Červená podprsenka

S krajkou!

Možná prozrazuji velké intimnosti, ale mně to tak nepřijde. Prožila jsem totiž s tím zdánlivě obyčejným kouskem dámského prádla docela slušný seberozvojový zážitek. A bylo hodně zajímavé pozorovat, co se ve mně děje, tak se zkrátka nejde nepodělit.

Z původně celkem otravného nákupu u nás v Lidlu se rázem stal poznávací kurz a ještě ke všemu zdarma. Vlastně ne, stál mě cenu té podprsenky, ale de facto byl aktuálně k nezaplacení.

Koukla na mě z regálu, kde byly v krabičkách její další méně zajímavé sestry. A taky tam stály další dámy, v tu chvíli jsem je titulovala „baby“, ale to se sem nehodí. S prominutím nebo bez :-) se přehrabovaly ve zboží a to je věc, která mě stoprocentně odradí od jakéhokoli podobného nákupu, i kdyby nabízeli bůhvíco za super ceny.

Jenže ono to bylo najednou jinak. Něco mě jednoduše vtáhlo mezi ty čehokoli koupěchtivé osoby, neomaleně jsem si prorazila cestu a koukala na tu červenou nádheru. Nevnímala jsem popuzené průpovídky a sápala jsem se po tom, o čem jsem byla přesvědčená, že mi samozřejmě patří!

Vůbec jsem nechápala proč? Krajky nesnáším, podprsenku zrovna nepotřebuju. Nojo, jenže já jsem ji najednou strašně chtěla. Fascinovala mě ta barva a zároveň jsem slyšela:

„Krajka jo? Ty jsi fakt snad magor. Na starý kolena ze sebe budeš dělat dámičku!? A k čemu, kam to budeš nosit? Stejně to není vidět! Hm a ty prachy zrovna potřebuješ na něco jinýho. Uvidíš, jak se v tom nebudeš cejtit.“

Jo, to všechno byla pravda, ale já jsem ji stejně chtěla. Chtěla jsem ji, přestože opravdu nesnáším krajky, ale tuhle jsem potřebovala. Chtěla jsem ji, protože nemám žádné červené spodní prádlo a najednou jsem po něm zoufale zatoužila. Chtěla jsem ji, protože to právě nebude vidět, ale JÁ budu vědět, že mám něco, co jsem nikdy neměla, vždycky jsem nesnášela a bude to jen pro moje prsa. Jen JÁ budu vědět, že je tak pohýčkám, udělám něco, co sice není vidět, takže se nedočkám „jé tobě to sluší“, ale až to celé vydýchám a dojde mi to, hrdě si budu vykračovat v červené krajkové podprsence!

Opravdu jsem tu zdánlivě obyčejnou a bezvýznamnou součást ženské garderoby vydýchávala dlouho. Stejně dlouho trvalo, než jsem si v ní skutečně vykračovala. Než jsem si uvědomila, co to bylo za sílu, která mne vedla k tomu zdánlivě zbytečnému a nesmyslnému nákupu. Než mi došlo, že si zasloužím já a moje ženské části něco krásného, neobyčejného a nevšedního, co není třeba ukazovat. Co je ale jen vnějším vyjádřením drobné jiskřičky, která o sobě musela dát zkrátka vědět.

Moje potlačené a ublížené já a jeho ženská část se už nechtěly dál trápit. Daly mi tak najevo, ať už proboha něco udělám a pomůžu jim. Ne kecama, ne meditacema a ostatními nehmotnými v tuto chvíli už berličkami, ale opravdu reálným krokem, který mě nakopne a spojí všechny ty šňůrky doposud vlající někde v prostoru do jednoho konkrétního činu.

A tak mám na starý kolena krásnou krajkovou červenou podprsenku, jak mi naznačoval můj rozum. Já bych řekla, že MÁM krásnou červenou krajkovou podprsenku, kolena k tomu nepotřebuju. Trochu foukám do té jiskřičky, která to všechno způsobila a věřím, že ta červená ji podpoří v oheň, který mi dál bude svítit na cestu, abych jí už neztratila.

A kdo ví, příště to budou třeba kalhotky?

A co když ?

To nevyjde? Je to blbý? Nemá to cenu? Je to k ničemu? Budu vypadat blbě? To nemá smysl?

Takový nesmysly! Fakt nesmysly? Vždyť to jsou normální otázky! A to jako říká kdo?

Znáte to? Ten klasický, otřepaný a přesto neodbytný dialog, který dokáže pořádně drnčet v hlavě? Hučí, kecá, duní a nedá pokoj? Je zajímavý, že se dokáže se stejnou vehemencí prosadit kdykoli. Prosazuje se úplně stejně, jde-li o zdánlivou prkotinu nebo o jiná, závažnější rozhodnutí. Jako třeba napsat knížku.

No vážně. Vzpomínám si, že úplně stejně mi dokázala moje mysl kecat do toho, jestli se mám pustit do psaní jakékoli z mých knížek, blogu, článků. Nevzdala jsem to a zkrátka jsem to zkusila. A ono to vyšlo. Šlo prostě jen o to, udělat první krok. Nebo aspoň krůček.

Poslat ten hlas do háje. Nechat odprejsknout pochybnosti. Prostě dát se do toho. Jakkoli, třeba s nejistotou. Jen to udělat. Nějak, po svém, jak to zrovna cítím a vnímám. Nějaké to bude, nějak se to vyvine. Jednu důležitou vlastnost to dozajista má. Je to moje! A můžu si s tím dělat, co chci. Změnit, předělat, zrušit a začít třeba znovu.

Uvědomuju si, že ten hlas je se mnou odjakživa. Provází mne, co si pamatuju a dokázal mi pravděpodobně zmařit hodně nápadů. Těch prvních. Takových, co přišly spontánně, z hravosti, z tvoření, těch, které mi jako inspiraci posílá to nejlepší, co ve mně je. Co to přesně je, tak úplně s jistotou nevím. Snad duše, podvědomí, zdroj či vnitřní síla. Ale je to tam a je jedno, jak si to pojmenuju. To ono ví, co mně dělá dobře a kam se mám vydat.

Nojo, jenže často se mi podaří neslyšet to, co slyšet mám a slyším to, co slyšet nemám! Nebo vlastně ne. Slyším oba řečníky, ale jen jednoho poslechnu. Ježiš, ta čeština je nádherná!

Prostě se leknu a nechám se ukecat od toho rozumu. Blbečka. Jo, občas se hodí, ale častěji ho mám za Blbečka. Mysl prostě myslí, nic jiného neumí. Momentálně bych potřebovala, kdyby svoje aktivity stopla na minimum a nechala mě volně dýchat. Proto jsem se rozhodla do ní šťourat, rýt a podrobit jí křížovému výslechu.

Nesnáším „......a co když...!“

A přišly obrazy.

„Co když …dostanu pětku? …. to nebudu umět? ….....neudělám zkoušky? ….. mě nemá rád?.... neseženu práci? …...nestihnu, nezvládnu......

Bylo jich mnoho a mnoho. Pochybnosti, domněnky, strachy, obavy, nedůvěra. Kde se vzaly a proč tu jsou? Dumám, ptám se, hledám?

„A co když je to Láska?“

Jo, není to původní, snad je to název nějaké písničky, nevím. Ale přišlo to, slyším to. Netuším nejdřív souvislosti, nepasuje mi to. Zase blbost? Nechávám to plynout, věc pro mne nevídaná :-) a jen s tím jsem.

Jen cítím, nerozumím. A je to asi ono. Nějak to tam prostě je. A je to před tím, než co řekne Blbeček. Blbeček totiž někdy snad i chrání. Před bolestí, před zklamáním. Proč? Protože už tu jednou bylo a třeba bolelo a to je někdy dost hustý. Jenže Láska ví, že už to bolet nemusí.

A pak se v tom vyznejte.

Každopádně jsem prozatím přišla na to, že budu líp naslouchat. Protože i když to zní stejně, může mi to přinést různá poselství. A jak to poznám?

Jednoduše se do toho pustím. Zkrátka to udělám a pak se uvidí. Změna se dá udělat vždycky.  

Temná je dobrá

Je, a ne že ne.

Jenže. Musela jsem se k takovému poznání a pak vyznání, které svou neumělou, nebo snad přeci jen trochu už vypsanou rukou, právě teď píšu, dopracovat. Přišlo to na mě předevčírem. Ve čtyři skoro tma, rej myšlenek nikterak povzbudivých a kupa nehotové práce přede mnou. Zmatek, chaos a bezradnost.

A to jak teď bude na furt? Nebo na pár měsíců? Brzo tma, smutek a splín, nechuť k čemukoli? Vize spíš horšího než lepšího, absence světla a vy už víte, jak to myslím :-). Do ničeho se mně nechce, nic mě netěší a nebaví. No nazdar a to je teprve začátek listopadu! A jak to teda bude dál?

Budu se od rána netěšit? Budu se od rána, která bývají podzimně krásná, bát, že bude brzo tma a s ní že vylezou všichni moji strašáci? Dám jim prostor, aby se nafukovali a rozpínali a užírali můj vlastní prostor? Jasně, vím, že momentálně je pro mě složité období, ale to přece neznamená, že se bude ještě dokrmovat tmou, která zcela přirozeně a v souladu s přírodou právě teď kraluje a má navrch.

Tak kudy na to a co s tím? Fajn, přiznávám, že s podporou sklenky červeného, ale opravdu jen jedné, dobře, možná dvou :-), tuším směr a lovím v paměti. Tam nejdřív, ale protože to nestačí, volám na podporu srdce a to, co sice nevím, co je, ale vím, že to tam je zcela určitě!

Temná je dobrá!

„Ber, nebo nech být!“ Slyším hlas, který sice není příjemný, ale je tak blízký! Kroutím se, křivím, utíkám a vracím se. Tam a zpátky až zjistím, že není kam. Není kam utéct, není kam se vrátit.

Co je to za nesmysl? Jsem zvyklá, že je třeba vždycky někam jít, kupředu a nejlépe co nejrychleji, úkol nečeká. Až ho splním, dostanu odměnu. Nebo také ne, pokud udělám chybu. A bojím se. Dopředu se bojím, abych ji neudělala. A tak se točím v kruhu. Začínám a vracím se dřív, než mohu svůj úkol dokončit. Bojím se!

A co když v tom bání se, v tom strachu je zdroj? Co když v něm je ta síla, kterou hledám a potřebuji? Zkouším pozorovat tu tmu, která s brzkým odpolednem přichází. Mohu s ní něco udělat? Mohu ji ukecat, zdržet, zastavit? Houby, nemůžu nic. Tak ji zkoumám a nechávám přijít blíž.

Nejsme ještě přítelkyně, ale tak trochu se začínáme tolerovat. Ona je velmi sebejistá, neustoupí ani o píď. Proč by to dělala. Je to její prostor, její období, její království. Patří jen a jen jí a hodlá si ho patřičně užít. Učím se, dát jí ho. Přát jí ho. Být s ní, i když se bojím. I když nerozumím všemu, co přináší, jen cítím, že ona je teď ve své síle. Má ji mít. Toleruji ji a hledám.

Hledám, co je v ní pro mě. Když tu je, tak i pro mě se tam něco najde. Nic není jen tak, samo o sobě, to vím a je to jedna z mála jistot, které existují. Musí tam něco být, a tak, poučena, trpělivě čekám, co mi přinese.

Nepřináší růže, má raději jejich trny. Nehojí rány, spíš je otvírá. Není laskavá, raději studí. Nehýčká, ale je pravdivá. Dusí, abych se mohla znovu nadechnout. Není laskavá, ale miluje po svém. Je drsná, aby mohla pohladit. Je-li pozvána, přichází, aby mohla léčit.

Tak prosté to je.

A v praxi? Čekám, co bude. Něco jsem objevila a sama jsem zvědavá, jak to zvládnu žít. Prvních pár dní za mě docela dobrý! Čas ukáže …...

A tak parafrázuji Žlutého psa: „Temná je dobrá! Temná je naděje, láska, už je to tak :-)“.

Bát se je vlastně fajn

Vím, že dnes bychom měli vzpomenout na ty, kteří tady s námi již nejsou. Na naše rodiče, přátele, příbuzné, zkrátka na všechny, kteří v našem životě zanechali svůj otisk. I na mém stole stojí zapálená svíčka a můj vděk běží tam, kde je dobře.

Ve mě leží ještě jedna vzpomínka. Je jí rok a patří do míst, která miluji a na která myslím, když mi zrovna není. Shodou všech možných okolností právě v Lesním baru v jesenické Horní Lipové se v mém zápisníku objevil první článek a dodala jsem si odvahy založit tenhle blog. Toulala jsem se tehdy celý týden v těch kouzelných kopcích a ony mi darovaly své barvy, tajemství, která byla jen pro mne a pomáhaly najít odpovědi na otázky, pro které jsem si tam přijela.

Netušila jsem, jestli to vůbec bude někdo číst, potřebovala jsem se tu a tam vypsat ze všech možných trablů, potíží, postřehů a ještě ledasčeho jiného... A s tichým přáním, že to bude fajn, když někomu budou moje zkušenosti k užitku, jsem postupně přidávala další písmenka. Je vás hodně, co čtete má povídání a dělá mi to radost.

Za ten rok jsem se, podobně jako každý z nás v dnešní době, potkala se spoustou událostí. Hezkých, milých, příjemných, ale i hnusných, těžkých, složitých. Užila jsem si slzy i smích. Nechala jsem za sebou kus vlastních zbytečností, aby se další objevily. Aby mi daly poznat, způsobem velmi nepřehlédnutelným, že už ale fakt a bez diskuze je čas k dalšímu odkládání.

První článek byl o upřímnosti sama k sobě a já mám šanci se po roce znovu kouknout na to, jak že to vlastně mám. No, furt to drhne. Ale je fakt, že díky všem těm zatáčkám, houpačkám, kolotočům, stoupání, padání a zase stoupání to nějak líp zvládám :-). Zjistila jsem, že je lepší se raději nadechnout, třeba i na chvíli zavřít oči, ale pak se probát a probolet až tam, kam to jde. A ono to jde vždycky. Není to fajn ani příjemný. Je to hnusný, bolí to, vztekám se a potkávám všechny ty zavrženíhodný emoce, které jsou tzv. FUJ. Nejsou a jsou moc užitečný.

Zjistila jsem, že čím víc je vnímám a dávám jim prostor, tím víc toho nesou, ukazují a léčí. Vztek mi přinesl pochopení, bolest soucit, strach lásku. Aktuálně mám pocit, že je mi snad ještě hůř než loni. Že je víc problémů, nedaří se a zase sbírám síly. Ba ne, děvče, UPŘÍMNĚ se koukni a jdi dál, za ten první pocit. Bude mi to chvíli trvat, ale vím, že až se přežene ten první náraz, až se nadechnu a pak ty oči otevřu, zase se probolím a probojím, objevím další svoji skládačku. A to za to stojí. Zatím to teda vždycky tak bylo a právě proto nevidím důvod, aby to teď bylo jinak. A já tam někde uvnitř cítím, že vlastně tudy chci a potřebuju jít.

Máme to tak nějak všichni stejně, myslím. Právě teď nastává období, kdy máme šanci se ještě víc zklidnit, pozastavit a kouknout tam někam dovnitř. Já vím, krátké dny, málo světla, zima, venku nevlídno. Já, zimomřivec a chronický uživatel sluníčka taky zrovna nejásám. Navlíkám vrstvy, potřebuju spoustu svíček, teplého čaje a nevyhnu se ani něčemu ostřejšímu. Takový svařák v útulné hospůdce na konci výletu podzimní krajinou, no nedejte si!

Sama sobě si přeji, abych i na příště našla ta správná slova a dala je do vět, které dávají smysl nejen mně, ale i vám, milí čtenáři. Abychom každý z nás našli ten vlastní kousek ve správný čas a potěšili svoji duši na spirále jedinečných cest, které se stejně jednou potkají.

S Láskou Romana

Kašlu na spokojený život !

To jsem se zase rozjela!

Ne, vážně. Pozastavuju se nad všemi těmi návody, radami, prohlášeními: „Chcete být šťastní? Chcete být spokojení? Nechcete se už nikdy trápit tím či oním? Mám pro Vás úžasnou radu, návod, terapii, .......! Stačí když.....“

Určitě to znáte, dosaďte si sami. Na sociálních sítích takové hlášky prožívají epidemii, vyskakují ze všech stran, hemží se a poutají usilovně naši pozornost. To je právě to! To mi na tom vadí. Cítím v tom stopu ovlivnění, nepřirozenosti. Příliš mnoho růžové, příliš mnoho sluníčka. Instantní řešení.

Nasypat, zamíchat, spolknout a skoro okamžitě je z vás jiný člověk. Jo a ještě zaplatit.

„Už tolik a tolik lidí využilo naši metodu. Připoj se k nám a budeš spokojený(á), uvidíš, jak se ti rázem změní život.“ No, neberte to. Když ty počty jdou do set a někdy tisíců těch nejspokojenějších lidí na světě. A tykání je fajn, to jsme si hned všichni tak nějak blíž, že jo. Sice vůbec nevíte, kdo je na druhé straně, ale co, když máme ten společný zájem, tak jsme vlastně kámoši.

Vůbec se nechci nikoho dotknout a dělím se jen o svůj vlastní názor. Třeba zrovna to, že mi tohle vadí, mě má něco naučit. Třeba jsem nafrněná, uzavřená, protivná a nekomunikativní osoba, které vadí, že se druzí kámoší na potkání, chtějí být spokojení a už se touží nikdy ničím netrápit. Nebo jsem morous, hnidopich a asociál, který přeje všem jen to nejhorší, pokud se jemu zrovna moc nedaří. Taky se ve mně může skrývat hádavá ženská, která jen číhá na příležitost, jak se do někoho navézt, naštvat ho a už se chystá do boje za svoji pravdu! Nebo to může být od každého trochu a já s klidem říkám, proč ne!

Aktuálně právě teď bych zrovna aspoň kus, aspoň chvíli, pár dní, i pár hodin spokojeného života brala. Přes to neberu nadpis článku jako rouhání :-). Je to můj vlastní úlevný výkřik nad všemi klišé, pozlátky, sluníčkovými kecy, jednoznačnými pravdami a zaručenými a hlavně nevyžádanými radami.

A nejvíc, úplně nejvíc mě vytáčí věta: „Nač hledat jinde, všechno máme ukryté v sobě.“ Proč? Protože je to pravda :-). Jenže ono záleží na tom, kdy, jak a v jaké situaci vám to kdo řekne.

Když jsem byla fakt v háji, v opravdu zoufalé situaci, tak mi tahle hluboká, vzácná a svatá pravda byla vážně k ničemu. Ze všeho nejvíc jsem potřebovala obejmout, pohladit, vybrečet se nebo se vyzuřit. Potřebovala jsem čas na výdech, nádech. Potřebovala jsem moře času, síly, naděje, víry a pochopení, abych došla k tomu, že tomu tak opravdu je. Abych tomu uvěřila.

A jak tak brouzdáte tím časem, padáte a zase vstáváte, brečíte, zuříte a dýcháte, občas si všimnete, že se tu a tam mihne něco jiného. Záblesk, neuchopitelný pocit, zrnko víry a stopa naděje. Někdy si toho ani všimnout nestačíte, jen cosi proběhne, něco ťukne a je jinak. Jste vděční, když se najde přítel, který pomůže. Vlastní zkušeností, pouhou přítomností, nasloucháním i případnou radou. Máte štěstí, potkáte-li průvodce, který vás vezme za ruku, ukáže směr, pozastaví vaši zoufalou snahu, chtění a ukáže, jak uvolnit ten děsný tlak, který si na sebe sami vytváříme. Jen nás vezme za ruku a kousek cesty jdeme společně.

Ano, všechno máme v sobě ukryté. Nenávist i lásku. Smích i žal. Radost i bolest. Jistotu i pochybnosti. Otázky i odpovědi......Všechno k sobě patří, souvisí a nelze oddělit. Jedno střídá druhé a nic není napořád. Ani štěstí, ani nesnesitelná bolest. Všechno se jednou promění a najde k sobě tu druhou půlku.

Až když mi tohle na vlastní kůži došlo, až když jsem dostala šanci se zvedat z hlubin bolesti, smutku, vzteku, obviňování a litování, teprve tehdy jsem si dokázala všimnout toho jemného ťukání. Těch náznaků. Špitnutých odpovědí na vykřičené otázky. Nikdo druhý se mnou nebyl, nikdo mi nic neradil, nikdo nepomáhal. Po kouskách jsem chytala to, „co je jinak“. Ve svých bdělých nocích, prospaných dnech. A trvalo mně, zabedněnci, celkem dlouho, než mi došlo, že to ťukání je moje vlastní. Že jsem to JÁ. Že TO opravdu mám v sobě.

Naděje dostala konkrétní obrysy a víra mě objala a už nepustila. Stále se mnou bývá bolest, smutek, vztek i lítost. Nejsem z nich nadšená, klidně bych se bez nich obešla. Jen už vím, že když vydržím a nezaženu je, časem se ozve ťukání. A já se snažím ho nepřehlédnout, pustit dál a být s ním. Má kouzelnou moc. Dokáže totiž, že si všimnu jinakosti, změny, obratu. Povolení tlaku, opuštění snažení a chtění. Umí ještě víc. Ví, jak pozvat radost, užít si úlevu, prožít odpuštění, přijmout lásku.

A v tu chvíli, třeba krátkou, tehdy jsem spokojená. Příště bude třeba delší a až se s mým ťukáním naučím víc kámošit, až ho víc poznám, najdu v sobě o chlup víc trpělivosti, tehdy bude těch spokojených chvil víc.

Nemám vůbec nic proti jakékoli metodě, která dokáže pomoct. Sama jsem některé z nich vyzkoušela. Je rozhodně správné, že tu jsou a můžeme si vybírat. Je jich mnoho, různí lidé s nimi různě zachází a nakládají.

A nemám taky nic proti spokojenému životu. Proč ne? Jen to instantní kámošení není nic pro mě :-).

Jste dobrá...!

„…., že jste to vydržela!“ Povídal najednou ten mladík v metru.

„To vůbec není o tom, jestli je někdo, dobrý, děkuji Vám. MOC Vám děkuji!“ slyším se odpovídat a zjišťuji, co se děje, kde jsem a o co vlastně jde. Vracím se do reality.

Poznávám pražské metro, mladíka, který se opírá o dveře. Stojíme těsně vedle sebe a já vnímám jeho tvář. Usměvavou, klidnou s hlubokýma očima.

„Většinou každý uhne, když se na něj dívám,“ dodává s přirozeným klidem.

„Proč bych to dělala,“ odpovídám spontánně a už mi rozum káže spolknout dodatek : „máte krásné oči!“ Přišlo mi to blbý. Nehodí se, abych já říkala takové věci mladému muži v metru. Tak jsem mu aspoň popřála hezký den a ještě jednou poděkovala.

No jasně, blbeček rozum mi zas do toho kecá. Pro tentokrát jsem mu to odpustila, protože mě tak vrátil už opravdu zpět a umožnil mi zjistit, co se vlastně stalo.

Pohled toho mladíka jsem ucítila, prostě si mne přitáhl. Viděla jsem tvář, oči a první, co mě napadlo:

„ Co tak civí, spratek! Tak schválně, kdo z nás to dýl vydrží!“

Něco ve mně vyrazilo do boje!

„Já ti ukážu, že blbě čučet na starší vážnou dámu se nedělá!“

A udělalo se mi blbě. Normálně fyzicky nevolno, podlomily se mi kolena, začala jsem se dusit, krk sevřený a bolavý. Už pár měsíců mě různé nepřehlédnutelné a velmi důrazné okolonosti učí, že moje fyzické tělo je dokonalé ukazovátko. A je radno ho vnímat a naslouchat mu. Poučena, raději jsem hodila zpátečku a zavnímala v sobě narůstající chuť seknout, srazit, přeprat, převálcovat, ublížit.....

Známe se. Ode dávna, tedy od mého mládí, ale je možné, že patří možná ještě kamsi dál, do hluboké a dávné minulosti. Tam, kde byla dříve prioritou a potřebou. Třeba pro přežití, pro vítězství, pro nadvládu, podrobení. Nevím, nepotřebuji pátrat. Přeji si ji poznat a naučit se ji chápat, přijmout, uzdravit.

Koukám do těch očí, dávám prostor tomu, co mnou prochází a cítím, že se přestávám dusit, stojím pevněji a ty oči mě začínají objímat. Nemusím nic vydržet, ony mne podporují, ukazují cestu, vedou mne do klidu, dávají mi šanci uvidět, co je za nimi či hluboko v nich ukryté. Vidím krajinu plnou laskavosti, míru a bezpečí. Jistotu bez boje, soucit bez lítosti, pochopení bez přetvářky a bez podmínek. Cítím vděčnost a vím, že tady se nesoutěží a nehodnotí. Tady se zkrátka JE a to stačí.

Necítím se „být dobrá“. Proč? Ale je milé, že to ten mladý muž řekl, protože jsem mu mohla poděkovat. Opravdu je za co. Za tu lekci, šanci, příležitost. Snad meditaci, snad výlet...V dopravní špičce v pražském metru. Další poznání pro mého nevěřícího, nedůvěřivého a opatrného vnitřního Tomáše! Šance, příležitosti a možnosti jsou všude.

Pro příště už vím, že není až tak nebezpečné se o chlup víc otevřít a neježit se, nestartovat hned na první kouknutí. Za kapkou trpělivosti a důvěřivosti se může ledaccos objevit a najít.

A fakt nejsem na mladý kluky :-).

Buď na sebe hodná!

Upřímně mi radí moje vzácná přítelkyně.

„No, jo, jasně, budu.“

Odpovídám a v tu chvíli je mi to naprosto jasné. Co je na tom, vždyť je to normální! Jaká jinak bych asi na sebe měla být? Přeci si nebudu ubližovat! Rady si vážím, protože si vážím také toho přátelství. Zkrátka víte, že tady ten druhý pro vás je a vždy, když je třeba, udělá to nejlepší, co v danou chvíli umí a ví.

A tak se snažím být na sebe hodná. Vždyť to nic není. Koupím si nezřízeně drahý, ale fakt dobrý kus dortu, zajdu do svého oblíbeného sekáče, kde tutově ulovím za pár korun parádní kousek. Usoudím, že si zasloužím pokecat u skleničky s kamarádkou nebo si číst místo toho, abych šla luxovat.

„Jsi šikovná a fajn holka“, říkám si a těší mě, že ve svých letech dobře vypadám a nikdo by mi je nehádal. Mám bezva syna, báječného manžela a mrňavého vnuka, který zatím dělá, co umí, aby se tady rozkoukal a zjistil, o čem to vlastně je.

A snažím se dál.

Jenže se nějak začíná ukazovat, že sladké dorty mají nějakou jinou chuť a už to nějak není ono, parádních kousků ze sekáče už mám opravdu dost a vlastně mě to nebaví. Nějak tak úplně nevěřím tomu, že jsem fajn a šikovná. A když je mi zrovna mizerně, bývá mi ukradený, jak vypadám!

Tak v čem je problém? Co je na tom „být na sebe hodná“ ? Proč mi to nefunguje? Dumám a začínám se vztekat. Dochází mi, že takovou banalitu vlastně vůbec neumím!

Jenže, moji milí, ona to není žádná banalita, nic jednoduchého. Pro mě osobně je to jedna z nejtěžších věcí, které mi leží na srdci. Aha, už svítá. Kde že to leží? V SRDCI, ne v hlavě.

Problém je v tom, že se SNAŽÍM. Vždycky jsem se snažila. Musela jsem. Ve škole, v baletu, na lyžích, na angličtině. Pořád jsem něco musela, a proto si myslím, že to tak je správně. Čím víc se budu snažit, tím víc mě pochválí, ohodnotí a budu DOBRÁ.

Jsem zmatená. Něco je nějak jinak, mělo by být, tuším. Ale vůbec si nevím rady. Kam se vytratila ta samozřejmost, ta neochvějná jistota, že vím, jak „být na sebe hodná“ ?

Jak se to vlastně dělá? A co to znamená? Jak to poznám? Jak poznám, že jsem na sebe opravdu hodná a že nejsem zas ta „hodná holka“?

Když tak úplně nefungují dorty, pokec, nově ulovené sekáčové modely a jiné původně dobře míněné radosti a všechno je tak nějak divně a na levačku, je mi blbě a vůbec nevím co s tím, chce se mi na to vykašlat.

Sedím jedním zadkem na dvou židlích a to fakt není pohodlný! Tak ráda bych uměla dovolit si VYKAŠLAT SE na to být „hodná holka“. Drobný, tichý hlásek ve mně mi říká, že ano, tudy vede cesta k tomu, být na sebe hodná.

Je nesmělý, ušlápnutý, šeptá, ale já ho přeci slyším! A je MŮJ, to vím jistě. No hurá, první jakási jistota, střípek, kotvička, které se můžu chytit. A je někde tam, uvnitř a to znamená, že cesta k mojí sebelásce vede zevnitř a všechny ty venkovní drobnosti a radosti jsou jen doplněk. Teda příjemný, fajn, ale opravdu jen doplněk.

Proč mi to nikdy nikdo neřekl? Proč se to nikde neučí? Proč to nevím od malička? Proč potřebuji najít něco, co je přeci normální a samozřejmé? A proč mi to nejde a je to tak těžké?

Ticho, žádná odpověď. Můžu se nahlas ptát dokola, můžu brečet, vztekat se, prosit. To všechno jsem už vyzkoušela. Nebylo to zbytečné, nebylo to k ničemu. Nejdřív jsem našla směr a teď kousek po kousku otáčím kormidlem. Jakýsi kompas ve mně mi ukazuje, o kolik stupínků otočit a kam, jakým směrem. Učím se ho poslouchat a se střídavými úspěchy si rozumíme. Někdy je to jeden krok dopředu, dva dozadu.

Ale našla jsem POCIT! Občas mlčí, schovává se a já jsem zase bezradná a zmatená. Doluju trpělivost, abych mohla počkat, až se zase objeví. A když se objeví, neznamená to, že ho vždycky poslechnu. Pořád to tak úplně neumím, ale už vím, jaké to je, když se chytneme za ruce. To opravdu JSEM NA SEBE HODNÁ. Najdu sama se sebou společnou řeč, nebo si spolu jen mlčíme. Někdy je to prchavý okamžik, jindy pobudeme déle. A já vím, že to jde. Že někde uvnitř sebe mám ukryté bezpečí, lásku, jistotu a to vše je mé, vždy k potřebě, vždy se mnou.

A když si příště brečím u dortu, u skleničky s kamarádkou je mi smutno, připadám si k ničemu a nechce se mi psát ani písmenko, tak to prostě tak je. A co má být! Komu to vadí a kdo bude soudit, hodnotit?

Však on zase přijde. Ten POCIT! Vynutit nejde a na písknutí nepřiběhne. Potřebuje volnost, rozlet a vlastní prostor. Učím se mu ho dát, učím se dát si tohle všechno sama sobě. Nedusit nás oba snažením, chtěním a musem. Je to fuška, ale odměna je báječná. A nejlepší na tom je, že já prostě VÍM, že nikam nemizí. Jen potřebuje odfoukat něco nánosů, které se za nějaký čas nastřádaly :-).

Ať už umře!

Přála jsem si. Bylo mi už hodně, byla jsem matkou sedmiletého syna a v nemocnici ležela v umělém spánku moje milovaná babička. Její srdíčko pomalu spělo ke konci své pouti a já jsem vůbec nebyla schopná to celé pobrat.

Smrt mi ukázala svoji tvář, když se pár let před tím rozhodl odejít můj tatínek. Tenkrát jsem nevěděla, že je vlastně všechno jinak. Psala jsem diplomku v posledním ročníku vysoké školy, netušila jsem nic o tom, že je nějaká duše, která ví, co dělá. Že je zkrátka něco víc, něco, co je vždy v pořádku. Čas milosrdně udělal to, co umí a já dnes, po téměř čtvrt století zpět, vnímám babičku i tatínka tak, je mi je dovoleno, jak jsem si sama sobě dovolila. Jejich energie se neomylně objeví vždy tehdy, když potřebuji a já stále jen s pokorou a v úžasu, v němém spočinutí, které nemá nic společného s rozumem, prožívám ty vzácné chvíle a přeji si, aby nikdy neskončily. Bláhové přání.

S tatínkem, když umíral, když jsem viděla ty oči, které byly už někde jinde a já jsem tomu nerozuměla, to bylo jiné. Snad proto, že jsem byla mladší, myslí i citem úplně jinde než je maminka sedmiletého dítěte, nevím.....

Za babičkou jsem nechtěla. Nechtěla jsem jít do špitálu, kde ležela jipce. Dokázala jsem jen na chodbě předat sestře to, co bylo třeba a zbaběle jsem běžela Vlašskou ulicí pod rozkvetlým Petřínem z toho petřínského špitálu pryč. Umřel mi v něm děda a nic na tom neměnil fakt, že teď už tam byly řádové sestry, jejichž přístup byl tak jiný. Bože, to byla krása, jak dokázaly vnímat pacienta! Byl to člověk! Ne kus, ne obtížný starý člověk, který se nepočítá....

Styděla jsem se. Strašně jsem se styděla za tu myšlenku a vůbec jsem tomu nerozuměla. Babička mě milovala a já jsem nedokázala ve svém dospělém věku unést její osud. Nedokázala jsem prostě jít, sednout si k ní a jen ji třeba držet za ruku. Tak velká bolest mi v tom bránila!

Měsíc ležela v umělém spánku, než se rozhodla odejít. Měsíc jsem bojovala sama se sebou, měsíc jsem si připadala odporná, protože jsem nedokázala unést tu strašnou myšlenku, to odsouzeníhodné přání. Byly povodně, v celém domě jsme měnili okna, jedno velké staveniště, milosrdně jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. A pak přišla ta zpráva.

Co stalo? Co se dělo v mém nitru? Ulevilo se mi? Splnilo se mi mé přání?

Trvalo mi 19 let, než mi to došlo. Bála jsem se o sebe, ne o ni. Moje knihovna je plná chytrých knih , ale ta odpověď musela přijít od jinud. Musela přijít vlastní cestou, tak, abych ji už nemohla přehlédnout. Strach, který řve, bolí a dusí, chce se prosadit.

Ten útěk Vlašskou dolů, ta zbabělost, ten strach, že to neustojím, ty slzy na chodbě, když jsem předávala noční košili a ručník, byl můj vlastní. Ne o babičku, ale o sebe. To nedám, nezvládnu, na To nemám.....

A je to špatně? Je to odsouzení hodné? Je špatné, že jsem si přála, aby umřela? Není, jsem si jistá, že NENÍ! Teď už ano, proto mám pochopení pro své tehdejší pocity. A určitě i pro pocity jiných, kteří se potýkají s náročnými zdravotními situacemi svých bližních a napadne je něco podobného.

Milujeme je i přes tuto myšlenku! Přáli bychom si, aby neodešli, aby zůstali, abychom nebyli opuštěni. Síly fyzické i psychické nejsou nevyčerpatelné a když se blížíme za hranici jejich rezerv, voláme o pomoc! I tak, že se zděšením zjistíme, co nás napadá.

Moc se mi ulevilo. Teorie vplula do praxe a je to pro mě velmi cenné. A svobodné. I ty zdánlivě nejhnusnější myšlenky mohou mít úplně jiný význam. Jiné pozadí, jiný zdroj. Není třeba se jich bezprostředně děsit a odsuzovat sami sebe.

Dnes bych uměla jít na tu jipku, pohladit, podržet za ruku. A hlavně mluvit a říct všechno to, co už jsem nestačila. Dnes vím, že by to babička slyšela, vnímala a že bychom měly dost času si popovídat.

Vím, že by babička věděla, kdy má odejít. Bolelo by to, plakala bych, bylo by mi smutno, chyběla by mi. Věřím, že úcta a láska k milované bytosti, respekt k jejímu rozhodnutí, k tomu, že věděla přesně a neomylně, kdy je její čas, by mi pomohly ke smíření a přijetí.

Když hraje symfoňák

Je to paráda. Jednotlivé nástroje nádherně ladí, komunikují spolu, společně pod vedením pana dirigenta kouzlí melodii, která tají dech, uklidňuje věčně neklidnou mysl, hladí duši a odnáší nás do zasloužených vod jedinečného prožitku.

Sedíme v sále, svátečně oblečeni, noříme se do pomalu převládající atmosféry harmonie, klidu a zároveň autentického a právě teď probíhajícího koncertu. Jsme ovlivněni vším, co se právě okolo děje, ale současně máme možnost nechat se unášet souzněním početných a rozmanitých hudebních nástrojů. Jeden každý z nich má vlastní svébytný zvuk, nezaměnitelný mezi ostatními.

Kdybychom nakoukli na zkoušku, kde se každý hráč rozehrává, hladí zrovna ten svůj vlastní nástroj, viděli a slyšeli bychom něco jiného. Vnímali bychom jen kousek, jednu, dvě či více malých soukromých souher mezi hráčem a jeho nástrojem. I to stojí za to. I takové souzvuky jsou ladné, milé a přátelské.

Výsledkem těchto drobných meziher je večerní skvost, kdy zapomínáme na vše, co v tu chvíli není podstatné a máme možnost dovolit sami sobě vlastní naladění, cítění a naplnění až tam, kde je nám milo a bezpečno.

A tak přemýšlím a zkouším dívat se kolem sebe, dívat se na život, na lidi, na události a na vše, co kolem mne a taky v mně probíhá, právě jako na ten symfoňák. Nebo třeba rokovou kapelu, jak je komu libo. Já jsem spíš romantik a cíťa, ráda se občas slavnostně obleču a sednu do „sametu“, ale ono je to v principu jedno.

A najednou vnímám, že si vlastně mohu připadat jako jeden z hráčů toho skvělého orchestru. Nemám snad svůj vlastní nástroj, který mohu také rozehrát? A co je vlastně tím nástrojem? Asi něco ve mně, někde uprostřed hrudi, kde bývá někdy teskno, jindy fajn. Nemám snad šanci si zkoušet své soukromé souhry, ladění, hledání. Odkrývat tajemno, možnosti a schopnosti, které jsou zatím skryty, ale nemusí tomu tak být navždy?

Kolik chvil, minut, hodin a dní věnuje každý hráč cvičení a jak dlouho trvá, než se stane mistrem, hodným hrát v sále takovém tělese? Nevím, asi hodně. Ale když chce, má touhu, přání, cit, píli a vytrvalost, povede se mu to.

Mám vlastně kliku. Každý z nás ji má. My už jsme součástí toho velkého, silného, mnohohlasého a všudypřítomného orchestru. Nemusíme se snažit, mít nervy, procházet konkurzy. Není třeba se někam honit, pilně cvičit a pilovat etudy.

Stačí vnímat svůj nástroj a nechat se vést vlastním Dirigentem. Oba vědí, kam nás dovedou, jaký part je pro nás nejvhodnější, které sólo nám patří a kdy je lépe jen být součástí celé harmonie a nechat se unášet tou souhrou. Nemusíme se srovnávat, napodobovat jiné nástroje a jejich party. To bychom hráli kočičinec a harmonie by byla fuč.

Jednoduše se mi to píše :-). Sama vím, jak to někdy skřípe a co přináší pokukování k sousedovi a zkoumání, jak to on má? Není to třeba lepší, onačejší? Jsem dost dobrá, zvládnu to? Co má on, co já ne?

Ale no tak! Honem zpátky k symfoňáku! I když v něm hrají třeba troje housle, každý nástroj je jiný a je v rukou jiného hráče!

Pomáhá to. Zklidním se, pomyslím na Dirigenta a pomalu se vrátím tam, doprostřed hrudi. To je jiná káva. Je moje a sousedovi přenechám opravdu ráda tu jeho. Dneska je ta moje možná hodně hořká a ta nejčernější.

Příště si to možná vyměníme, možná ne. Ve svém oblíbeném hrníčku mám hořký, horký a černý kafe ráda. Vypiju ho s chutí a v klidu vyčkám.

Symfoňák spolu s Dirigentem mě v tom nenechají a já vím, že dřív nebo později mi nabídnou třeba sladkou čokoládu, medový čaj nebo jen tu krásnou melodii. Už se těším a učím se jim do toho moc nekecat.

Nenávidím svoji matku

Napadlo mne poprvé před rokem. Hrůza, děs, stud, morálka naruby. Co mne to napadá? Proč? To se nemá, nesmí, nepatří! Co se to se mnou děje? Jak je to možný? Mamika má být milována, vždy a za všech okolností. Dala mi život, mám jí být vděčná!

Jsem vadná, děsná, odporná! Jak můžu!? Zmatek, hanba, vina. Nejradši bych se neviděla. Co jsem to provedla?! Maminka se ctí, bez ohledu na....? Na co vlastně?

Nejsem schopná to uchopit. Odněkud se vynořil strašný pocit, se kterým si nevím rady. Bolí a dusí zároveň. Chci volnost, volně dýchat, nechci bolest, nechci se dusit. Nejde to. Nejde ani plakat. Nejde nic. Ochromená sedím a nevím si rady. Nebo přeci jen?

Záblesk, vzpomínka. Znám to? Znám ten pocit? Bezmoc, bolest, zmatek, vina.....Už tu byl, není nový. Známe se, mnohokrát jsme se potkaly. A mnoho jiných nežádoucích pocitů by se k nim rádo přidalo. Jsem k ničemu, to nedám, nestačím na to.

A moje maminka přilévá olej do ohně, přihazuje polínka. Podívej, Maruška od vedle má diktát na jedničku, k angličtině budeš chodit ještě na balet a tenis taky stihneš. A ukliď si pokoj, kdo se má na to dívat!

„Ano, mami“.

Nechci chodit na balet, nechci na tenis, angličtinu nesnáším, nevím, proč se jí mám učit, když nevím, k čemu mi to bude. Nechci mraky jiných věcí a stejně je dělám. Snad jen ta angličtina se mi teď hodí, ale to jen proto, že jsem si ji sama oprášila tehdy, když bylo potřeba.

Po roce, kdy tahle písmenka ležela v šuplíku, po roce hledání, lepších i horších chvil, jsem se přiblížila. Marušky, angličtiny a úklidy byly snad jen následek, pokračování... Bude nutné jít patrně ještě dál, hlouběji. Mé pocity a prožitky to ukazují. Dál, do maminčina bříška, snad do doby porodu. Nevím, ale vím, že se blížím. Se strachem, slzami, probleskne i láska s vděčností. Tak, jak dovolím..., jak je mi dovoleno.

Už rok vím, že jsem potkala myšlenku „nenávidím svoji matku“. Kontroverzní záležitost, která se vůbec nahlas neříká! Časem se mi snad podaří přijmout úplně, že je to normální. Že je normální mít ten pocit. Stejně tak, jako je normální nenávidět cokoli jiného. I samu sebe. Je normální si to pořádně prožít. Pokud to jde. Třeba po kouskách, ale dřív nebo později to prostě půjde.

Jenže!

Co pak? Co přijde pak, až to „zjistím“, prožiju, přijmu? Možná prázdno, možná úleva, volnost. Jak komu, jak je třeba, jak to jde.

A tím to končí? Mohlo by, záleží na nás. Můj vlastní cit mne vede dál. Dál do hlubin našich vztahů, do sítě našich střetů, nepochopení, nedorozumění. Učeně řečeno do generačních vzorců chování. Moje mysl mne vede do vzpomínek na babičku a srdce vnímá tu tenkou linii, která se nese v naší rodině a zrcadlí vše, co je v ní ukryto.

Není tam jen bolest. Cítím radosti z běžných věcí, ze života, z mála. Vnímám starosti, které prostě jsou, vnímám soucit, obětavost. Objímá mne láska, která se nedá uchopit ani pochopit. Je křehká, skrytá, tajená. Nedovolená, potlačená láska žen, které žily přede mnou.

Nenávidím a miluji. Nepochopitelné, neuvěřitelné. Tak je to ve mně otištěno. A tak je to správně. Dvě strany jedné mince, černá s bílou. A co s tím?

Milovaná babička dávno nežije, ale vzpomínky na ni mi dodávají sílu, přinášejí pochopení a leckdy radu tehdy, když tápu. S maminkou se stále učím vymezit si to, co je mé, co potřebuji a co chci. Vím, že to často nechápe, nesouhlasí a vzteká se. Také vím, že to už je její část a že je třeba, aby se s tím poprala sama.

I když někdy stále létají jiskry, nebrání nám to prožít bezva chvíle na výletě nebo u skleničky vína. Jsou dny, kdy s ní zkrátka mluvit nechci, potřebuji svůj klid, odpočinek a vlastní program. Tak to tak zkrátka dělám a přecházím ublížené poznámky, že se neozývám.

A jsem vděčná, že jsem si dovolila svoji maminku nenávidět. Je to stejná vděčnost, se kterou jí děkuji za svůj život. Bez ní bych tady totiž nebyla.

První nádech, poslední výdech

Taková obyčejná a samozřejmá věc, náš, můj dech. Většinou si ani neuvědomím, že dýchám. Natož pak jak dýchám. Dojde mi to až ve chvíli, kdy se mi stresem svírá hrdlo, srdce buší a já lapám po dechu. Nebo zase tehdy, když jsem v klidu, v pohodě a je mi fajn. No, ale, upřímně, to stejně dýchání příliš nevnímám, jen si užívám, že je mi dobře.

Najednou však přišly situace, které mě přivedly k tomu, se zamyslet, pozorovat. Jak je to vlastně s tím dechem, dýcháním? O čem to je ? Je to tak přirozené, spontánní, nezbytné. Samozřejmé, běžné.

Jasně, je mnoho knih, které přesně, odborně a z různých hledisek a úrovní poznání popisují náš dech. Co a jak se děje fyziologicky, jak se dá s dechem pracovat, co ovlivnit a spoustu dalších užitečných mouder.

Když se ráno vzbudím a dojde mi, že už jsem tedy vzhůru, s vděčností se nadechnu. Dřív jsem nic takového nedělala, vůbec jsem si to neuvědomila. Jednoho rána mi došlo, že když já se mohu nadechnout, někde někdo možná právě svým posledním výdechem odešel ze života. Stejně tak jako třeba se někde svým prvním nádechem rozkřičelo miminko, které do něj naopak vstoupilo.

Jak je to relativní, obyčejný dech. Vítá nás do života a stejně tak se s ním loučí. A co je mezi tím? Mnohokrát se spontánně nadechneme, nespočtukrát vydechneme. S radostí, s láskou, něhou, starostí, strachem, smutkem či úlevou. Pokaždé je to jiné, vlastně žádný výdech ani nádech nemůže být stejný. Každý je jedinečný, v jedinečném okamžiku, v jedinečné situaci. A jenom náš. Nikdo jiný ho nemůže ovlivnit.

Tak se stal dech můj kamarád. I ty chytré knihy mám doma, ale nějak mi to podle nich nešlo, nebo jsem neměla dost trpělivosti. Fascinuje mě, jak blízko ke mně samotné mě dokáže dovést a stejně tak, když je mi úzko, jaké jsou mezi ním a mnou obrovské hradby a bariéry. Jak se v takových chvílích nechytám, cítím se smutná a opuštěná. A tak se snažím se k němu zase vrátit, najít jeho podporu a bezpečí.

Nedá se uchopit, obejmout, podržet. Jen vnímat, být s ním, sdílet a přesto má takovou velkou sílu a je důležitý. Pomocník v nouzi, přítel v nesnázích. Stále se mnou, připraven kdykoli k použití. Stačí maličkost. Vědět, že tu je, co umí a dát mu šanci.

Neudělala jsem žádný zázračný obecný objev. Pro sebe samotnou jsem si však dala dárek. Rozbaluji jej postupně, opatrně a s citem. Už vím, co umí, jen já se s ním nedokážu domluvit vždycky tak, jak bych si přála. Vůbec mi to nevadí. On mi nikam neuteče. Společně máme stále dost času se na sebe naladit tak, jak bude právě v tom jedinečném okamžiku potřeba.

Byl tu se mnou, když jsem poznala tenhle svět, od té doby mne provází, můj věrný přítel a bude tu se mnou, až se budu loučit. První nádech, poslední výdech.

Jenom číslo ?

Ale mě těší na duši. Za těch pár měsíců, co jsem se naučila psát vždycky pár písmenek o tom, co mě zrovna potkalo, trápí, čeho jsem si všimla nebo s čím bych se chtěla podělit, se našlo už víc než 2000 čtenářů.

I kdyby jich byla půlka, čtvrtina nebo jen pár, měla bych stejně radost. Můj blog není z těch, kam by přibývaly články podle naučených blogovacích příruček, které radí, jak mít velkou návštěvnost, zaujmout co nejvíc čtenářů a dělat zaručenou propagaci.

Já si píšu tak, jak mi zrovna napadne a i kdyby to četlo jen pár lidí, kterým by to třeba pomohlo, něco jim docvaklo nebo je to jen obyčejně potěšilo, budu ráda. Každý z nás se potkáváme právě s tím, co je zrovna aktuálně potřeba řešit, prožívat a možná i nějak jinak vnímat. A pohled z druhé strany bývá někdy tím dílkem do mozaiky, který zrovna chybí. A pokud i takto poslouží moje psaní, s vděčností děkuji.

Každého, kdo najde cestu a věnuje pár minut některému z mých článků, srdečně vítám. A děkuji, že jste se rozhodli začíst se do mých slov a vět, které mi ulevují od toho, co mám na srdci. Někdy je moje srdce otevřenější a radostnější než jindy. Jsou dny, kdy píšu a necítím se zrovna tak, jak bych ráda. Myslím, že to nevadí. Tak to prostě chodí, ale když moje pocity nějak přeputují a je z nich článek, cítím se zkrátka líp.

Udělá mi přirozeně radost odezva, zpětná vazba, debata a vítám i jakýkoli jiný názor. Ale i bez jakékoli reakce jsem spokojená, protože dávám jen možnost, nabízím k přečtení mé postřehy či úvahy.

A vlastně i ta statistika je jen číslo :-).

V mé duši zkrátka ta touha po psaní je, tak se ji snažím uspokojit, aby nebyla příliš smutná. To bych nerada, protože to není vůči ní fér a mně to pak nedělá dobře. A každý z nás je určitě raději, když je mu spíš líp !

Chválím, chválíš, chválíme

„Samochvála smrdí !“ , slyším ze svého dětství malé posměváčky. Poskakují okolo mne, ukazují si prstem, chichotají se. To v lepším případě. Scénář bývá také méně šetrný. Dětská upřímnost nade vše! Vypláznutý jazyk, pořádný šťouchanec, otočení zády. Neberem, nekámošíme se!

Jednou ty mně, pak zas já tobě. Upřímně, bývala jsem součástí obou stran. I já jsem se s tehdejší dětskou upřímností přidávala k posměváčkům. Zřejmě. Jenže to si nepamatuju. Mnohem víc dodnes cítím, jaké to bylo, být na té druhé straně. Vysmívané, posmívané, haněné.

Nic moc. Osamění, lítost, velká otázka. Proč? Co jsem udělala tak moc špatně, že mě vystrčili ze svého středu? Nehraje roli, že to většinou dlouho netrvalo, dětská hra má svá vlastní pravidla.....

Jen uvnitř něco zůstalo. A pak už jen stačilo, když se občas přidal i nějaký ten dospělý. Pančelka, rodič, družinářka nebo horlivý a svědomitý vedoucí nějakého kroužku. Jo a taky v Pionýru, to tenkrát byla esence nechválení. Hezky v řadě, jeden jako druhý. Tak proč chválit, to se tady nenosí. Možná by se tím i oslabila část socialistického monobloku a imperialisti by to mohli zákeřně využít.

No, naučte se v tomhle všem chválit sama sebe! A taky chválit ty druhé! Pochválit ano, či ne? A jestli ano, tak kdy a při jaké příležitosti? Už jo, nebo ještě ne? Teď nebo to nechat na zítra? Je to samozřejmě nadsázka, ale zas tak velká legrace to není.

Kolik stojí poznání, že stojím za to sama sebe chválit? Zjištění, že mně i ostatní přinášejí hodnoty, které jsou chvályhodné. A že velmi často to není na první kouknutí vidět. Že je šikovné si třeba i počkat. Zažít smutky, lítosti, průsery. Propady a návraty. Mít se ráda a nesnášet se. Sebe a taky vás, ostatní. Třeba zároveň. Ve zmatku, chaosu, v bouři i v klidu.

Nejde to spočítat, nalinkovat ani dát do excelu. A nepřijde to z venku, to by se jeden načekal! Pochvala, ocenění od druhých potěší, pohladí, povzbudí, dodá sílu a chuť jít dál, když zrovna není síly na rozdávání. Postrčí v hledání.

Cesta k mojí vlastní upřímné sebechvále, která „nesmrdí“ vede houštím, trním a bažinou. A je fajn vidět, jak houští řídne, trní má menší ostny a bažina vysychá.

Je užitečné chválit tam, kde je proč a je za co. A tak se učím na sobě a na druhých. S chutí oceňuji své vlastní úspěchy tam, kde jsem dřív viděla jen samozřejmost, povinnost a „to je normálka“. Už se dokážu radovat, že „ten umí to a ten zas ono...“ a víte, jak je to dál, že jo :-).

Proto chvalme tam, kde cítíme, že je to správně. Sebe, vlastní děti, kolegy, známé, přátele, rodiče i šéfy. Upřímné a nefalešné podpory není nikdy dost. Kde není co a proč pochválit, tak zkrátka bude třeba příště. Je fakt blbě, chválit falešně, s pocitem se zavděčit, potlačit vlastní cítění a očekávat, že se „to“ vrátí. To je kalkulace, rozum, iluze, hra. Neodsuzuji, jen poznávám a učím se.

Nesluníčkařím, nerozdávám lásku na potkání. Snažím se najít balanc, vzletněji rovnováhu, harmonii. S úctou a pokorou, s nadšením a úžasem odkrývám tajemství přijetí přirozenosti, plynutí. Pro mě to není sranda, někdo to má holt víc přirozeně. Zas má ale tutově jiný trable, takže nakonec to vyjde nastejno.

Ale když „ten dělá to a ten zas ono...“, tak vážně všichni dohromady uděláme moc. Na to stačí zdravý selský rozum, trochu klidu a ne moc velké mudrování :-).

Plavu si a nevím jak

Zase jsem si, s dovolením, vypůjčila název písničky. Nic jí neubírá na kráse, že vznikla už před padesáti pěti lety v divadle Semafor. Její nápěv se mi vynořil v hlavě dnes ráno, kdy jsem si šla po delší době zase zaplavat.

Jako tehdy, tak i dnes, mě k té ranní aktivitě přiměla vlastní páteř žadonící ještě o trochu víc pozornosti. Tím ale veškerá podobnost končí a já jsem moc ráda.

Změnila jsem bazén a byla jsem nadšená. V Nemocnici Na Homolce je skvělé relaxační centrum, za pár kaček si ráno mezi sedmou a devátou můžete skvěle užít. Jen to chce trochu dřív vstávat. Byla jsem sama zvědavá, co mě čeká, reference byly výborné, vlastní zkušenost je však zaručená.

Čistá voda, klid, dvě či tři starší dámy, vlastně se mnou nás bylo o jednu víc. Obhlédla jsem okolí bazénu, prosklená okna, kterými pronikalo ranní slunce a příjemně se zrcadlilo na hladině. Něco mi chybělo. Hodiny. Abych věděla, jak dlouho plavu, jestli už to stačí nebo je třeba ještě vydržet. Byla jsem tak zvyklá a hlídala jsem si většinou tu svoji půlhodinku. Znervózněla jsem, pátrala jsem dál, mžourala jsem svýma krátkozrakýma očima, přirozeně dioptrické brýle zůstaly v šatně. Nic, ani ručička. Nerada, ale musela jsem se smířit s tím, že tam prostě nejsou.

Žádní mladí namakaní borci, žádné štíhlé výkonné plavkyně. Nic proti nim nemám, ale dřív se často stávalo, že byli svojí snahou o maximální výkon tak zaujatí, že je ani trochu nezajímalo, že v bazénu nejsou sami a kraulovali a znakovali hbitě sem a tam. Moje plavání se díky tomu blížilo slalomu a to je disciplína, která patří do výrazně jiné lokality. Cákali, prskali, funěli a vůbec byli tak odporně rychlí, vytrvalí a vysportovaní, že jsem se často přistihla v přihlouplé snaze makat podobně jako oni. Výsledkem bylo, že v okamžiku, kdy mi to došlo, jsem sice zvolnila, ale otrávit mě to stačilo dostatečně. Jasně, že vím, že je to o mně a ne o nich, ale když si chcete v klidu ráno protáhnout tělo, vyčistit hlavu a místo toho jen kličkujete a hledáte místo, kam se vám vejde ruka nebo noha, tak jsem oprávněně pěnila.

Jak jsem byla zvyklá, tak hezky pod sprchu, čepici, brýle a šup do vody. A dala jsem se do toho! Prázdný bazén lákal k tomu to pořádně rozjet. Za prvé mi nedošlo, že jsem byla pár let na suchu. Takže jsem přirozeně jaksi vypadla z rytmu. Potom mi přerývaný dech, který záhy začínal scházet, důrazně naznačil, že netřeba makat, závodit a dohánět původní borce, jejichž absence byla zřejmá i přes občas zamlžené, draze zaplacené a zaručeně se nemlžící brýle do vody.

Hodiny tu nejsou a ještě se skoro dusím a nestíhám! To je asi nějaká blbost! Zaparkovala jsem u kraje, přidržela se madla, zamlžené brýle jsem vymáchala ve vodě a dala jsem si stopku. Klidná hladina se mírně čeřila a v ní se zlatilo slunce.

Kam se ženu? A proč? O co jde? Na co hodiny, když přeci sama vždycky vím, kdy mám dost, kdy stačilo. Tělo si řekne a netřeba ho nutit do supervýkonů. Netřeba hlídat čas. No tak ho přešvihnu a doplatím pár korun, nic víc. To mi jen v hlavě jede starý zajetý výkonnostní a kontrolní program. Hned, honem,výkon, přidej páru a všechno si pořádně hlídej a jisti!

A dost! Ani náhodou! Nejsem dostihový kůň, ani nervu rekordy. Není proč a pro koho. Já si potřebuju svoje tělo pohýčkat, páteř porovnat, hlavu vyčistit. Ne se zhuntovat, uhnat a zahltit si hlavu počítáním minut. Zčerstva jsem se na sebe naštvala. Já mám takové ideální podmínky, je třeba je využít.

Nádech, výdech, položila jsem se na hladinu. Nádech, výdech, ruce, nohy. Zas tak složité to není, umím jenom prsa, tak není moc z čeho vybírat. Ještě jsem trochu přidušená, ale čím víc vydechuji do vody, cítím její klid a slyším bublinky z mého dechu, tím víc chytám rytmus. Cítím nejistotu chybějících let, ale není nepřekonatelná. Bazén, odpočinek, bazén, odpočinek. Žádné stíhání, odrážení a makání.

A najednou nevnímám. Nevnímám čas, nevím, co je kolem. Plavu si a nevím jak. Jsem jen já, můj dech, modrá čistá voda a moje tělo. Jen tak si pluji bazénem, užívám si to, dýchám, ruce, nohy. Děje se to samo, volně, krásně. Občas zastavím, dám si malou pauzu a pokračuji. Nemyslím, nezkoumám, nevnímám zamlžené brýle. Není třeba nic hlídat, sledovat. Ještě dva, ne, ještě čtyři a pak ještě dva bazény. A to je právě tak akorát, hlásí mi přirozené signály a já spokojeně končím.

Jsem nějak vedle. Jsem v klidu a vlastně jsem pro to nemusela nic udělat. Je mi báječně na těle. V šatně mi hodiny ukazují, že mám spoustu času na vrácení klíčku bez příplatku. Hm, plavala jsem svých třicet minut. Vlastně je mi to jedno.

Ukecávala jsem se asi tři dny, než jsem dnes konečně vyrazila. Poznala jsem nové užitečné prostředí, kam stojí za to se vracet a dělat něco pro zdraví. Utkala jsem se opět, po kolikáté už, s vlastní kontrolou a potřebou nesmyslného výkonu. Zjistila jsem, že ji lze vypustit a nechat ji plavat.

S poznáním a touhou plout tehdy, když je potřeba a kontrolovat jen tam, kde je to nezbytné, koukám už jen dopředu. Jsem přesvědčená, že jsem dnes v té vodě nechala kus toho, co už nepotřebuji a co mi otravuje život.

Jak lvové bijem o mříže!

Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí.

Nebojte, nehodlám dál citovat Klasika. Ta věta mi neodbytně zněla v uších dnes ráno, až mě přinutila si sednout a zkoumat, kde se vlastně vzala. Ohromně mě překvapilo, že mi tak plynule a jasně vytanula v mysli.

Že by vzpomínka na léta základky a tehdy nenáviděného pana učitele Lacinu? Na jeho pověstný „oranžový sešit“, který mám dodnes schovaný, divím se, že se léty ještě nerozpadl. Obsahuje dokonalé základy češtiny, gramatiky, literatury a dokonce i slovenštiny, kterou jsme měli povinně. Pro mě to byla brnkačka, protože moje babička byla Slovenka a celé její příbuzenstvo žilo v dnešní již cizině. Pan učitel nás dřel a dřel, byl to starý pán, dříve učil na „měšťance“ a neměl s námi žádné slitování. Celých těch mnoho desítek let, které od mé povinné školní docházky uplynuly, jsem mu vděčná za to, že mě dokonale naučil ovládat moji mateřštinu. Mělo by to být normální, ale bohužel se čím dál tím víc tak neděje.

Při vší úctě k panu učiteli, tato připomínka je z jiného zdroje. Nehodlám být patetická, ani esoterická, ale jak jsem tak seděla a pozorovala ty lvy, došlo mi to. Pro mě mi to došlo. Laskavý čtenář, nechť si vybere, co cítí.

Došlo mi, jak se snažím, mimochodem, moje znamení je Lev :-), strašně se snažím a furt nic. Jak si pilně stavím ty mříže a klece. Cítím tu lví sílu, jak bojuje s těmi mřížemi a nenávidí klece. A čím víc je té zarputilé síly, tím jsou ty mříže pevnější a klece menší a menší. Vnímám, jak to bolí, když mříž nechce povolit a jak to dusí, když se klec zmenšuje a zmenšuje. Čím je menší, tím má Lev méně síly. Ale má ji stále.

Stačí ji obrátit. Stačí nechat jí být, stačí se jí nebát. Prostě stačí.......

Vlastně je to nádherné slovo. STAČÍ. To znamená, že je všeho dost, hojnost, netřeba ničeho dalšího.

Nesnáším ono rčení: „všechno je v pořádku.“ Samo za to nemůže, jen se s ním zachází necitlivě, hlásá se bez rozmyslu tehdy, kdy cokoli říkat, je zbytečné, plýtvá se s ním, stala se z něj fráze.

Všechno je v pořádku tehdy, když cítíte, ne jenom víte, že to tak opravdu je. Já jsem vždycky věděla, ale jen zřídka opravdu cítila. Věděla jsem, že tlačím na pilu, věděla, jsem, že spěchám, že potřebuji mít své jistoty a kontroly. Všechny knihy, které mám doma a které jsem ani všechny ještě nepřečetla, mě utvrzují v tom, že TO mám pustit. Dokonce bych dokázala i báječně poradit. Druhým.

Pomůže mi vzkaz od Klasika, který mi Kdosi poslal, abych opravdu pustila? Pomůže i někomu z vás? Jsme na tom stejně, vím, že každý máme své mříže a klece, jde jen o jejich sílu a velikost.

Budu vděčná za každé jejich ztenčení a uvolnění tlaku. Za každý kousek změny směru, za prosté STAČÍ. Jsem už teď vděčná, že jsem si všimla, že jsem zachytila těch pár vět, těch pro mě nejdůležitějších z celé básně. Že jsem se dokázala zastavit, vnímat a cítit. Že my dovolujete se podělit.

Je mi jedno, jak to Klasik myslel. Už na gymplu jsem nesnášela rozbory básní, přišlo mi na hlavu, patlat se v tom, jak to tehdy zrovna básníci měli, co tím chtěli říct a proč. To věděli jen oni sami a je k smíchu to rozebírat. Asi se to děje i dnes, školní osnovy jsou holt neúprosné.

Mně dnes Jan Neruda udělal moc hezký začátek dne. Posílám mu velký dík a jdu dělat ty obyčejné běžné denní věci. Dneska se na ně těším.

To nemůžeš!

Byla jsem té mamince, která se tak pečlivě věnovala své ratolesti, vděčná. Její soustředěná péče, vnímavé směrování a neustálé vedení, mě zastavilo ve spěšné chůzi kolem pískoviště a dětských prolézaček. Se zájmem a zvědavostí jsem si sedla na lavičku a jen jsem pozorovala, poslouchala a vnímala.

Šikovný klučina, normální, přiměřeně živé dítě, školák, jak prozradil školní batoh položený v trávě, s přirozenou radostí z pohybu, který určitě vítal po dopoledni stráveném ve školní lavici, prostě normálně běhal a chtěl vyzkoušet, na co tam ta dětská udělátka vlastně jsou a co se na nic dá dělat.

„Vojto, dej pozor, ať nespadneš!“, volala maminka, sotva se vydal k dětskému kolotoči. Proboha, kam by padal, vždyť se točí jak šnek a je pár centimetrů nad zemí, dumala jsem.

„Drž se a toč se pomalu,“ přispěchala mamča s další radou. Vojta se zastavil, váhavě si sedl na kolotoč, párkrát se odrazil, trochu se pootočil, ani se vlastně nedržel. Nestálo to za to, šnečí tempo nehrozilo žádným nebezpečím a tak nějak to z dálky vypadalo, že ho celý kolotoč najednou přestal bavit.

S nadějí se rozběhl ke klouzačce, hbitě vyšplhal po schůdkách a s radostí sjel dolů. A s uspokojeným výrazem ve své milé klučičí tváři hodlal tu fajn zábavu zopakovat.

„Tak už jen jednou, ať si neroztrháš kalhoty,“ objevila se v blízkosti starostlivá matka a odborně rukou testovala povrch klouzačky, jestli je dost fajnový pro Vojtovy normální džíny. Asi se jí nezdál patřičně vyhlazený, takže je na nad slunce jasné, že výdrž kalhot je nade vše důležitější než spokojenost, odreagování a zábava vlastního dítěte.

Zírala jsem střídavě na přepečlivou mamču a na Vojtu. Mamča na první kouknutí vypadala celkem normálně, tak jsem si to nemohla nějak srovnat. Zarazilo mě trochu, že Vojta vůbec nesmlouval, nezkoušel maminku ukecat, neodporoval. Prostě sjel naposled tu kalhotám nebezpečnou klouzačku, ještě rukou zodpovědně zkontroloval, jestli na zadku opravdu náhodou není něco, co tam nemá být a s nadějí se rozhlížel kolem.

Zkoumal snad, co ještě zbývá za atrakci, kterou nevyzkoušel? Která bude vhodná? Pro koho ? Zřejmě pro maminku, domyslela jsem si a čekala jsem, jak to celé dopadne. Pořád ještě na klučinovi byla vidět určitá živost a hravost, touha po ventilu, radosti.

Lezecká stěna, lanové centrum, houpací kladina nebo provazová houpačka? Sázela jsem se sama se sebou. Maminka byla zabraná do svého mobilu, který zřejmě představoval momentálně ten nejdůležitější bod vesmíru. No tak, je jasné, že případná esemeska nebo novinky ze světa či dění na facebooku zrovna mají prioritu. Na vlastní dítě pak už je stačí zahalekat, křiknout, případně vydat nějaký ten zákaz či příkaz, o jeden víc nebo míň, na tom snad už nesejde.

Vojta spokojeně visel v provazech lanového centra, šikovně šplhal jako opička, dovedně přeskakoval z jedné strany na druhou a čerta se staral o svou garderóbu, tenisky, špinavé ruce a další zbytečnosti. Několikrát vyzkoušel, jak se báječně provléknout nastraženou smyčkou, jak se krásně zhoupnout na volném laně a jak se pověsit a koukat na svět hlavou dolů.

Dobře jsem se bavila. Potěšilo mě, že je Vojta celkem v pohodě a když „má volno“, dokáže si vyhovět, zabavit se, otevřít ventil a myslet si své.

Mobilová matka si zřejmě dala pauzu, nebo čekala snad na nějakou odpověď či další novinku, vzhlédla a když zjistila, co její syn provozuje, přidala na síle:

„Okamžitě slez dolů. To nemůžeš, lézt tak vysoko, něco se ti stane. Z té výšky si můžeš i něco zlomit, to by byla hrůza!“ Už skoro ječela a dodala:

„Nikdo ti to nedovolil, ani jsi se mě nezeptal, tak tam nemáš co dělat!“

Nemůžeš, nedovolil, nezeptal, něco se ti stane, hrůza ! Parádní podpora Vojtova sebevědomí do budoucna! Budu jen doufat, že si svůj současný dětský nadhled dokáže udržet i dál a proklamace své maminky bude brát ve stylu hrachu a jeho stěny.

Jeho výraz tomu nasvědčoval. I přes ty jednoznačné výkřiky, zákazy a příkazy, pomalu a spokojeně slezl, došel k mamince, z batohu vyndal svačinu a s chutí se do ní pustil. Mamča na něj zběžně koukla, zřejmě v klidu, že aktuálně nehrozí ani újma na zdraví či garderóbě a pokračovala dál ve své mobilní aktivitě. Ideální to samozřejmě není, ale já s nimi nebydlím, tak dál nemůžu soudit.

A proč jsem té mamince vděčná? Přemítala jsem, kolik NEMŮŽEŠ, NESMÍŠ, NEDOKÁŽEŠ, NEZVLÁDNEŠ, NEDOVOLILA a podobných „tvořivých“ přikázání jsem slyšela já jako dítě. Určitě mnoho. A že jsou ve mně otištěny doposud, je jisté. Je také jisté, že mi stále znepříjemňují život a derou se na povrch tehdy, když o ně stojím co nejmíň.

Najednou, když jsem viděla v přímém přenosu, jak vznikají, mi přišlo, že přeci tahle přikázání, programy, vzorce, ať už se jim říká jakkoli, třeba nejsou tak strašná. Strašáka z nich udělala míra zvyku, sílu jim dalo zažité používání, jejich bublina je nafouknutá domněnkou, že to jinak nejde.

A co když je to jinak? Pomalu, po kouskách zkoušet míru zvyku rozpouštět, sílu používání ubírat a bublinu domněnky prostě propíchnout. Strašáka nechat strašákovat, on to stejně jinak neumí a bude tady vždycky. Tak ať si dělá to, co umí, ale bez mé pozornosti, ať si zkrátka trhne.

Krásná představa. A proč ne? Že už jsem to zkoušela mnohokrát. No jasně a kdo říká, že úplně bez úspěchu? No přeci ten hloupý STRAŠÁK! A jeho názor bude takový vždycky. Takže klídek, platí nevzdávat, zkoušet. I pidi změna je vidět a cítit.

Většinou tehdy, když si myslím, že se vůbec žádná změna neděje.

Krmení pro kočky

Původně jsem chtěla napsat „žrádlo pro kočky“, ale nechtěla jsem své čtenáře vyděsit.

K dnešnímu článku mě inspiroval náš nedělní oběd a jedna vzpomínka.

Byla jsem zabraná do práce, můj muž také a v průběhu dopoledne mi došlo, že bychom také měli obědvat. Šla jsem se ho tedy zeptat, co bychom si dali a jestli by měl na něco chuť.

„Hlavně, ať u toho dlouho nestojíš a je to rychle,“ slyšela jsem milou odpověď.

„Dal bych si nudle s mákem.“ Když jsem zjistila, že nějaké těstoviny se najdou, byť mají tvar mašle, bylo vyhráno.

Vlastně jen na půl. Moje hlava hned najela na plné obrátky a makala nad tím, že v současné době podle mého terapeuta čínské medicíny mám nedostatek krve, což způsobuje určité nepříjemné problémy. Měla bych jíst různé vhodné potraviny, k nimž patří také hojnost listové zeleniny. Takže moje mašle budou se zelím.

A budu vařit na dvakrát? A mám na to fakt chuť? Zkoumala jsem sama v sobě. A začala klasická přetahovačka. Hlava tvrdila a trvala si na svém, že teda to zelí a moje nitro, bylo krásně líné při představě krájení a vaření zelí a moje chuťové buňky se na něj vysloveně šklebily. Představa těch mašlí s mákem, máslem a moučkovým cukrem byla tááák lákavá.

Kdybych si nevzpomněla na jednu větu z chytré knížky, možná nad tím sporákem bojovala moje hlava s mými chutěmi doposud.

Caroline Myssová v knize Anatomie ducha píše, pro zájemce strana 39 :-): „Zázraky jsou přirozené. Můžete být vegetariáni a denně naběhat deset kilometrů, ale pokud žijete v určitém vzorci chování, kterým ztrácíte sílu, může to vyvolat onemocnění nebo zabránit léčení. Jestli jste vyrovnaní a uvolníte svoji energii z negativních přesvědčení, můžete jíst žrádlo pro kočky a přesto zůstat zdraví.“

Užila jsem si báječný oběd se spoustou máku, cukru másla a skleničkou piva. Na zelí jsem udělala dlouhý nos a šla jsem psát dnešní článek.

Prostě proto, že jsem to tak cítila. Dlouhou dobu jsem se natrápila, ještě to tedy není tak úplně ten definitivně minulý čas, s tím, aby bylo všechno správně. A vlastně jsem vůbec nevěděla pro koho je to to SPRÁVNĚ? Jasně, chtěla jsem se zbavit zdravotních problémů, ale nějak mi nedošlo, že obecné rady, principy a způsoby jsou fajn a určitě fungují, jen je to šablona, mustr, vzorec, chcete-li. Ale hlavně jsem tu JÁ a jsem tu od toho, abych hlavou ty zásady pochopila a vlastním pocitem si je přizpůsobila aktuální situaci.

Než mi to došlo, zoufale jsem poctivě dodržovala všechno, co mi řekli a vlastně jsem si někdy způsobovala pocit nepohodlí, mírně řečeno. Musela jsem časem pořádně vysoko zvednout nohu ze svého vedení, aby přišlo to CVAK!

Respektuji všechny směry, které doporučují nějaká dietní opatření. Je to vhodné, funguje to a vede to ke zlepšení zdraví. Jednoznačně a stoprocentně. Už také i z toho důvodu, že každý z nás jsme někdy víc či míň v duševní pohodě a čas od času doladit potřebujeme. Ale nežijeme ve skleníku, ve vakuu, na Marsu, ve sterilitě.

A malý „hříšek“, velké pochutnání, slast z uspokojení vnější chutě a vnitřního pocitu je velkým lékem na duši a současně na tělo. To se to pak uzdravuje a v pohodě vrací k doporučeným stravovacím opatřením! Tahle symbióza vlastní síly a vnějších podnětů je to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat.

Stále učím, vím, jak je to někdy složité. Proto přeji vám všem šťastnou ruku při výběru vašich občasných dobrot, spokojené chuťové buňky, klidnou mysl bez výčitek a radostné srdíčko z provedení toho „fíglu“ !

Zase jednou ve vlaku

Ta holčička byla roztomilá. Měla růžovou sukýnku, modré tričko, světle modré legíny a fialovou mašli ve světlých dlouhých vláskách. Botičky měla žluté, ponožky růžové. Dokonale vesele barevně sladěná. Nemám moc odhad, ale mohly jí být asi tři roky.

Moc hezky mluvila, brebentila a povídala roztomile, o všem, co jí napadlo. Takové klasické aktivní, neposedné dítě, co má potřebu být neustále v kontaktu s okolím, komunikovat a svěřovat se nejpozději ihned se svými dojmy, postřehy a pocity.

Pozorovala jsem ji, poslouchala a viděla jsem, jak v těch sladěných žlutých botkách nadšeně poskakuje po sedačce, vykládá a ukazuje mamince ven z okna, kde ji uchvátily pasoucí se ovečky.

Ovce byly fajn, mám je ráda. Jejich klidné malé stádo, které bývá pravidelně na svém místě, mně aspoň na chvilku mi dává pocit, že je vše v pořádku.

Tentokrát se můj uklidňující pocit rozplýval a nějak to nebylo ono. Chvilku  trvalo, než mi došlo, že mě vlastně ruší ty žluté botky na sedačce. Holčička je fajn, její brebentilka také, ale opravdu je nutné, aby skákala v botech po sedačce, na kterou si běžně lidé sedají? A nečekají zrovna, že by si ušpinili své oblečení, které s přibývajícím teplem na sebe bere čím dál víc světlejší podobu.

Původně mě moc těšilo, jak její maminka brala to neustálé povídání vážně, vedly spolu moc hezký, respektující a vnímavý dialog. Bylo legrační, jak si povídaly o ovečkách, o potoku, který se točí docela dlouho kolem kolejí a je vděčným objektem pozorování a dialogu. Jsou tam ryby nebo ne? Kolik je tam vody a proč? Proč teče dolů a ne obráceně? Kdo tam dal ty kameny a stromy na břehu? Jak je dlouhý, kde začíná a končí? Roztomilé dětské otázky a trpělivé, chápavé, vážné i nevážné maminčiny odpovědi.

Můj vnitřní kritik, který občas bývá nesnesitelný a já ho prostě nesnáším, důrazně křičel něco o nevychovaných spratcích, opičích matkách a ryl do mě, abych se vyjádřila navenek a zjednala nápravu. Přiznávám, trochu ve mně hlodal, ale nenechala jsem se až tak úplně rozhodit a s jeho názory jsem se stoprocentně neztotožnila. Dala jsem si čas a zkoušela vše jen pozorovat. Čekalo mě už jen pár zastávek a toužila jsem vlastně po klidu.

V jedné z těch příštích přistoupila skupinka mladíků, kteří byli evidentně rozjaření z toho, že pro dnešek mají za sebou výuku, která se patrně nepovedla víc než jindy. To byl zřejmě důvod, proč potřebovali dát dokonalý průchod svému uvolnění. Tak pěkně z gruntu, pohodlíčko, nohy v botách na sedačky, žádné zábrany a hezky nahlas dáme světu na vědomí, jací jsou ti pedagogové nejrůznější druhy zvířat a trpí mnoha diagnózami variant psychiatrických onemocnění.

Nejen, že jsem se kýženého klidu nedočkala, ale tohle byl silný kalibr i pro mého osobního kritika. Tentokrát si netroufl a byl zticha. Rozumně usoudil, že někdy je lepší nechat věcem volný průběh a nemá smysl je řešit tam, kde převládá síla arogance, hlouposti a neomalenosti. A ve světle vývoje se pak i původní problém může jevit podstatně jinak.

Vlastně, o co potom jde? Není důležitější, že si maminka se svojí holčičkou povídá, že se jí věnuje, že jí zajímá, na co se ptá a co chce vědět, než to, jestli jí třeba opomněla sundat boty? Viděla jsem v tom stejném vlaku i jiné situace, kdy to bylo o stejných botkách na sedadle, stejném brebentění, ale pro maminku byl důležitější mobil u ucha. Přemítala jsem a snažila se kouknout trochu hlouběji, pod povrch.

Moc dlouho jsem hloubat nemusela. Na příští zastávce obě vystoupily. Holčička radostně seskočila a s veselým povídáním o babičce, které se nemůže dočkat poskakovala do uličky. A maminka sáhla do tašky a pečlivě vlhkým ubrouskem sedačku otřela.

Moje přemítání bylo vyřešeno, jen jsem zírala. A hluboce jsem děkovala sama sobě, že jsem se nenechala vyhecovat tím prudičem v sobě a nebojovala jsem za pravdu, spravedlnost, výchovu cizích dětí a vůbec za něco, do čeho mi vlastně úplně nic v tuto chvíli nebylo.

O naději

Bez té by to nešlo. Je majákem, ukazatelem, podanou rukou. Společně s vírou, nerozlučnou kamarádkou mě obě podporují tehdy, když se nedaří.

Nebo je jenom obyčejně smutno, šedivo a neutěšeně. Každý to známe, potkáváme se ve svém životním příběhu s nejistotou, strachem, bolestí, smutkem čas od času všichni. Někdy je to těžké víc než jindy, ale jako každé hodnocení je i tohle relativní.

Jen jeden každý z nás, každý sám za sebe, ví, jak je to zrovna teď. A každý problém má aktuálně svoji vlastní váhu nebo snad tíhu, vlastní energii, která nám přináší něco, co vůbec, ale vůbec nechceme.

Pryč s tím, nevidět, neslyšet. Jenže ono to tak nefunguje. Tak potom dříve či později vidíme i slyšíme. A procházíme zmatkem, složitostmi, hledáme řešení. Někdy přijde celkem snadno a brzy, to je moc a moc dobře. Jindy den za dnem procházíme problémy a kyvadlo života nám dává zabrat. Kýve s nám ze strany na stranu, chvíli se zastaví a dopřeje trochu klidu. V obou případech pomůže naděje a víra.

Sama vím, že čím je problém hlubší, kyvadlo si to fakt užívá a řešení se nějak nekoná, tím je naděje a víra silnější.

Vlastně je to docela obyčejné slovo. NADĚJE.

Často se říká: „To bude, ani se nenaděješ!“ Cítím v tom tu krásu uvolnění, puštění, nelpění a nedržení. Ono se to prostě stane a bude! Vlastně nic neděláme, nesledujeme, nekontrolujeme. Pak se opravdu nenadějeme a je to tu! Řešení přijde jaksi samo a problém odkráčí přesně tam, kde jsme ho původně chtěli nevidět, neslyšet......

Nojo, ale co dělat, když se ono „samo“ zkrátka neděje? Nevzdávat se, spojit se s nadějí a vírou. Obě jsou tu pro nás neomezeně, bez podmínek, vrchovatě a vždy k dispozici. Jejich podané ruce a objímající náruč, energie plynutí, lehkosti a lásky, chcete – li, utiší to těžké a bolestné a nabídne zas další sílu pro pokračování našeho příběhu.

A kdo ví, třeba se „to stane, ani se nenaděješ!“ :-)