Fénix z popela aneb s vděčností k duševnímu onemocnění

 

Někdy to tak nevypadá, ale všechno  může být jinak. Pravděpodobně to nepůjde mrknutím oka ani ze dne na den. Ale když se to „jinak“ povede, věřte mi, je to opravdu jak s tím Fénixem. A já si právě teď tak připadám.

 Čtenáři mého blogu ví, co mě dlouhodobě trápí a kdo je tu nový, určitě velmi lehce najde pár článků a bude v obraze. Nebo nehledejte, nemám co skrývat. Úzkostně depresivní porucha je mou společnicí už pár let. Nesnášela jsem ji, bojovala jsem s ní. Nahoru, dolů, věčný kolotoč. Spíš brala, než dávala. Jenomže to nebyla její chyba. Šlo o mou nevstřícnost, nepokoru, tvrdou palici.

 Až mě to jednoho dne přestalo bavit a pomaličku jsem opatrně začala našlapovat trochu jiným směrem. Se strachem, co to přinese. Zlehka mi začal sklouzávat z očí šátek a já jsem si přestávala hrát na slepou bábu. Krok za krokem. Dva dopředu, jeden dozadu. Dlouho taky žádný krok. Ani ten slepičí ze hry Honzo vstávej.

 Opravdu jsem se rozhýbala až tehdy, kdy jsem tu nepříjemnou společnici přijala. Nešlo o žádné vřelé a bouřlivé přijetí. Šlo o proces, cestičku vlastními silami vyšlapanou. A zas to nějakou dobu trvalo. Ne dny, spíše měsíce, pár let. Ale ta jiná kvalita tu najednou prostě byla a nešlo přehlédnout, co sebou nese.

 Nesla, nesla až přinesla. Loni v létě jsem si to nejdřív představila jako sen a pak už to byl můj cíl. Budu pracovat jako peer konzultant. Znamená to, že budu předávat své zkušenosti s duševním onemocnění těm, co o ně stojí a co je potřebují. Kéž by někdo takový byl v době, kdy jsem já sama tápala a hledala. Psychiatr napíše léky, které jsou třeba, psychoterapie má taky svůj význam, ale nikdo z těchto odborníků neprožil duševní onemocnění. A tak my, peeři, doplňujeme jejich nezastupitelné role.

 Neukazuji cestu. Nemohu, mohu kráčet pouze po té svojí a sdílet, co mi třeba pomohlo, když mi bylo blbě, proč jsme to nevzdala, kde jsem brala sílu jít dál. Témat je hodně a to je dobře. Cokoli s čím klient přijde s pokorou vyslechnu a stojí-li o moji radu, jsem tu pro něj. Nebo jen naslouchám, mnohdy to stačí.

 I když jsem vůbec netušila, jak a kdy budu tuto profesi vykonávat, loni na podzim jsem si udělala akreditovaný kurz. Tolik jsme o to stála a byla jsem přesvědčená, že to vyjde. A vyšlo.

 Představuji vám projekt PeerPoint, https://peerpoint.cz/ jehož jsem s radostí součástí. Můj jasně zadaný cíl se naplnil. Moje původně nevítaná a nechtěná společnice mi přinesla dar, za který jsem jí vděčná. Už si spolu rozumíme, a proto můžeme ukazovat směr, dávat podporu, či jen s tím druhým být.

 Děkuji a dovoluji si pozvat kohokoli, kdo cítí, že bychom si porozuměli do čajovny U Džoudyho v Praze 2.

 S úctou a poděkováním za důvěru

 Romana