Už je to tak zařízeno

 

Když jsem před čtyřmi lety jednoho slunečného listopadového odpoledne v Lesním baru v Jeseníkách psala do poznámkového bloku první písmenka tohoto blogu, netušila jsem, že za krátké čtyři roky dostanu moc smutnou zprávu.

Můj jesenický kamarád, přítel, průvodce, horal  a turista celou svou podstatou, už mně neukáže nové cestičky. Nepůjdeme spolu do těch kouzelných hor, kde jsme prochodili tolik kilometrů. Většinou tudy, kam vstoupí málo turistů a když, tak jen ti nejskalnější. Toulali jsme se v místech, kde je běžné potkat kamzíky, srnky a jeleny. Tam, kde je klid a ticho tak hluboké, že vás ruší i vlastní dech při stoupání do strmých kopců. Tam, kde horské potoky šumí svou svěží píseň o Zemi, o čistotě, o Lásce. Tam, kde se nemluví a kde vůně a zvuky okolí jsou vším, co v tu chvíli potřebujete. Tam, kde vítr, sníh a déšť neomylně ukazují svoji sílu, které nezbývá, než se podvolit a s respektem ji nechat, co její je.

Orlík a Quinburg, Ladiku, už spolu nedáme. A já se tam sama nevydám, nejsem tak odvážná. Nebo jinak, mám takový respekt k té odlehlé lokalitě a znám spolehlivě své možnosti, že si tenhle náš nesplněný výlet nechám raději jako tichou vzpomínku na naše plány. A protože jeden nikdy neví, slibuji Ti, že pokud se najde průvodce, se kterým by se mi chtělo tuhle pro mě stále tajemnou a možná právě proto tak lákavou část našich milovaných kopců prozkoumat, budu pozdravovat.

Tvoje: „Děvče, couráš po těch kopcích jak o dušu“, budu slyšet stále. A věř, že dokud to půjde, budu courat furt. Jeseník  nikdy nebude, jako býval, budeš už navždy chybět. Ale zas vím, že stačí pomyslet, vyslat vzpomínku a budeš se mnou kdekoli a kdykoli. A to je fajn, protože se pořád a v tomto čase stále raději pouštím po cestičkách, kde nenajdeš značky ani náhodou, lidí je tam pomálu, a tak občas trochu přecením svoji schopnost orientace a maličko bloudím. Tak se rada zkušeného v pravou chvíli šikne.

Jesenickým kopcům bude po tobě smutno. Až přijedu, už nebudou samy a já slibuji, že si s nimi o Tobě pokecám. Vezmeme to z gruntu a zavzpomínáme na krásné časy, které nám společně, to si troufám tvrdit, tolik daly. Na nejednou vypitou slivovičku, opečenýho buřta a orosený pivo ve spolehlivé, Tebou pečlivě vybrané hospodě. Přece se nebudeme šidit a nedáme si nějaký patoky!

Ať je mi sebevíc smutno, respektuji Tvé rozhodnutí odejít. Už je to tak zařízeno. A vím, že to, co je teď a jak to je, je jednoduše správně. Tady už se nepotkáme. Jenže vím taky, že tohle tady není všechno.

A jednou, až to zase bude stejně správně, tak se nemůžeme minout. A to je stejně tak jasné a čisté jako stříbrná voda jesenických potoků.

Milý příteli, pozdravuj na vrcholcích hor, které jsi ještě nepoznal. Prosím, připrav pro nás nějakou pěknou tůru, pro začátek něco méně náročného. Na rozchození. Však to znáš.

Děkuji.

Už je to tak zařízeno.

 

S Láskou Tvoje Romanka