Říkali mi, když jsem
byla malá. Bylo to roztomilé a milé. Tehdy, ve školce, jsem to
brala. Většinou následovalo pohlazení, utření slziček, ještě
pár vzlyků a zase bylo veselo. Třeba ne úplně, třeba ne hned,
ale za chvíli určitě. Stačilo mi málo a už jsem měla slzy na
krajíčku. Kvůli blbostem, obyčejným věcem, jednoduchostem,
které ostatní děti snad ani nevnímaly. Nešikovně rozlitý čaj,
natržené tepláky, odhozený věneček z pampelišek, mrtvý
čmelák.
„Neřvi!“ Slýchala
jsem na základce. To už taková idyla nebyla. Citlivka jsem byla
stále, ale s jiným titulem. Uřvaná holka, co nic nevydrží.
Vlastně to nebylo jen ve škole. Citlivka zmizela i doma. Ne sice
úplně, ale s narůstajícími nároky a s postupem do vyšších
tříd, jsem jaksi na citlivost ztratila nárok. Jenže co s tím?
Natržené tepláky zmizely, objevily se jakési známky, dětská
rivalita, pocit vlastní odlišnosti a logicky nedostatečnosti.
Kdybych aspoň fakt neměla furt slzy na krajíčku! Mrtví čmeláci
a použité věnečky tu obrazně i doslova byli se mnou pořád. A k
tomu vnitřní zmatek a spoustu otázek. Vážně, proč já vlastně
hned bulím? Proč to ostatní nedělají? Jak to mají a jak to
dělají, že to nedělají? Nechci brečet!
A bylo vymalováno. Teď
už vím, jaké jsem sama sobě dávala signály prostou větou:
Nechci a nebudu brečet. Jenže tehdy jsem byla odhodlaná NEŘVAT,
NEBREČET a být silná jako ostatní. Dokonale jsem se zasekla a
doteď cítím dusivý tlak na hrudi a v krku z toho, jak jsem se
snažila být SILNÁ.
„Vona je fakt vadná“,
provázelo mě na gymplu. Evidentně jsem silná být nevydržela a
vlastní citlivost mě dohnala i tady. To, co ostatní přešli tu
bez mrknutí oka, tu s jemným pomrknutím, záleželo na situaci, já
jsem víc či míň zřetelně zase obrečela. A vadná jsem si
připadala na tisíc procent. A ztracená, opuštěná, k ničemu.
Tak proč by nenapochodoval strach, úzkost a totální ztráta
sebevědomí.
K čemu mi sakra je ta
zatracená citlivost? Opuštěný věnečky a ztracený čmeláci? Co
mám dělat s těma strachama, s ohromnou vlastní nedůvěrou a
příšernou úzkostí, že jsem jiná ?
Kdyby mi někdo tehdy
řekl, že mi bude trvat tak dlouho, než na to přijdu, považovala
bych ho za cvoka a asi bych to zabalila. Naštěstí se to nestalo, i
když s tím balením bych tak nevykřikovala :-).
Ono s takovým nastavením
není radno jen tak běhat po světě. Jde to, ale blbě a není to
jednoduchý. A když to rvete silou, protože to jinak neumíte,
logicky vás to vypne.
A takový black out už
stojí za to a moc na výběr nedává. Buď si všimneš, že
dostáváš šanci nebo fakt balíš. A to se mi nechtělo.
Začala jsem ji vnímat.
Vlastní abnormální citlivost. A ptám se, pořád se ptám, odkud
zrovna je a co pro ni můžu udělat. Muvím s ní. A hlavně, hlavně
ji nechávám, ať si jde svou cestou. Učím se, že je v pořádku,
že brečím často. Zdánlivě kvůli kravině. Nikdy TO není
kravina. Je trochu nepohodlný, když se mi chce brečet v práci. I
tak to zvládám. Pořád platí, že to, co jiný přejde jako nic a
vůbec se tím nezabývá, mně vhání slzy do očí.
Jenže už vím, o čem
to je a to mi pomáhá, dává sílu, vlastně léčí. Už se směju
tomu, že podobné stavy se medicínsky nálepkují jako úzkostná
porucha a taky jsem slyšela verzi: úzkostná hysterka. Houby
porucha, houby hysterka.
Bolavá zraněná duše.
Opuštěná a ztracená. Nevím proč a už to vědět nepotřebuju,
ani nechci. Nechci se hrabat v minulosti a dávných časech. Jen
spolu jsme a když se bojím, brečím, je mi smutno a co já vím,
co všechno....., jen spolu jsme. Když mě bolí záda, aby nebolela
:-), jen spolu jsme. Někdy to nejde tak lehce, vztekám se a lituju
se. Taky mívám strach a to pak potřebuju, aby mně někdo pomohl,
utěšil, dodal odvahu. Plácám se v tom, ale už to nebývá tak
často a tak dlouho. Hurá!
Nějak vím, že to tak
spolu máme na furt. Jen ta intenzita slábne a víc si rozumíme. Po
kouskách, po kapkách.....A taky si nějak všímám, že sama sobě
víc rozumím, to teda koukám! Už si nepřipadám tak vadná a
jiná. Učím se být svoje.....
Věnečky a čmeláci
fungují pořád a s nimi milion dalších věcí. Moje milá
citlivosti, vítej! Začínám vnímat ŽIVOT! Nikdy není pozdě
:-).
Žádné komentáře:
Okomentovat