Nesměj se, bo tě to vyčerpává!


Zaslechla jsem jadrnou ostravštinu, která mě katapultovala ze sluníčkového odpočinku na lázeňské lavičce. Nejdřív jsem dostala husinu, a pak jsem se neomaleně a nesmírně zvědavě otočila, abych viděla toho milého tatínka, co dává tak skvělé rady.

Klučina vedle něj vesele poskakoval. Smát se sice přestal, ale tajtrlíkoval pěkně dál. Pozorovala jsem je. Taťka čučel do mobilu, vláčel kluka za ruku a ten poskakoval, jak to jen šlo. Šlo to blbě, když vás někdo drží za ruku, tak moc neposkočíte, ale on si z toho nic nedělal. Cloumal taťkovi paží o sto šest. Jenže taťka by si snad ani nevšiml, kdyby mu ta ruka upadla. Teda ta, co držela dítě, ne mobil. To by si asi všimnul, kdyby nebyl on-line.

Sem, do lázní, jezdí děti s alergiemi, astmatem, dýchacími potížemi a jinými lahůdkami.  Předškoláci s doprovodem, ty školní už samy. Vím, že není legrace zajistit celý měsíc nebo i víc doprovod mrňouse a ještě ho zabavit tak, aby nebyl otrávený a znuděný mezi těmi všemi procedůrami. Respektuju a uvědomuju si, že to může být někdy opravdu nadlidský výkon. Jenže tohle prohlášení nebylo omezené jen na zdejší pobyt, myslím. Nevím, jestli to byl nezájem nebo přehnaná péče plynoucí ze strachu a obav o milované dítě. Jo, jasně, rodiče chtějí pro děti vždycky to nejlepší...

Jenže. Smích je přeci to nejpřirozenější, co máme. Stejně tak slzy, ale děti se přeci snad raději smějí, nebo ne? Jak může smích dítě vyčerpávat? V hlavě jsem měla velký otazník a nějak jsem to nebyla schopná pobrat. Oba chlapci, ten větší i tem mrňous, už mi dávno zmizeli z očí a já jsem stále slyšela ten zvláštní příkaz. Fakt to myslel taťka vážně? Nebo jen automaticky svého syna řídil na základě jakési teorie, o které nepřemýšlel a kterou už vůbec necítil? A které snad i věřil?

Jak to bude mít ten klučina dál? Bude ho i v budoucnu podobně tatínek drilovat? No, nazdar ! Může vůbec normálně myslící, průměrně inteligentní dospělý člověk něco takového bez mrknutí oka říct svému dítěti? Evidentně asi může, když jsem to slyšela.

Nějak jsem nenacházela vysvětlení, natož odpověď. Cítila jsem, že to zřejmě není třeba. Že je možný úplně všechno a že to není moje věc. Že je to sice síla, ale zřejmě se s tím chlapci a patrně i jejich ostatní rodinní příslušníci budou muset nějak vypořádat.

A tak jsem si nenechala to fajn odpoledne zkazit. Ani ten bezva večer u kafe a u vína, kdy zas jiný povedený rodič vykřikoval, ať toho ta Ejmí ( já nevím, jak se to exotické jméno správně píše :-) okamžitě nechá, nebo že půjde domů. Šikovná malá slečna si jen hrála s ostatními dětmi, jejichž roztomilí rodiče klábosili u piva a tak nějak je nenapadlo, že by bylo fajn, kdyby se třeba s dětmi bavili společně. Možná by pak Ejmí a ostatní nedělali takový kravál, protože by se nenudili.

Takové hezké školení to dneska bylo. Šouplo mě to pěkně zpátky a jukla jsem prostřednictvím těch rodičů nejen na své dětské role, ale i na tu rodičovskou. Ideál to rozhodně nebyl ani tam ani tam, ale kdo ho má, že jo. A je fajn mít tu možnost a nakouknout trochu z výšky a ze strany, pak se mnoho věcí chápe jinak.

Až se budete smát, tak opatrně! Smích může vyčerpávat a nikdy ho není dost :-).







Ty citlivko!


Říkali mi, když jsem byla malá. Bylo to roztomilé a milé. Tehdy, ve školce, jsem to brala. Většinou následovalo pohlazení, utření slziček, ještě pár vzlyků a zase bylo veselo. Třeba ne úplně, třeba ne hned, ale za chvíli určitě. Stačilo mi málo a už jsem měla slzy na krajíčku. Kvůli blbostem, obyčejným věcem, jednoduchostem, které ostatní děti snad ani nevnímaly. Nešikovně rozlitý čaj, natržené tepláky, odhozený věneček z pampelišek, mrtvý čmelák.

„Neřvi!“ Slýchala jsem na základce. To už taková idyla nebyla. Citlivka jsem byla stále, ale s jiným titulem. Uřvaná holka, co nic nevydrží. Vlastně to nebylo jen ve škole. Citlivka zmizela i doma. Ne sice úplně, ale s narůstajícími nároky a s postupem do vyšších tříd, jsem jaksi na citlivost ztratila nárok. Jenže co s tím? Natržené tepláky zmizely, objevily se jakési známky, dětská rivalita, pocit vlastní odlišnosti a logicky nedostatečnosti. Kdybych aspoň fakt neměla furt slzy na krajíčku! Mrtví čmeláci a použité věnečky tu obrazně i doslova byli se mnou pořád. A k tomu vnitřní zmatek a spoustu otázek. Vážně, proč já vlastně hned bulím? Proč to ostatní nedělají? Jak to mají a jak to dělají, že to nedělají? Nechci brečet!

A bylo vymalováno. Teď už vím, jaké jsem sama sobě dávala signály prostou větou: Nechci a nebudu brečet. Jenže tehdy jsem byla odhodlaná NEŘVAT, NEBREČET a být silná jako ostatní. Dokonale jsem se zasekla a doteď cítím dusivý tlak na hrudi a v krku z toho, jak jsem se snažila být SILNÁ.

„Vona je fakt vadná“, provázelo mě na gymplu. Evidentně jsem silná být nevydržela a vlastní citlivost mě dohnala i tady. To, co ostatní přešli tu bez mrknutí oka, tu s jemným pomrknutím, záleželo na situaci, já jsem víc či míň zřetelně zase obrečela. A vadná jsem si připadala na tisíc procent. A ztracená, opuštěná, k ničemu. Tak proč by nenapochodoval strach, úzkost a totální ztráta sebevědomí.

K čemu mi sakra je ta zatracená citlivost? Opuštěný věnečky a ztracený čmeláci? Co mám dělat s těma strachama, s ohromnou vlastní nedůvěrou a příšernou úzkostí, že jsem jiná ?

Kdyby mi někdo tehdy řekl, že mi bude trvat tak dlouho, než na to přijdu, považovala bych ho za cvoka a asi bych to zabalila. Naštěstí se to nestalo, i když s tím balením bych tak nevykřikovala :-).
Ono s takovým nastavením není radno jen tak běhat po světě. Jde to, ale blbě a není to jednoduchý. A když to rvete silou, protože to jinak neumíte, logicky vás to vypne.

A takový black out už stojí za to a moc na výběr nedává. Buď si všimneš, že dostáváš šanci nebo fakt balíš. A to se mi nechtělo.

Začala jsem ji vnímat. Vlastní abnormální citlivost. A ptám se, pořád se ptám, odkud zrovna je a co pro ni můžu udělat. Muvím s ní. A hlavně, hlavně ji nechávám, ať si jde svou cestou. Učím se, že je v pořádku, že brečím často. Zdánlivě kvůli kravině. Nikdy TO není kravina. Je trochu nepohodlný, když se mi chce brečet v práci. I tak to zvládám. Pořád platí, že to, co jiný přejde jako nic a vůbec se tím nezabývá, mně vhání slzy do očí.

Jenže už vím, o čem to je a to mi pomáhá, dává sílu, vlastně léčí. Už se směju tomu, že podobné stavy se medicínsky nálepkují jako úzkostná porucha a taky jsem slyšela verzi: úzkostná hysterka. Houby porucha, houby hysterka.

Bolavá zraněná duše. Opuštěná a ztracená. Nevím proč a už to vědět nepotřebuju, ani nechci. Nechci se hrabat v minulosti a dávných časech. Jen spolu jsme a když se bojím, brečím, je mi smutno a co já vím, co všechno....., jen spolu jsme. Když mě bolí záda, aby nebolela :-), jen spolu jsme. Někdy to nejde tak lehce, vztekám se a lituju se. Taky mívám strach a to pak potřebuju, aby mně někdo pomohl, utěšil, dodal odvahu. Plácám se v tom, ale už to nebývá tak často a tak dlouho. Hurá!

Nějak vím, že to tak spolu máme na furt. Jen ta intenzita slábne a víc si rozumíme. Po kouskách, po kapkách.....A taky si nějak všímám, že sama sobě víc rozumím, to teda koukám! Už si nepřipadám tak vadná a jiná. Učím se být svoje.....

Věnečky a čmeláci fungují pořád a s nimi milion dalších věcí. Moje milá citlivosti, vítej! Začínám vnímat ŽIVOT! Nikdy není pozdě :-).

Jen si tak pokecat


O ničem, zdánlivě. O blbostech, o banalitách. Trochu podrbat, lehce pomlouvat a s nadsázkou soudit. Se skleničkou vína, s lehkostí, příjemnou škodolibostí, s užitečnou volností.

Prostě a zkrátka jen být. S kamarádkou. S někým, s kým je mi dobře, nic nemusím a jen můžu. Tak se mi před pár dny vybarvil jeden večer. Jenže než se mi ukázal, bylo před ním také jedno odpoledne.

Nějak jsem nevěděla, co a jak. Plácala jsem se mezi musím, měla bych a mělo by se. Tohle je třeba, támhle je nutno a tuhle hoří. Úklid, zahrada, prádlo na žehlení atd........ Teček by mohlo být nekonečně, však to znáte.

Jakýsi neklid, nervozita, nespokojenost mne provázely už mnoho hodin. A výsledek? Nikde nic pořádně hotovo. Pro jedno jsem zapomínala druhé, na jednom konci jsem začala, na opačném skončila, ale furt nikde konce kraje. Vztek střídalo rozčarování. Jsem nemožná, neschopná, plyncám tady drahocenný čas. To se nemá, to se nedělá. Nervozita stoupala, kolem nehotovo, sobota se chýlila ke konci a stres stoupal.

Z čeho? No přece z naučeného: v sobotu se stíhá to, co se v týdnu nestačilo, musí být hotovo a basta! Proboha a proč? Proč se sakra musí stíhat? V sobotu stejně tak jako kdykoli jindy? Kdo to řekl, kdo to posoudí? Proč se stresuju a proč to nemůžu udělat zítra nebo pozíří? Zkrátka jindy, až se mi bude chtít, až budu mít chuť.

V takové náladě jsem doputovala až k večeru. A ještě se ve mně mlelo, jestli to pozvání na skleničku mám přijmout. Zase dokola.....měla bych a neměla bych.....Výčitky z toho, že z kupy prádla na žehlení neubude, že si dám nejen víno, ale i nějakou dobrotu a to se přeci večer nemá. Obzvlášť když mě škrtí už i ty kalhoty, co mi ještě nedávno byly trochu velké.

Totálně zmatená a otrávená, s pocitem, že vlastně nemám co ztratit a že se na všechno můžu vykašlat, jsem se jednoduše rozhodla. Bolestínsky jsem se politovala a rozhodla jsem se pofoukat si bebíčko skleničkou a něčím na zub. A co! Když už ten den stál za houby, tak ať večer ukáže!

A on ukázal. Pustila jsem ke slovu tu normální holku, co se patrně celé odpoledne hlásila o slovo. To ona si potřebovala poklábosit, probrat normální život. O jídle, o práci, o chlapech, dětech, o kočkách a ještě o spoustě malých i velkých témat. Těch, co dělají život životem. Těch, co se týkají víc či míň každého z nás. Ale co je zhusta nevnímáme a přehlížíme jako něco banálního, běžného a nehodného naší pozornosti. A proč vlastně? Čekáme snad na něco velkého, neobyčejného a neobvyklého či ohromujícího?

To bychom se načekali a mezitím by nám prostý život se svými zdánlivými banalitami tak nějak protekl mezi prsty. Docvaklo mi to už ten večer, a tak jsem si opravdu s chutí pokecala. U jedné skleničky nezůstalo a bez výčitek jsem si dala všechny dobroty, co se nabízely. A velmi se mi ulevilo. Přestala jsem litovat zdánlivě promarněného dne. Došlo mi, že jsem objevila celkem užitečný dar a poznání. Na sílu to zkrátka nejde a to pravé se vždycky přihlásí o slovo.

A co na tom, že mi bylo ráno těžko. Jasně, na noc se nejí! Copak to dělám denně? Strávila jsem báječný holčičí večer, však ono to zas přejde. Jedna odlehčující neděle a co se udělá práce. Jako kdybych s tím prostým povídáním a klábosením pustila pryč něco z těch hloupých omezení a zbytečných pravidel a udělala místo pro čerstvý vítr, aby se se mnou podělil o něco ze své lehkosti a svěžesti.

Nekoukej k sousedům


Nemyslím přes plot. I když to se asi taky nedělá. A vlastně, proč ne? Třeba když mají krásnou zahradu, s kytičkama. Pro oko i duši. Tak pro potěšení, pro radost klidně kouknu a ještě pochválím.

Ale myslela jsem to jinak. Všechny chytré teorie říkají:
„Nekoukej, jak to mají jiní. Jak to dělají druzí. Ty jsi originál, dělej to podle sebe.“

Je to chytré, pravdivé. Ale co když si neumím na ten svůj originál sáhnout? Necítím ho, nejde mi to se s ním spojit. Nastavila jsem si takové hradby, ploty, zábrany a překážky, že sice hledám, ale zatím nenacházím. Nebo jenom trošku a jenom někdy. Je potom opravdu špatně, dívat se, jak to mají druzí, jak to dělají? Jak jim to funguje? Není to menší zlo, než se nedívat vůbec? Než si jenom stěžovat, brblat, nadávat a litovat se?

Přirozeně, nejdřív jsem jak přes kopírák a napodobuji. Já jsem to tak měla, ale jistě to není pravidlo. Jenže když jeden neví, čí je, kam patří, není to zrovna k radosti. To mu zkrátka NENÍ. A za tím „není“ se skryje hodně.....Hodnocení, posuzování, srovnávání, děsná sebekritika, nic hezkého. A rozhodně to nevede tam, kam je třeba, kam jsem si přála.

Ale kopií nejde být dlouho. Je to jen slepá ulička, která ze začátku tak nevypadá, ale opravdu nikam nevede. Na chvilku funguje a je to dobře. Až jsem došla na konec, třeba ke zdi, nebo uzavírce nebo hromadě písku či hlíny nebo jednoduše řečeno, k hromadě sraček ( citlivější čtenář promine), dál to zkrátka nevedlo. Bylo na čase se začít koukat, kde vězí ten originál.

A stejně jsem dívala zase k sousedům. Zjistila jsem, že i tak to jde. Jen jsem zkusila změnit úhel, naklonit hlavu, hýbnout krkem. A objevila jsem poklad. Koukla jsem a zjistila jsem, že je tady něco, co funguje každému. Ale po jeho, tak, jak zrovna každý potřebuje. Takže netřeba kopírovat, ale povyskočit a koukat z výšky.

Výška a nadhled osvobozují. Viděla jsem, že to, co jsem kopírovala, je sice PRAVDA, ale není moje. Já si tu svoji musím hledat sama. Nadhled mi ukázal pravidla a principy, ale ten vlastní mechanismus, který mě dovede k MÉMU originálu, jsem si musela rozkutat sama. Jenže když mi ŽIVOT ukázal tu teorii v podobě žitých principů jinde, lehčeji jsem objevovala ty svoje.

Jsou potom vůbec užitečné nějaké teorie? Knihy, semináře a to všechno ostatní, co se stále dokola nabízí? Jak pro koho. Někdo je nepotřebuje, někdo ano. Někdo jde přirozeně vlastní cestou, mně se teorie hodily. Jedno vím jistě: teorie bez žití, bez ŽIVOTA, zůstane navždy jen teorií. Nevyzkoušenou, často jen hloupě a povýšeně proklamovanou. Ale ŽÍT bez teorie se dá. Protože kvůli ŽIVOTU jsme tady.

Takže vlastně lze chvíli žít i jako kopie. I koukat k sousedům je dovoleno. I pokus stojí za to, i slepá ulička je cesta. Všechno tohle je vlastně ŽIVOT. A to je pořád lepší, než na něj koukat skrz popsané stránky a říkat si, jaké by to bylo, kdyby to bylo...

Vítej zpátky


Moje Romanko!

Vítej, i když jsi vlastně nikam neodešla. Pořád jsi byla tady, pořád jsi to byla a stále jseš TY, jen tu s námi byla víc Tvoje druhá tvář. Tvoje druhé JÁ, Tvoje třináctá komnata.

A do té se nechodí, té se vyhýbáme. Je zavřená na sedm západů a klíč pečlivě schováváme. Ve svém nitru, v hlubinách, v temnotě. V neštěstí strachu, v šedi smutku, v záplavě slz, v labyrintu zmatku, v osidlech pochyb, v bolesti.

V takové bolesti, která Ti bránila fungovat. Fyzicky, psychicky, vůbec. Bylo jí hodně, přihnala se jako vichřice, uragán, zemětřesení. Bouře, která bere, ničí, boří. Bahno, které sebou bere vše, rozbouřená řeka, povodeň, která odnáší. Zatím. Oheň, který nehřeje, ale zoufale pálí, hoří bolestivým plamenem a šíří pach spálené kůže. Zatím.

Nevěděla jsi, že je to ZATÍM, netušila jsi, co máš dělat, zmateně jsi se bránila. Jak jinak? Tam, kde to bolí, nechceš přeci být. Proč taky. A tak Tě nic nebavilo, jen bolelo. I ŽIVOT bolel. Jen utéct, prchnout, nebýt, to bylo Tvé přání, holčičko moje. Bránila jsi se, a proto to bylo jen horší. Řadu dní, týdnů, měsíců. Pár let......

Nevíš, jak bylo Tvým nejbližším, milovaným přátelům. Báli se o Tebe, chtěli Ti pomoct. Snažili se, a díky Bohu za to. Za všechnu péči, která byla z hloubky jejich duší. Z duší, které byly s Tebou napříč věky, s kterými jsi se už dávno dohodla, jen jsi to TADY a TEĎ nemohla tušit, natož vědět. Snad jen v těch chvilkách, když bylo opravdu nejhůř, ztrácela jsi víru a sama sebe, tehdy nešlo přehlédnout tu nehmotnou sílu, jemnou energii, která Tě podpírala, držela, objímala a tak, jak to jen šlo, pomáhala.

A náruč Tvého milovaného manžela. Tolik bolavých nocí, šedých rán, temných dní, kdy byl s Tebou. Mlčky, když už nebyla slova na útěchu v Tvé hluboké bolesti. Jen tu BYL. Někdo nemá to štěstí a vůbec takový DAR v životě nepotká. Dar lásky, snad bezpodmínečné, jestli je to tady na Zemi možné. To byla jedna z těch mála kotviček, která Tě tady držela. Ale byla tak pevná, tak silná, že Ti postupně dávala sílu. Díky jemu jsi došla až sem. Do dnešního rána v milované Krásné Lípě. Do dnešního rána, kdy jsi se vzbudila a cítíš jinou Romanku. Jiný Život.

Nebylo to najednou, jak jsi si tolikrát tehdy přála. Přirozeně jsi toužila po tom, aby hned, najednou bylo všechno jinak. Chtěla jsi zpátky sama sebe, přála jsi si otočit klíčem a nechat tu třináctku za sebou. Nešlo to, přirozeně, že to nebylo možné. Jenže to víš až teď. Pomaličku, zlehka, po kouskách jsi si procházela vlastní cestičkou, vlastním zvedáním závoje. Sama jsi musela trpělivě, tak, jak jsi to vůbec neznala a neuměla, jen už nebylo zbytí a jiné cesty, chtěla -li jsi dál ŽÍT, zvedat pomaličku a po kousku oponu, za kterou jsi objevovala....

Objevovala a s údivem nacházela sama sebe. Své JÁ, svoji blízkost, jedinečnost. Kamínky ve SVÉ vlastní mozaice. Své KLADY a DARY, schopnosti. Vše to, co jsi si sama ukryla, schovala. Vše to, čemu jsi nevěřila, od čeho jsi utekla. Ale taky ZÁPORY, STRACHY, BOLESTI. Jen už jsi před nimi neutíkala, začínala jsi je chápat a pak přijímat. To bylo divení, holčičko moje!

Až časem přišla dnešní chvíle. Blýskalo se na lepší časy už dřív, ale kyvadlo tvých bolestí a radostí bylo stále tolik rozkývané, že jsi si sice nemohla nevšimnout jinakostí, které se mile ukazovaly a Tvá VLASTNÍ SÍLA Tě už navigovala v Tvé cestě, jen ta jistota Ti chyběla.

Až dnes, dnes, kdy Tě vítám ZPĚT, sama sebe vítám DO ŽIVOTA, až dnes mohu napsat a zodpovědně říct DÍKY! Za vše, čím jsem prošla, za poznání a za přivítání! Dnes vím, že i JÁ JSEM bolest stejně jako radost, láska stejně jako strach, světlo stejně jako temnota. Všechno tohle jsem. Nikam se nic ze mě neztrácí, nemizí. To ani nejde. Jde jen o to, kam se to moje kyvadlo zhoupne a kam já se vydám. Co schovám a na co se kouknu. Čemu věřím a čeho se bojím.

I teď se dokážu bát. Ale stejně tak radovat. A stejně tak být JÁ. A to už se nebojím. A právě tohle mi dovoluje Tě přivítat, moje milá Romanko. Být tu s Tebou, abychom se, teď už společně, vydaly na další cestu. Nevím, co nás čeká, ale nezapomenu na to, čím jsme prošly. SPOLU, jen jsme o sobě nevěděly. Škoda těch dní, měsíců, let. Ale nevadí, hlavně, že jsme se našly!



Nesnáším slovo VĚDOMĚ


Až mě to překvapilo. Najednou takový odpor. Zdá se, že vím, co je tím myšleno a do nedávna jsem to slovo sama používala a vnímala jako užitečné a pozitivní. Jenže teď na mě kouká všude, cpe se do mnoha článků a dává se na něj velký důraz. Tedy tak to vnímám.

Vědomě dýchat, vědomě jíst, vědomě být..... dosadila bych i jiné činnosti. S nadsázkou a humorem si dosaďte, co je libo :-). Já vím, že je to třeba, sama se vlastně snažím tak chovat, ale to je právě ONO. Snažím se. Hlídám se. Kontroluju se. A už mi to leze na nervy. Přináší mi to nepohodlí, mírně řečeno blbou náladu, na rovinu – depku a hnusný stavy. Na duši i na těle. Možná proto ta bouřlivá reakce a přehnaná citlivost na to užitečné slovo.

Ale zamysleme se trochu. Nesnažíme se vědomě o něco, co je vlastně přirozenost? Nezní to lépe: přirozeně dýchat, přirozeně být, přirozeně jíst nebo i nejíst ? Mně jo a poněkud mě to smiřuje s tím, aktuálně, nenáviděným slovem.

Evokuje totiž ve mně „dělání“, mus, tlak! A to já, prosím, nemůžu. Já jsem sama sebe doteďka tak zatlakovala a zakontrolovala, že mám fakt problém. Zkrátka, jak řekl někdo chytrý dávno přede mnou, odnaučuju se, co jsem se naučila. A je to hustý.

Já ty programy, díky Bohu, vidím. Tak to jsem možná vědomá. Je mi to celkem jedno, jak se tomu říká, protože tu jsou se mnou a nějak to spolu válčíme. Když jsme právě ve fázi příměří, je to fajn a tak nějak je mi líp. Mám víc síly, energie, je mi se sebou dobře, nezmatkuju, nebojím se a dle pouček i pozitivně myslím. A protože mi to takhle lítá už delší dobu, zodpovědně jsem vypozorovala, že tohle jsem JÁ , a tak jsem si to nazvala přirozeností. Vlastní autenticitou. Ta druhá poloha jsem taky JÁ, ale když si urve právě tu svoji nadvládu, tak sílu doluju, zmatkuju, strach si kraluje a celkem nic moc. To taky znám, vidím a vím, co s tím dělat. Nechat to být, přežít, prodýchat. Jsem teda vědomá? Jestli ano, fajn, beru, ale zas je mi bližší ta přirozenost. Stín chce být stínem, tak ať je a jde si svou cestou. Nemůže stínit na pořád, časem půjde z cesty.

Mějte si to každý, jak chcete. Uznávám, že trochu rýpu a čeřím kruhy. Nezatracuju meditace a jiné techniky. Jsou užitečné, praktické a dokáží pomoci tam, kde je to třeba. Jen mi všeho přijde poslední dobou moc. A třeba je to právě zrovna můj problém, že jo. Zrcadlo, já vím. Ale právě k tomu tu mám ty svoje písmenka, abych si do nich ulevila a poslala je dál do světa. Protože vím, že někam dopadnou a někdo souzní. Nepotřebuju vědět kdo a jestli vůbec někdo. Jen to tak vnímám a cítím, že možná méně je více. Klid je víc než dělání a to mě stále překvapuje.

Od hyperaktivity jak v mysli tak v těle ke klidu. To je právě moje cesta. Věřte, že je těžká. A já zas věřím, že je možná. Je to totiž návrat k přirozenosti a to je fajn, ne? Kdo to máte podobně, vítejte na cestě :-).



Strach a Láska

Užívám si jich vrchovatě. Těch dvou základních lidských emocí. Jedna se mi líbí, druhou bych klidně oželela. S jednou bych byla i na pustém ostrově a tu druhou bych tam za žádnou cenu nepustila.

Střídají se zdánlivě bez pravidel, nahodile. Jak vlny na pobřeží přináší do mého nitra každá to své a odnáší, co je třeba. Zvykám si na ně, na jejich přítomnost a vím, že to tak prostě je.

V Lásce je mi fajn. Vše se zdá možné, nevidím problémy, jen cítím ten milý proud, který dává nekonečnou sílu. Nechám se vést a unášet, s údivem pozoruju, jak se vše tak nějak skládá a děje samo. Je to pro mne velmi nezvyklé. Kam se poděla moje potřeba neustálé kontroly? Ta urputnost, která mne nutila vše držet, dozorovat, nepustit? V takových chvílích po ní není ani stopy. Nepotřebuji ji, k čemu by mi byla?

Říkám Tomu Láska, ale to je vlastně jen slovo. Nedá se do něj jednoduše vložit vše, co cítím pod tím tak širokým pojmem. A tak si tam, prosím, každý dosaďte podle svého. Protože každý ji známe právě podle svého. V každém z nás je, i když momentálně třeba spí, schovává se a čeká na lepší chvíli, aby o sobě dala vědět.

V Lásce bych si přála být pořád. Nějak se mi to nedaří. Přižene se Strach, ten její hnusnější brácha a na ten kouzelný proud, na to milo, krásu a jistotu vychrstne hromadu špíny, sraček, bolesti, slz. Nenálady, omezenosti, nejistoty a další kopec těch nejnemožnějších emocí. Co s tím?

Vlastně nic. Co chcete dělat s uragánem, který už tu je. Zkuste proti němu třeba jen vlastní silou fouknout? Směšný, že jo. Taky jsem foukala. Bojovala, bránila jsem se. K ničemu to nevedlo, poznala jsem časem. Jen to bylo horší, víc to bolelo, sílilo a nemizelo. Utíkala jsem a zase jsem se vracela. Nebylo kam utéct. Nikde totiž není jiné Já, jiné Moje.

Když mi to došlo, zírala jsem. Vlastně stále ještě zírám a stále to prožívám. To nejde jen tak lehce vstřebat. Mně ne. To je pro mne velká vzácnost, které stále nerozumím. Učím se To žít. Ani to nejde pořádně popsat, tak jen sdílím. Svoji zkušenost a poznání.

Jak mne Strach a Láska, ruku v ruce vedou mým životem. Jak jednoho přijímám a bez druhého bych se zdánlivě obešla. Ale co s nimi, když už vím, že jsou tu oba?

Jednoduše nic. Nechat je být. Nebrat jim jejich role, dát jim prostor oběma. Líbí, nelíbí, o to tu nejde. Už si nejde vybírat. Protože jsem si vybrala. Kdysi, jen jsem to zapomněla a teď se moje role právě spojuje s těmi jejich.

Třeba je to to, o čem se píše v chytrých knihách. Taky je mám doma a některé jsem i četla :-). Jenže číst to, znát teorii, to je něco jiného. Je to fajn vědět. Někdo to ví a vůbec třeba ty knihy nečte. Není to zmotané? Není to podezřelé?

Není, protože nejdůležitější je Život sám. S knihami nebo bez. S teorií nebo bez. Jak to máme kdo poskládané. Někdo prochodí svůj Život po seminářích, kde hledá. Někdo jej prožije bez jediné vteřiny teorie a také hledá. Já jsem to měla tak napůl, než mi došlo, že taky hledám :-).

Zatím jsem našla to, co jsem našla. To mi momentálně stačí. Přeji si tu vzácnost víc poznat, zažít. Ve Strachu i v Lásce, tak, jak přijdou.

Někdy je prostě líp a někdy hůř. Když je hůř, čerpám z jistoty, že se ten milý proud nikam neztratil, že mne stále vede a proudí. Jen momentálně je třeba nefoukat, nebojovat a plynout i s tím, co bych nejradši poslala do horoucích pekel.