O ničem, zdánlivě. O
blbostech, o banalitách. Trochu podrbat, lehce pomlouvat a s
nadsázkou soudit. Se skleničkou vína, s lehkostí, příjemnou
škodolibostí, s užitečnou volností.
Prostě a zkrátka jen
být. S kamarádkou. S někým, s kým je mi dobře, nic nemusím a
jen můžu. Tak se mi před pár dny vybarvil jeden večer. Jenže
než se mi ukázal, bylo před ním také jedno odpoledne.
Nějak jsem nevěděla,
co a jak. Plácala jsem se mezi musím, měla bych a mělo by se.
Tohle je třeba, támhle je nutno a tuhle hoří. Úklid, zahrada,
prádlo na žehlení atd........ Teček by mohlo být nekonečně,
však to znáte.
Jakýsi neklid,
nervozita, nespokojenost mne provázely už mnoho hodin. A výsledek?
Nikde nic pořádně hotovo. Pro jedno jsem zapomínala druhé, na
jednom konci jsem začala, na opačném skončila, ale furt nikde
konce kraje. Vztek střídalo rozčarování. Jsem nemožná,
neschopná, plyncám tady drahocenný čas. To se nemá, to se
nedělá. Nervozita stoupala, kolem nehotovo, sobota se chýlila ke
konci a stres stoupal.
Z čeho? No přece z
naučeného: v sobotu se stíhá to, co se v týdnu nestačilo, musí
být hotovo a basta! Proboha a proč? Proč se sakra musí stíhat? V
sobotu stejně tak jako kdykoli jindy? Kdo to řekl, kdo to posoudí?
Proč se stresuju a proč to nemůžu udělat zítra nebo pozíří?
Zkrátka jindy, až se mi bude chtít, až budu mít chuť.
V takové náladě jsem
doputovala až k večeru. A ještě se ve mně mlelo, jestli to
pozvání na skleničku mám přijmout. Zase dokola.....měla bych a
neměla bych.....Výčitky z toho, že z kupy prádla na žehlení
neubude, že si dám nejen víno, ale i nějakou dobrotu a to se
přeci večer nemá. Obzvlášť když mě škrtí už i ty kalhoty,
co mi ještě nedávno byly trochu velké.
Totálně zmatená a
otrávená, s pocitem, že vlastně nemám co ztratit a že se na
všechno můžu vykašlat, jsem se jednoduše rozhodla. Bolestínsky
jsem se politovala a rozhodla jsem se pofoukat si bebíčko
skleničkou a něčím na zub. A co! Když už ten den stál za
houby, tak ať večer ukáže!
A on ukázal. Pustila
jsem ke slovu tu normální holku, co se patrně celé odpoledne
hlásila o slovo. To ona si potřebovala poklábosit, probrat
normální život. O jídle, o práci, o chlapech, dětech, o kočkách
a ještě o spoustě malých i velkých témat. Těch, co dělají
život životem. Těch, co se týkají víc či míň každého z
nás. Ale co je zhusta nevnímáme a přehlížíme jako něco
banálního, běžného a nehodného naší pozornosti. A proč
vlastně? Čekáme snad na něco velkého, neobyčejného a
neobvyklého či ohromujícího?
To bychom se načekali a
mezitím by nám prostý život se svými zdánlivými banalitami tak
nějak protekl mezi prsty. Docvaklo mi to už ten večer, a tak jsem
si opravdu s chutí pokecala. U jedné skleničky nezůstalo a bez
výčitek jsem si dala všechny dobroty, co se nabízely. A velmi se
mi ulevilo. Přestala jsem litovat zdánlivě promarněného dne.
Došlo mi, že jsem objevila celkem užitečný dar a poznání. Na
sílu to zkrátka nejde a to pravé se vždycky přihlásí o slovo.
A co na tom, že mi bylo
ráno těžko. Jasně, na noc se nejí! Copak to dělám denně?
Strávila jsem báječný holčičí večer, však ono to zas přejde.
Jedna odlehčující neděle a co se udělá práce. Jako kdybych s
tím prostým povídáním a klábosením pustila pryč něco z těch
hloupých omezení a zbytečných pravidel a udělala místo pro
čerstvý vítr, aby se se mnou podělil o něco ze své lehkosti a
svěžesti.
Žádné komentáře:
Okomentovat