Díky za naše setkání.
Trvalo dlouho, moc dlouho, než jsme se opravdu poznali. A přitom
jsme spolu tolik dlouhých let. Jak je to možné? Proč? Byli jsme
každý sám? Ale to přeci nejde! To bychom jeden nebo druhý už
nejspíš nešli společnou cestou? Tak jak je to tedy?
Je to tak prosté, že
pro jednoduchost nevidím, nedýchám, necítím. Jen to mohu říct
až teď, když jsem se dotkla toho pokladu, který je tak běžný a
normální, že mi právě pro tu svoji prostou přirozenost unikal.
A já jsem se tak
snažila. Hodně jsem načetla a byla v údivu, co všechno se dá s
dechem dělat. Jú, to je báječné, to chci taky umět! Teoreticky
jsem hltala jogínský dech, tao dechu, dech sem a dech tam. A už
jsem se viděla, jak to mrskám a ovládám tu spoustu úžasných
věcí, co se dá s dechem dělat. Je to přeci tak jednoduché, je
to zadarmo a dech mám přece pořád sebou.
Snažila jsem se tak, že
prvních pár nádechů a výdechů mi postupně způsobilo modrání
v obličeji, lapání po vzduchu a totální zmatek v hlavě. Neva,
vydýchám to a jdu na to znovu. Makala jsem jak reprezentant v
přípravce na světový pohár a divila se, proč to sakra
nefunguje. Počítala jsem dechy dopředu, a když to nešlo, tak
zase pozpátku. Když to taky nešlo, tak jsem je zkusila nepočítat
vůbec a byl to ještě větší zmatek. Dýchala jsem jednou nosní
dírkou, pak druhou, soustředila se a zase jsem se dusila.
Co furt na tom dechu
všichni mají? Soustřeď se na svůj dech, slýchala jsem, když se
moje osobní problémy začaly stupňovat. Sápala se po mně panika,
strachy, deprese a dělaly si se mnou, co chtěly. Byla jsem totálně
zmatená. V hlavě nacpáno spoustu teorie, praxe stála za …...(
ano je to to slovo, které si myslíte) a já jsem byla zoufalá a na
cestě do blázince.
Jenže tam se mi
nechtělo. K něčemu ta teorie byla přeci jen dobrá. Dolovala ze
mě, z mé podstaty, z hloubky, z nitra, ze Zdroje rozhodnutí, že
svou Duši nebo co to sakra je, prostě nedám. Prosila jsem, doufala
jsem a věřila, že se ukáže,kudy na To.
A ukázalo se. Našla
jsem, co jsem hledala. Dokázala jsem v čase opravdu zlém zavnímat
nabídku Vesmíru a mně přišlo do cesty to, co jsem potřebovala.
A světe div se! Vůbec jsem neváhala, rozhodnutí přišlo hned. Už
jsem nechtěla žádnou teorii, semináře, kurzy, měla jsem všeho
po krk. Netušila jsem, že jsme stále vedeni, i tehdy, když je nám
pod psa a myslíme si, že nevidíme konce, kraje. A tak jsem zkrátka
poslechla ten impulz a bylo to! Jednoduše jsem poslala přihlášku.
Bylo mi dopřáno strávit
pět večerů a jeden celý nádherný den se svým dechem. Dozvěděla
jsem se, že není třeba se nic učit, snažit se a překonávat.
Veškerá teorie vzala za své a to, prosím, i mé tehdy již
půlroční cvičení jógy, kde jsem se stále střídavě dusila a
hlídala pozice, abych to tam šoupla i s tím dechem všechno
dohromady. Postupně jsme se potkávali, já a můj dech. Z počátku
opatrně, váhavě. Fakt to jde? Opravdu je to tak prosté? Není v
tom nějaký fígl?
Klapy, klap, tak to
postupně dosedalo. Nádech, výdech, Já jsem. Klid, mír, uvolnění.
Ne, fakt? To není možný!? Kecal mi do toho rozum a občas mi
dokázal rozházet a rozmetat to, co jsem si tak hezky sama v sobě
našla. Mizera jeden. Díky za to poznání.
Těch pár večerů před
koncem minulého roku mi přineslo velký Dar. Několik darů.
Hmotných i nehmotných, jako kdyby mi chtěly zase v praxi ukázat,
jak jsou ty dva světy spolu spojené, jak jsou Jedno.
Od té doby se léčím
svým dechem. Přesněji, stále se to učím. A jde mi to stále
líp. Panika, deprese a strach to furt zkouší, bereme jim vítr z
plachet. Já a můj Dech. Občas se naše cesty rozejdou, ale ne
natolik, aby se zase nespojily. A spojují se čím dál častěji a
lehčeji. Dýchám, cítím. Radost, smutek, lásku, starost, vztek i
klid. To všechno tam je. To všechno ke mně patří a já se učím
to vnímat. Bez dechu to nejde. Bez dechu se dusím, ztrácím se,
utíkám. A já si přeju zůstat. Není totiž kam utéct. První
nádech a poslední výdech je to, co je jen mé a co mě spojuje se
Sebou. S posledním výdechem budu odcházet Domů, ale věřím, že
do té doby si to spolu ještě hodně užijeme.
A milá hmota mi přinesla
do cesty v pravou chvíli přesně toho, koho jsem potřebovala. Ten
seminář, na který jsem původně opravdu vůbec už nechtěla jít,
patří Monice Hasalové. Važme si, prosím, každého, koho na své
cestě potkáme. Tak či onak :-). Takže s poděkováním Nahoru, že
jsme se s Monikou potkaly. A toužíte – li dýchat sami se sebou,
být svým dechem a nejde vám to, tak jako to nešlo mně, určitě
v pravou chvíli potkáte také vy toho svého průvodce.
Ásány tam sice stále
ještě nešoupu suverénně s dechem, jen mi to už nevadí. Dělám,
co umím a ono se to srovná. Nějak mám víc trpělivosti a klidu,
když potřebuji. Při bouřce, myslím, té vnitřní, osobní se
nejdřív stále ještě dusím, jenže kámoš dech přijde na pomoc
co nejdřív, a tak je to nějak jednodušší. V nové práci se mi
to sakra hodí, nejdřív dýchat a pak mluvit. Vychytala jsem tak už
mnoho otravných klientů a ještě jsem se pobavila jejich
nepopulárními vlastnostmi. A hlavně mě to děsně baví. Co
vlastně to my dva spolu ještě dokážeme!
Takže vítej, můj
dechu! Vítej na společné cestě. Prosím, provázej mne tak, jak
potřebuji, jak dokážeš, jak je nám dáno. Buď se mnou a já
budu s tebou. Vědomě, tady a teď, tak, jak dokážu, jak to cítím
a vnímám.
Žádné komentáře:
Okomentovat