Tak do toho se fakt už nevejdu





No a co? Tak si koupím větší. Oblečení přeci.

Čyři obyčejné věty, které mi přinesly velké užitečnosti. Jenže to vážně dlouho trvalo a stává se, že přijdou chvilky, kdy si pořád nebývám tak úplně jistá. Ale to přejde. Bonus užitečnosti je určitě větší.

Ta první věta, ten fakt,  mi dal zabrat. Na dlouho to bylo to jediné, co jsem vnímala. A trápila jsem se. Na duchu i na těle. A nic nefungovalo. Kruci proč? Vždycky to šlo, zabralo !?  Vůbec jsem nehodlala připustit nějakou změnu, tak moc jsem se držela toho „ co přece vždycky fungovalo“ !! Nedám si tamto, odpustím si tohle….. ten hlásek, který mi v duchu říkal „ a proč to jako děláš?“ jsem vůbec nechtěla slyšet a posílala jsem ho k čertu.

Taky jsem se litovala a odměňovala. V dnešních časech chodí jedna složitost za druhou a aby se mi s nimi lépe žilo, tak jsem si tuhle šoupla na lítost něco červenýho, tamhle pěkně hořkou čokoládu.  A když jsem to litování tak pěkně zvládla, ještě je třeba se odměnit.  Miluju oříšky, dobré a většinou tučné sýry a to se báječně s červeným doplňuje.

Jedla jsem, aby to bylo správně, i když jsem třeba neměla ani moc hlad. Ve finále to, co jsem poslala do svého žaludku byla naprosto vzorová skladba jídelníčku, ale třeba v úplně blbou dobu. Jednoduše buď pro to, že jsem zajídala nepříjemné pocity, strachy, neklid a nervozitu. Tělíčku se to přirozeně nemohlo líbit. Nedala jsem mu čas, aby důkladně zpracovalo to, co jsem mu nabídla před chvilkou.

Vztekala jsem se. Byla jsem na sebe zlá, přísná a ošklivá. Koupila jsem si  pár věcí, že do nich zhubnu. Současně jsem si vybírala větší velikosti, protože mi v nich bylo příjemně, neškrtily. Naštěstí miluju sekáče, takže moje peněženka nekvílela a já jsem si mohla vyzkoušet obě tyhle zmatené polohy. Nekup to, když to stojí pár kaček!  A to všechno jsem už sotva nacpala do skříně. Některé moc pěkné kousky jsem ani neměla na sobě. Nevešla jsem se do nich. Bylo mi to sakra líto.
A tahle jsem blbla řadu měsíců. Nevěděla jsem, čí jsem. Ráda se oblékám, kombinuju věci, miluju barvičky, cítím se v nich dobře. Syslila jsem, co kdyby……Tohle šatečkové kouzlení byla ale jenom špička ledovce. Uvnitř, pod tím, byl opravdu velký zmatek.

Jsem ještě ta hubená holka, co je spíš kluk a podle toho se chová a jedná? Uvažuju rychle, zbrkle a neuváženě, dělám chyby z nerozvážnosti a ukvapenosti? Líbí se mi být na sebe přísná, pořád se kontrolovat, omezovat a porovnávat s ostatními? Mám potřebu se napasovat do obecně uznávaných škatulek? Trpělivost je pro mě neznámý pojem a „ŽENA“  je téměř sprosté slovo?

Nebo nechám už konečně vše volně proudit a vykašlu se na ty zatracený vzorce, zarytý tak hluboko, až bolí, trápí a obtěžují?

Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem  jsem dostala možnost si zkoušet. 

Poznávat. Brečet, zuřit, litovat se, nechápat. Oscilovat mezi oběma variantami. Vracet se a po krůčcích se soukat vpřed. Změnit práci, starat se o domácnost, zahradu, pečovat o své blízké. Měla jsem příležitost ochutnávat čím dál víc a intenzivněji, jak bolí vlastní nelaskavost, hrubost, nepochopení. Jak moc chybí trpělivé, klidné spočinutí sama se sebou, s vlastním dechem a jinak velké NIC. Dostala jsem šanci poznat tichá a klidná zákoutí vlastní duše. To ona jsou tím rádcem, přítelem v nouzi a ukazatelem směru.

Ještě je to křehké, ale už opravdu s klidem mohu říct: no a co? Tak si koupím o číslo větší. Nebo i o dvě. Však víte, jak to s těmi velikostmi bývá? Ono mi to za to stojí totiž.

Vlastní klid a sebeúcta neleží ve velikostech oblečení. Nespočívá v šablonách společnosti, okolí ani v představách našich blízkých. Jsou pečlivě ukryty za mámením a lákavým leč záludným hlasem naučeného, zdánlivě jistého a neměnného v nás. Je čas mu dát pozornost, prohlédnout jeho lež a naslouchat už jen tomu, co mi dělá opravdu dobře.

Je na čase z gruntu vyklidit skříně.


Žádné komentáře:

Okomentovat