Pozdrav z nepohody

 

Bylo toho na mě moc. Neutuchající intenzita dlouhodobého stresu mě vyčerpala a pochroumala. Na těle i na duchu.

Je mi už pár týdnů docela  mizerně. A příliš se to nelepší. Bláhově jsem si myslela, že to bude něco jako chřipka a šup, šup, za chvíli bude dobře. Zatím není a co bude, to netuším.

Přišel šok, lítost, beznaděj, smutek, vztek. Kruci to ne, tohle já nechci…!

Ale ano, je to prostě tady. Všechny ty emoce mnou prolítly jako uragán. A ne jednou, opakovaně. A vysály ještě těch pár sil, co zbývaly.

Přece nebudu zas na neschopence!

Přece nebudu zas brát ty prášky!

Přeci nebudu zas začínat znovu!

Bylo mi ošklivo. A zatím mě to ošklivo ještě nechce pustit ze svých spárů, i když ten krutý ledový stisk o maličko povolil. Ale pořád má dost síly na to, aby mi podrážel nohy, dusil a vopruzoval. A hlavně testoval.

Kolik máš víry? Vzdáš to? Vydržíš? Stojí ti to zato? A proč? Víš, kdo jsi? Víš, o čem to celé je? Kde je Pravda, kde je nejvyšší Princip? Jak moc je to složitý? A je? Není to třeba vlastně úplně prostě a obyčejně snadné a přirozené?

 No teda!

Díky za vlastní zkušenosti. Už jednou jsem v podobné nepohodě byla a po čase odešla a zanechala za sebou cenné poznání. A z něj teď čerpám. Okolnosti, čas i situace jsou sice jiné. Ale Princip zůstává.

Proto neposlouchám žádné otázky a nehledám na ně odpovědi.

Připomíná mi to kládu, která se mele sem a tam v zpěněném špinavém proudu pod jezem. Někdy vyplave a pluje dál, někdy se to nepovede. My, co stojíme na břehu a pozorujeme ji, stejně nevíme, proč je to tak či onak.

Stejně tak já teď nevím, mám obavy, nic není na svém místě, naopak chaos má navrch a všechno mě mate.

Vzdávám se, zavírám oči, odevzdávám.

Kousek sem a kousek tam. Možná kousek a půl a někdy i dva. Jakékoli přemýšlení, počítání, dohady, domněnky, lpění a držení nedávají smysl. Nikam nevedou a nemá tu místo žádná kontrola.

A tak se dusím v tom zpěněném kotli pod jezem a občas se stačím nadechnout.

To stačí, to je mi dovoleno a čerta se kdo zajímá, že je to maličko. Máš aspoň tu chvilku, buď vděčná.

Poklekám. Někdy víc, někdy míň, jak to jde. Někdy to vůbec nejde. Vztekám se , zuřím a pláču.

Pláču hodně. Teď už často až do vyčerpání. Zjistila jsem, že to pomáhá. Ale jen tehdy, když pustím vše ven bez podmínek.

Bez kdyby….., bez kontroly.

Protože brečet se strachem, že mi pak bude blbě, to není k ničemu. Blbě mi bude tak jako tak. Pláč z hlubin je něco úplně jiného. Kal, bahno, špína, opuštěnost, zbytečnost, marnost, hluboký stesk a nemilovanost se umí slít v jednu totálně bezohlednou, plundrující a devastující emoci, která tryská ven a čerta se stará, jak moc blbě mi potom bude.

I ona se ale vyčerpá, přejde. Teprve pak se pomalu začne uklidňovat neovladatelný třes, který přinesla. Potom postupně přejde úplná slabost a hluboké vyčerpání. Ztiší se zdivočelá mysl.

Až dokážu udržet v třesoucí ruce hrnek s troškou vody, v okamžiku, kdy zkusím první opatrný hluboký nádech, který umí přejít v klidný dech , tak tehdy se s ním se zlehka přiloudá uvolnění. A důvěra. To nejsem já, kdo je snad špatně, kdo cítí nedostatečnost. Já jsem tam někde za tím, či uvnitř….Já jsem tím dechem, já jsem tím klidem, který se ke mně vždy vrátí, ať to z venku vypadá jakkoli.

Tak potom, opatrně, velmi nenápadně a to ještě jen někdy přijde závan vděčnosti. Je tak lehký, skoro nepostřehnutelný.

Po takové bouři se vděčnost hledá velmi trpělivě a může to i chvíli trvat.

Já už teď vím, že tam je a že přijde. Jako náplast na odřené koleno, jako hojivý balzám na bolavé rány, jako nekonečné objetí v útrapách a beznaději.

A tak poklekám. Znovu a znovu. Buď vůle Tvá. Bez podmínek a bez přání, jak to má být.

Tam je teprve hloubka vděčnosti. Pokora.