Řekněte mi, že jsem dobrá!

Fakt to potřebuju.

Je ráno, sedím v autobusu a bulím.

A je mi to jedno.

Jen cítím, že mi něco moc chybí. Vnímám pusto, prázdno, propast. Co to je? Co mi dělá tyhle pocity?

Už zase. Jo, už zase a znova....

Už dávno je mi jedno, že brečím venku, v metru, ve vlaku, na veřejnosti, kdekoli. Už dávno je mi jedno, co si myslí ti, kteří se na mne dívají.

Ty slzy odplavují bolest, úzkost, strach. Jsou mým průvodcem už dlouho a docela jsme si na sebe zvykly. A po všech vzájemných zkušenostech vím, že je třeba, nechat je jít. Nezkoumat, nehloubat, nepátrat po příčině.

Jste tu? Opět? Fajn, asi je to správně....

Prosím, ať mi někdo řekne, že mne má rád! Že jsem dobrá, že na to tady nejsem sama!

A fakt kašlu na poučky a řeči typu:

To máš v sobě, to musíš zevnitř, z venku to nefunguje.

Vážně? Neříkejte!

A co obyčejné objetí? Pohlazení, teplé slovo, podaná ruka? Mluvím o prostém životě, akutní bolesti, smutku a vřelém lidském doteku.

Ne o ezo formulkách, seminárním mudrování a zasvěceném pokyvování hlavou.

Řekněte mi, že jsem dobrá. Jinými slovy potřebuju slyšet, že jsem co k čemu, že jsem platná!

Deficit, bolest, prázdno se hlásí o pozornost:

„Haló, jsem tady! Buď se mnou!“

Jo, klidně budu, už to znám, ale momentálně potřebuji podporu. Sama to nezvládnu, je toho na mne moc.

A když tu nikdo není, tak pomůžou aspoň písmenka. Sice neobejmou, ale vyslyší. Dovolí být naplněna tím, co mě trápí a co potřebuje ven.

Tak a je to. Úleva, aspoň trochu.

Líp se dýchá, vítám trochu klidu.

Je to stejně zvláštní. Tak si to všechno přijde, ohlásí se, setrvá a pobude. Něco přinese, cosi odnese. Kousek mne se potřebuje nepřehlédnutelně projevit a zdánlivě dělá pěknou paseku. Však to také trvalo, než jsme se pochopily a naučily spolu zacházet.

Nevím, kdy se o slovo přihlásí další kousíček. Netuším, jak bude naléhavý, ani jak moc bude sám a opuštěný. Bylo by pěkné, kdyby jich už bylo méně a méně a jejich opuštěnost se cítila slabší a slabší.

Ale vždyť už to tak přeci je! Koukni zpátky a nebuď nespokojená!

A tak každé ráno zas a znovu barvičkuju pro radost své oči, rty a tváře v naději, že dneska mi ten mejkap vydrží bez poskvrnky až do večera.

A těch večerů, kdy ho zase pečlivě odličuji je vážně čím dál tím víc.

Tak jsem dobrá nebo nejsem :-)?

ANO. Díky.

Milý Rarášku, milá Betynko

Měla bych určitě napsat, že vám děkuju. To se rozumí samo sebou, o tom ani není třeba se zmiňovat. Taky, že jsem vděčná. Ano a velmi. Úplně za všechno, vůbec bych neuměla ten dlouhý seznam sepsat. Určitě bych na něco zapomněla a to by mě moc mrzelo.

Jak se máte, moji kočičí kamarádi? Říká se, že už jen dobře. Nic vás nebolí, jste spokojeni. Brácha se ségrou. Na svět jste přišli společně, odešli jste každý zvlášť, dělil vás jen rok.

Rok, kdy byl u nás v domečku divný klid, víš, Rarášku. Bez tvých lumpačin, útěků a důmyslných schovávaček. Bez poťouchlého pošťuchování jemné, klidné a důstojné sestřičky. Rok, kdy chybělo tvé hlasité povídání, kamarádské mudrování nad dvounožci, kteří s tebou těch dlouhých sedmnáct let sdíleli domácnost. 365 dní a pár ještě k tomu, kdy tebe, drobného, ale mazaného mourečka připomínal jen mourovatý ocásek tvojí bělostné sestřičky. Měla ho od malička, tak jak vám oběma příroda nadělila prostřednictvím vaší moudré maminky Princezny.

Rarášku, nevím, co teď děláš tam, jak říkáme my, lidé, nahoře. Ani to vědět nepotřebuji. Ty víš, co máš dělat. Věděl jsi to i před pár dny. Věděl jsi, že sestřičce není dobře a její čas se krátí. Cítila jsem, že jsi se pro ni vrátil, jen jsem si přála doufat. Chtěla jsem přechytračit a přeonačit Osud a mít svoji milovanou kočičku ještě chvíli pro sebe. I když přece vím, že na to lidské síly, chtění ani žádná přání nestačí.

Jen jsi tu s námi byl. Betynka to věděla líp než já. Vy, zvířátka, jste moudrá. A Paní Příroda je vám tak blízko.

Betynko, věděly jsme obě, že ten večer je náš poslední. Tvé vyskočení ke mně na polštář bylo tak nejisté, ale odhodlané. Poslední sílu jsi byla rozhodnutá použít na naše rozloučení v klidu a tichu noci a světlo svíčky ti už ukazovalo tvojí příští cestu. Kapitulovala jsem a s podporou vás obou jsem začala přijímat s pokorou tvé rozhodnutí, Betynko. Přirozeně, každá bytost ví, kdy má odejít a nic jiného nezbývá.

Je tu smutno a prázdno. Chybí osm chlupatých tlapek, i když jich ještě osm zbývá. Sazinka s Rézinkou vás hledaly. Jejich hlavičky zpočátku neuměly pochopit, kde se jim schováváte, kam jste zmizeli. Kde jsou ty mističky, které tu vždycky byly? Proč jich je najednou míň? Žádnou vaši oblíbenou skrýš nevynechaly, tak byly pečlivé. Pryč je přirozená rivalita, zmizely honičky. Domečkem se vznáší klid a naše dvě kočičí holky si začínají zvykat. Však víte líp než já, jak to ty dvě mají. Rarášku, Sazince by se šikla trochu pomoc, co ty na to? Však víš, jak je nerada sama. Děláme, co můžeme, ale to víš, chlupáči zkrátka nejsme.

Život jde dál. Přichází a odchází. Přirozenost bytí JE a je hloupé, zbytečné a neomaleně troufalé si myslet, že ji člověk může ovlivnit.

Vídám vás oba na okně, v opuštěných pelíšcích. Dokonce i v nové kuchyni, kterou, Rarášku, už nepamatuješ. Je to divné? Ale není. Pro mě je to normálka. Slýchám i tvé táhlé noční povídání a říkám si, že je všechno v pořádku.

Betynko, tvoji jemnou vůni cítím na polštáři a tvé bílé chlupy jsou tu s námi stále. I tvoje mistička je na svém místě, jen si u ní už oblíbené granule v klidu vychutnává Sazinka. Jo, občas ještě koukne, jestli se neblížíš, aby rychle utekla! Hrdinka jedna....

No a Rézi, ta to s tím svým věčným klidem dozoruje po svém. Vybavuje se mi, jak jsem psala ve své první knížce o tom, když k nám přišla. Jak je to dávno. Byli jste malí, útulkáči, co neznali nic jiného než vzornou maminku a ostatní kočičky. Byli jste u nás chvilku a přišla tahle rezavá krasavice. A Život psal svým jistým perem každému z vás ten jeho vlastní..... I Rézinka jednou odejde a třeba si pak dohrajete své hry.

Písmenka mi dochází a slzičky přichází. Společně s nimi pouštím smutek a nechávám odejít, co je třeba.

Už to tak chodí, že zas přijde to, co je nachystané a co přijít má.

Pac a pusu, panička.