Kradou antidepresiva duši?

 

Těžká otázka? Jak pro koho, řekla bych. A protože nevím, jak to mají jiní, mohu mluvit pouze o vlastní zkušenosti.

 Mně nic neukradla. Když bylo potřeba, pomohla. Ale nebyla bych upřímná, kdybych nepřiznala, že jsem takové obavy měla. A dopadlo to nevalně. Svévolné zasahování do medikace bez konzultace s lékařem se nevyplácí. Ano, znám pacienty, kteří to zvládli a neříkám, že to není možné. Je to čistě privátní zkušenost každého z nás pocházející z naší originality a jedinečnosti.

 Také se ve své praxi peer konzultanta setkávám s druhým pólem, s jinou skutečností. Ta už není tak úspěšná a nezřídka končí opakovanou hospitalizací. Má rada klientům v podobných případech zní stále stejně. Poraďte se s lékařem.

 Bohužel je stále ještě rozšířený názor, že antidepresiva mohou ovlivnit naši podstatu, naše vnímání, cítění a prožívání. Už to nebudu já, slýchávám. Nikomu, kdo se potýká s uvedenými pochybnostmi, to nemám za zlé a ani se nedivím. Nedostatek dostupné a kvalitní péče o duševní zdraví a bohužel i stále se ještě vyskytující stigmatizace, zlehčování a nezřídka hloupé vtipkování o psychických problémech, vede k hrubému nepochopení účinku a potřeby těchto cílených léků.

Netvrdím, že nemají vedlejší účinky, nezpochybňuji, že nastavení vyhovující medikace může někdy trvat déle, než bychom si přáli. A potvrzuji, že se někdy trpělivost ve chvílích, kdy spolu s lékařem zkoušíte léky vyladit, hledá hodně těžko.

 Ostatně ani otázka v názvu článku není moje vlastní. Vypůjčila jsem si ji jako pro mě zajímavé téma od někoho, kdo tuto představu či pocit má. Protože mě v té souvislosti napadla otázka: „Je vůbec možné, aby mi něco nebo někdo ukradl moji duši?

 A protože z určité roviny či úhlu pohledu se toto téma může jevit jako příliš spiritualistické a zdánlivě s onemocněním, nejen duševním, nesouvisející a pro někoho možná dokonce kontroverzní, nebyla jsem po nějakou dobu úplně rozhodnutá, zda článek budu psát.

 Uběhl čas, který byla štědrý na poznání všeho druhu. Stále sbírám cenné zkušenosti z pozice peera, setkávám se více s lidmi s duševním onemocněním. Pro mě jsou mnohdy někteří z těchto klientů spojeni se svou duší mnohem více, než jiní a dokonce i než ti, kteří diagnostikovaným duševním onemocněním netrpí. A právě s tímto poznáním posílám tahle písmenka do světa.

 Opět uvádím, že je to jen mé vnímání a také moje zvýšená citlivost pro okolní jevy a situace a nikoho nepřesvědčuji, aby se mnou souhlasil.

 Současně potvrzuji, že mnohdy pro vlastní bezpečnost klientů v kontextu se závažností akutních symptomů je cílená medikace naprosto nezbytná.

 Tento článek není o tom, abychom si povídali, co je duše, jak se projevuje, kde je uvnitř nás a jak ji najít. Dnes je doba, kdy jsem přesvědčena, že stále více z nás tento pojem zajímá a jde mu naproti. Máme vlastní poznání a tak to má být.

 A proto sama pro sebe vím, že mi nikdo a nic duši ukrást nemůže. Kromě mne samotné, pokud ji budu odstrkovat, budu se o ni bát, nebudu jí naslouchat a hýčkat ji. Vnitřní vedení, pocity, někdy tak jemné, že jsou snadno přehlédnutelné, emoce, nálady, to vše jsou pro mne její projevy. Nezmizely, ani při užívání léků. Připouštím, že v akutní fázi nemoci je nejsme schopni vnímat, ale to není znamení, že jsme zrazeni a opuštěni.

 Můžete mít pocit, že jsem celé téma příliš zjednodušila. Přemýšlela jsem o tom. Možná ano, ale cílem nebylo nic víc, než vyjádřit mé pocity s výše položenou otázkou a upozornit na praxí ověřenou skutečnost, že je stále ještě mnoho mýtů a polopravd týkajících se užívání antidepresiv.

 

 

 

 

 

Mám si to Prosecco dát ?

 

Co je to za otázku? Je léto, vedro, dovolené, ideální čas na tuhle lehkou, osvěžující a pořádně vychlazenou dobrotu.

Jenže já to mám teď jinak. Teoreticky bych neměla pít žádný alkohol, žádný kafe. Taky bych neměla do pusy strčit první, co mi napadne, ale stravu cíleně promýšlet a sestavovat tak, aby pro mne byla co nejvhodnější. Protože to už je dneska známá věc, že správně zvolené potraviny mohou dost pomoct. A tohle já dělám ráda. Jednak proto, že jsem si načetla a nasbírala vědomosti, pak také proto, že mě to baví a do třetice, s pomalým hrncem ( mám pro jistotu dva) je to téměř bez práce. Potřebuje jen vhodně naplnit a vaří sám.

Ale utekla jsem od Prosecca.

Včera jsem měla nějak všeho plný zuby. Prostě se sešlo moc blbých věcí najednou, byla jsem jak přetopený papiňák, co ještě ke všemu má vzteklý a ublížený pláč už ne na krajíčku, ale řine se pěkně ven.

To bylo fajn, kus napjatých emocí vylítalo, ale pořád to nějak nebylo ono. Hledala jsem způsob, jak tu vzteklinu, ublíženinu, nespokojenost a naštvanost nějak vypustit, doladit, obrousit, zkrátka s ní něco udělat.

Vzpomněla jsem si, že mám zkušenost, že v podobných situacích mi pomůže červené víno. Prostě v sobě vypnu, co jde, dám si tak decku, dvě, no dobře, někdy tři. Víc nebývá potřeba. Miluju tu rudou barvu krve, krásně vyjadřuje mé vzteklé pocity v kontextu maximální naštvanosti někomu zakroutit krkem! Vychutnávám první, obvykle dost hluboký doušek a vnímám, jak jeho teplo, jeho síla putuje dál do mého těla a začíná působit. Uvolňuje, uklidňuje a výše zmíněným krkem bych už kroutila jen maličko. A když si tahle pomaličku vychutnám těch pár decek, jsem smířlivější, snad kapku objektivnější, a mám nakročeno postupně začít vnímat jiný úhel pohledu na situaci, co mě tak vytočila.

Pro moralisty, kteří tvrdí, že alkohol nic neřeší, mám jednu zprávu. Já jsem nechtěla vůbec, ale vůbec nic řešit. Chtěla jsem si ulevit, dát si pauzu, třeba i maličko utéct, vzletně řečeno poodstoupit. A to bylo vše, co jsem v tu chvíli potřebovala a vím, že mně to spolehlivě funguje.

Včera bylo horko, červený, nevím, jak se to mohlo stát,  doma prostě nebylo. Zato se v lednici  chladilo už hodně dlouho Prosecco. Jen tak , co kdyby se někdy hodilo.

Červíček začal hlodat. Na co čekáš, dej si ho. Je vedro, na červený stejně nemáš chuť. A ťukal mi do hlavy, vrtal a nedal pokoj.

Jenže. Přeci teď nemůžu žádný alkohol!? Jaksi jsem vytěsnila, že téměř těsně před týdnem mi vlastní recept s červeným pomohl zklidnit rozběhnutou hlavu, ve které se hemžilo hejno fakt debilních a toxických myšlenek. Po pokusu o nějaké zklidnění, třeba dechem nebo meditací, jsem se na to vykašlala a použila vlastně osvědčený přírodní prostředek.

Zajetý myšlenkový mozkový dráhy začaly produkovat další moudra. Máš v sobě moc horka ( myšleno podle čínské medicíny vnitřní horko z dlouhodobého stresu) a na to alkohol není dobrý, páč to horko ještě podporuje. Bude se ti zas blbě a  ještě hůř spát. Jo a ještě dobře víš, že bys neměla nic studeného. To všechno je pravda. Právě to horko generuje ještě větší vztekliny, hněvy, netrpělivosti a samé další lepší emoce. Jo a taky nerozhodnost. Není nic blbějšího, když stojíte v kuchyni, koukáte na chleba a nevíte, jestli si na něj dát sýr, máslo nebo marmeládu. To už je dost na hlavu.

Nevím, kolikrát jsem otevřela a zase zavřela tu lednici. Kolikrát jsem čučela na to Prosecco a netušila, co mám dělat.

Tentokrát mi byl vztek dobrým rádcem. Ukázal mi, že stále mám tendence dělat věci podle pouček, teorií a dogmat. Zase jsem si myslela, že už mám hotovo a vím, co a koho mám poslouchat.

Samu sebe, přece. Svoje chutě, nálady a pocity.

 A výsledek?

Sebrala jsem tu orosenou lahev, vítězoslavně jsem třískla s lednicí a šla ke kamarádce. V příjemném

teplém večerním soumraku jsme úplně obyčejně tlachaly, smály se a užívaly si to dokonale vychlazené Prosecco s 11% alkoholu.

Spala jsem spokojeně jak zabitá. A ráno mi došlo, jak jsem zase dokonale přelstila rozum a ty jeho kecy o pravidlech.

Nenabádám nikoho k pití alkoholu, to opravdu ne. O tom moje povídání není. Je o tom, co mě funguje.

A protože jsem měla velkou radost, cítila jsem potřebu se svěřit.

Díky za přečtení.

 

 

Fénix z popela aneb s vděčností k duševnímu onemocnění

 

Někdy to tak nevypadá, ale všechno  může být jinak. Pravděpodobně to nepůjde mrknutím oka ani ze dne na den. Ale když se to „jinak“ povede, věřte mi, je to opravdu jak s tím Fénixem. A já si právě teď tak připadám.

 Čtenáři mého blogu ví, co mě dlouhodobě trápí a kdo je tu nový, určitě velmi lehce najde pár článků a bude v obraze. Nebo nehledejte, nemám co skrývat. Úzkostně depresivní porucha je mou společnicí už pár let. Nesnášela jsem ji, bojovala jsem s ní. Nahoru, dolů, věčný kolotoč. Spíš brala, než dávala. Jenomže to nebyla její chyba. Šlo o mou nevstřícnost, nepokoru, tvrdou palici.

 Až mě to jednoho dne přestalo bavit a pomaličku jsem opatrně začala našlapovat trochu jiným směrem. Se strachem, co to přinese. Zlehka mi začal sklouzávat z očí šátek a já jsem si přestávala hrát na slepou bábu. Krok za krokem. Dva dopředu, jeden dozadu. Dlouho taky žádný krok. Ani ten slepičí ze hry Honzo vstávej.

 Opravdu jsem se rozhýbala až tehdy, kdy jsem tu nepříjemnou společnici přijala. Nešlo o žádné vřelé a bouřlivé přijetí. Šlo o proces, cestičku vlastními silami vyšlapanou. A zas to nějakou dobu trvalo. Ne dny, spíše měsíce, pár let. Ale ta jiná kvalita tu najednou prostě byla a nešlo přehlédnout, co sebou nese.

 Nesla, nesla až přinesla. Loni v létě jsem si to nejdřív představila jako sen a pak už to byl můj cíl. Budu pracovat jako peer konzultant. Znamená to, že budu předávat své zkušenosti s duševním onemocnění těm, co o ně stojí a co je potřebují. Kéž by někdo takový byl v době, kdy jsem já sama tápala a hledala. Psychiatr napíše léky, které jsou třeba, psychoterapie má taky svůj význam, ale nikdo z těchto odborníků neprožil duševní onemocnění. A tak my, peeři, doplňujeme jejich nezastupitelné role.

 Neukazuji cestu. Nemohu, mohu kráčet pouze po té svojí a sdílet, co mi třeba pomohlo, když mi bylo blbě, proč jsme to nevzdala, kde jsem brala sílu jít dál. Témat je hodně a to je dobře. Cokoli s čím klient přijde s pokorou vyslechnu a stojí-li o moji radu, jsem tu pro něj. Nebo jen naslouchám, mnohdy to stačí.

 I když jsem vůbec netušila, jak a kdy budu tuto profesi vykonávat, loni na podzim jsem si udělala akreditovaný kurz. Tolik jsme o to stála a byla jsem přesvědčená, že to vyjde. A vyšlo.

 Představuji vám projekt PeerPoint, https://peerpoint.cz/ jehož jsem s radostí součástí. Můj jasně zadaný cíl se naplnil. Moje původně nevítaná a nechtěná společnice mi přinesla dar, za který jsem jí vděčná. Už si spolu rozumíme, a proto můžeme ukazovat směr, dávat podporu, či jen s tím druhým být.

 Děkuji a dovoluji si pozvat kohokoli, kdo cítí, že bychom si porozuměli do čajovny U Džoudyho v Praze 2.

 S úctou a poděkováním za důvěru

 Romana