Bylo toho na mě moc. Neutuchající intenzita dlouhodobého stresu mě vyčerpala a pochroumala. Na těle i na duchu.
Je mi už pár týdnů docela mizerně. A příliš se to nelepší. Bláhově jsem si myslela, že to bude něco jako chřipka a šup, šup, za chvíli bude dobře. Zatím není a co bude, to netuším.
Přišel šok, lítost, beznaděj,
smutek, vztek. Kruci to ne, tohle já nechci…!
Ale ano, je to prostě tady.
Všechny ty emoce mnou prolítly jako uragán. A ne jednou, opakovaně. A vysály
ještě těch pár sil, co zbývaly.
Přece nebudu zas na neschopence!
Přece nebudu zas brát ty prášky!
Přeci nebudu zas začínat znovu!
Bylo mi ošklivo. A zatím mě to
ošklivo ještě nechce pustit ze svých spárů, i když ten krutý ledový stisk o
maličko povolil. Ale pořád má dost síly na to, aby mi podrážel nohy, dusil a
vopruzoval. A hlavně testoval.
Kolik máš víry? Vzdáš to?
Vydržíš? Stojí ti to zato? A proč? Víš, kdo jsi? Víš, o čem to celé je? Kde je
Pravda, kde je nejvyšší Princip? Jak moc je to složitý? A je? Není to třeba
vlastně úplně prostě a obyčejně snadné a přirozené?
No teda!
Díky za vlastní zkušenosti. Už
jednou jsem v podobné nepohodě byla a po čase odešla a zanechala za sebou
cenné poznání. A z něj teď čerpám. Okolnosti, čas i situace jsou sice
jiné. Ale Princip zůstává.
Proto neposlouchám žádné otázky a
nehledám na ně odpovědi.
Připomíná mi to kládu, která se
mele sem a tam v zpěněném špinavém proudu pod jezem. Někdy vyplave a pluje
dál, někdy se to nepovede. My, co stojíme na břehu a pozorujeme ji, stejně
nevíme, proč je to tak či onak.
Stejně tak já teď nevím, mám obavy,
nic není na svém místě, naopak chaos má navrch a všechno mě mate.
Vzdávám se, zavírám oči,
odevzdávám.
Kousek sem a kousek tam. Možná
kousek a půl a někdy i dva. Jakékoli přemýšlení, počítání, dohady, domněnky, lpění
a držení nedávají smysl. Nikam nevedou a nemá tu místo žádná kontrola.
A tak se dusím v tom zpěněném
kotli pod jezem a občas se stačím nadechnout.
To stačí, to je mi dovoleno a
čerta se kdo zajímá, že je to maličko. Máš aspoň tu chvilku, buď vděčná.
Poklekám. Někdy víc, někdy míň,
jak to jde. Někdy to vůbec nejde. Vztekám se , zuřím a pláču.
Pláču hodně. Teď už často až do
vyčerpání. Zjistila jsem, že to pomáhá. Ale jen tehdy, když pustím vše ven bez
podmínek.
Bez kdyby….., bez kontroly.
Protože brečet se strachem, že mi
pak bude blbě, to není k ničemu. Blbě mi bude tak jako tak. Pláč z hlubin
je něco úplně jiného. Kal, bahno, špína, opuštěnost, zbytečnost, marnost,
hluboký stesk a nemilovanost se umí slít v jednu totálně bezohlednou,
plundrující a devastující emoci, která tryská ven a čerta se stará, jak moc blbě
mi potom bude.
I ona se ale vyčerpá, přejde.
Teprve pak se pomalu začne uklidňovat neovladatelný třes, který přinesla. Potom
postupně přejde úplná slabost a hluboké vyčerpání. Ztiší se zdivočelá mysl.
Až dokážu udržet v třesoucí ruce
hrnek s troškou vody, v okamžiku, kdy zkusím první opatrný hluboký
nádech, který umí přejít v klidný dech , tak tehdy se s ním se zlehka
přiloudá uvolnění. A důvěra. To nejsem já, kdo je snad špatně, kdo cítí
nedostatečnost. Já jsem tam někde za tím, či uvnitř….Já jsem tím dechem, já
jsem tím klidem, který se ke mně vždy vrátí, ať to z venku vypadá jakkoli.
Tak potom, opatrně, velmi
nenápadně a to ještě jen někdy přijde závan vděčnosti. Je tak lehký, skoro
nepostřehnutelný.
Po takové bouři se vděčnost hledá
velmi trpělivě a může to i chvíli trvat.
Já už teď vím, že tam je a že
přijde. Jako náplast na odřené koleno, jako hojivý balzám na bolavé rány, jako
nekonečné objetí v útrapách a beznaději.
A tak poklekám. Znovu a znovu.
Buď vůle Tvá. Bez podmínek a bez přání, jak to má být.
Tam je teprve hloubka vděčnosti.
Pokora.
