Hrajeme hry, žijeme role a používáme
masky.
Ano, je to tak, ať se nám to líbí
nebo nelíbí.
Pár let zpátky mi moje vzácná
přítelkyně v bolavých okamžicích něžně, soucitně a s
pochopením říkala, to přejde, bude zase dobře. V těch časech
jsem si nic jiného nepřála a myslela jsem, chvílemi, že to vážně
není možné.
Ztrácela jsem víru, naději. Hloubka
mého setkání s vlastními stíny byla bezbřehá, tma nemohla snad
být temnější, beznaděj hlubší, strach obludnější a slzy
větší. A zuby nehty jsem se držela toho, co jsem znala, co jsem
cítila tehdy jako jedinou jistotu a toužila jsem se k ní vrátit.
Role, hra, maska. Nabarvená zdánlivá
jistota, naučená role, nasazená maska, životní hra.
Čím déle jsem byla v roli a ve své
masce, tak dlouho trvalo, než přišla změna. Stalo se a je to
pryč.
Jenže......Všechno je jinak....
Tak a teď vůbec nevím, jak to mám
všechno napsat. Zároveň se mi to napsat chce.
Tak jdu do toho, nějak to
dopadne......
Objevila jsem Princip. Přijala jsem
Hru. Odmítla jsem Roli, Masku jsem poslala do háje. Vždycky jsem o
tom jen četla, a tak moc jsem to chtěla taky. Proto jsem hledala,
zkoušela, plakala. Dlouho, roky.
Našla jsem, ale to neznamená, že
jsem hledat přestala.
Jsem citlivá žena, která pochopila,
že vlastní citlivost je obrovský dar. Jen je třeba se naučit s
ní zacházet, hýčkat ji a správně používat. A to sebou nese
mnoho a mnoho odlišností, které se dnes prostě nenosí. Co mně
to dalo práce!
Však jste to mnohokrát nejen četli a
určitě také poznali, nejsem žádná výjimka: tam uvnitř v nás
je fakt poklad. Drobná otázka, kudy k němu....
O návodu to dnes vážně nebude, to
ani nejde. Jedinečnost a originalita každého z nás je pro mě
dnes natolik posvátná, že bych si jednoduše nedovolila dávat
nevyžádané rady. Ale byly doby, kdy jsem, kopírovala a
kopírovala....Děkuji, už nemusím.
Tak křehká a zároveň velmi silná
věc, které se říká vnitřní svoboda, klid a mír, tak ta vážně
existuje. Klepou se mi ruce, krátí se mi dech a v očích mi
šimrají slzy, když to píšu. Fakt, je to tam. Ono se to
objevovalo postupně a vždycky jsem se hrozně vztekala, když to
zmizelo. A co? Nic, bylo mi to houby platný. Čím víc jsem ten
vzácný pocit chtěla zpátky a tlačila na pilu, tím, přirozeně,
na mě dělal dlouhý nos.
Takže co? Hezky se zase pokorně
zklidnit a nechat TO být. Pro mě tolik náročné, nepředstavitelné
a stále bolavé. Sakra, ale vyplatilo se to!
Vzácný pocit se objevuje častěji a
co víc, umím se k němu sama vrátit. Jak prosté a současně
složité.....Ale ne nemožné a to je TO hlavní.
Obyčejné postřehy z praxe.
Miluji živé květiny a s chutí si je
sama sobě kupuji. V masce nemožné. Vždyť to stojí peníze,
stejně zvadnou a proč vlastně? Bez masky: dělají mi radost, baví
mě je pozorovat, mají barvy, chutě a vůně. Jsou tak Živé!
Prostě, jednoduše a obyčejně. To stačí.
Propustila jsem oblečky, do kterých
se nevejdu. Jasně, že jsem je dlouho měla v narvaný skříni a
doufala jsem, že do nich zhubnu. Samozřejmě, že mně bylo líto
těch krásných kousků ulovených po sekáčích. Role říkala: je
třeba být stále na stejno, jsi tak zvyklá, potřebuješ být
hubená, páč se to nosí. Takový blbosti! Vznešeně si můžu
říkat, že promluvila vnitřní žena. Hm, viděla bych to spíš
na poživačnost a konečně objevenou chuť do života. To jako si
nedám pivo, když má teda tolik kalorií? A ani skleničku svého
milovaného červeného, když mám pak vždycky hlad? A večer se
přeci nejí, že jo. Už to jednoduše tak nechci. Nově to je
prosté: mám chuť tak si dám. A ono se to všechno nějak zázračně
srovnalo.
Dělej, jak myslíš. Říkám druhým.
Volně se mi u té věty dýchá. Chybí napětí, touha cokoli
ovlivňovat. Objevila se důvěra v jejich konání a současně
pochopení pro výsledek, ať je jakýkoli. U těch nejbližších to
bylo nejtěžší. Naučit se to.....Jenže....Ono nic neexistuje
samo o sobě a vždycky je tu ještě druhá strana. A to v tomhle
případě je velmi osvobozující. Praskly obruče zodpovědnosti,
která mi nepřísluší. Znovu se objevila důvěra v Život a
Přirozenost. Respekt a pokora, ať to dopadne jakkoli.
Už je těch písmenek nějak hodně.
Dneska nikdo nemá čas číst dlouhé články a já se ani nedivím.
Ať je to jak chce, je to jen teorie a zase postřeh, zkušenost
druhého.
Sbírejme si ty svoje vlastní. V nich
a o nich je Život. Tam najdeme scénáře svých rolí a příčiny
vlastních masek.
Statečný člověče, který jsi sem
přišel s chutí a odhodláním najít to, co je Tvé. Myslím na
Tebe. S Láskou a pokorou ke Stvoření, ať to zní jakkoli. Jen já
vím, jak to vnímám a cítím.
To mi stačí.
