Pelíšková

Ještě jsem ji nikdy nepsala. Pelíškovou. Takže premiéra. O čem to vlastně bude?

Nic nového, ale nějak mám potřebu....

To mě takhle prostě obyčejně přepadl nějakej virus nebo bacil nebo co. Je to jedno, protože jde hlavně o to, vyřadit mě z provozu. On je vytrvalej, už se mu to podařilo v prosinci. Byla jsem hodná a poslechla jsem. Poslušně jsem šla k panu doktorovi a nechala si napsat neschopenku, i když jsem byla chvíli v nové práci a samozřejmě se mi nechtělo. Co by tomu řekli, jak to bude vypadat? A podobné „roztomilé“ myšlenky měly pohotovost. Jenže mi bylo neradostně, tak se nedalo nic dělat. No a co? Svět se nezbořil, práce taky ne a dala jsem se do kupy.

Zřejmě bylo potřeba situaci zopakovat. A tak ho tady zase máme. Je urputnej a vytrvalej a je mi zase blbě. A ty mrchy se zase spolčily a říkaj:

„Hm, zas je nemocná. Hm, zas za poměrně krátkou dobu. No a jak to vypadá? Není to třeba selhání? Nejsi tak dokonalá....., co když budu chybět....“

To by se jeden vážně po...! Kolovrátek je slabý odvar, vážně si daly záležet a jely a jely! Tentokrát je mi víc, než neradostně a je třeba opět navštívit pana doktora. Škoda, že nejsem polámaný mraveneček. I když to je blbost, jemu taky bylo ouvej. Vlastně obráceně, připadám si jak polámaný mraveneček. Tak, to je lepší. Něco se polámalo a je třeba to spravit. Na těle i na duchu. A jak známo, na duchu nejdřív a pak šup, tělíčko dorovná. Jenže tady máme nějaká pravidla a je potřeba to rovnání a opravování úředně posvětit, a proto se tomu říká neschopenka. Teďka dokonce e neschopenka, heč, mám premiéru.

A jak opravdu vypadá taková pelíšková?

Nejdřív mizerně. Vařím se v teplotě a bolí mi každý kousek těla. Doma se radují, protože nemůžu mluvit. Jsou vážně hnusní a jen pomalu jim odpouštím, když vidím, že tu péči myslí upřímně a jen mě škádlí. Čaje už mi lezou krkem, profláknutý Priessnitzův obklad jakbysmet. Ale pokorně držím, protože pan Priessnitz byl koumák a moc dobře věděl, co funguje. Jen škoda, že mi tu chybí ten jesenický vzduch a o té kouzelné energii toho kraje ani nemluvím. Ale nevadí, já mám dost svých vlastních vzpomínek a zdrojů přímo odtamtud, takže šup, zavřít oči, naladit se a jsem tam. Pomáhá to. Mně určitě.

Nechutná mi jíst. Aspoň zhubnu! Ten mozek je vážně už trapnej. Jako by na tom teď záleželo. Jako by to bylo potřeba. No, vlastně, trochu, na kousíček, asi jo. Upřímně, pár kilo by se šiklo. Ale tohle není ta správná cesta a já to dobře vím. Stejně tak jako stopro vím, kudy na to a proč. Mám pár kousků ve skříni a nějak se smrskly. Jsou fakt pěkný, za pár kaček ze sekáče. A mám je ráda, tak ty bych zase chtěla nosit bez toho, abych se krapet dusila. Teď to řešit nebudu, ale je možný, že až pelíšková skončí, něco se přešoupne a těch pár kilčo se samo vydá na cestu a já ve skříni objevím třeba ještě další poklady. Nebo v tom sekáči, to mě baví.

Taky mám báječnou společnost. Kočičí holky se ode mne nehnou. Ty jsou rády, že mne mají pro sebe. Rézinka ve svých osmnácti letech už toho moc nenaběhá, ale léčit umí jako za mlada. Přijde, pomazlí se, sdělí mi aktuálně, co potřebuje, pokecáme si a pak už se jen stočí na to správné místo a nechá moudře věci, ať se dějí. Věřím, že léčí i za Raráška a Betynku. I Sazinka dělá, co umí. Jenže s ní je to jinak, ale protože každá kočička léčí, tak to určitě umí i ona. Jí je potřeba nechat volnost a svobodu, pak je spokojená. Takže střídavě přichází a odchází, jak potřebuje a doplňuje spící Rézinku.

Pelíšková je ideální na to rovnání v hlavě. Všude klid, v pelíšku teplo, nikam a nic nemusím. Tak si můžu vybrat. Mohu pustit myšlenky a mozek ze řetězu a přemýšlet, přemítat, plánovat, konstruovat, spekulovat, domněnkovat a podobné záležitosti. Pak je tady možnost, že si z pelíšku udělám kámoše a když tu tak jsme, tak jen budem a uvidíme, co bude? Krásná čeština, ale vy určitě rozumíte. Volím druhou variantu. Pelíšek je kámoš, nemoc je taky kámoš. Přiznávám, tak hladce, jak to teď vypadá, to nebylo. Ale teď už je a to je ono! Ještě líp to funguje, když se mi už trochu uleví a můžu líp vnímat, co se v hlavě děje. No páni, tam je teda věcí! Je to prosté, děje se, co se dít má. K čemu by jinak nemoci byly, že ano?

A tak pelíškuju, jsem si sama se sebou, s kočkama a občas i s nějakým poznáním či závěrem. Taky s pohádkama, romantickýma filmama, hlavně žádný drama, potřebuju pohodu. Spím, kdy chci, jím, kdy chci. Léčim se, jak umím, obklady, bylinky, klid a JÁ. Hlavně to JÁ je teď důležité, a tak si spolu vděčíme za darovanou blízkost, které v normálním běžném denním rytmu bývá pomálu. A to je škoda.

Teď je ideální příležitost, proto končím písmenka a jdu si užívat tu nemoc, když už tady je. A stejně tak se těším, až už ji to přestane bavit a nebude mít důvod dál se mnou být a půjde zas o dům dál. Aby předala své poselství tam, kde to bude třeba.