Mám neodbytnou potřebu
a hlavně chuť něco napsat. Jenže mi k tomu chybí druhá půlka.
Vážně nevím, o čem by ta písmenka měla být. Celkem nová
situace.
Vlastně to není tak
docela pravda. Že bych vůbec nevěděla. Když se pokusím trochu
rozmotat spletenec toho všeho, co se ve mně a kolem mě děje,
rýsují se písmenka. Hlavně jsem nechtěla nějak přímo psát o
současné situaci. Dělá to dnes kde kdo. Ono to nevadí. Jenže
záleží na tom kdo, co, jak a o čem píše. A navíc já stejně
už téměř nic nesleduji, takže vlastně nevím, co vše možné a
nemožné je k mání.
Dneska jsem unavená.
Takže jsem nejela ani na kolo. A to je teď něco, co mi dělá
dobře. A když tak sedím a vzpomínám na všechny ty vyjížďky v
uplynulých dnech, říkám si, to bych mohla napsat.
Jenže.....
Jak vypsat dojetí nad
jarní krajinou. Tou známou, tou, kterou jezdím v létě i na
podzim. Jak posdílet vděčnost, že mohu, že mám slušný kolo,
že mi zdraví celkem slouží. Jak dát na vědomí navenek tu
obrovskou pokoru před jejími proměnami v průběhu roku. Před
její silou, přirozeností, laskavostí a přizpůsobivostí? Jak
vyjádřit smutek a snad až intimní bolest z prázdného rybníčku,
který byl před dvěma lety plný vody? Na druhou stranu nevím, jak
zveřejnit radost z každé rozkvetlé kytičky, trnky u cesty a
tolik živého zpěvu ptáků, mých průvodců.
A co stromy? Jejich
napučené větve. A sveřepě se deroucí tráva z úhoru polních
cest? Jak se podělit o jejich sílu, kterou jde poznat jen tam,
venku, když se potkáváme.
Takže vlastně přeci
jen písmenka o tom, co je teď. Protože kdyby to bylo jinak, určitě
bych si tolik vyjížděk do svého okolí neužila. Co na tom, že
to není tolik kilometrů, jako dřív? Hm a záleží na tom?
Zatímco jsem dřív honila kilometry, tolik krásy mi unikalo.
Nenapadlo by mě zastavit se a zjistit, jestli ta nádherná vůně
je od trnky nebo od toho keře od vedle, co nevím, jak se jmenuje? Mám teď tolik času, že se klidně zastavím, očichám a hned mám
jasno. Neposeděla bych u zatopeného lomu a nepozorovala vodoměrky,
jak spěchají po hladině.
Tak jasně, chybí mi
jedno točený v oblíbené hospůdce a kávička v neméně oblíbené
cukrárně. To jsou ty drobnosti, kterými je třeba se odměnit za
funění do kopce a bolavé nohy. Teď mi jsou odměnou sasanky,
petrklíče, orseje a fialky. A na to pivo a kafe dojde zkrátka až
doma. Nevadí mi to. Je to zkrátka jinak. A jestli to tak zůstane
nebo to bude zase jinak, je celkem fuk. Když potřebuji cestou
odpočívat a to já potřebuji, poslouží pařez v lese, kláda
nebo příkop u silnice. A když pak vidím všechny ty, co kolem mne
spěchají, je mi vážně báječně. Je mi fajn z pocitu, že si
uvědomuji, že není kam spěchat. Že už nechci a nepotřebuji.
A děkuji za každou
chvíli, za každý moment, kdy se takhle dobře cítím. Není to
pořád a není to vždycky. Nevadí, to by ani nebylo normální.
Teď je to tak a to je důležité.
A ještě je důležité,
co si pustím do srdce, do duše a do hlavy. A proto tak ráda
vyjíždím a čerpám z darů, které mě míjejí. Nebo z těch, u
kterých se zastavím. Pohled do malebné krajiny nikdy neomrzí.
Kopce, louky, lesy, oblaka, slunce či vítr, to vše jsou dotyky
Matky Země.
Pak už stačí jen
vděčnost, pokora a láska.
