Bojím se své
zranitelnosti. Utíkám před vlastní jemností. Schovávám se před
svou láskyplností.
Čekám bolest, ránu,
ublížení. Známé nepochopení, strach, zklamání. Už to nechci,
nezvládnu to, nedokážu to.
Co vlastně?
Nedokážu, neumím a
nechci znovu čelit těm zoufalým pocitům. Beznaději,strachu,
lítosti. Nepochopení, opuštěnosti. Zradě, odmítnutí, ponížení.
A tak jsem kdysi a kdesi
zvolila cestu útěku, schovky, maskování a převleků. Nějak to
šlo, aspoň jsem si myslela, že „to šlo“. Už to hlavně tolik
nebolelo. Tehdy.....
Přišla doba, kdy už
„to nešlo“. Ke slovu se dostala deprese, obludný strach,
panické ataky, úzkosti.
Jsme tady, volaly, už
nás nepřehlídneš!
Však jsem je taky fakt
nepřehlídla. Protáhly mne temným tunelem, rozložily na
pidikousíčky a ještě jejich pidikousíčky, abych už neměla
šanci utíkat. Schovka přestala existovat, masky se odlupovaly,
převleky ošuntěly. Bylo nutné je svléknout, vyhodit.
Tak jsem tady. Nejásám.
Jsem s pokorou a vděčností. Taky jsem už nemusela. Tady
být.....Díky Bohu, rodině a pár přátel, doslova, Jsem.
A potkávám se se svou
citlivostí, zranitelností, vnímavostí. Vítám je, i když pořád
tak úplně nevím, co s nimi. Jen se učím. Učím se je poznat,
být s nimi, zacházet s nimi.
Už vím, že jsou to
ony, kdo ze mne vytahují vztek, zlobu, lítost, agresivitu. Že to
jsou ony, kdy ve dnech, kdy bych se „přeskočila“, někomu dala
pěstí a dalšího poslala bez rozmýšlení kamsi...,mi ukazují,
že chtějí být viděny.
Cítím, že klidně a v
pořádku mohu dělat věci po svém. I když se stále ještě
ohlédnu přes rameno, jestli je „to v pořádku, správně“ pro
ty, co jsou tam, venku. Jsou to rozcestí, která mně ukazují, kudy
na to. Tak, aby to pro mne bylo správně. Ne tak, jak jsem byla tak
dlouho, příliš dlouho zvyklá....Bez ohledu na sebe, bez souladu
se sebou, bez vlastní jedinečnosti.
A co to vlastně je, ptám
se stále? Ta jedinečnost?
No přece, to, co mi dělá
dobře. To, co mne vede do bezpečí. To, co mne vede do klidu i se
svým strachem, bolestí a prázdnotou. Přijatá citlivost, využitá
zranitelnost, uvěřitelná slabost.
I navzdory okolí. I
navzdory nejbližším. Nebo snad právě proto. Jak jinak, než s
jejich pomocí, v rámci vzájemné interakce bychom se mohli učit?
Dávat si, co potřebujeme i to, co nepotřebujeme. S tisíci
otázkami, pochybnostmi a nejistotou, ale bez potřeby ublížit,
zlostně seknout, vybít si své zranění, i tehdy už častěji
bývám se svou citlivostí. Vyplácí se to. Lépe ty druhé vnímám,
chápu a cítím jejich ublížení.
Každý nějaké máme.
Ale do toho svého už tě, milý šéfe, milá maminko.....,
jednoduše nepustím. Už stačilo a staré rány právě uzavírám.
A objevuji, co zakrývají a hýčkám to, co najdu. Je to mnohem
větší síla, než to, co je na povrchu. A nedivím se jí, že
potřebuje ven.
Na slunce, na vzduch, na
světlo. Tam patří. Aby se jí volně dýchalo, dostala vlastní
prostor a mohla dál zářit do okolí, do Světa a do Světla.
Říkejme jí jakkoli.
Láska, Světlo Jednota. Pochopení, Přijetí, Jedinečnost. Je to
úplně, ale úplně jedno.
A tak s dětskýma očima
dokořán, s těma, co byly tak dlouho strachy zavřené, s duší v
očekávání a se srdcem otevřeným tak, jak to momentálně jde,
jdu dál svým Životem. A věřím, že mi dovolí ještě více
nahlédnout do hlubin své citlivosti, protože vnímám, že velké
poklady by tam mohly být pro mne ještě přichystány.
