Nemyslím přes plot. I
když to se asi taky nedělá. A vlastně, proč ne? Třeba když
mají krásnou zahradu, s kytičkama. Pro oko i duši. Tak pro
potěšení, pro radost klidně kouknu a ještě pochválím.
Ale myslela jsem to
jinak. Všechny chytré teorie říkají:
„Nekoukej, jak to mají
jiní. Jak to dělají druzí. Ty jsi originál, dělej to podle
sebe.“
Je to chytré, pravdivé.
Ale co když si neumím na ten svůj originál sáhnout? Necítím
ho, nejde mi to se s ním spojit. Nastavila jsem si takové hradby,
ploty, zábrany a překážky, že sice hledám, ale zatím
nenacházím. Nebo jenom trošku a jenom někdy. Je potom opravdu
špatně, dívat se, jak to mají druzí, jak to dělají? Jak jim to
funguje? Není to menší zlo, než se nedívat vůbec? Než si jenom
stěžovat, brblat, nadávat a litovat se?
Přirozeně, nejdřív
jsem jak přes kopírák a napodobuji. Já jsem to tak měla, ale
jistě to není pravidlo. Jenže když jeden neví, čí je, kam
patří, není to zrovna k radosti. To mu zkrátka NENÍ. A za tím
„není“ se skryje hodně.....Hodnocení, posuzování,
srovnávání, děsná sebekritika, nic hezkého. A rozhodně to
nevede tam, kam je třeba, kam jsem si přála.
Ale kopií nejde být
dlouho. Je to jen slepá ulička, která ze začátku tak nevypadá,
ale opravdu nikam nevede. Na chvilku funguje a je to dobře. Až jsem
došla na konec, třeba ke zdi, nebo uzavírce nebo hromadě písku
či hlíny nebo jednoduše řečeno, k hromadě sraček ( citlivější
čtenář promine), dál to zkrátka nevedlo. Bylo na čase se začít
koukat, kde vězí ten originál.
A stejně jsem dívala
zase k sousedům. Zjistila jsem, že i tak to jde. Jen jsem zkusila
změnit úhel, naklonit hlavu, hýbnout krkem. A objevila jsem
poklad. Koukla jsem a zjistila jsem, že je tady něco, co funguje
každému. Ale po jeho, tak, jak zrovna každý potřebuje. Takže
netřeba kopírovat, ale povyskočit a koukat z výšky.
Výška a nadhled
osvobozují. Viděla jsem, že to, co jsem kopírovala, je sice
PRAVDA, ale není moje. Já si tu svoji musím hledat sama. Nadhled
mi ukázal pravidla a principy, ale ten vlastní mechanismus, který
mě dovede k MÉMU originálu, jsem si musela rozkutat sama. Jenže
když mi ŽIVOT ukázal tu teorii v podobě žitých principů jinde,
lehčeji jsem objevovala ty svoje.
Jsou potom vůbec
užitečné nějaké teorie? Knihy, semináře a to všechno ostatní,
co se stále dokola nabízí? Jak pro koho. Někdo je nepotřebuje,
někdo ano. Někdo jde přirozeně vlastní cestou, mně se teorie
hodily. Jedno vím jistě: teorie bez žití, bez ŽIVOTA, zůstane
navždy jen teorií. Nevyzkoušenou, často jen hloupě a povýšeně
proklamovanou. Ale ŽÍT bez teorie se dá. Protože kvůli ŽIVOTU
jsme tady.
Takže vlastně lze
chvíli žít i jako kopie. I koukat k sousedům je dovoleno. I pokus
stojí za to, i slepá ulička je cesta. Všechno tohle je vlastně
ŽIVOT. A to je pořád lepší, než na něj koukat skrz popsané
stránky a říkat si, jaké by to bylo, kdyby to bylo...
Žádné komentáře:
Okomentovat