Nekoukej k sousedům


Nemyslím přes plot. I když to se asi taky nedělá. A vlastně, proč ne? Třeba když mají krásnou zahradu, s kytičkama. Pro oko i duši. Tak pro potěšení, pro radost klidně kouknu a ještě pochválím.

Ale myslela jsem to jinak. Všechny chytré teorie říkají:
„Nekoukej, jak to mají jiní. Jak to dělají druzí. Ty jsi originál, dělej to podle sebe.“

Je to chytré, pravdivé. Ale co když si neumím na ten svůj originál sáhnout? Necítím ho, nejde mi to se s ním spojit. Nastavila jsem si takové hradby, ploty, zábrany a překážky, že sice hledám, ale zatím nenacházím. Nebo jenom trošku a jenom někdy. Je potom opravdu špatně, dívat se, jak to mají druzí, jak to dělají? Jak jim to funguje? Není to menší zlo, než se nedívat vůbec? Než si jenom stěžovat, brblat, nadávat a litovat se?

Přirozeně, nejdřív jsem jak přes kopírák a napodobuji. Já jsem to tak měla, ale jistě to není pravidlo. Jenže když jeden neví, čí je, kam patří, není to zrovna k radosti. To mu zkrátka NENÍ. A za tím „není“ se skryje hodně.....Hodnocení, posuzování, srovnávání, děsná sebekritika, nic hezkého. A rozhodně to nevede tam, kam je třeba, kam jsem si přála.

Ale kopií nejde být dlouho. Je to jen slepá ulička, která ze začátku tak nevypadá, ale opravdu nikam nevede. Na chvilku funguje a je to dobře. Až jsem došla na konec, třeba ke zdi, nebo uzavírce nebo hromadě písku či hlíny nebo jednoduše řečeno, k hromadě sraček ( citlivější čtenář promine), dál to zkrátka nevedlo. Bylo na čase se začít koukat, kde vězí ten originál.

A stejně jsem dívala zase k sousedům. Zjistila jsem, že i tak to jde. Jen jsem zkusila změnit úhel, naklonit hlavu, hýbnout krkem. A objevila jsem poklad. Koukla jsem a zjistila jsem, že je tady něco, co funguje každému. Ale po jeho, tak, jak zrovna každý potřebuje. Takže netřeba kopírovat, ale povyskočit a koukat z výšky.

Výška a nadhled osvobozují. Viděla jsem, že to, co jsem kopírovala, je sice PRAVDA, ale není moje. Já si tu svoji musím hledat sama. Nadhled mi ukázal pravidla a principy, ale ten vlastní mechanismus, který mě dovede k MÉMU originálu, jsem si musela rozkutat sama. Jenže když mi ŽIVOT ukázal tu teorii v podobě žitých principů jinde, lehčeji jsem objevovala ty svoje.

Jsou potom vůbec užitečné nějaké teorie? Knihy, semináře a to všechno ostatní, co se stále dokola nabízí? Jak pro koho. Někdo je nepotřebuje, někdo ano. Někdo jde přirozeně vlastní cestou, mně se teorie hodily. Jedno vím jistě: teorie bez žití, bez ŽIVOTA, zůstane navždy jen teorií. Nevyzkoušenou, často jen hloupě a povýšeně proklamovanou. Ale ŽÍT bez teorie se dá. Protože kvůli ŽIVOTU jsme tady.

Takže vlastně lze chvíli žít i jako kopie. I koukat k sousedům je dovoleno. I pokus stojí za to, i slepá ulička je cesta. Všechno tohle je vlastně ŽIVOT. A to je pořád lepší, než na něj koukat skrz popsané stránky a říkat si, jaké by to bylo, kdyby to bylo...

Vítej zpátky


Moje Romanko!

Vítej, i když jsi vlastně nikam neodešla. Pořád jsi byla tady, pořád jsi to byla a stále jseš TY, jen tu s námi byla víc Tvoje druhá tvář. Tvoje druhé JÁ, Tvoje třináctá komnata.

A do té se nechodí, té se vyhýbáme. Je zavřená na sedm západů a klíč pečlivě schováváme. Ve svém nitru, v hlubinách, v temnotě. V neštěstí strachu, v šedi smutku, v záplavě slz, v labyrintu zmatku, v osidlech pochyb, v bolesti.

V takové bolesti, která Ti bránila fungovat. Fyzicky, psychicky, vůbec. Bylo jí hodně, přihnala se jako vichřice, uragán, zemětřesení. Bouře, která bere, ničí, boří. Bahno, které sebou bere vše, rozbouřená řeka, povodeň, která odnáší. Zatím. Oheň, který nehřeje, ale zoufale pálí, hoří bolestivým plamenem a šíří pach spálené kůže. Zatím.

Nevěděla jsi, že je to ZATÍM, netušila jsi, co máš dělat, zmateně jsi se bránila. Jak jinak? Tam, kde to bolí, nechceš přeci být. Proč taky. A tak Tě nic nebavilo, jen bolelo. I ŽIVOT bolel. Jen utéct, prchnout, nebýt, to bylo Tvé přání, holčičko moje. Bránila jsi se, a proto to bylo jen horší. Řadu dní, týdnů, měsíců. Pár let......

Nevíš, jak bylo Tvým nejbližším, milovaným přátelům. Báli se o Tebe, chtěli Ti pomoct. Snažili se, a díky Bohu za to. Za všechnu péči, která byla z hloubky jejich duší. Z duší, které byly s Tebou napříč věky, s kterými jsi se už dávno dohodla, jen jsi to TADY a TEĎ nemohla tušit, natož vědět. Snad jen v těch chvilkách, když bylo opravdu nejhůř, ztrácela jsi víru a sama sebe, tehdy nešlo přehlédnout tu nehmotnou sílu, jemnou energii, která Tě podpírala, držela, objímala a tak, jak to jen šlo, pomáhala.

A náruč Tvého milovaného manžela. Tolik bolavých nocí, šedých rán, temných dní, kdy byl s Tebou. Mlčky, když už nebyla slova na útěchu v Tvé hluboké bolesti. Jen tu BYL. Někdo nemá to štěstí a vůbec takový DAR v životě nepotká. Dar lásky, snad bezpodmínečné, jestli je to tady na Zemi možné. To byla jedna z těch mála kotviček, která Tě tady držela. Ale byla tak pevná, tak silná, že Ti postupně dávala sílu. Díky jemu jsi došla až sem. Do dnešního rána v milované Krásné Lípě. Do dnešního rána, kdy jsi se vzbudila a cítíš jinou Romanku. Jiný Život.

Nebylo to najednou, jak jsi si tolikrát tehdy přála. Přirozeně jsi toužila po tom, aby hned, najednou bylo všechno jinak. Chtěla jsi zpátky sama sebe, přála jsi si otočit klíčem a nechat tu třináctku za sebou. Nešlo to, přirozeně, že to nebylo možné. Jenže to víš až teď. Pomaličku, zlehka, po kouskách jsi si procházela vlastní cestičkou, vlastním zvedáním závoje. Sama jsi musela trpělivě, tak, jak jsi to vůbec neznala a neuměla, jen už nebylo zbytí a jiné cesty, chtěla -li jsi dál ŽÍT, zvedat pomaličku a po kousku oponu, za kterou jsi objevovala....

Objevovala a s údivem nacházela sama sebe. Své JÁ, svoji blízkost, jedinečnost. Kamínky ve SVÉ vlastní mozaice. Své KLADY a DARY, schopnosti. Vše to, co jsi si sama ukryla, schovala. Vše to, čemu jsi nevěřila, od čeho jsi utekla. Ale taky ZÁPORY, STRACHY, BOLESTI. Jen už jsi před nimi neutíkala, začínala jsi je chápat a pak přijímat. To bylo divení, holčičko moje!

Až časem přišla dnešní chvíle. Blýskalo se na lepší časy už dřív, ale kyvadlo tvých bolestí a radostí bylo stále tolik rozkývané, že jsi si sice nemohla nevšimnout jinakostí, které se mile ukazovaly a Tvá VLASTNÍ SÍLA Tě už navigovala v Tvé cestě, jen ta jistota Ti chyběla.

Až dnes, dnes, kdy Tě vítám ZPĚT, sama sebe vítám DO ŽIVOTA, až dnes mohu napsat a zodpovědně říct DÍKY! Za vše, čím jsem prošla, za poznání a za přivítání! Dnes vím, že i JÁ JSEM bolest stejně jako radost, láska stejně jako strach, světlo stejně jako temnota. Všechno tohle jsem. Nikam se nic ze mě neztrácí, nemizí. To ani nejde. Jde jen o to, kam se to moje kyvadlo zhoupne a kam já se vydám. Co schovám a na co se kouknu. Čemu věřím a čeho se bojím.

I teď se dokážu bát. Ale stejně tak radovat. A stejně tak být JÁ. A to už se nebojím. A právě tohle mi dovoluje Tě přivítat, moje milá Romanko. Být tu s Tebou, abychom se, teď už společně, vydaly na další cestu. Nevím, co nás čeká, ale nezapomenu na to, čím jsme prošly. SPOLU, jen jsme o sobě nevěděly. Škoda těch dní, měsíců, let. Ale nevadí, hlavně, že jsme se našly!