Nechci vzpomínat

„To jsi objevila Ameriku!“, ozval se můj vnitřní hlas posměšně, když se mi v hlavě ozvalo obrovské CVAK. Způsobilo, že mi došla jedna zásadní věc. Dělám jednu obrovskou CHYBU.

Nežiju, neprožívám, utíkám. Zkoumám, hloubám, přemýšlím. Pitvám, cupuju, obracím. Jsem pryč, dozadu, dopředu, ale málokdy TEĎ. Moje hlava, moje myšlenky se vrací, utíkají, ale málokdy se zastaví.

„A to je jako novinka? Slyšela jsi někdy o Přítomném Okamžiku? Co takhle Carpe Diem? Hm, nic?“ slyším ho zase jízlivě se ušklebovat.

Nejenom, že jsem slyšela. „Já jsem si taky hodně přečetla, ty blbečku!“, vedu konverzaci, která mě vůbec nebaví. Nechci se o tom bavit, nechci se v tom hrabat.

Proč?

On má totiž pravdu. Furt jsem jenom četla. A hodně. Myslím, že časem a nebude to dlouho trvat, pustím nepotřebné knihy do světa. Štvou mě! Ne ty knihy samy o sobě, ale to, že do nich opakovaně nahlížím a málokdy konám. Jen někdy, občas, zrovna když ….....Našla bych tisíc a jednu výmluvu za to věčné KDYŽ. Dám šanci teoretizovat zase dalším a budu jim přát, aby jejich praxe na sebe nenechala čekat příliš dlouho.

Jedno KDYŽ ale stojí za zmínku. To, které způsobilo to velké CVAK! Až když jsem dostala opravdu pěknou pecku, zůstala jsem stát s prázdnýma rukama a moje hlava se svými myšlenkami mi pomalu chystaly cestu do blázince.

Za všemi těmi útěky, předbíháním, přemítáním, zpátečkami a dalšími zdánlivě bohulibými manévry je jenom jedna velká OBĚŤ. Tak, a je to venku!

Já nemůžu, nechci, nestíhám. Kdybych bývala, až budu..... Ještě ne, není správná chvíle. Počkám, popřemýšlím, odložím.... Možná, snad, uvidíme.....Je mi líto, že.....Dosaďte si cokoli, co vás napadne. A že vás toho napadne zřejmě hodně, na to vemte jed!

Nakecávání, okecávání, zamlouvání, omlouvání, vybírání a přebírání. Tisíc a jeden důvodů proč NE! A v tom všem jsem přehlédla ještě jednu cestu. Ještě jednu možnost. Jak ANO!

Prosté ANO, které nabízí všechny možnosti, na které si vzpomenu, připustím, dovolím. Které jsou na dosah, ale stejně tak se zdají být vzdálené, absurdní, nemožné, nepřijatelné.

Prosté ANO svému Životu, který je tu stále a zve mě k sobě. Ne až zítra, ne včera, ale DNES.

To bývalé NE pouštím k vodě. Vlastně ne hned, ještě mu poděkuju. Jeho negativita, jeho urputnost, nerozhodnost, nalhávání, stejně tak jako litování a podvádění sama sebe mi dalo své dary. Ty mne sice dovedly do svého přechodného pekla, ale už na svém začátku v sobě nesly poznání. Neviděla jsem ho. A jak dlouho jsem byla slepá, jak dlouho jsem byla já ten chudák, kterému se to všechno děje, to byla jen a jen moje role, moje úloha. Děkuju, nechci!

Už víte, proč nechci vzpomínat?

Nechci vzpomínat na to, co by mohlo bývalo být. Nechci vidět to, co jsem mohla udělat, zažít, procítit. A co jsem neudělala. Kde jsem nebyla, co jsem nestihla, co mi uteklo, co jsem propásla.

A neznamená to, že se hekticky a bez rozmyslu vrhám do víru života. To mne opravdu neláká.

Jen si víc užívám. Věci prosté a obyčejné stejně tak jako malé vzácnosti, na které jsem si zvykla se těšit. Drobnosti, které nejsou každodenní, čas od času si sama sobě dělám radost. Objevuji a zažívám to ANO, které se učím si dovolit a přijímat.

Ještě je křehké, nezvyklé, ale svou laskavostí, otevřeností mě učí, že je to možné. A že je to rozhodně lepší než moje původní NE.

Ono stejně úplně nezmizelo. Vlastně jsme se docela skámošily. Tolerujeme se a víme si spolu rady.

Reflexní cukroví

Zklamu vás, pokud očekáváte zaručený recept na to báječné cukroví, co pekla moje babička. Nebudu vám ani líčit jeho neodolatelnou chuť a dědečkovo nadšení nad tím jedinečným druhem, které se určitě nikde jinde nepeče.

Ani se s vámi nebudu dělit o to, jak jsem vyráběla vosí hnízda a v rámci záchvatu inovace jsem jim vyráběla z marcipánové hmoty dnes nejen tolik populární, ale hlavně předpisové reflexní proužky. Třeba to byla chyba, mohly by nám za dlouhých večerů trochu přisvítit romantickou vánoční atmosféru.

Naopak. Já jsem letošní pečení pěkně zvrzla. A přitom jsem k němu přistupovala tak zodpovědně. Tak láskyplně. S nadšením a očekáváním. Nikoli tichým. Hezky halasným a pěkně viditelně. Proč?

Z jednoho prostého důvodu: peču ráda, ale ty titěrné, drobné tvary toho příště tak lahodného vánočního cukroví mě nadšením příliš nenaplňují. Letos jsem se ale rozhodla, že jednoduše nebudu srab a SAMO to zvládnu.

Upřímně přiznávám: to lahodné a úžasné cukroví jsem totiž většinou dostávala dárkem od svých chápajících a hlavně tímto směrem tvořivějších a trpělivějších kamarádek.

V sobě jsem si naladila trpělivost, tvůrčí aktivitu a na rádiu nějakou tu vánoční muziku. A ještě jsem přidala odhodlání a pozitivní představu dokonalých tvarů, výtečné chuti a jemné vůně. A se sváteční náladou, optimismem a nezlomnou vírou v dokonalost mého tvoření jsem ŠLA NA TO!

Parádně se mi dařilo. Těsta jedna báseň. Nelepivá a nebo naopak vláčnější, přesně tak, jak každý druh vyžaduje. Sebevědomí se tetelilo blahem a jen potvrzovalo, že pozitivní vize fungují. A tak jsem už samozřejmě mrskala jeden rohlíček za druhým, kurážně jsem si hvízdala u vykrajování nekonečných lineckých tvarů, kterých mi stále nebylo dost. Pracny se do formiček draly téměř samy. A navrch jsem si z rozpustilosti střihla premiéru báječných hrudek, co se nepečou. To fakt nemůže být žádný problém!

Suverénně jsem obložila všechny dostupné plechy a s pýchou a hrdostí jsem je už JEN šoupla do trouby. Brnkačka, paráda, teď už to půjde samo.

A ono to šlo. SAMO! Bez mého vědomí, ať už pozitivního či čerta jakého. Normálně a drze si téměř všechno to s láskou, pečlivostí a zodpovědnou trpělivostí připravené, vytvořené a vymazlené prťavé cukroví dočista dělalo, co chtělo!

Jedno se peklo pomalu, druhé rychle, třetí vůbec. Nejpodlejší byly ty nejprťavější rohlíčky, na které jsem byla zrovna nejvíc pyšná. Vzpomínala jsem na babičku, jak mě hubovala, že jsem nemehlo a dělám „hajdaláky“. Po jejím to znamenalo velké a nesouměrné patvary. Ve svém dospělém věku jsem se pyšně považovala za „mehlo“, které dokázalo už dospělýma rukama vykouzlit skoro takovou krásu, jakou uměla opravdu jen ona. A ony mě takhle vypečou a to doslova!

Byla jsem vzteklá a uražená a nebudu proto ani zblízka vypisovat, jak to celé dopadlo. Tím spíš, když se mi vůbec už nechce pátrat, kde se stala chyba. Někde určitě, ale v tu chvíli mi to bylo totálně fuk!

Bilance byla neradostná a moje pozitivní vize dostala přímý zásah! A nejen ona. Původně už dopředu pocukrované sebevědomí se tetelilo v koutě a představa o dokonalosti skoro jakéhokoli mého tvoření měla podobu téměř zničeného mostu při stoleté povodni.

A proto, abych sama sebe trochu utěšila, podpořila a ujistila jsem se, že mi ještě trochu tvořivosti zbylo, je tu pro mě, k potřebě a k použití, jsem raději sedla a píšu těch pár uplynulých řádek.

Vzpomněla jsem snad na druhou nebo třetí Dohodu ( mám v tom pořadí trochu zmatek, ale myslím, že na něm nezáleží): DĚLALA JSEM TO CELÉ TAK NEJLÍP, JAK JSEM UMĚLA!

TAK! Se mi ulevilo!

Co na tom, že se to nepovedlo. Tvoření jsem si užila! Těšení jsem si užila! Představu jsem měla báječnou! Procvičila jsem si pečlivost, trpělivost. Takové slastné očekávání jsem už dlouho nezažila.

Zbývá ještě umravnit kalkulačku v hlavě. Sází mi neskutečně hbitě a přesně cifry za to i ono. Kolik to stálo a jak je to teď k ničemu. Dlouho se nesnažila. Típla jsem ji ve výběhu našich slepiček. Těm bylo zaručeně jedno co ta nebývalá dobrota, kterou jsem jim dala k svačině, stála. A už vůbec nelustrovaly nějaké tvary a patvary. Jejich mile směšné bojování a předhánění se o každý drobek mých poťouchlých rohlíčku a pracen mi dokonale spravilo náladu.

Dala jsem si sama sobě vánoční dárek s předstihem. Připomněla jsem si, jak je důležitý každý okamžik toho, co dělám. Jak ho vnímám a jak se v něm cítím. I kdyby z toho nakonec mělo být naše letošní „reflexní cukroví“.

A tiše doufám, že si to přečtou také moje kamarádky. Ty s těmi dokonalými a voňavými dobrotami :-).

Seď rovně!

Tuhle větu známe my, starší ročníky, ze základky. Nevím, jak je na tom dnešní školství, ale nedělám si moc iluze. Ostatně hojně ji využívaly ještě pančelky, které učily mého syna. A to není zas tak dávno.

O to víc mě překvapilo, když jsem ji slyšela ve vlaku, kterým pravidelně jezdím domů. Naprosto vážně a s patřičným akcentem a tónem tak peskovala maminka svého syna. Odhadem mu mohlo být už docela přes deset.

„Sakra, to je síla,“ běželo mi hlavou a aby toho bylo tak akorát, maminka dodala rázně:

„A dej si ruce za záda!“

Bylo smutné podívání na toho od pohledu šikovného kluka, který s ustrašeným pohledem mamince bez reptání vyhověl.

Proboha, co udělal tak strašnýho, že ho tak pilně mistruje?

On byl totiž trochu živější. Nějak víc sebou šil, koukal z okna, kroutil se na sedačce. Zkrátka se nemohl poskládat, měl zájem o dění kolem sebe. Byl hubený, vysoký, samá ruka, samá noha, to se potom těžko sedí „v pozoru“!

Maminka byla také vysoká, hubená, trochu jsem se jí začala bát, i když seděla přes uličku. Nebyla jsem rozhodně vzorný rodič. Vybavuji si pěknou řádku chyb, které se dnes v chytrých knihách významně jmenují jako odstrašující příklady zásadně mylných kroků ve výchově. Nedělám si iluze, že jsem na duši svého syna nezanechala nějaký stín. Ale snad ty omyly nebyly fatální, když dnes, v jeho dospělosti, spolu máme pořád výborný vztah. Vážím si toho a jsem za to vděčná. Nebývá to tak běžné.

Ať jsem chybovala jakkoli, můj syn určitě vedle mne nikdy nemusel sedět jako pravítko, bez hnutí, s rukama za zády. Nemohla jsem si pomoci, vím, že to není slušné, ale na tu paní jsem neodpustitelně zírala. Naštěstí byla tak zaujatá dalším úkolováním svého syna, že mě vůbec nevnímala. Hodně mě zajímalo, jak ten celkem milý kluk, bude svačit s rukama za zády v ubrousku vzorně nachystaný koláček.

Nene, bylo mu dovoleno změnit pozici. Nastavil ruce a maminka mu důkladně vlhkým ubrouskem otřela obě dlaně a v rámci dokonalého boje proti bacilům mu podala koláček. Voněl přes uličku, měla jsem chuť si kousnout.

Nahlas jsem se rozesmála představou, jak by asi chudák paní zareagovala, kdybych si poprosila. Stačilo by jí mě nekompromisně sjet pohledem nebo by to bylo i s přednáškou? A kdyby, třeba docela náhodou, mě šokovala a dala mi kousnout, utřela by mi také drobečky u úst jako svému synkovi?

Musela jsem se krotit, abych se nechechtala na půl vagónu. Překvapení se nekonalo, vůbec mi nevěnovala pozornost. Chystala totiž klučinovi pití. Vzorně nachystané v termosce, kafe to zřejmě nebylo, ale určitě dobrý čaj. Zručně mu v drncajícím vlaku nalila do hrnečku a ještě mu ho svědomitě podržela. Stejně se polil. Z takového pidihrnečku může pít jenom jeden, dvoje ruce jsou na něj moc. Dostal záhlavec a následovala přednáška o tom, jak je neschopný, že se ani neumí napít. V jeho věku!

Ani nehnul brvou. Byl zřejmě zvyklý. Zvyklý, zpracovaný, otesaný. Patrně moc dobře věděl, co by následovalo, kdyby se třeba jen náznakem ohradil, něco naznačil, vysvětlil. Radši byl potichu, hodný kluk. Z tolikrát opakované bolavé zkušenosti tak raději eliminoval další případnou maminčinu „péči“.

Vím, nic mi do toho není. Určitě ho maminka miluje, opatruje ho s nejlepším vědomím a možná několikrát za den umírá hrůzou, aby se mu něco nestalo. Třeba je s ním sama, mají jenom jeden druhého. Jenže mě mrazí, když tuším důsledky její opičí lásky. Pro oba dva. Cítím příští komplikace v jejich životech a už teď jim oběma vroucně přeji, aby se s nimi dokázali co nejlépe vyrovnat. Jednoduché to nebude.

Držím jim palce.

Moje vánoční zpoždění

Vánoční zpoždění mám každoročně. Ale letos jsem si ho uvědomila hodně brzo. Upozornilo mě na něj jedno velmi inspirační video. Jemným, milým, ale hluboce pravdivým způsobem mě přivedlo k opravdovému zamyšlení, jak že to vlastně s těmi Vánocemi mám.

Nejraději bych odpověděla: „Nemám je ráda!“ A basta.

Nebylo by to fér. Ani ke mně, ani k tomu vzácnému období, které za nic nemůže. Je tu se mnou od mého malička, od mého dětství až do dnešních dní. A právě ta dětská vzpomínka ve mně najednou rozsvítila něco nového. Vlastně jen zasutého. Schovaného pod nánosem všech těch příštích let, které vršily a vršily všechna ta pokřivení původní dětské radosti.

Kde se vlastně vzal ten můj negativní postoj? A proč se vůbec objevuje, když vždycky vím, že zmizí a nakonec mě přemůže vánoční atmosféra, kterou umím doma přirozeně vykouzlit. Proč musím vždycky absolvovat svoje obvyklé ZPOŽDĚNÍ a neumím si vychutnat právě ty okamžiky, které tomu předcházejí? Proč se ochuzuji o prožitek adventní atmosféry a říkám:

„Ježiš to už je zas ten Advent. A Vánoce na krku!“

Určitě mě netíží potřeba úklidu, pečení cukroví a shon kolem dárků. Vlastně je to škoda, měla bych se aspoň na co vymluvit. Jenže sama sobě nic nenamluvím, tak to ani nezkouším. Ještě bych to mohla hodit na uspěchané a nervózní lidi, nacpané obchody, přeplněné dopravní prostředky. To taky nefunguje, není nad upřímnost!

Tak v čem to je, v čem to vězí!?

Bojím se. Bojím se vrátit se do dětství. Zapomněla jsem. Už si nepamatuji, jak se dětské oči dívají, netuším, jak dětská duše očekává, jak se dětské srdce raduje a těší se. Nevím, jak se brouzdá jen tak ve sněhu, chytají se sněhové vločky, třpytí se jiskřičky mrazu.

Je to opravdu tak těžké? Je to fakt nemožné? Proč bych se aspoň nepokusila kouknout se dětskýma očima. Dobře, tak zatím aspoň jedním, jen mrknout. Opatrně, pomalu, co to udělá.

Se vzpomínkou na velkého žlutého medvěda, kterého mi kdysi přinesl Ježíšek, se odhodlaně nořím do dětského světa. Ještě se bojím, proto je mi medvědí plyšová tlapka spolehlivým průvodcem. Držím ji pevně, je to moje pouto s lehkostí, upřímností, ale také s důvěrou, hravostí a nadějí. Spojení s vírou, že Ježíšek TO VÍ! Nevím úplně přesně, co by měl vědět, ale nechávám to na něm. Zatím mě ještě nezklamal, i když někdy mojí ještě stále dětskou trpělivost pořádně napínal.

Už si troufnu otevřít i druhé oko, ale tlapka mi pořád ještě dodává sebedůvěru. Už vím, že se moje dětské vnímání neztratilo, je se mnou stále, a proto mu dovoluji se pořádně rozhlédnout. Jeho hravost, absence zbytečných starostí a bezstarostnost mě zahřívá a hýčká. Rozpouští studeno mé dospělé duše, odkrývá ztuhlé vrstvy a barví jejich smutnou šeď.

Ještě je čas a já vím, že se moje letošní vánoční zpoždění nekoná. Nebo jen maličko. Je mi smutno za všechna ta předchozí, která mě připravila o radost, těšení a ježíškovskou důvěru. Ale s tím už nic neudělám. To je minulost, která uplynula spolu s původním názorem na moje vnímání Vánoc.

A tak si vychutnávám adventní čas a těším se na Vánoce. Už netrpělivě vyhlížím Ježíška, protože on TO VÍ! Teď už si o něco přesněji přeji to, co by měl vědět, ale stejně tak jako dřív, nechávám to na něm. A jsem vděčná za znovu objevenou víru a důvěru! A s díky a vděčností pouštím medvědí tlapku.

Chci být bohatá!

A kdo by nechtěl!?

Dnes má moje blogové miminko měsíční narozeniny a já jsem se rozhodla, že si dám dárek. Dárek, který si zasloužím, přeji, toužím po něm. Dám si jedno přání. Chtěla jsem napsat tajné, ale já už nechci, aby bylo tajné. Jen ať na něj hezky svítí, ať je vidět a neschovává se.

Proč? Protože proč schovávat něco, o čem si myslím, že schovku nepotřebuje. Proč ukrývat něco, co si zaslouží být pořádně vidět. Já si přeji, ne přeji, CHCI být bohatá!

O tom, jak si správně přát se napsaly mraky a mraky písmen, vět, slov a neméně knih. Některé jsem četla, něco jsem i prováděla, o některé jsem ani nezavadila. A nakonec je mi celá teorie „jak si správně přát“, tak nějak jedno.

Bacha, to není o tom, že bych byla proti teorii, že si myslím, že nefunguje, že to není pravda. Jen mám těch teorií už plné zuby. Moje přání je tak silné, tak hluboké a tak vroucné, že zkrátka jdu do akce!

A hned mě napadlo, jak to vlastně myslím? Jak to mám s tím bohatstvím? O čem to vlastně je?

Chci mít všeho hodně, potřebuju hromadit? Nutí mě něco se porovnávat a mít tím pádem něčeho víc než druzí? Je to o tom, že když má soused bazén, já potřebuji mít ještě větší? Toužím po novém, lepším, modernějším a vychytanějším kole, když to staré ještě slouží? Mám potřebu trumfnout kámošku a mít dokonalejší mobil? Bojím se o své jistoty a raději bych měla všechno dvakrát nebo třikrát? Chci být bohatá, abych mohla dělat to, co ostatní? Třeba jet na dovolenou k moři, když ho vlastně nesnáším?

Úleva, radost, poznání!! Ne, vůbec nic z toho, díky Bohu nepotřebuju. Své bohatství si přeji proto, abych uspokojila svoji radost, protože toužím po potěšení, naplnění, porozumění. Po nasycení svých potřeb samozřejmě fyzických, ale i těch nehmotných a zdánlivě neviditelných. Také proto, že jsem si jistá, že mi tento druh bohatství samozřejmě patří, mám na něj nárok a to by v tom byl čert, aby už nebylo někde a nějak, v nějaké podobě nachystané.

Vím a v praxi jsem si mnohokrát vyzkoušela pravdivost tvrzení „Dej si pozor na svá přání, mohla by se ti vyplnit“. Ano, je to tak. Jenže je to jen o úhlu pohledu a já jsem přesvědčena o tom, že všechna splněná přání jsou v pořádku. A že nejsou zrovna tak, jak jsme si je nalajnovali? To je problém naší „lajnovací mysli“ a ne těch přání!

Moje odtajněné přání je o tom, že chci mít byt v milovaném Jeseníku. Chci mít dostatek prostředků na to, abych ho mohla provozovat, potřebuju auto, abych si tam mohla kdykoli zajet. K tomu je nutné mít hojnost času, abych se mohla ponořit do jesenické přírody a čerpat z její nezměrné studnice inspirace. Tu bych ráda poskytla své duši a svým tvůrčím silám, abychom společně všechny ty nepopsatelné vjemy, pocity, postřehy a nálady mohly přetavit do mých knížek. A pro koho jiného by byly než pro vás, moji milí čtenáři.

Pro vaše potěšení, poznání, sdílení. Pro trochu klidu do dnešních hektických dnů. Pro tiché rozjímání nebo naopak pro uvolněné a hravé chvíle. No zkrátka pro společné naplnění, ať už je to pro kohokoli z nás cokoli.

Tak pro to chci být bohatá. To je moje současná představa o MÉM bohatství. A je mi jedno, že v tuto chvíli se jeví jako nejdokonalejší sci – fi. Je mi jedno, že vůbec netuším, jak, kdy a jakým způsobem by se to mohlo přihodit. Mám jen touhu, přání a víru. Nevzdat to a vydržet!

Vlastně moje měsíční miminko už jeden takový dárek, který má svou vlastní podobu hojnosti, dostalo. Za měsíc své existence dostalo přesně 1007 zobrazení. Představte si velikáánský dort s tolika svíčkami. To je, panečku, světla!

Díky vám, moje milé čtenářky a čtenáři! Děkuju, že čtete, co píšu. Že také vaším prostřednictvím je moje tvořivost nasycená. A moje bohatství se začíná pomaličku naplňovat.

Prostě ten prášek spolkneš!

V naší kočičí domácnosti je nadpis tohoto článku čas od času snad nejfrekventovanější větou každého dne.

I při mé svědomité péči se občas stane, že si některá z našich kočiček pořídí nějakou nemoc. U jedné z nich mám silné podezření hraničící s jistotou, že aktuálně není spokojená s pozorností, kterou jí věnuji. Usoudí, že je potřeba se ještě víc připomenout, dát o sobě vědět, stávající situace jí zkrátka nevyhovuje. Tak mě jednoduše přibrzdí.

Ať už je příčina jakákoli, naštěstí se dosud nejednalo nikdy o závažné onemocnění.

Průběh je ale vždycky stejný.

Přirozeně zpozoruji, že je číča jiná, není ve své kůži. Statečně se rozhodnu ji v první řadě soustavně nepozorovat. Věčnou observací stresuji nejen sebe, ale i pacienta. Vlastně ne, ještě pacienta nemáme. V tu chvíli si prostě nepřipouštím, že se jedná o cokoli, co by vyžadovalo návštěvu veteriny.

Jen si to představte: pořád by za vámi někdo chodil, čučel vám do talíře, kolik a jestli vůbec jste něco snědli. Strkal by vám nos do postele a zvědavě zjišťoval jestli a jak spíte. A už vůbec nemluvím o kontrole toalety. Jak že to uvnitř vypadá!?

Mně by to lezlo opravdu hodně na nervy a pokud bych do té doby byla v pořádku, přiznávám, že podobné šmírování by mě spolehlivě rozhodilo. A co teprve chudák kočka? Není ve své kůži a panička, místo aby ji nechala se v klidu rozhodnout, co že z toho bude, ji ještě ke všemu obtěžuje neobvyklou a rušivou pozorností.

Jsem nepoučitelná. Stejně je pokaždé, jakmile zjistím první neobvyklé příznaky, opravdu nepatřičně pozoruji. Pak se divím, že jsme vystresovaní dřív, než na veterinu vyrazíme. Laskavě vás ušetřím velmi plastických představ o kočičích chorobách v mé hlavě. Vždycky se přiženou s obrovským nábojem opravdovosti, urputnosti a snaží se mě přesvědčit, že stoprocentně některá z těch nejhorších se právě rozhodla nás poctít svojí návštěvou. Budiž mi omluvou útulková zkušenost, kde se s nimi bohužel opravdu reálně setkávám.

Jenže to je mojí kočce fuk. Lezu jí na nervy, nenechám ji v klidu a věčně něco zkoumám a zkouším. A můžete hádat, jak to nakonec skoro vždycky dopadne. Balím kočku, přepravku a veterinu máme jistou.

Proč mě vždycky překvapí, že scénáře našich návštěv jsou si tak podobné! Vždyť i zvěrolékař je jen člověk a musí být z něčeho živ, platit nájem bytu i ordinace a to už je sakra nějaká částka. O leasingu na přístroje, zásobách léků, léčiv, laboratorní diagnostice a dalších rozmanitostech se už raději nebudu rozepisovat.

Když bez mokrého hadru na hlavě a to fakt nikdy nevím, jak dokážu, zaplatím tu strašnou sumu, co se donese k mým uším, zkoncentruji se natolik, abych byla schopná vnímat, jak se o svého pacienta starat. Teď už to opravdu a úředně potvrzený nemocný zkrátka je!

A děsně se bojím, že dojde na to nejhorší. Z léky k prasknutí nabité prosklené almary vet vyndá krabičku nebo jen blistr s tabletkami a na mě jdou mrákoty. Prášky fakt nééé!

Nějak to ustojím, seberu svoji důstojnost a odvahu a bez mrknutí oka poslouchám, že třikrát denně je nutné tu obludně velkou kapsli dát chlupatému miláčkovi do tlamičky. Koukám bílému plášti suverénně do očí. Jasně, normálka, samozřejmě to zvládnu, napadá vás snad něco jiného? A víte proč to dělám? Už bych nevydržela poslouchat ty zaručeně fungující a osvědčené rady a porady, jak dát kočce prášek. Co já jsem jich vyslechla! Kolik jsme jich už vyzkoušeli! Nikdy to nefungovalo!

Zabalit do masíčka, zamíchat do taveňáku, rozpustit ve stříkačce. Ruce všech členů celé domácnosti většinou nestačily. Uslintaná a vzteklá kočka téměř pokaždé vzala dráhu, prášek skončil rozpatlaný a opakovaně nepoužitelný na koberci a my vyčerpaní s neřešitelnou otázkou ve vzduchu: „Tak jak to teda s tím práškem bude?“

Vždycky to nakonec nějak bylo a ten prášek opravdu spolkla. Co na tom, že často až na několikátý pokus. Pacient byl pro tu chvíli za vodou a my jsme si na čas, než začalo další kolo, oddechli.

Kdyby kočky mohly mluvit

Je název mé druhé knížky. Vonící novotou se právě objevila na pultech knihkupectví. A já mám radost! Kvůli sobě, kvůli všem kočkám, které jsem doposud potkala a s určitostí ještě potkám. A stejně tak kvůli vám, moji milí čtenáři. A čtenářky, samozřejmě!

Až si pro své potěšení knížku koupíte a začtete se do kočičího vyprávění, možná poznáte sami sebe, své blízké, příbuzné či známé. Nahlédnete do jemného zrcadla, které s vlídností, humorem, nadsázkou, ale také s pravdivostí a upřímností ukazuje, jak žijeme, spěcháme, plýtváme časem i silami na něco, co se z jiné perspektivy zpravidla ukáže jako nedůležité, nepodstatné a často úplně zbytečné.

Jak se vlastně taková knížka píše? Upřímně, já vlastně nevím :-). Měla jsem toho hodně na srdci, těžko v duši a moje kočky kolem sebe. To je dost dobrá kombinace, a tak jsem v noci, která byla zase jednou moc dlouhá, prostě sedla a začala jsem psát.

Odfoukla jsem kočičí chlupy z klávesnice, s rezavou kočkou na klíně a s naším jediným kocourkem usazeným vedle notebooku, se mi začaly objevovat příběhy, témata a ze vzpomínek vyplouvaly mé dávné kočičí přítelkyně a přátelé, které jsem poznala.

A tak se mi na pár měsíců stal ten písmenkový svět útočištěm, hřištěm, hrou, povinností, zábavou. Kočky, kocourci a jejich lidé mi dělali společnost tu nad ránem, někdy o hluboké noci, ale i ve dne jsem je vyhledávala, když jsem potřebovala potěšit svoji duši, popřemýšlet nebo se jen tak vypsat.

Myslela jsem i na vás, milí čtenáři. Na to, jak je v dnešní době po čertech málo času, jak je skoupá na radosti, jak se na nás valí všechny ty informace kdykoli a o čemkoli a chtěla jsem vás obyčejně potěšit. Přála jsem si, aby moje kočky opravdu promluvily a dovolily vám nahlédnout do sebe sama.

Mně se to často moc nechce, ale komu ano? Někdy to není jednoduché dívání. Někdy je mi smutno, někdy to bolí. Důležité je to NĚKDY! Protože to znamená, že to není vždycky a není to napořád. A tak za počáteční nechutí, strachem a leností jsou k vidění poklady. Naše vlastní POKLADY. A kdo by je nechtěl? Kdo by se nechtěl obohatit, získat to, po čem touží, splnil si své sny? Ale to bez koukání pod pokličku fakt nejde.

Zvu vás s kočičí pomocí k nahlédnutí tam, kde je radost, pochopení, empatie, klid a láska. Tam, kde se řešení vždycky najde, kde je naděje, víra a porozumění.

Přeji inspirativní čtení!

Pachatelé dobra

Určitě je znáte a ve svém okolí byste nejednoho celkem úspěšně našli.

Jsou rozhodně nepřehlédnutelní. Myslí to dobře, chtějí vážně pomoci, mají nejlepší úmysly, jsou přesvědčeni o své neomylnosti a jedinečnosti svého konání. S fyzickou energií rozjetého parního válce a s mentálním nastavením blížícím se příslušnosti „patentu na rozum“ páchají své dobré skutky.

Neohlíží se na aktuální potřeby svých přesně zacílených objektů. Netuší, jestli se jejich rozhodná umanutost třeba náhodou skutečně nemíjí účinkem. Už vůbec je nenapadne použít třeba takovou běžnou věc, jakou je věta tázací.

Hodilo by se, kdyby jejím obsahem byl aspoň náznak po smyslu jejich úporných činů. Fokus jejich zaryté aktivity by možná uvítal celkem běžnou otázku:

„Potřebuješ ? Souhlasíš s tím? Hodí se ti to? MOHU?

Opak je pravdou a dokonalá absence otázek je o to víc nahrazena úporností a vehemencí v jejich po čertech tvořivé činnosti.

Dostanete-li se do jejich hledáčku, nemáte téměř žádný prostor pro vyjádření vlastních potřeb, názoru, přání. Jsou také lepší případy, abych byla spravedlivá a neházela je všechny do jednoho pytle. Existuje menšina, která vám jen velmi nerada, ale přece jen poskytne jakous takous iluzi vlastního rozhodnutí. Tím to ale končí.

Se slovy: „ Já jsem si myslel(a)...“, „Vím, že...“, „Sousedka říkala...“, „Ty se v tom tolik nevyznáš...“ a podobně, si stejně nakonec vše udělají po svém. Prostě tak, jak je to podle jejich jedině nejsprávnějšího názoru to pravé ořechové.

Co na tom, že většinou jsou dost vedle. Že se o jejich služby, rozhodnutí, aktivity nikdo neprosil. Že zasahují do osobního prostoru druhých a je jim to naprosto jedno. Že jejich po hříchu většinou dobře míněné skutky jsou ve finále zbytečné, liché a zhusta naprosto k ničemu. Že stojí čas, peníze, energii. Většinou nejen je, ale také nás, objekty jejich zdánlivě bohulibých záměrů.

Jednou, dvakrát, snad i po třetí se to dá vydržet. Z počátku jsme s nimi shovívaví a snažíme se je chápat, vyhovět. A tak sníme třeba ten dort, co nám kolegyně přinese o polední pauze. I když máme dietu a ráno jsme to s ní probírali. Poděkujeme kamarádce za lístek na plavání i v případě, kdy jsme jí zrovna včera celkem rozumně vysvětlili, že teď zrovna jsou nám bližší balíky papírových kapesníků než plavky. Vezmeme za vděk polívkou od sousedky, i když víme, že bývá tak mastná, že to i náš zdravý žlučník stěží zvládá.

Ovšem opakované aktivity pachatelů dobra jsou velmi vyčerpávající a dříve či později dospějí k výbuchu, ke střetu, zkrátka ta časovaná bomba bouchne. Někdy méně, jindy to už opravdu stojí za to!

Nejlepší na jejich katarzi je ovšem to, že vlastně ti špatní, nevděční, nechápaví jsme my, jejich s láskou a dobře míněnou snahou opečovávané objekty. To my jsme ti hnusní, co si neváží jejich péče. To my jsme ti cynici, kteří se nedokáží vžít do jejich altruismu a nechápeme, jaká je to slast pečovat o druhé! Mezi námi jsou obzvlášť zavrženíhodní jedinci, co by nedokázali pomoci bližnímu svému ani kdyby byl na smrtelné posteli, umíral hlady nebo zůstal třeba na ulici. Jak vůbec můžeme s takovým nastavením žít v naší civilizované společnosti!

Kamarádka, kolegyně, sousedka, takové pachatelky jsou sice celkem obtížné, ale při troše snahy, vlastního vymezení a dobré argumentace se dají zvládnout. Těžší kalibr jsou pachatelé dobra z našeho nejbližšího okolí, třeba mezi příbuznými. Různého stupně, zaměření a odhodlání je máme, myslím, ve svém nejbližším okolí skoro všichni. To je o něco těžší oříšek. Tady můžeme potkat širokou škálu celkem obstojných technik. Sem tam nějaké vydíráníčko, vytažení daleké minulosti, strašení blízkou i vzdálenou budoucností.

Vlastně jim můžeme být vděční. Jejich neutuchající zájem o naše dobro, pohodlí, zdraví, bezpečí, dokonce i vzdělání a zaměstnání nás nutí být ve střehu. Dostává se nám vlastně v jejich podobě celkem reálného tréninkového hřiště.

A co že si tu můžeme trénovat? Sami sebe. Svoje sebevědomí, schopnost se vymezit, stát si za svým, dokonce se i mít rádi. A to celé zdarma, rovnou a na ostro. Bonusem k tomu celému je ještě současně probíhající kurz diplomacie.

Nevěříte? Dobropachatelé z našeho širšího okolí se do háje posílají celkem snadno. Pro nějaké ostřejší nebo pádnější slovo je v takovém případě celkem blízko. Upřímně, u těch našich blízkých to tak jednoduché není. Neznamená to, že bychom to někdy s chutí neudělali. Jenže jsme jaksi bržděni. Vztahy, ohledy a vším tím jemným předivem, co dělá příbuzné příbuznými. A tak se učíme vymezovat sami sebe současně se cvičením krasomluvy. Ostatně i diplomaté se dokáží odeslat do patřičných mezí na úrovni. Tak proč by nám to nešlo na těch našich známých domácích hřištích?

Vždyť ti naši blízcí se o nás tak hezky starají. A myslí to jenom dobře!

Jak jsem přežila nezaměstnanost

V počátku mi zdálo, že se jedná o naprosto nežádoucí situaci. Zažila jsem hluboké pocity osobního selhání. Připadala jsem si bez přehánění jako darmožrout a budižkničemu. Nějakou dobu jsem žila v pasti přesně tomu odpovídajících emocí. Prožila jsem si je vrchovatě a až časem jsem přišla na to, že jsou stejně tak likvidační jako nic neřešící.

Do svých příštích nezaměstnaných dní jsem potom hleděla o maličko lépe. S optimismem to stále nemělo nic společného, ale pomalu jsem si začínala uvědomovat, že ta zdánlivě jenom hořká situace, může přinést snad i něco, co nechutná tak hnusně.

Šlo to těžko, pomalu, houpačka se stále občas dokázala ještě pěkně rozkývat, ale už jsem z ní nespadla. Držela jsem se křečovitě a nehodlala jsem spadnout. Už jsem nechtěla zpátky do pachuti a stojatých vod uplakaného období. Přicházející podzim mi to celé nijak neulehčil, ale nedala jsem se.

Nemohla jsem změnit, že momentálně nemám práci, ale mohla jsem tu záležitost jinak uchopit. Ne, nezačala jsem uklízet, nedoháněla jsem staré resty v naší domácnosti. Nejsem žádná šmudla, uklízím pravidelně, ale náhle získaný čas jsem nemínila položit na oltář něčeho, co neuteče a nikdo to za mě stejně neudělá. Přiznávám, že mě to dvakrát nebaví. O důvod víc, proč se v období, které mi není nakloněné, nenutit dělat nemilé věci.

Naopak. Když se osud zrovna šklebí mým směrem, rozhodla jsem se hýčkat. Objevila jsem taichi, poznala jsem nové přátele a po nějaké době mě přestala bolet kancelářská páteř. Vyvedla jsem sama sebe z omylu, že tohle tisíci lety prověřené východní cvičení je jenom takové hezké, ladné a plynulé protahování, které jde vlastně samo. Každou novou formu jsem měla pěkně vydřenou, protože moje hemisféry spolu už od malička nespolupracují tak, jak by měly. Projevuje se to tak, že mi dělá trochu problém, když každá ruka dělá něco jiného. A pokud se k tomu přidají zbývající dvě končetiny a nedej Bože ještě kroky a dokonce otočky, tak jsem ztracená. Panikařím, vztekám se, ohrožuji se na životě nebo si minimálně zakládám na nějaký úraz! Koordinace je pak samozřejmě o to víc v háji a já jen nechápavě koukám na spolucvičící kolegy, jak jim to jde skoro samo.

Moje sebevědomí klesá okamžitě pod bod mrazu a to je v době, kdy psychickou rovnováhu vyvažuji téměř lékárnickými vahami, celkem nežádoucí. A v propadlišti času dávno zmizela moje naivní představa o ladném a pohodovém protahování.

Jenže vždycky má všechno dvě strany. Peněz přirozeně v tom nezaměstnaném období nebylo nazbyt a když už jsem si ten kurz zaplatila, nehodlala jsem to vzdát a obětovat drahocennou investici. Sešla se fajn parta, která mi pomohla dát se trochu do kupy v té blbé době. Musela jsem se parádně soustředit, nemohla jsem současně myslet na novou formu, rychlou a levnou večeři a ještě se rýpat v bolavé duši. Takže jsem za své peníze získala vlastně cvičení, psychoterapii a kurz soustředění v jednom. To je dobré skóre, dobrý obchod!

Pro mě tedy jednou z možností, jak přežít nezaměstnanost bylo, že jsem se pustila do něčeho nového, na co bych zřejmě ve víru běžného a uspěchaného života neměla čas. Vyplnila jsem si tak nejen prázdno ve své hlavě, ale podpořila rovnou i fyzičku.

Nevím, jak bych na sklonku pracovního dne, s hlavou nacpanou pracovním stresem a s myšlenkami na míle předběhnutými buď u nákupního seznamu nebo raději už rovnou v kuchyni, pilovala ty ladně vypadající formy, které ovšem nemilosrdně vyžadují plné soustředění.

Nedělám si nárok na to, přednášet o tom, jak jedině a zaručeně vyzrát na nezaměstnanost. Určitě by to povolaný odborník uměl lépe, s erudicí jemu vlastní. Já se jen dělím o to, co prakticky zafungovalo mně v období, které je nepopulární, blbé, obtížné a nežádoucí.

Ale je vlastně opravdu nežádoucí? Určitě neznám nikoho, kdo by si je do svého života pozval záměrně. Ale když už přijde, není moudré s ním bojovat. Má totiž jednu vlastnost, která na první kouknutí není vidět. Věnovalo mi spoustu volného času. A to je fakt vzácnost.

Stojí proto za to ho využít. Třeba ho už nikdy tolik mít nebudu. Ale to, co se v něm naučím, získám, pochopím, to mi už zůstane. A to i tehdy, až ho opět nebude nazbyt. Třeba právě proto, že budu znovu pracovat :-).

Lítost je negativní emoce

četla jsem kdysi kdesi. Už si nepamatuji, jestli šlo o příručku osobního rozvoje nebo esoterický článek. Někdy, aniž bych se chtěla původního autora dotknout, se tyto dvě disciplíny nějak záhadně prolínají.

Jak to tedy vlastně je? Když litujeme jsme negativní nebo nejsme? A chce se mi to vůbec pitvat? Nemyslím, že bych chtěla vynášet obecná moudra, na to jsou jiní. Školení, vzdělaní, zkušení.

Zažila jsem svého času moře lítosti. Nemohla jsem chodit do práce, byla jsem nezaměstnaná. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se s novou situací naučila zacházet. Psychika na bodu nula, moje fyzická stránka i přes aspoň nějaké cvičení tomu přímo úměrně odpovídala.

Byla jsem smutná. Do všeho jsem se musela nutit. Radostné chvíle zmizely, snad jen ty svíčky, co jsem si večer nostalgicky dávala do pokoje, vykouzlily na okamžik iluzi romantiky. Hořely bohužel rychle.

Od smutku je jen krůček k lítosti. Samozřejmě, že přišla. Vtrhla ke mně, nastoupila na mne s plnou parádou. Plakala jsem. Litovala jsem všeho a všech. Seznam by byl moc dlouhý, psát ho sem nebudu. Dosaďte si všechno, co se vás ve vašem životě dotýká. Co máte rádi, dokonce i neradi. Co můžete i co nemůžete. Co byste si přáli, o čem sníte. A stejně tak ty nejobyčejnější věci jako je nakupování, uklízení, zalévání květin. Toho všeho mi bylo líto.

Ta lítost mě rozcupovala na kusy, na drobné kousky skládačky mě samé.

„To se nedělá, to se nehodí, to zvládnu, přeci nebudu brečet. Pláč ještě nikomu nepomohl, není konstruktivní, nic neřeší,“ cpala jsem si do hlavy naučené formule. Jen jsem ještě nevěděla, že jsou naučené. V tu chvíli byly opravdové, pravdivé, jedině ty nejsprávnější.

„Neřvi, jdi něco dělat!“ nařizovala jsem si s efektem, který samozřejmě působil úplně opačně.

Paralyzovaně jsem seděla a pravděpodobně jsem tedy poslušně přestala „řvát“. Neudělala jsem nic, zázračná síla se nedostavila, můj vnitřní dráb mě nepostavil do latě a bylo mi jen hůř.

Měla jsem strach plakat, přeci se to nedělá. Uvnitř mi seděl velký smutek, který nešlo přehlédnout. Prostě tam jen tak byl. Nic nemusel, nikam se nechystal. Byl tichý, spolehlivý a velký. Obrovský. K neunesení. Měla jsem pocit, že je mi smutno nejen za sebe, ale za všechno a za všechny. Nevěděla jsem proč, jen jsem ho cítila. Byl větší než strach z pláče, byl větší než cokoli, co jsem ve svém nitru doposud potkala.

Už jsem ho nemohla snést. Dusil mne, zahlcoval, a tak jsem se vzdala.

Plakala jsem a pustila jsem smutek naplno do svého srdce. Plakala jsem, bylo mi jedno, co se dělá a nedělá. Kašlala jsem na poučky, nálepky, programy a obecné názory. Utápěla jsem se ve svém srdci ve svém smutku a ve své lítosti. Litovala jsem se za všechno to, co nemůžu a co mi stávající situace přináší.

Litovala jsem svůj Život, že právě teď není podle mých představ. Litovala jsem samu sebe, že se lituju. Že moje kočky vidí, že brečím a jsou vyjevené. Litovala jsem svoji rodinu, že má o mě starost. Bylo mi líto, že jsou na mě hodní a pomáhají mně. Brečela jsem nad tím, že mám přátele, na které se mohu spolehnout. Svítící slunce mě dohnalo k slzám a kvetoucí kytky na zahradě na tom nebyly o moc lépe.

Nevím, kolik uplynulo času. Něco se změnilo. Moje oči koukaly na stále stejný pokoj ještě skrz slzy, mé srdce opatrně tlouklo v jiném rytmu, moje tělo povolilo sevření.

Nerozuměla jsem tomu. Dovolila jsem si brečet, dovolila jsem si litovat se. Byla jsem slabá, ale nepostrádala jsem naučenou sílu. Byla jsem smutná, ale nepotřebovala jsem být veselá. Cítila jsem svoji lítost, která mě neničila, ale vlastně uzdravovala. Smutek mě nedusil, i když nezmizel.

Nepotřebovala jsem rozumět. Rozumu už bylo dost a zjevně mi nepomohl.

Pro mě v té chvíli byla lítost i smutek a jejich přijetí tou nejpozitivnější emocí a reakcí, kterou prožívala. Bylo mi lépe, ulevilo se mi.

Můj Život sice stále nebyl takový, jaký bych si přála, ale byl mi nějak bližší. Nebyl tak strašně cizí, nepřátelský a vzdálený. Jako kdyby opatrně a zlehka zval k nahlédnutí, povídání a snad, možná i k přátelství...

Jsem čárový kód

Tak už ji mám. Zkušenost s pracákem, neboli s pracovním úřadem.

Jsem čárový kód, jsem založená v systému. Druhou část předchozí věty mi sdělila celkem milá úřednice, tu první jsem si stanovila sama.

Pocit nic moc, tím spíš, když se mi ten den ráno snažil můj vnitřní hlas důrazně namluvit:

„Vidíš, skončila jsi tam. Na tom pracáku. Nezkoušej si nakukat, že je to dneska běžné. Jsi fakt tak v klidu?“ Ryl do mne.

„Úplně dobře ses nevyspala, tak asi nic moc, co? Kdyby sis stopro věřila, spala bys jako mimino. Jsi nejspíš trochu neschopná, když teď nepracuješ, “ rozhodl a neptal se na můj názor.

Tak jsem mu to nedarovala:

„Hele, starej se o sebe! Oba dobře víme, že to je momentální nutnost a ne žádná nálepka! Jsem schopná, šikovná a rozvážná, právě proto se neženu bezhlavě dopředu a dám si prostě a jednoduše PAUZU! To je zodpovědnost a ne neschopnost, srovnej si pojmy!“

Nerad, ale dal pokoj a mně se ulevilo.

Vzpomněla jsem si na něj, když jsem se stala čárovým kódem, příznačně nalepeným na mé žádosti o podporu v nezaměstnanosti. V tu chvíli mi to bylo jasné. SYSTÉM mě zná jako kombinaci tlustých a slabších čárek, nebo jak si to překládá do té své řeči. Znejistěla jsem a opravdu mi dvakrát nebylo.

Takže přeci jen NÁLEPKA!?

Houby. Mám na výběr.

Budu si hrát na ublíženou a na chudinku. Uchýlím se k poraženeckému postoji, budu se litovat a můžu souznít s tím jízlivcem ve mně. A co z toho? Nikam mě to nedovede, jen on si bude mnout ruce a šklebit se, jak mi to dal! Bude na koni a nebude k umlčení. Bude řvát, vykřikovat a otravovat mi život. Postupem času mě semele. On bude kralovat a vítězit, já budu na nervy!

Nebo si milý čárový kód přeložím po svém, vezmu ho jako součást probíhající procesu, o kterém jsem přesvědčena, že mě dovede tam, kam potřebuji. Pak se na něj vykašlu, udělám si z něj legraci a vezmu ho jednoduše na vědomí.

Příjemný pocit to sice není, uvědomuji si nezměrnou obludnost všech registrací, evidencí, čárovokódování, čipování a všeho dalšího. Vadí mi to, omezuje mne to, nesnáším to, nesouhlasím s tím, ale to je asi tak všechno, co s tím můžu dělat.

Ty nepříjemné pocity si zkrátka tak honem neodpářu. Ještě nějaký čas určitě strávíme společně. Nesmím si je ovšem nechat přerůst přes hlavu. Když jim dám přiměřený prostor, prozkoumám je a nechám je, ať ukáží, co přesně mají za lubem, věřím, že se nakonec dohodneme.

Smiřuji se tedy i s tím, že jsem čárový kód zařazený v systému na pracovním úřadě. Ono to nebude věčně, každá zkušenost je dobrá a já už vím, že jako vždy, na to přijdu až později. Jen mi to bude zřejmě ještě chvíli trvat.

Mávám

Pro své nákupy mám takovou tu šikovnou jezdící tašku. Už dávno jsem se odmítla dřít s taškami v rukou, křivit si páteř a připadat si jako naložený soumar.

Cítím váš údiv a otázku.

Proboha, ona nejezdí na nákup autem?

Nejezdím. Nesnáším hyper a super a nakupuji v našem městečku tam, kde dojdu pěšky. Nebo přes internet. To hlavně obiloviny, luštěniny, speciality pro své kuchyňské kouzlení a krmení pro kočičí členy naší rodiny. A takové zboží k vám rádo přikvačí samo, nejlépe ve větším množství. Mám klid a hlavu zbytečně často nezatěžuji otázkou o stavu zásob.

Se svojí nákupní kámoškou se pravidelně vydáváme za svým posláním a naše cesty bývají pestré. Většinou chodíme po ránu. Rána mám ráda, vítají nový den a voní očekáváním, jaký bude.

Potkáváme lidi a zdravíme. Přijde mi přirozené pozdravit, když někoho potkám. Dělám sobě i druhému hned na počátku dne malou radost. Samozřejmě zdravím já, moje kamarádka to zatím ještě neumí. I když kdo ví? Technika kvapí a třeba už někde krouží nápad, jak i tohle dokázat.

A je to vůbec potřeba? Každý jezdí nakupovat autem. Jen staří lidé a někdo takový, jako jsem já, chodí pěšky. No, možná by se hodilo, kdybychom do tašky mohli namluvit nákupní seznam a ona by nám ho už jen v průběhu nakupování odrecitovala. Sci-fi? Občas se mi stane, že pečlivě sepsaný seznam zůstane doma na stole a nezbývá, než procvičit mozkové závity, experimentovat a pátrat v regálech, co doma chybí.

Zpáteční cesta je do kopce, moje kámoška je spokojeně plná a já kráčím zvolna. Míjím jeden malý starší dům. Přízemní okno na mě svítí odhrnutou záclonou a za ním pravidelně sedává stará paní. Vždycky mi zamává.

Člověk je tvor domýšlivý. Myslela jsem si, že je ráda, že mě vidí, že mě chce třeba podpořit a potěšit, udělat mi hezký den. S radostí zamávám, s poděkováním se usměji a jdu dál.

Stařenka mává každému, kdo jde okolo. Prozradil mi to můj syn, když mi pomáhal s větším nákupem a zamávali jsme jí společně.

Na nákup se od té doby vydávám s myšlenkou na tu starou paní. Bude opět za svým oknem, které je zřejmě ve skutečnosti i v přeneseném slova smyslu jejím „oknem do světa“? Jaký psal život příběh této ženy, která teď tráví své dny pohledem do ulice a má potřebu každému, kdo jde kolem, zamávat. V tom gestu je někdy cítit únava a její oči bývají smutné. Jindy se usměje a ruka živě mává, jako kdyby chtěla zachytit ten letmý okamžik světlé chvíle, paprsek, co osvítil její unavenou duši.

Na parapetu bývá malá vázička s kytičkou. Na Velikonoce se objevila ozdobená snítka vrby, Vánoce jí připomíná větvička s ozdobami. Uklidňuje mě to. Ta stará žena je v péči milující rodiny. Ať už je její osud jakýkoli, jeho radosti i těžkosti sdílí s někým, kdo ji má rád, pomáhá jí nést někdy nelehký úděl stáří a stará se o ni s něžnou pozorností a láskou.

Jsem vděčná. Kdo má tu možnost, že při tak obyčejné věci, jako je běžný nákup, může potěšit jednu starou paní na sklonku života?

A tak mávám. S úsměvem, s radostí, s něhou v srdci a přáním, abychom všichni měli také možnost poznat láskyplnou pozornost svých blízkých, kdykoli ji budeme potřebovat.

Lesní bar

Bylo přívětivé podzimní ráno a nic nenasvědčovalo tomu, že je vlastně listopad. Dušičkové počasí si dávalo na čas dokonce i v ten sváteční den, kdy vzpomínáme na své milované, kteří již s námi nejsou.

Přišlo mi proto víc než symbolické vypravit se opět do svých oblíbených Jeseníků. Už bych těžko spočítala ty desítky let, kdy mě s nimi seznámili babička s dědou, tehdy ještě jako studentku. Od té doby se staly mojí srdeční záležitostí a já pokračuji v rodinné tradici. A neskromně mě těší, že stejnou zálibu sdílí i můj syn. Jezdí tam s přítelkyní a mě ani trochu nemrzí, že naše společné výlety v té kouzelné krajině už skončily.

V Lesním baru, který před lety založil revírník Václav Pavlíček s důvěrou v poctivost obyčejných lidí, jsem již dlouho nebyla. Zatoužila jsem se znovu podívat do míst, která zvou k přiměřeně náročnému výletu, na jehož konci čeká slušně zásobený samoobslužný Lesní bar. Můžete se občerstvit ze zdejší nečekaně bohaté nabídky a platit nemusíte nic. Pokud ovšem jste ti z menšiny návštěvníků, kterým to svědomí dovolí. Nikdo tu totiž nehlídá. Ceník je zručně vyvedený na dřevěné ceduli a pokladničku prostě nepřehlédnete.

S léty prověřeným cvikem jsem si zabalila svačinu, náhradní mikinu, termosku s teplým čajem, ten se hodí vždycky. Celkem přiměřeně těžký batoh, který se určitě pronese v tom mírném, ale stálém stoupání. Šlapala jsem svižně brzkým, ještě studeným dopolednem. Nedočkavě jsem vyhlížela to několik let nenavštívené místo a v duchu jsem hádala změny, které se tam jistě udály. Byla jsem sama v podzimním lese a společnost mi dělal jen vítr v korunách stromů.

Že by se bar posunul někam dál? Pravděpodobně se mi s přibývajícím věkem nějak prodlužují vzdálenosti. Bývala bych ten útulný plácek čekala dřív, ale nezbývalo, než trpělivě pokračovat. Ale už jsem ho netrpělivě vyhlížela, přiznávám.

Jeho blízkost první zaznamenal můj nos. Typická vůně hořícího dřeva přerušila svěží atmosféru lesa a vzápětí mě přivítal ten sympatický a s péčí obhospodařovaný plácek, kolem kterého spěchal průzračný potok a cestou ještě stihl chladit v dřevěných žlabech nápoje. Vše bylo na svém místě. Změn se tu moc neudálo, ale proč také, když je tady zkrátka vše, jak má být.

Neváhala jsem. Zamířila jsem k bezpečně ukrytému krbu, kde bylo čerstvě zatopeno. Pan Pavlíček už mě předešel a byla jsem mu za to vděčná. Jen škoda, že jsme se minuli, byla bych zvědavá na toho přirozeně optimistického a důvěřivého hajného. Z přenosné chladničky jsem vylovila klobásu, která za chvíli voněla a studené pivo bylo i v tom chladném dopoledni v tu chvíli tím nejvhodnějším nápojem. S hřejícím krbem za zády jsem si vychutnávala parádně připečenou klobásu v tichu podzimního lesa a lebedila jsem si sama se sebou. Za odměnu jsi si ještě navrch dopřála místní vyhlášenou kremroli z Branné. Byly tam lstivě nachystané v krabici a nešlo je přehlédnout.

Můj čínský lékař, který mě již nějakou dobu celkem úspěšně dává do kupy by se asi neradoval. Já v těch chvílích ano. Ta chuť delší dobu poctivě odpírané klobásy, nedoporučovaného studeného piva a navrch zavrženíhodný sladký moučník mi způsobily hříšné potěšení. Bylo mi báječně.

Aby vše bylo kompletní, duši mi hladily statné a spolehlivé stromy okolo, okrová barva jejich listů a veselé zurčení potoka.

Jen ten batoh byl ještě kus příští cesty stejně těžký. I na něj došlo. Čaj se hodil v pozdním odpoledni, kdy se neúprosně přibližoval dlouhý podvečer a ochladilo se. Svačinu jsem s chutí snědla už dávno před tím, abych doplnila energii, kterou jsem vděčně nechala na jesenických kopcích.

A svým milovaným, kteří mě kdysi do toho tajemného a zázračného kraje přivedli, jsem s láskou věnovala večer při svíčce tichou vzpomínku už v teple útulného pokoje.