Pohádka o Víle Naději


Bylo jednou jedno Velké Pošmourno. Skoro temno, bez sluníčka, bez tepla. Déšť kraloval dnem i nocí, vítr mu pomáhal a fičel, co to dá. Meluzína měla ples a pozvala si na něj všechny své kamarády a kamarádky. Tancovali od večera do rána, prošoupali střevíčky a stále neměli dost. Hlučeli, skučeli a veselili se z průvanu, studeného deště, vlezlé zimy, šedého smutku a hořké neradosti. Byli ve svém živlu, byl to jejich čas. Libovali si ve svém vlastním prostředí, milovali svoje projevy a snažili se, aby jich bylo co nejvíc, byly co nejsilnější, hodně hlasité a hlavně, aby je nikdo, ale vůbec nikdo nepřehlédl.
O to se ani tolik snažit nemuseli. Smutek, strach stejně jako zimu, vítr a déšť jednoduše přehlédnout ani přeslechnout nejde. Nemusíme být ani s Meluzínou na plese, abychom se s nimi potkávali. I když kdoví, třeba bychom se ve společnosti paní Meluzíny a jejích přátel cítili jinak, než to známe ze svého skutečného  života. Bylo by fajn to vyzkoušet….
A pak i v naší pohádce přišlo ráno. Meluzínka a její kámoši už byli přeci jen znaveni, tak se pomalu ukládali ke spánku. Déšť trochu polevil, denní světlo si posvítilo na vytrvalý déšť a ten pod jeho jasným a upřeným pohledem ztratil na své síle. Těžké kapky se změnily na drobné mrholení, které něžně dopadalo na zem, na trávu a jemně hladilo probouzející se kytičky.
 Po dlouhé době, kdy si sluníčko vzalo dovolenou a denní světlo ho téměř následovalo a bylo tak skoupé se podělit o svoji jasnost, se zdálo, že se něco pomaličku asi začne měnit. I vítr, který se spojil se zlověstnými mraky a vztekle je honil po obloze nízko nad zemí, ubíral na své síle a mohutnosti. Celá krajina se zdála být v jiné náladě a vypadlo to, že Velké Pošmourno zřejmě balí kufry.
Ale jak to? Kde se stala ta změna? Způsobil ji snad někdo?
Přirozeně. Znáte Vílu Naděje? Určitě, každý ji přece zná. Možná jsme ji ještě osobně neviděli, ale zaručeně s ní počítáme. Jak by to na světě vypadalo, kdybychom v ni nedoufali? Dali bychom šanci Velkému Pošmournu, aby se nám tady roztahovalo, jak by chtělo. Nene, to bych nechtěla.
Víla Naděje je křehká, leč vysoce užitečná dáma. Nebo slečna? Řekla bych, že někdy tak a jindy onak. Má mnoho podob, skoro nekonečně. Je to proto, že dokáže nevídané.
V pohádkové krajině vyčaruje sluníčko, odčaruje Velké Pošmourno, pozve déšť a utiší vítr. Pomáhá princeznám, zvířátkům, Honzům, konečně i čertům a drakům. A protože to, co se děje v pohádkách, se nějakým způsobem - nevím jak, ale věřím, že ano – děje v principu i v našich životech, pozvěme si ji také mezi nás.
Velké Pošmourno umí v životě pěkně otrávit a zkazit den. A kdyby jen jeden, troufne si i na víc. A když si ještě pozve strachy, nenálady, vzteky a lítosti, je to jeden velký mazec. To bychom bez Víly Naděje prostě nedali.
I v té největší nenáladě tu s námi je. Má pochopení pro ten nejhnusnější vztek a obří smutek či ještě větší lítost. Se strachem si také poradí. Malá víla s velkou silou a nečekaným účinkem. Jsou chvíle, kdy se nám zdá, že si hraje na schovávanou. Je tajemná, mlčenlivá a zdánlivě nepřítomná. Ale to není její vina. Můžeme si za to sami. Tehdy, když jsou poryvy našeho životního větru tak moc silné, že dokáží maličkou vílu zakrýt a na pár chvil i odfouknout.
Vždycky se vrátí. Někdy to trvá, už nedoufáme, ale ona se vrátí. Je tu pro nás ve svém poslání, ve své úloze. Nikdy nezmizí. Víla Naděje má nevyčerpatelnou zásobu energie, kterou dokáže s laskavostí rozdávat každému, kdo o ni stojí, kdo o ni požádá.
Hýčkejme ji. Věřme jí. Co bychom si bez ní počali? Často jsme v situaci, kdy se nám zdá, že už nic jiného nemáme, jen ji. Nebraňme se, důvěřujme. Ona to zvládne, je to její úloha. Podaná ruka, když je ouvej.
A protože je to víla z pohádky, přirozeně umí kouzlit.  A tak tehdy, když to nečekáte a jen už věříte a odevzdáte, dokáže vyčarovat neuvěřitelné náhody. Tu někoho potkáte, tamhle se cosi schumelí, místo hlášeného deště svítí sluníčko, neujede vám autobus a i ke kase v sámošce si stoupnete správně a nečekáte.
Umí všechno. Od maličkostí až po velké věci. A že je neviditelná? Báchorky! Každý jsme již už potkali osobně.
Jen jsme nevěděli, že je to ona. Je totiž taky mazaná a ráda si tropí legraci. Miluje humor, protože ví, jak dokáže odlehčit, povzbudit a pobavit.
Víla Naděje je totiž jednička, tak s tím počítejme!


Ať se děje, co se děje...


Potřebuji být sama se sebou. Sama sebou. Sama v sobě.
Je to pro mne jediná kotva, pojistka, jistota. Hezky se to řekne, o trochu nesnadněji tvoří. Okolo je tolik vlivů, podnětů, okolností a událostí, které mají tendenci a velkou snahu mi tuhle potřebu rozhodit.
Není to vždycky na pohodu, být sama sebou. Často se potkám se vším tím, co bych ani neřekla, že může být moje. Jenže ono je a ať se kroutím, jak chci, nikam to nezmizí a ani neodejde. Tak jednoduše spolu jsme. O to víc si užívám to krásné, bohaté a láskyplné, co k těm bolístkám, tvoří pár a druhou půlku.
Vlastně by nemělo být nic zvláštního mít tuhle potřebu. Měla by to být moje přirozenost, obyčejnost, jednoduchost. A nejen moje, nejsem žádná výjimka, jsme všichni nastejno. Není to nic jiného, než touha po přirozenosti, ze které pramení klid, vyrovnanost, harmonie.
Jenže hluk okolí, vliv všech těch dějů, jevů, ruch společnosti i ten můj vlastní, jsou stále tak náročné a hlasité, že je někdy sakra složité se té kotvy ve mně udržet.
Ona ale je na druhou stranu pro mě tak významná, cenná a obohacující, že není myslitelné ji pustit. A to vážně za každou cenu. Vnímám, že je to důležité. Není to nic jiného, než ta stále akcentovaná sebeláska v praxi.
Proto už nepodepisuji žádné petice. Nemám v úmyslu chodit na žádné demonstrace. Neúčastním se žádných společných meditací a modliteb za něco, proti něčemu, s něčím a podobně. Nevstupuji do žádných debat na jakékoli téma. Noviny nečtu a zprávy nesleduju.
Neznamená to, že jsem ignorant a nezajímá mne, co se děje. Neznamená to, že si myslím, že dělat cokoli z výše uvedeného, je špatně a že se to nemá. Jen jsem zjistila, jak na tom jsem a co potřebuji.
A to je pro mne nesmírně úlevné. Funguje to a v kulisách a rekvizitách mého života v dnešní době mi to dává smysl. Objevila jsem další stupínek, další kamínek do vlastní mozaiky klidné harmonie a tvořivé spokojenosti.
A jestli se celé tohle moje rozhodnutí, ta palčivá a úpěnlivá potřeba držet se svého klidu a své vnitřní jistoty, nějak projeví na chodu světa? Na směřování společnosti a záchraně všehomíra?
Zcela jistě ano.....Kdy a jak? Nevím a vědět to nepotřebuji. Nejsem odtržená od nikoho a od ničeho, a tak se mé konání nikde neztrácí a nikam nemizí....
Jen v té lidské rovině se to z venku může jevit zdánlivě jinak. Divně a nezvykle. S tím mohu souhlasit, ale své rozhodnutí teď měnit nehodlám.


Jsem sobec a lenoch


A je to tak v pořádku.
Sama jsem se lekla toho, jak to zní. Ale už necouvnu a názor nezměním. I když chápu, že jen tak, bez souvislosti, může takové prohlášení vypadat všelijak. Zejména z venku, dnešní optikou.
Fuj, sobec! Nemyslí na druhé! Jde jí jen o vlastní prospěch! Vůbec se neumí přizpůsobit! Neuhne ani o píď! Taky by mohla pomoct, zařídit, udělat…. Znáte to? Úplně největší palba podobných odsouzení většinou přichází z vlastních řad. Kamarádi, známí, kolegové, občas i rodina... Přátelé? Ti opravdoví, ti ví, chápou a respektují.
Jenže záleží zas na tom profláknutém úhlu pohledu.
Je mi dobře cítit se občas, je-li to potřeba, jako sobec a lenoch. Kouzelné slovíčko spočívá právě v tom, „je-li to potřeba“.
Vím, co je to se přizpůsobit. Ráda pomohu, zařídím, udělám…
Jsou situace, kdy bych tohle všechno tak ráda udělala. Na druhé, obzvlášť na ty nejbližší, myslím vážně velmi často. Nejsou mi lhostejní ani ti, kteří jsou úplně cizí a vůbec je neznám. Lidé, zvířata a dokonce i rostliny. V okamžicích a situacích, kdy se tyto bytosti potýkají s problémy, moje citlivost a vnímavost má pohotovost. A v úplně největším poplachu je tehdy, když jde o potíže závažné a hluboké.
Pomáhala jsem, zařizovala, zachraňovala. V dobré víře jsem naléhala, dávala rady, často nevyžádané. Rozdávala jsem na všechny strany jakýmkoli způsobem. Litovala jsem a snažila se o nápravu. Někdy jsme se potkali, někdy ne. Většinou jsem to byla však já, kdo vydal mnoho a mnoho energie a zůstala jsem s prázdnýma rukama. Sama a bez odezvy.
Dost!  Stačilo, takhle už ne!
Rozhodla jsem se až tehdy, když mi došlo, že dávám ze svého. Ze svého a přitom potřebuji pro sebe. Že se snažím, aby se situace, děje i osoby přizpůsobily mému přání. Bláhovému přání. A ono je úplně jedno, jestli jde o dění na druhé straně zeměkoule nebo o události v mém domácím rybníčku. Neznalost zákona neomlouvá, tak jsem dostala za uši.
A už nedám! Ani trošku.
Ale s radostí se podělím.
Podělím se o Lásku. O zkušenost, pomoc a radu, pokud o ni někdo stojí. Podpořím Soucitem. Dám Svobodu. Dávat a dělit se mohu jen o to, co sama nesu a čeho se mi dostává. Nic víc a nic míň.
Nebo neudělám vůbec nic. I to je možnost a má úplně stejnou váhu, smysl a význam.
Už totiž vím, jaké to je být vyčerpaná fyzicky i psychicky a nechci se do podobných situací vracet. Znám, jaké to je, dávat, když můžu a to se mi líbí mnohem víc. Je osvobozující dát druhým šanci poznání a vlastní zkušenosti, i když bych si já stokrát přála, aby vše bylo jinak. Objevila jsem nepoznaný klid a také úctu k druhému. K jeho situaci, potížím, problémům. K jeho vlastní síle, která mu dá možnost zkoumání, poznání, vyřešení. Když ho nechám, nebudu zasahovat.
Tak proto o sobě teď už s klidem říkám, že jsem sobec a lenoch. Láskyplný sobec a pohodlný lenoch. Získala jsem víc duševního klidu a větší fyzickou pohodu a hodlám v tom pokračovat. Líbí se mi to.