Měla bych určitě napsat, že vám
děkuju. To se rozumí samo sebou, o tom ani není třeba se
zmiňovat. Taky, že jsem vděčná. Ano a velmi. Úplně za všechno,
vůbec bych neuměla ten dlouhý seznam sepsat. Určitě bych na něco
zapomněla a to by mě moc mrzelo.
Jak se máte, moji kočičí kamarádi?
Říká se, že už jen dobře. Nic vás nebolí, jste spokojeni.
Brácha se ségrou. Na svět jste přišli společně, odešli jste
každý zvlášť, dělil vás jen rok.
Rok, kdy byl u nás v domečku divný
klid, víš, Rarášku. Bez tvých lumpačin, útěků a důmyslných
schovávaček. Bez poťouchlého pošťuchování jemné, klidné a
důstojné sestřičky. Rok, kdy chybělo tvé hlasité povídání,
kamarádské mudrování nad dvounožci, kteří s tebou těch
dlouhých sedmnáct let sdíleli domácnost. 365 dní a pár ještě
k tomu, kdy tebe, drobného, ale mazaného mourečka připomínal jen
mourovatý ocásek tvojí bělostné sestřičky. Měla ho od
malička, tak jak vám oběma příroda nadělila prostřednictvím
vaší moudré maminky Princezny.
Rarášku, nevím, co teď děláš
tam, jak říkáme my, lidé, nahoře. Ani to vědět nepotřebuji.
Ty víš, co máš dělat. Věděl jsi to i před pár dny. Věděl
jsi, že sestřičce není dobře a její čas se krátí. Cítila
jsem, že jsi se pro ni vrátil, jen jsem si přála doufat. Chtěla
jsem přechytračit a přeonačit Osud a mít svoji milovanou kočičku
ještě chvíli pro sebe. I když přece vím, že na to lidské
síly, chtění ani žádná přání nestačí.
Jen jsi tu s námi byl. Betynka to
věděla líp než já. Vy, zvířátka, jste moudrá. A Paní
Příroda je vám tak blízko.
Betynko, věděly jsme obě, že ten
večer je náš poslední. Tvé vyskočení ke mně na polštář
bylo tak nejisté, ale odhodlané. Poslední sílu jsi byla
rozhodnutá použít na naše rozloučení v klidu a tichu noci a
světlo svíčky ti už ukazovalo tvojí příští cestu.
Kapitulovala jsem a s podporou vás obou jsem začala přijímat s
pokorou tvé rozhodnutí, Betynko. Přirozeně, každá bytost ví,
kdy má odejít a nic jiného nezbývá.
Je tu smutno a prázdno. Chybí osm
chlupatých tlapek, i když jich ještě osm zbývá. Sazinka s
Rézinkou vás hledaly. Jejich hlavičky zpočátku neuměly
pochopit, kde se jim schováváte, kam jste zmizeli. Kde jsou ty
mističky, které tu vždycky byly? Proč jich je najednou míň?
Žádnou vaši oblíbenou skrýš nevynechaly, tak byly pečlivé.
Pryč je přirozená rivalita, zmizely honičky. Domečkem se vznáší
klid a naše dvě kočičí holky si začínají zvykat. Však víte
líp než já, jak to ty dvě mají. Rarášku, Sazince by se šikla
trochu pomoc, co ty na to? Však víš, jak je nerada sama. Děláme,
co můžeme, ale to víš, chlupáči zkrátka nejsme.
Život jde dál. Přichází a odchází.
Přirozenost bytí JE a je hloupé, zbytečné a neomaleně troufalé
si myslet, že ji člověk může ovlivnit.
Vídám vás oba na okně, v opuštěných
pelíšcích. Dokonce i v nové kuchyni, kterou, Rarášku, už
nepamatuješ. Je to divné? Ale není. Pro mě je to normálka.
Slýchám i tvé táhlé noční povídání a říkám si, že je
všechno v pořádku.
Betynko, tvoji jemnou vůni cítím na
polštáři a tvé bílé chlupy jsou tu s námi stále. I tvoje
mistička je na svém místě, jen si u ní už oblíbené granule v
klidu vychutnává Sazinka. Jo, občas ještě koukne, jestli se
neblížíš, aby rychle utekla! Hrdinka jedna....
No a Rézi, ta to s tím svým věčným
klidem dozoruje po svém. Vybavuje se mi, jak jsem psala ve své
první knížce o tom, když k nám přišla. Jak je to dávno. Byli
jste malí, útulkáči, co neznali nic jiného než vzornou maminku
a ostatní kočičky. Byli jste u nás chvilku a přišla tahle
rezavá krasavice. A Život psal svým jistým perem každému z vás
ten jeho vlastní..... I Rézinka jednou odejde a třeba si pak
dohrajete své hry.
Písmenka mi dochází a slzičky
přichází. Společně s nimi pouštím smutek a nechávám odejít,
co je třeba.
Už to tak chodí, že zas přijde to,
co je nachystané a co přijít má.
Pac a pusu, panička.
Žádné komentáře:
Okomentovat