Zaslechla jsem jadrnou ostravštinu,
která mě katapultovala ze sluníčkového odpočinku na lázeňské
lavičce. Nejdřív jsem dostala husinu, a pak jsem se neomaleně a
nesmírně zvědavě otočila, abych viděla toho milého tatínka,
co dává tak skvělé rady.
Klučina vedle něj vesele poskakoval.
Smát se sice přestal, ale tajtrlíkoval pěkně dál. Pozorovala
jsem je. Taťka čučel do mobilu, vláčel kluka za ruku a ten
poskakoval, jak to jen šlo. Šlo to blbě, když vás někdo drží
za ruku, tak moc neposkočíte, ale on si z toho nic nedělal.
Cloumal taťkovi paží o sto šest. Jenže taťka by si snad ani
nevšiml, kdyby mu ta ruka upadla. Teda ta, co držela dítě, ne
mobil. To by si asi všimnul, kdyby nebyl on-line.
Sem, do lázní, jezdí děti s
alergiemi, astmatem, dýchacími potížemi a jinými lahůdkami. Předškoláci s
doprovodem, ty školní už samy. Vím, že není legrace zajistit
celý měsíc nebo i víc doprovod mrňouse a ještě ho zabavit tak,
aby nebyl otrávený a znuděný mezi těmi všemi procedůrami.
Respektuju a uvědomuju si, že to může být někdy opravdu
nadlidský výkon. Jenže tohle prohlášení nebylo omezené jen na
zdejší pobyt, myslím. Nevím, jestli to byl nezájem nebo přehnaná
péče plynoucí ze strachu a obav o milované dítě. Jo, jasně,
rodiče chtějí pro děti vždycky to nejlepší...
Jenže. Smích je přeci to
nejpřirozenější, co máme. Stejně tak slzy, ale děti se přeci
snad raději smějí, nebo ne? Jak může smích dítě vyčerpávat?
V hlavě jsem měla velký otazník a nějak jsem to nebyla schopná
pobrat. Oba chlapci, ten větší i tem mrňous, už mi dávno
zmizeli z očí a já jsem stále slyšela ten zvláštní příkaz.
Fakt to myslel taťka vážně? Nebo jen automaticky svého syna
řídil na základě jakési teorie, o které nepřemýšlel a kterou
už vůbec necítil? A které snad i věřil?
Jak to bude mít ten klučina dál?
Bude ho i v budoucnu podobně tatínek drilovat? No, nazdar ! Může
vůbec normálně myslící, průměrně inteligentní dospělý
člověk něco takového bez mrknutí oka říct svému
dítěti? Evidentně asi může, když jsem to slyšela.
Nějak jsem nenacházela vysvětlení,
natož odpověď. Cítila jsem, že to zřejmě není třeba. Že je
možný úplně všechno a že to není moje věc. Že je to sice
síla, ale zřejmě se s tím chlapci a patrně i jejich ostatní
rodinní příslušníci budou muset nějak vypořádat.
A tak jsem si nenechala to fajn
odpoledne zkazit. Ani ten bezva večer u kafe a u vína, kdy zas jiný
povedený rodič vykřikoval, ať toho ta Ejmí ( já nevím, jak se
to exotické jméno správně píše :-) okamžitě nechá, nebo že
půjde domů. Šikovná malá slečna si jen hrála s ostatními
dětmi, jejichž roztomilí rodiče klábosili u piva a tak nějak je
nenapadlo, že by bylo fajn, kdyby se třeba s dětmi bavili
společně. Možná by pak Ejmí a ostatní nedělali takový kravál,
protože by se nenudili.
Takové hezké školení to dneska
bylo. Šouplo mě to pěkně zpátky a jukla jsem prostřednictvím
těch rodičů nejen na své dětské role, ale i na tu rodičovskou.
Ideál to rozhodně nebyl ani tam ani tam, ale kdo ho má, že jo. A
je fajn mít tu možnost a nakouknout trochu z výšky a ze strany,
pak se mnoho věcí chápe jinak.
Až se budete smát, tak opatrně!
Smích může vyčerpávat a nikdy ho není dost :-).
