Nevím o čem...

Mám neodbytnou potřebu a hlavně chuť něco napsat. Jenže mi k tomu chybí druhá půlka. Vážně nevím, o čem by ta písmenka měla být. Celkem nová situace.

Vlastně to není tak docela pravda. Že bych vůbec nevěděla. Když se pokusím trochu rozmotat spletenec toho všeho, co se ve mně a kolem mě děje, rýsují se písmenka. Hlavně jsem nechtěla nějak přímo psát o současné situaci. Dělá to dnes kde kdo. Ono to nevadí. Jenže záleží na tom kdo, co, jak a o čem píše. A navíc já stejně už téměř nic nesleduji, takže vlastně nevím, co vše možné a nemožné je k mání.

Dneska jsem unavená. Takže jsem nejela ani na kolo. A to je teď něco, co mi dělá dobře. A když tak sedím a vzpomínám na všechny ty vyjížďky v uplynulých dnech, říkám si, to bych mohla napsat.

Jenže.....

Jak vypsat dojetí nad jarní krajinou. Tou známou, tou, kterou jezdím v létě i na podzim. Jak posdílet vděčnost, že mohu, že mám slušný kolo, že mi zdraví celkem slouží. Jak dát na vědomí navenek tu obrovskou pokoru před jejími proměnami v průběhu roku. Před její silou, přirozeností, laskavostí a přizpůsobivostí? Jak vyjádřit smutek a snad až intimní bolest z prázdného rybníčku, který byl před dvěma lety plný vody? Na druhou stranu nevím, jak zveřejnit radost z každé rozkvetlé kytičky, trnky u cesty a tolik živého zpěvu ptáků, mých průvodců.

A co stromy? Jejich napučené větve. A sveřepě se deroucí tráva z úhoru polních cest? Jak se podělit o jejich sílu, kterou jde poznat jen tam, venku, když se potkáváme.

Takže vlastně přeci jen písmenka o tom, co je teď. Protože kdyby to bylo jinak, určitě bych si tolik vyjížděk do svého okolí neužila. Co na tom, že to není tolik kilometrů, jako dřív? Hm a záleží na tom? Zatímco jsem dřív honila kilometry, tolik krásy mi unikalo. Nenapadlo by mě zastavit se a zjistit, jestli ta nádherná vůně je od trnky nebo od toho keře od vedle, co nevím, jak se jmenuje? Mám teď tolik času, že se klidně zastavím, očichám a hned mám jasno. Neposeděla bych u zatopeného lomu a nepozorovala vodoměrky, jak spěchají po hladině.

Tak jasně, chybí mi jedno točený v oblíbené hospůdce a kávička v neméně oblíbené cukrárně. To jsou ty drobnosti, kterými je třeba se odměnit za funění do kopce a bolavé nohy. Teď mi jsou odměnou sasanky, petrklíče, orseje a fialky. A na to pivo a kafe dojde zkrátka až doma. Nevadí mi to. Je to zkrátka jinak. A jestli to tak zůstane nebo to bude zase jinak, je celkem fuk. Když potřebuji cestou odpočívat a to já potřebuji, poslouží pařez v lese, kláda nebo příkop u silnice. A když pak vidím všechny ty, co kolem mne spěchají, je mi vážně báječně. Je mi fajn z pocitu, že si uvědomuji, že není kam spěchat. Že už nechci a nepotřebuji.

A děkuji za každou chvíli, za každý moment, kdy se takhle dobře cítím. Není to pořád a není to vždycky. Nevadí, to by ani nebylo normální. Teď je to tak a to je důležité.

A ještě je důležité, co si pustím do srdce, do duše a do hlavy. A proto tak ráda vyjíždím a čerpám z darů, které mě míjejí. Nebo z těch, u kterých se zastavím. Pohled do malebné krajiny nikdy neomrzí. Kopce, louky, lesy, oblaka, slunce či vítr, to vše jsou dotyky Matky Země.

Pak už stačí jen vděčnost, pokora a láska.