Bylo jednou jedno Velké Pošmourno.
Skoro temno, bez sluníčka, bez tepla. Déšť kraloval dnem i nocí, vítr mu
pomáhal a fičel, co to dá. Meluzína měla ples a pozvala si na něj všechny své
kamarády a kamarádky. Tancovali od večera do rána, prošoupali střevíčky a stále
neměli dost. Hlučeli, skučeli a veselili se z průvanu, studeného deště,
vlezlé zimy, šedého smutku a hořké neradosti. Byli ve svém živlu, byl to jejich
čas. Libovali si ve svém vlastním prostředí, milovali svoje projevy a snažili
se, aby jich bylo co nejvíc, byly co nejsilnější, hodně hlasité a hlavně, aby
je nikdo, ale vůbec nikdo nepřehlédl.
O to se ani tolik snažit
nemuseli. Smutek, strach stejně jako zimu, vítr a déšť jednoduše přehlédnout
ani přeslechnout nejde. Nemusíme být ani s Meluzínou na plese, abychom se
s nimi potkávali. I když kdoví, třeba bychom se ve společnosti paní
Meluzíny a jejích přátel cítili jinak, než to známe ze svého skutečného života. Bylo by fajn to vyzkoušet….
A pak i v naší pohádce přišlo
ráno. Meluzínka a její kámoši už byli přeci jen znaveni, tak se pomalu ukládali
ke spánku. Déšť trochu polevil, denní světlo si posvítilo na vytrvalý déšť a
ten pod jeho jasným a upřeným pohledem ztratil na své síle. Těžké kapky se
změnily na drobné mrholení, které něžně dopadalo na zem, na trávu a jemně hladilo
probouzející se kytičky.
Po dlouhé době, kdy si sluníčko vzalo
dovolenou a denní světlo ho téměř následovalo a bylo tak skoupé se podělit o
svoji jasnost, se zdálo, že se něco pomaličku asi začne měnit. I vítr, který se
spojil se zlověstnými mraky a vztekle je honil po obloze nízko nad zemí, ubíral
na své síle a mohutnosti. Celá krajina se zdála být v jiné náladě a
vypadlo to, že Velké Pošmourno zřejmě balí kufry.
Ale jak to? Kde se stala ta
změna? Způsobil ji snad někdo?
Přirozeně. Znáte Vílu Naděje?
Určitě, každý ji přece zná. Možná jsme ji ještě osobně neviděli, ale zaručeně s ní
počítáme. Jak by to na světě vypadalo, kdybychom v ni nedoufali? Dali
bychom šanci Velkému Pošmournu, aby se nám tady roztahovalo, jak by chtělo.
Nene, to bych nechtěla.
Víla Naděje je křehká, leč vysoce
užitečná dáma. Nebo slečna? Řekla bych, že někdy tak a jindy onak. Má mnoho
podob, skoro nekonečně. Je to proto, že dokáže nevídané.
V pohádkové krajině vyčaruje
sluníčko, odčaruje Velké Pošmourno, pozve déšť a utiší vítr. Pomáhá princeznám,
zvířátkům, Honzům, konečně i čertům a drakům. A protože to, co se děje v pohádkách,
se nějakým způsobem - nevím jak, ale věřím, že ano – děje v principu i v našich
životech, pozvěme si ji také mezi nás.
Velké Pošmourno umí v životě
pěkně otrávit a zkazit den. A kdyby jen jeden, troufne si i na víc. A když si
ještě pozve strachy, nenálady, vzteky a lítosti, je to jeden velký mazec. To
bychom bez Víly Naděje prostě nedali.
I v té největší nenáladě tu
s námi je. Má pochopení pro ten nejhnusnější vztek a obří smutek či ještě
větší lítost. Se strachem si také poradí. Malá víla s velkou silou a
nečekaným účinkem. Jsou chvíle, kdy se nám zdá, že si hraje na schovávanou. Je
tajemná, mlčenlivá a zdánlivě nepřítomná. Ale to není její vina. Můžeme si za
to sami. Tehdy, když jsou poryvy našeho životního větru tak moc silné, že
dokáží maličkou vílu zakrýt a na pár chvil i odfouknout.
Vždycky se vrátí. Někdy to trvá,
už nedoufáme, ale ona se vrátí. Je tu pro nás ve svém poslání, ve své úloze. Nikdy
nezmizí. Víla Naděje má nevyčerpatelnou zásobu energie, kterou dokáže s laskavostí
rozdávat každému, kdo o ni stojí, kdo o ni požádá.
Hýčkejme ji. Věřme jí. Co bychom
si bez ní počali? Často jsme v situaci, kdy se nám zdá, že už nic jiného
nemáme, jen ji. Nebraňme se, důvěřujme. Ona to zvládne, je to její úloha.
Podaná ruka, když je ouvej.
A protože je to víla z pohádky,
přirozeně umí kouzlit. A tak tehdy, když
to nečekáte a jen už věříte a odevzdáte, dokáže vyčarovat neuvěřitelné náhody.
Tu někoho potkáte, tamhle se cosi schumelí, místo hlášeného deště svítí
sluníčko, neujede vám autobus a i ke kase v sámošce si stoupnete správně a
nečekáte.
Umí všechno. Od maličkostí až po
velké věci. A že je neviditelná? Báchorky! Každý jsme již už potkali osobně.
Jen jsme nevěděli, že je to ona.
Je totiž taky mazaná a ráda si tropí legraci. Miluje humor, protože ví, jak
dokáže odlehčit, povzbudit a pobavit.
Víla Naděje je totiž jednička,
tak s tím počítejme!
Žádné komentáře:
Okomentovat