Miluju ticho

A že mi to trvalo, než jsem na to přišla.

Přišla jsem si divná, když si nepouštím muziku. Tu si přeci pouští každý. Taky se prý u ní dá relaxovat, odpočívat. Tak se to nejspíš musím naučit, když se to píše a říkají to celkem moudří lidé.  Poctivě jsem to zkoušela a připadala jsem si totálně neschopná.

Tak za prvé, že nejspíš neumím ani vybrat tu správnou hudbu. Váhala jsem, jestli mi budou cvrlikat ptáčci, bublat voda, šumět les, hrát piano nebo třeba bubny.  Ptáci mi lezli na nervy, bublání vody mě záhy přinutilo se jít vyčůrat, šumění lesa mi připomínalo vítr a ten já nesnáším. Na brnkání piana nemám trpělivost, tak snad už jen ty bubny.  Ty se občas daly, ale zase se  nehodí vždycky.  

Za druhé jsem si nevěděla rady, jak to mám vlastně poslouchat a co u toho mám dělat. Jedině zas ty bubny. Ty fungovaly jako ventil. Když jsem si u nich ještě dupla s vědomím, že šlapu na krk tomu mizerovi, co mě tak vytočil, bylo to báječný! Ale ostatní tak zvaná relaxačka mi dávala zabrat. Mám si ji pustit do sluchátek? To mi zas ty pecky v uších lezly na nervy a rušily mě. Mám sedět s rovnou páteří? Nebo bez páteře, té rovné, a jen na pohodu? Nebo ležet? Než jsem na to v ten okamžik přišla, byla jsem tak otrávená, že jsem šla radši něco kloudného dělat a celá relaxace mi byla ukradená.

To mi pak ale nepřidalo na klidu a sílilo moje zdání, že jsem vážně minimálně aspoň zvláštní. A objevilo se mnoho otázek a takových těch velmi sama sobě prospěšných hodnocení:

„Jsi nemožná, netrpělivá, nic nevydržíš!“

„Když to běžně dělají druzí a jde jim to, proč bys to nezvládla taky!“

„Hezky se soustřeď, nebuď zbrklá, zpomal a  uvidíš, jak ti to půjde!

„Proč, sakra, nedokážeš sedět pár minut u tý pitomý muziky, nic na tom není!?“

Nedokážu a je na tom hodně.

Mám to jinak. Vzdala jsem to. Takhle napsané to vypadá, jako že, jo, jasný, když to teda nejde, kašlu na to.

Nešlo to dlouho a zkoušela jsem to  taky dlouho. Vztekala jsem se a trápila jsem se. Jmen jsem si dala nepočítaně a do lichotek měla daleko.

Pak jsem objevila TICHO.

A nebudu psát, že ticho léčí….. Já to vím, jen jestli to opravdu ví také jiní? Nevím, nechť si každý vyzkouší.

Pro mě je ticho kouzelník, malíř, dobroděj. Velký učitel a nekonečný zdroj.

Z kapes svého tichého kabátku umí vykouzlit nekonečnou pohodu a podporu. Na plátno své  barevné palety maluje ty nejkrásnější obrázky přání, snů a tužeb. Z hloubky svého nitra je připraveno rozdávat podporu ve chvílích smutku, beznaděje a temnoty.

Kdo má zájem a naučí se mu naslouchat, pro něj má připraveno nespočet úkolů, které neznámkuje ani nehodnotí. Ale jen trpělivý, klidný a ochotný žák je sám pro sebe svou vlastní cestou a vlastním tempem může najít a vzít si, cokoli mu nabídnou.

A jak je to s tím zdrojem? Zkuste, pro každého je v tichu ukryto jiné tajemství. A že tam je, to podepíšu. Já jsem s ním fakt denně a mohu potvrdit, že to je zdroj vážně neomezený. Nečekejte vždycky pohodičku, klídek a otevřenou náruč. Ony tam jsou, jen leckdy je třeba se k nim prokutat.

Miluju ticho a neumím bez něj být. A nějak čím dál tím víc. Jsem v něm totiž JÁ. A to potřebuju, sáhnout si na sebe, čuchat se, poznávat a zjišťovat.

V hluku to totiž nejde. A hluku je běžně kolem mne dost. Nedělá mi dobře, ale nedá se s tím nic dělat, života běh. O to víc potřebuji vyvažovat a v tichu BÝT.

Neřeším, jak mám sedět nebo ležet. Ticho se nabízí i v chůzi, vlastně kdekoli. Zatím jsem si s ním nejblíž doma, na zahradě, v přírodě. A vím, že to největší ticho je stejně tam někde uvnitř ve mně.

Je tam a čeká, až spolu dokážeme být i tehdy, je-li venku hluk, bouře, neklid a nehostinno.

Dočká se a já se těším.

 

 

Bloumám

Lelkuju, flákám se, nedělám nic. A ještě si to užívám.

Sice tomu vůbec nerozumím, ale momentálně to jinak nejde.

Tisíckrát za den přijde: měla bych……A jak přijde, zase odejde a já nedělám nic. Samozřejmě nesedím na obláčku, nemám ruce založené a nevznáším se v meditacích. Dělám jen to, co musím a ještě vážně jen minimum.

Je třeba chodit do práce, nějak oprášit domácnost, zahradu, zkrátka běžný provoz. Ale nic víc. Nic navíc.

Někam zmizela taková ta tlačba, musy, honičky a stíhačky. A právě z úhlu pohledu věčného musím, měla bych, ještě tohle a pak tamto, se cítím, že vlastně nedělám nic a  je mi v tom nečekaně dobře.

To jsou věci!

A úplně největší legrace je, když nakonec zjistím, že vlastně stejně je hotovo vše, co je třeba. A jestli něco hotové není, tak zkrátka není. Dodělám to zítra nebo někdy.

Občas ještě propadám neklidu a nervozitě, ale protože v současném období se děje mnoho věcí a řekla bych, že na všech rovinách, rozhodla jsem se, stanovit si priority.

Nemám v úmyslu se nechat převálcovat ani nevytřenou podlahou, nevypletými záhonky a už vůbec ne šílenstvím v médiích. Záměrně volím totální pohodlíčko a lenoru a momentálně ani necvičím. Nevím, jestli mi to záda časem nespočítají, ale teď je to takhle. I kolo odpočívá a já se učím si vyhovět. Myšlenky typu, když máš takový dobrý kolo, co teda nestálo zrovna málo, měla bys na něm co nejvíc jezdit, posílám k šípku. Jedu tehdy, když se mi vážně chce, mám náladu a s neomylným cílem se stavit cestou na něco dobrého. Za odměnu!

Nedělám si hlavu s tím, že se totálně nesoustředím a zapomínám. Zatím se nic zas tak závažného kvůli tomu nestalo a věřím, že ani nestane. To spíš se párkrát proběhnu po domě, než se dostanu zrovna k té správné věci, co potřebuju a mezi tím poponesu pár jiných, abych je za pár okamžiků zase hledala. Neorientuji se v datech ani ve dnech v týdnu, nějak se mi to všechno plete dohromady. Teda kromě víkendu, ten bezpečně poznám!

Z venku to vypadá jako totální zmatek, nepořádek, nesoulad a chaos. I já se tak občas cítím. Hlavou dolů, zmatená a nesoustředěná. A protože nějak tuším, že to nepřeperu, tak se vzdávám a nechávám se pokaždé překvapit, že vlastně o nic nejde.

Že to nějak dopadne. Že stačí si jen držet ty hlavní obrysy, úkoly, potřeby a závazky. Že nejistota není špatně a není sprosté slovo. Že není třeba vypustit duši jen proto, že ostatní to mají jinak, vyžadují to jinak a moje bloumání a lelkování jim nevoní, nerozumí tomu, vztekají se a o to víc dávají nevyžádané rady, co by se mělo. Nechává mě to v klidu, netrápím se, že právě tohle jsou ty důvody, proč jim není  dobře. A  to je taky novinka!

Mnoho nového se najednou objevilo a je třeba se seznamovat postupně a pomalu. A k tomu se právě báječně hodí pohodlíčko, lelkování, odpočinek. Pozorování a zažívání. Samota a klid.

Až přijde čas, bude třeba se znovu rozhýbat  a z pohybu se radovat.

Tak do toho se fakt už nevejdu

No a co? Tak si koupím větší. Oblečení přeci.

Čyři obyčejné věty, které mi přinesly velké užitečnosti. Jenže to vážně dlouho trvalo a stává se, že přijdou chvilky, kdy si pořád nebývám tak úplně jistá. Ale to přejde. Bonus užitečnosti je určitě větší.

Ta první věta, ten fakt,  mi dal zabrat. Na dlouho to bylo to jediné, co jsem vnímala. A trápila jsem se. Na duchu i na těle. A nic nefungovalo. Kruci proč? Vždycky to šlo, zabralo !?  Vůbec jsem nehodlala připustit nějakou změnu, tak moc jsem se držela toho „ co přece vždycky fungovalo“ !! Nedám si tamto, odpustím si tohle….. ten hlásek, který mi v duchu říkal „ a proč to jako děláš?“ jsem vůbec nechtěla slyšet a posílala jsem ho k čertu.

Taky jsem se litovala a odměňovala. V dnešních časech chodí jedna složitost za druhou a aby se mi s nimi lépe žilo, tak jsem si tuhle šoupla na lítost něco červenýho, tamhle pěkně hořkou čokoládu.  A když jsem to litování tak pěkně zvládla, ještě je třeba se odměnit.  Miluju oříšky, dobré a většinou tučné sýry a to se báječně s červeným doplňuje.

Jedla jsem, aby to bylo správně, i když jsem třeba neměla ani moc hlad. Ve finále to, co jsem poslala do svého žaludku byla naprosto vzorová skladba jídelníčku, ale třeba v úplně blbou dobu. Jednoduše buď pro to, že jsem zajídala nepříjemné pocity, strachy, neklid a nervozitu. Tělíčku se to přirozeně nemohlo líbit. Nedala jsem mu čas, aby důkladně zpracovalo to, co jsem mu nabídla před chvilkou.

Vztekala jsem se. Byla jsem na sebe zlá, přísná a ošklivá. Koupila jsem si  pár věcí, že do nich zhubnu. Současně jsem si vybírala větší velikosti, protože mi v nich bylo příjemně, neškrtily. Naštěstí miluju sekáče, takže moje peněženka nekvílela a já jsem si mohla vyzkoušet obě tyhle zmatené polohy. Nekup to, když to stojí pár kaček!  A to všechno jsem už sotva nacpala do skříně. Některé moc pěkné kousky jsem ani neměla na sobě. Nevešla jsem se do nich. Bylo mi to sakra líto.

A tahle jsem blbla řadu měsíců. Nevěděla jsem, čí jsem. Ráda se oblékám, kombinuju věci, miluju barvičky, cítím se v nich dobře. Syslila jsem, co kdyby……Tohle šatečkové kouzlení byla ale jenom špička ledovce. Uvnitř, pod tím, byl opravdu velký zmatek.

Jsem ještě ta hubená holka, co je spíš kluk a podle toho se chová a jedná? Uvažuju rychle, zbrkle a neuváženě, dělám chyby z nerozvážnosti a ukvapenosti? Líbí se mi být na sebe přísná, pořád se kontrolovat, omezovat a porovnávat s ostatními? Mám potřebu se napasovat do obecně uznávaných škatulek? Trpělivost je pro mě neznámý pojem a „ŽENA“  je téměř sprosté slovo?

Nebo nechám už konečně vše volně proudit a vykašlu se na ty zatracený vzorce, zarytý tak hluboko, až bolí, trápí a obtěžují?

Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem  jsem dostala možnost si zkoušet. 

Poznávat. Brečet, zuřit, litovat se, nechápat. Oscilovat mezi oběma variantami. Vracet se a po krůčcích se soukat vpřed. Změnit práci, starat se o domácnost, zahradu, pečovat o své blízké. Měla jsem příležitost ochutnávat čím dál víc a intenzivněji, jak bolí vlastní nelaskavost, hrubost, nepochopení. Jak moc chybí trpělivé, klidné spočinutí sama se sebou, s vlastním dechem a jinak velké NIC. Dostala jsem šanci poznat tichá a klidná zákoutí vlastní duše. To ona jsou tím rádcem, přítelem v nouzi a ukazatelem směru.

Ještě je to křehké, ale už opravdu s klidem mohu říct: no a co? Tak si koupím o číslo větší. Nebo i o dvě. Však víte, jak to s těmi velikostmi bývá? Ono mi to za to stojí totiž.

Vlastní klid a sebeúcta neleží ve velikostech oblečení. Nespočívá v šablonách společnosti, okolí ani v představách našich blízkých. Jsou pečlivě ukryty za mámením a lákavým leč záludným hlasem naučeného, zdánlivě jistého a neměnného v nás. Je čas mu dát pozornost, prohlédnout jeho lež a naslouchat už jen tomu, co mi dělá opravdu dobře.

Je na čase z gruntu vyklidit skříně.