem objevila TICHO.

A nebudu psát, že ticho léčí….. Já to vím, jen jestli to opravdu ví také jiní? Nevím, nechť si každý vyzkouší.

Pro mě je ticho kouzelník, malíř, dobroděj. Velký učitel a nekonečný zdroj.

Z kapes svého tichého kabátku umí vykouzlit nekonečnou pohodu a podporu. Na plátno své  barevné palety maluje ty nejkrásnější obrázky přání, snů a tužeb. Z hloubky svého nitra je připraveno rozdávat podporu ve chvílích smutku, beznaděje a temnoty.

Kdo má zájem a naučí se mu naslouchat, pro něj má připraveno nespočet úkolů, které neznámkuje ani nehodnotí. Ale jen trpělivý, klidný a ochotný žák je sám pro sebe svou vlastní cestou a vlastním tempem může najít a vzít si, cokoli mu nabídnou.

A jak je to s tím zdrojem? Zkuste, pro každého je v tichu ukryto jiné tajemství. A že tam je, to podepíšu. Já jsem s ním fakt denně a mohu potvrdit, že to je zdroj vážně neomezený. Nečekejte vždycky pohodičku, klídek a otevřenou náruč. Ony tam jsou, jen leckdy je třeba se k nim prokutat.

Miluju ticho a neumím bez něj být. A nějak čím dál tím víc. Jsem v něm totiž JÁ. A to potřebuju, sáhnout si na sebe, čuchat se, poznávat a zjišťovat.

V hluku to totiž nejde. A hluku je běžně kolem mne dost. Nedělá mi dobře, ale nedá se s tím nic dělat, života běh. O to víc potřebuji vyvažovat a v tichu BÝT.

Neřeším, jak mám sedět nebo ležet. Ticho se nabízí i v chůzi, vlastně kdekoli. Zatím jsem si s ním nejblíž doma, na zahradě, v přírodě. A vím, že to největší ticho je stejně tam někde uvnitř ve mně.

Je tam a čeká, až spolu dokážeme být i tehdy, je-li venku hluk, bouře, neklid a nehostinno.

Dočká se a já se těším.

 

 

Bloumám


Lelkuju, flákám se, nedělám nic. A ještě si to užívám.

Sice tomu vůbec nerozumím, ale momentálně to jinak nejde.

Tisíckrát za den přijde: měla bych……A jak přijde, zase odejde a já nedělám nic. Samozřejmě nesedím na obláčku, nemám ruce založené a nevznáším se v meditacích. Dělám jen to, co musím a ještě vážně jen minimum.

Je třeba chodit do práce, nějak oprášit domácnost, zahradu, zkrátka běžný provoz. Ale nic víc. Nic navíc.

Někam zmizela taková ta tlačba, musy, honičky a stíhačky. A právě z úhlu pohledu věčného musím, měla bych, ještě tohle a pak tamto, se cítím, že vlastně nedělám nic a  je mi v tom nečekaně dobře.

To jsou věci!

A úplně největší legrace je, když nakonec zjistím, že vlastně stejně je hotovo vše, co je třeba. A jestli něco hotové není, tak zkrátka není. Dodělám to zítra nebo někdy.

Občas ještě propadám neklidu a nervozitě, ale protože v současném období se děje mnoho věcí a řekla bych, že na všech rovinách, rozhodla jsem se, stanovit si priority.

Nemám v úmyslu se nechat převálcovat ani nevytřenou podlahou, nevypletými záhonky a už vůbec ne šílenstvím v médiích. Záměrně volím totální pohodlíčko a lenoru a momentálně ani necvičím. Nevím, jestli mi to záda časem nespočítají, ale teď je to takhle. I kolo odpočívá a já se učím si vyhovět. Myšlenky typu, když máš takový dobrý kolo, co teda nestálo zrovna málo, měla bys na něm co nejvíc jezdit, posílám k šípku. Jedu tehdy, když se mi vážně chce, mám náladu a s neomylným cílem se stavit cestou na něco dobrého. Za odměnu!

Nedělám si hlavu s tím, že se totálně nesoustředím a zapomínám. Zatím se nic zas tak závažného kvůli tomu nestalo a věřím, že ani nestane. To spíš se párkrát proběhnu po domě, než se dostanu zrovna k té správné věci, co potřebuju a mezi tím poponesu pár jiných, abych je za pár okamžiků zase hledala. Neorientuji se v datech ani ve dnech v týdnu, nějak se mi to všechno plete dohromady. Teda kromě víkendu, ten bezpečně poznám!

Z venku to vypadá jako totální zmatek, nepořádek, nesoulad a chaos. I já se tak občas cítím. Hlavou dolů, zmatená a nesoustředěná. A protože nějak tuším, že to nepřeperu, tak se vzdávám a nechávám se pokaždé překvapit, že vlastně o nic nejde.

Že to nějak dopadne. Že stačí si jen držet ty hlavní obrysy, úkoly, potřeby a závazky. Že nejistota není špatně a není sprosté slovo. Že není třeba vypustit duši jen proto, že ostatní to mají jinak, vyžadují to jinak a moje bloumání a lelkování jim nevoní, nerozumí tomu, vztekají se a o to víc dávají nevyžádané rady, co by se mělo. Nechává mě to v klidu, netrápím se, že právě tohle jsou ty důvody, proč jim není  dobře. A  to je taky novinka!

Mnoho nového se najednou objevilo a je třeba se seznamovat postupně a pomalu. A k tomu se právě báječně hodí pohodlíčko, lelkování, odpočinek. Pozorování a zažívání. Samota a klid.
Až přijde čas, bude třeba se znovu rozhýbat  a z pohybu se radovat.