Miluju ticho

A že mi to trvalo, než jsem na to přišla.

Přišla jsem si divná, když si nepouštím muziku. Tu si přeci pouští každý. Taky se prý u ní dá relaxovat, odpočívat. Tak se to nejspíš musím naučit, když se to píše a říkají to celkem moudří lidé.  Poctivě jsem to zkoušela a připadala jsem si totálně neschopná.

Tak za prvé, že nejspíš neumím ani vybrat tu správnou hudbu. Váhala jsem, jestli mi budou cvrlikat ptáčci, bublat voda, šumět les, hrát piano nebo třeba bubny.  Ptáci mi lezli na nervy, bublání vody mě záhy přinutilo se jít vyčůrat, šumění lesa mi připomínalo vítr a ten já nesnáším. Na brnkání piana nemám trpělivost, tak snad už jen ty bubny.  Ty se občas daly, ale zase se  nehodí vždycky.  

Za druhé jsem si nevěděla rady, jak to mám vlastně poslouchat a co u toho mám dělat. Jedině zas ty bubny. Ty fungovaly jako ventil. Když jsem si u nich ještě dupla s vědomím, že šlapu na krk tomu mizerovi, co mě tak vytočil, bylo to báječný! Ale ostatní tak zvaná relaxačka mi dávala zabrat. Mám si ji pustit do sluchátek? To mi zas ty pecky v uších lezly na nervy a rušily mě. Mám sedět s rovnou páteří? Nebo bez páteře, té rovné, a jen na pohodu? Nebo ležet? Než jsem na to v ten okamžik přišla, byla jsem tak otrávená, že jsem šla radši něco kloudného dělat a celá relaxace mi byla ukradená.

To mi pak ale nepřidalo na klidu a sílilo moje zdání, že jsem vážně minimálně aspoň zvláštní. A objevilo se mnoho otázek a takových těch velmi sama sobě prospěšných hodnocení:

„Jsi nemožná, netrpělivá, nic nevydržíš!“

„Když to běžně dělají druzí a jde jim to, proč bys to nezvládla taky!“

„Hezky se soustřeď, nebuď zbrklá, zpomal a  uvidíš, jak ti to půjde!

„Proč, sakra, nedokážeš sedět pár minut u tý pitomý muziky, nic na tom není!?“

Nedokážu a je na tom hodně.

Mám to jinak. Vzdala jsem to. Takhle napsané to vypadá, jako že, jo, jasný, když to teda nejde, kašlu na to.

Nešlo to dlouho a zkoušela jsem to  taky dlouho. Vztekala jsem se a trápila jsem se. Jmen jsem si dala nepočítaně a do lichotek měla daleko.

Pak jsem objevila TICHO.

A nebudu psát, že ticho léčí….. Já to vím, jen jestli to opravdu ví také jiní? Nevím, nechť si každý vyzkouší.

Pro mě je ticho kouzelník, malíř, dobroděj. Velký učitel a nekonečný zdroj.

Z kapes svého tichého kabátku umí vykouzlit nekonečnou pohodu a podporu. Na plátno své  barevné palety maluje ty nejkrásnější obrázky přání, snů a tužeb. Z hloubky svého nitra je připraveno rozdávat podporu ve chvílích smutku, beznaděje a temnoty.

Kdo má zájem a naučí se mu naslouchat, pro něj má připraveno nespočet úkolů, které neznámkuje ani nehodnotí. Ale jen trpělivý, klidný a ochotný žák je sám pro sebe svou vlastní cestou a vlastním tempem může najít a vzít si, cokoli mu nabídnou.

A jak je to s tím zdrojem? Zkuste, pro každého je v tichu ukryto jiné tajemství. A že tam je, to podepíšu. Já jsem s ním fakt denně a mohu potvrdit, že to je zdroj vážně neomezený. Nečekejte vždycky pohodičku, klídek a otevřenou náruč. Ony tam jsou, jen leckdy je třeba se k nim prokutat.

Miluju ticho a neumím bez něj být. A nějak čím dál tím víc. Jsem v něm totiž JÁ. A to potřebuju, sáhnout si na sebe, čuchat se, poznávat a zjišťovat.

V hluku to totiž nejde. A hluku je běžně kolem mne dost. Nedělá mi dobře, ale nedá se s tím nic dělat, života běh. O to víc potřebuji vyvažovat a v tichu BÝT.

Neřeším, jak mám sedět nebo ležet. Ticho se nabízí i v chůzi, vlastně kdekoli. Zatím jsem si s ním nejblíž doma, na zahradě, v přírodě. A vím, že to největší ticho je stejně tam někde uvnitř ve mně.

Je tam a čeká, až spolu dokážeme být i tehdy, je-li venku hluk, bouře, neklid a nehostinno.

Dočká se a já se těším.