Utíkám
Ke dvojce červeného, ke
kafi, k čokoládě, na kolo a do lesů. Na pořadí, intenzitě a
významu fakt nezáleží.
Chytré poučky a řeči
říkají, že utíkat se nemá. No, nemá, to je pravda, nic to
neřeší. Ale podle mne, když je tlak opravdu velký, nesnesitelný
a na doraz, já si klidně a jednoduše zdrhnu. Mám to vyzkoušené.
Je to moje soukromá
revolta, vzbouření, úprk, momentální úleva. Kdy?
Když už mám po krk
všech teorií, doporučení, rad a rozebrání. Ok, jasně, může
být, ale momentálně jsem v presu, pod tlakem a potřebuji uvolnit.
Jakkoli, vše je dobré a vše ostatní prostě počká.
S chutí si dám všechno
to, co normálně nedělám. Proč?
Běžně jsem tak nějak
při věci, tuším, co je a co není třeba, co mi dělá a nedělá
dobře. Nějak se mezi těmi mantinely pohybuju a balancuju. S větším
či menším úspěchem, ale většinou se trefím.
Tehdy, když je tak zvaně
na husto, události se valí jedna za druhou a zlomyslně se dotýkají
těch nejslabších míst, o kterých snad jen tuším, že někde
jsou, natož abych je dokázala opravdu uchopit, tehdy se učím.
Učím se pozorovat,
nechat tu dusivou, leč poučitelnou věc plynout, projít a působit.
Běž si, běž, dělej, co umíš, nějak to dopadne, něco to
přinese, něco si vezmu. Nádech, výdech, pod vlnou, co se převalí,
stejně víc nezvládnu.
Jedna, druhá. Někdy
stačí, jindy se nejde dopočítat. Už dost ..... a přijdou další,
nepočítané. Nadechni, vydechni, nech je převalit, víc nezmůžeš.
Tehdy přijdou ke slovu
užitečné berličky. Původně vyčítané, dříve kritizované,
minule nenáviděné.
Jak jsem ráda, že jsem
je dokázala přijmout a používat. Jedna hlava sedmihlavé saně
dolů! Snaha dělat všechno správně se hroutí. Sláva, třikrát
Sláva!
Kdo opravdu ví, jak mi
je? Co nesu a co jsem? S čím se potkávám, do jakých hloubek
klesám, co mě tam čeká a jaké poklady vyzvedám? Co to stojí,
kudy vede cesta a jaká doopravdy je?
Nikdo jiný, jen já
sama. A někdy ani já nevím, jen tuším, vnímám, cítím a
nechám se vést. Jinak to nejde, je třeba se vzdát kontroly,
protože už tu není pro ni místo.
Jak nezvyklé, obávané
a těžké. Nové, bolavé a až pak, někdy....snad... milované,
uchopitelné.
Jenže je třeba projít
nejistotou, strachem, obavami. Slzami bolesti, minulých traumat,
slabostí, vzdáváním se a opakovanými návraty.
Suď nyní Ty, kdo vždy
víš a znáš, kudy vede Tvoje cesta. Bez pochybností, bez tápání.
Bez omylů, bez odboček, vždy rovně a přímo. A je to opravdu ta
jediná a správná?
Vítám a přijímám
svoje berličky. Je třeba jim dovolit, aby pomohly tehdy, jsou-li
žádané. S potěšením a na místě. Tady je prostor pro
kontrolu. Ony potřebují prostor tehdy, když je jejich čas.
Využívám a používám je, ale není jejich úkolem nabobtnat do
rozměrů větších, než je aktuálně třeba. Včas je třeba
zavřít džina zpátky do jeho lahve. S poděkováním a úctou. To
je jeho úloha a pokud dovolíme, splní ji parádně, se ctí a
velmi užitečně.
Dvojky červeného tedy
nepočítám, čokoládu mám vždycky po ruce. Kafe se také
většinou najde, na kolo při současném suchém počasí můžu
téměř kdykoli a lesy mám tím pádem na dosah.
Nemám se já vlastně
báječně?
