Moje vánoční zpoždění

Vánoční zpoždění mám každoročně. Ale letos jsem si ho uvědomila hodně brzo. Upozornilo mě na něj jedno velmi inspirační video. Jemným, milým, ale hluboce pravdivým způsobem mě přivedlo k opravdovému zamyšlení, jak že to vlastně s těmi Vánocemi mám.

Nejraději bych odpověděla: „Nemám je ráda!“ A basta.

Nebylo by to fér. Ani ke mně, ani k tomu vzácnému období, které za nic nemůže. Je tu se mnou od mého malička, od mého dětství až do dnešních dní. A právě ta dětská vzpomínka ve mně najednou rozsvítila něco nového. Vlastně jen zasutého. Schovaného pod nánosem všech těch příštích let, které vršily a vršily všechna ta pokřivení původní dětské radosti.

Kde se vlastně vzal ten můj negativní postoj? A proč se vůbec objevuje, když vždycky vím, že zmizí a nakonec mě přemůže vánoční atmosféra, kterou umím doma přirozeně vykouzlit. Proč musím vždycky absolvovat svoje obvyklé ZPOŽDĚNÍ a neumím si vychutnat právě ty okamžiky, které tomu předcházejí? Proč se ochuzuji o prožitek adventní atmosféry a říkám:

„Ježiš to už je zas ten Advent. A Vánoce na krku!“

Určitě mě netíží potřeba úklidu, pečení cukroví a shon kolem dárků. Vlastně je to škoda, měla bych se aspoň na co vymluvit. Jenže sama sobě nic nenamluvím, tak to ani nezkouším. Ještě bych to mohla hodit na uspěchané a nervózní lidi, nacpané obchody, přeplněné dopravní prostředky. To taky nefunguje, není nad upřímnost!

Tak v čem to je, v čem to vězí!?

Bojím se. Bojím se vrátit se do dětství. Zapomněla jsem. Už si nepamatuji, jak se dětské oči dívají, netuším, jak dětská duše očekává, jak se dětské srdce raduje a těší se. Nevím, jak se brouzdá jen tak ve sněhu, chytají se sněhové vločky, třpytí se jiskřičky mrazu.

Je to opravdu tak těžké? Je to fakt nemožné? Proč bych se aspoň nepokusila kouknout se dětskýma očima. Dobře, tak zatím aspoň jedním, jen mrknout. Opatrně, pomalu, co to udělá.

Se vzpomínkou na velkého žlutého medvěda, kterého mi kdysi přinesl Ježíšek, se odhodlaně nořím do dětského světa. Ještě se bojím, proto je mi medvědí plyšová tlapka spolehlivým průvodcem. Držím ji pevně, je to moje pouto s lehkostí, upřímností, ale také s důvěrou, hravostí a nadějí. Spojení s vírou, že Ježíšek TO VÍ! Nevím úplně přesně, co by měl vědět, ale nechávám to na něm. Zatím mě ještě nezklamal, i když někdy mojí ještě stále dětskou trpělivost pořádně napínal.

Už si troufnu otevřít i druhé oko, ale tlapka mi pořád ještě dodává sebedůvěru. Už vím, že se moje dětské vnímání neztratilo, je se mnou stále, a proto mu dovoluji se pořádně rozhlédnout. Jeho hravost, absence zbytečných starostí a bezstarostnost mě zahřívá a hýčká. Rozpouští studeno mé dospělé duše, odkrývá ztuhlé vrstvy a barví jejich smutnou šeď.

Ještě je čas a já vím, že se moje letošní vánoční zpoždění nekoná. Nebo jen maličko. Je mi smutno za všechna ta předchozí, která mě připravila o radost, těšení a ježíškovskou důvěru. Ale s tím už nic neudělám. To je minulost, která uplynula spolu s původním názorem na moje vnímání Vánoc.

A tak si vychutnávám adventní čas a těším se na Vánoce. Už netrpělivě vyhlížím Ježíška, protože on TO VÍ! Teď už si o něco přesněji přeji to, co by měl vědět, ale stejně tak jako dřív, nechávám to na něm. A jsem vděčná za znovu objevenou víru a důvěru! A s díky a vděčností pouštím medvědí tlapku.