Vítej, můj dechu.

Díky za naše setkání. Trvalo dlouho, moc dlouho, než jsme se opravdu poznali. A přitom jsme spolu tolik dlouhých let. Jak je to možné? Proč? Byli jsme každý sám? Ale to přeci nejde! To bychom jeden nebo druhý už nejspíš nešli společnou cestou? Tak jak je to tedy?

Je to tak prosté, že pro jednoduchost nevidím, nedýchám, necítím. Jen to mohu říct až teď, když jsem se dotkla toho pokladu, který je tak běžný a normální, že mi právě pro tu svoji prostou přirozenost unikal.

A já jsem se tak snažila. Hodně jsem načetla a byla v údivu, co všechno se dá s dechem dělat. Jú, to je báječné, to chci taky umět! Teoreticky jsem hltala jogínský dech, tao dechu, dech sem a dech tam. A už jsem se viděla, jak to mrskám a ovládám tu spoustu úžasných věcí, co se dá s dechem dělat. Je to přeci tak jednoduché, je to zadarmo a dech mám přece pořád sebou.

Snažila jsem se tak, že prvních pár nádechů a výdechů mi postupně způsobilo modrání v obličeji, lapání po vzduchu a totální zmatek v hlavě. Neva, vydýchám to a jdu na to znovu. Makala jsem jak reprezentant v přípravce na světový pohár a divila se, proč to sakra nefunguje. Počítala jsem dechy dopředu, a když to nešlo, tak zase pozpátku. Když to taky nešlo, tak jsem je zkusila nepočítat vůbec a byl to ještě větší zmatek. Dýchala jsem jednou nosní dírkou, pak druhou, soustředila se a zase jsem se dusila.

Co furt na tom dechu všichni mají? Soustřeď se na svůj dech, slýchala jsem, když se moje osobní problémy začaly stupňovat. Sápala se po mně panika, strachy, deprese a dělaly si se mnou, co chtěly. Byla jsem totálně zmatená. V hlavě nacpáno spoustu teorie, praxe stála za …...( ano je to to slovo, které si myslíte) a já jsem byla zoufalá a na cestě do blázince.

Jenže tam se mi nechtělo. K něčemu ta teorie byla přeci jen dobrá. Dolovala ze mě, z mé podstaty, z hloubky, z nitra, ze Zdroje rozhodnutí, že svou Duši nebo co to sakra je, prostě nedám. Prosila jsem, doufala jsem a věřila, že se ukáže,kudy na To.

A ukázalo se. Našla jsem, co jsem hledala. Dokázala jsem v čase opravdu zlém zavnímat nabídku Vesmíru a mně přišlo do cesty to, co jsem potřebovala. A světe div se! Vůbec jsem neváhala, rozhodnutí přišlo hned. Už jsem nechtěla žádnou teorii, semináře, kurzy, měla jsem všeho po krk. Netušila jsem, že jsme stále vedeni, i tehdy, když je nám pod psa a myslíme si, že nevidíme konce, kraje. A tak jsem zkrátka poslechla ten impulz a bylo to! Jednoduše jsem poslala přihlášku.

Bylo mi dopřáno strávit pět večerů a jeden celý nádherný den se svým dechem. Dozvěděla jsem se, že není třeba se nic učit, snažit se a překonávat. Veškerá teorie vzala za své a to, prosím, i mé tehdy již půlroční cvičení jógy, kde jsem se stále střídavě dusila a hlídala pozice, abych to tam šoupla i s tím dechem všechno dohromady. Postupně jsme se potkávali, já a můj dech. Z počátku opatrně, váhavě. Fakt to jde? Opravdu je to tak prosté? Není v tom nějaký fígl?

Klapy, klap, tak to postupně dosedalo. Nádech, výdech, Já jsem. Klid, mír, uvolnění. Ne, fakt? To není možný!? Kecal mi do toho rozum a občas mi dokázal rozházet a rozmetat to, co jsem si tak hezky sama v sobě našla. Mizera jeden. Díky za to poznání.

Těch pár večerů před koncem minulého roku mi přineslo velký Dar. Několik darů. Hmotných i nehmotných, jako kdyby mi chtěly zase v praxi ukázat, jak jsou ty dva světy spolu spojené, jak jsou Jedno.

Od té doby se léčím svým dechem. Přesněji, stále se to učím. A jde mi to stále líp. Panika, deprese a strach to furt zkouší, bereme jim vítr z plachet. Já a můj Dech. Občas se naše cesty rozejdou, ale ne natolik, aby se zase nespojily. A spojují se čím dál častěji a lehčeji. Dýchám, cítím. Radost, smutek, lásku, starost, vztek i klid. To všechno tam je. To všechno ke mně patří a já se učím to vnímat. Bez dechu to nejde. Bez dechu se dusím, ztrácím se, utíkám. A já si přeju zůstat. Není totiž kam utéct. První nádech a poslední výdech je to, co je jen mé a co mě spojuje se Sebou. S posledním výdechem budu odcházet Domů, ale věřím, že do té doby si to spolu ještě hodně užijeme.

A milá hmota mi přinesla do cesty v pravou chvíli přesně toho, koho jsem potřebovala. Ten seminář, na který jsem původně opravdu vůbec už nechtěla jít, patří Monice Hasalové. Važme si, prosím, každého, koho na své cestě potkáme. Tak či onak :-). Takže s poděkováním Nahoru, že jsme se s Monikou potkaly. A toužíte – li dýchat sami se sebou, být svým dechem a nejde vám to, tak jako to nešlo mně, určitě v pravou chvíli potkáte také vy toho svého průvodce.

Ásány tam sice stále ještě nešoupu suverénně s dechem, jen mi to už nevadí. Dělám, co umím a ono se to srovná. Nějak mám víc trpělivosti a klidu, když potřebuji. Při bouřce, myslím, té vnitřní, osobní se nejdřív stále ještě dusím, jenže kámoš dech přijde na pomoc co nejdřív, a tak je to nějak jednodušší. V nové práci se mi to sakra hodí, nejdřív dýchat a pak mluvit. Vychytala jsem tak už mnoho otravných klientů a ještě jsem se pobavila jejich nepopulárními vlastnostmi. A hlavně mě to děsně baví. Co vlastně to my dva spolu ještě dokážeme!

Takže vítej, můj dechu! Vítej na společné cestě. Prosím, provázej mne tak, jak potřebuji, jak dokážeš, jak je nám dáno. Buď se mnou a já budu s tebou. Vědomě, tady a teď, tak, jak dokážu, jak to cítím a vnímám.

Prostě se to děje

Mívám občas pocit, že všechno, čím procházím, co prožívám, je jak film, na který se dívám. Bez mého přičinění, jsem a nejsem účastník. Někdy fakt nevím, jestli jsem se nezbláznila. Jako kdyby mě někdo nebo něco posunovalo jak pověstnou figurku na šachovnici, která ví, že je té hry součástí, ale zas tolik toho ovlivnit nemůže.

Pokud ovšem nepřijme pravidla, která jsou daná a na ní nezávislá. A pak jsem jeden velký otazník a hledám, jak se to dělá. Padám a zase vstávám, klopýtám a peru se s těmi zákonitostmi tak dlouho, než mi to dojde! A i když mi to dojde, stejně to nic nemění na faktu, že se tak nějak dívám, pozoruju a vnímám, že se To opravdu prostě jen děje.

Nejen mně, ale i kolem mne. A někdy je pro mě, velmi citlivou bytost, problém to celé ustát. A můžu mít stokrát načteno, odžito a navnímáno. Vždycky jsou aktuální situace, které se mě dotýkají, bolí nebo naopak přinášejí radost a užitek. A je jedno, jestli se jedná o můj osobní problém nebo někdo blízký prochází složitostí či radostí, nebo se někde odehrává nějaký problém a že jich teda všude ve světě je! A pak si přeji, aby se vrátil ten pocit pozorovatele filmu, nezávislého účastníka a figurky, která je čehosi součástí.

Nevím, jestli to taky tak máte, ale myslím si, že v nějaké podobě jsme to zažili každý. Jsou to okamžiky rovnováhy, harmonie, která je nám vlastní a je někde hluboko ukrytá. Patří k ní nekonečný klid, pocit, že vše je možné a nic není překážkou a hluboká vnitřní jistota o čemsi, co nelze popsat, pojmenovat, přesto víme, že to tu Je. A chtěli bychom, přáli bychom si, aby nás neopouštěla a byla s námi stále.

Jenže to zřejmě jaksi nejde. Nebo jinak. Jde to, je tu, ale jsou tu také naše otazníky, složitosti a schůdky, po kterých potřebujeme projít, vystoupat, vyšplhat....prosím, nechť si laskavý čtenář doplní to vlastní slovo, jemu nejmilejší :-), abychom uměli ten jedinečný pocit klidu docenit a vážit si ho.

Pak jsme skutečně sami sebou, vzácně ve spojení s Pravdou a jejími pravidly a zákonitostmi. To prostě neokecáme. A je na Životě, aby nám to ukázal. A na Nás, abychom si vyzkoušeli, jak na tom jsme, kudy na to a o čem to Je.

Třeba se mýlím, ale můj momentální vlastní pocit v této době je, že teorie už bylo dost a právě teď máme šanci v Životě prožít to, co je užitečné a co se prostě děje. Je to sakra práce a fuška a nic snadného. Ale ne nemožného. Když mi není, jsem unavená, mám strach a hledám zbytky sil, jen věřím, že se ten právě zdánlivě ztracený klid zase vrátí. Věřím, že je momentálně za rohem nebo dvěma či třemi, ale nezmizel a trpělivě čeká, až projde současná větší či menší bouře a pak se vrátí zpátky, aby mě podepřel a ukázal, že se na něj mohu spolehnout.

Tak to jsem vám dneska chtěla napsat. Dřív jsem si myslela, že jsem divná, špatná a nedokonalá, když mi bylo blbě. Dneska už vím, že je to jinak. Že když je mi blbě, tak je to vlastně správně. Dostávám šanci a zas mi bude dobře. A nejen to. Bude mi o nějakou pochopenou složitost líp. Tak to funguje, to je Pravda a tu jednoduše nelze nijak „očůrat“.

Přeji hodně sil nám všem a věřím, že ty vzácné okamžiky harmonie jednou přestanou být vzácností a stanou se naší samozřejmostí a přirozeností.